Střední Evropa, BRICS a globální Jih: Perspektivy budoucí spolupráce

V sobotu 19. září pořádal spolek Svatopluk (svatoplukzs.cz) v Praze mezinárodní konferenci Střední Evropa, BRICS a Globální Jih: Perspektivy budoucí spolupráce. Čtyři panely – Předhodnocení mezinárodního řádu: Suverenita v multipolárním světě, Politické výhledy a strategické možnosti v nové globální aréně, Spolupráce s praxí: Obchod, investice a infrastruktura mezi Střední Evropou, BRICS a globálním Jihem a Veřejnost, média a dialog mezi střední Evropou a širším světem – a téměř třicítka velmi zajímavých řečníků, mezi nimi náš bývalý prezident M. Zeman, bývalý slovenský min. předseda J. Čarnogurský, vedoucí Centra pro eurasijská studia v srbském Institutu pro mezinárodní politiku a ekonomii D. Prorokovič, prezident Indické obchodní komory v ČR Manish Sahijwani, ředitel čínského Institutu finančních studií Čong-jang Wang Wen, gen. ředitel Brano Group P. Juříček, gen. ředitel VCL Watertech M. Pecina či šéfredaktor časopisu Russia in Global Affairs F. Lukjanov. Zde přinášíme koncepční text, který u příležitosti konference napsali Petr Drulák, Ilona Švihlíková a Michal Semín.

.

STŘEDNÍ EVROPA A GLOBÁLNÍ JIH

Úpadek globálního Západu a nastupující multipolarita otevírají státům střední Evropy a globálního Jihu nové geopolitické možnosti. Většina zemí globálního Jihu nastoupila již před časem sebevědomou cestu národní svrchovanosti překonávající pozůstatky západního kolonialismu a neokolonialismu.

I země střední Evropy v roce 1989 očekávaly, že s rozpadem sovětského impéria nastupují cestu národní svrchovanosti. Dnes po téměř čtyřiceti letech vidí, že se namísto toho proměnily na periferii Západu podrobenou neokoloniálním praktikám známým i zemím globálního Jihu. Na tomto rozporu mezi svrchovaností a neokolonialismem se dnes otevírá společenské dělení, které se táhne napříč střední Evropou. Vedle apatické společenské většiny se zde střetávají suverenisté usilující o osvobození svých národů s domácími protivníky, kteří se buď z přesvědčení nebo ze zištnosti podílejí na kolonizaci spravované zahraničními centry.

Boj o středoevropské osvobození probíhá doma i v zahraničí. Ve středoevropských podmínkách lze suverenity dosáhnout pouze kolektivně: středoevropským spojenectvím, které bude otevřeno globálním partnerstvím všemi směry. Klíčové partnerství je se zeměmi globálního Jihu. Zakládá se na svrchované spolupráci odmítající veškeré formy imperialismu a neokolonialismu.

Středoevropské spojenectví

Střední Evropu pojímáme jako prostor definovaný geografií fyzickou i politickou. Její přirozenou zeměpisnou osou je řeka Dunaj, východní hranici tvoří karpatský oblouk s Černým mořem a tu západní moře Jaderské. Na severu sousedí s baltským prostorem, na jihu se středozemním světem, na západě s prostorem německým, na východě s prostorem podléhajícím Rusku.

Na rozloze odpovídající Francii s Německem žije přibližně stejně lidí jako ve Velké Británii. Představují však etnickou pestrost a kulturní bohatství, s nimiž se jinde v Evropě v takové míře nesetkáme. Z hlediska jazykového mluví jazyky slovanskými, románskými, germánskými a ugrofinskými, z hlediska náboženského se dělí na katolíky, pravoslavné, protestanty, muslimy a židy. Z hlediska politického žijí v tuctu samostatných států s pestrou historií jak dobrého sousedství, tak i vzájemných křivd a konfliktů.

Žádný z těchto nevelkých států nemá zdroje a schopnosti nezbytné k naplnění plné svrchovanosti. Zajištění svrchované existence středoevropského národa je paradoxně podmíněno tím, že svoji svrchovanost omezí spojenectvím s někým druhým. Národ dobrovolně přijme omezení plynoucí ze spojenectví v očekávání, že se tím stává součástí celku, který je v mnohem větší míře schopen čelit společným hrozbám a uplatňovat alespoň část svrchovaných nároků zúčastněných národů.

Této povahy jsou středoevropská spojenectví se západními politickými a kulturními centry. Vyznačují se nejen šířkou zahrnující vztahy strategické, ekonomické i civilizační, ale také vnitřní rozporností. Na jedné straně z nich Středoevropané často profitovali. To, co je zde od 19. století chápáno jako modernizace podle západních vzorů, se v posledním tisíciletí v různých podobách už několikrát uskutečnilo, byť v důsledku nepřekonatelné různosti mezi těmito vzory a místní skutečností nikdy nenaplnilo. Na druhé straně střední Evropa nikdy nebyla rovnocennou součástí evropského Západu. Pokud nebyla pro západní centra pouze ekonomickou či geopolitickou figurou, o niž spolu hrála v nějaké vyšší hře, mohla být strategickým partnerem. Toho bylo nutno brát vážně a někdy i obdivovat, ale v evropské rodině platil za hodně vzdáleného a podivného příbuzného, jemuž nikdo vlastně ani pořádně nerozuměl.

Tímto rozporem je od počátku zatíženo i aktuální středoevropské spojenectví se Západem institucionalizované v EU a NATO. Rozpor je dnes navíc umocněn faktem, že spojenectví, k jehož hlavním cílům patří obrana před sdílenými hrozbami, se samo stává nositelem hrozeb. Zatímco v minulosti střední Evropa čelila takovým hrozbám, jako byla hrozba osmanská, velkoněmecká či sovětská, dnes hlavní hrozby pocházejí z úpadku globálního Západu. V západní Evropě se tento úpadek projevuje sebevražednými politikami Evropské unie: dusivou regulací, protidemokratickým dohledem nad demokracií, zničující energetickou politikou, genderovou ideologií, podporou válce s Ruskem či neschopností zastavit masovou imigraci.

Tváří v tvář této hrozbě nepřipadá v úvahu jiné spojenectví než to, které si středoevropské národy sami mezi sebou vytvoří. Společná historie vzájemných rozbrojů nedává příliš naděje na společnou spolupráci, ale pokud si chtějí zachovat nejen autonomii, ale i samotnou národní existenci, budoucnost jinou možnost nenabízí.

Středoevropské partnerství s globálním Jihem

Zkušenost někdy výhodného, někdy nevýhodného ale vždy nerovného vztahu se Západem Střední Evropa sdílí přinejmenším s částí globálního Jihu, byť zkušenost Jihu je podstatně brutálnější. Tato zkušenost zahrnuje jak predátorské strategie západních korporací, tak i orientalistické stereotypy a paternalistické vzorce jednání, jež jsou dodnes v západní Evropě institucionalizovány – ať už se jedná o paternalismus vůči mimoevropským národům či dokonce jejich dehumanizaci, nebo dvojí metr unijních institucí vůči novým členským státům.

Nejedná se o zkušenost totožnou, ale v některých ohledech podobnou. Součástí sdílené zkušenosti je pak podpora dekolonizačnímu hnutí po druhé světové válce ze strany středoevropských států, a to jak těch, které byly součástí sovětského bloku, tak i nezávislé a svrchované Jugoslávie. Partnerství mezi středoevropským spojenectvím a globálním Jihem proto nemá pouze transakční charakter momentální vzájemné výhodnosti, nýbrž se může opřít o sdílený normativní základ. Toto partnerství není protizápadní, je pouze ne-západní, neboť se uskutečňuje jen podle potřeb zúčastněných, bez západního dohledu.

Žádný z partnerů také nerezignuje na své kulturní a duchovní dědictví, ani se ho však nesnaží vnucovat druhému. Partnerství stojí na vzájemném respektu k těmto odlišnostem a hledání styčných bodů mezi nimi. Středoevropské národy se nepodílely na zločinech kolonialismu a právě tak je jim cizí postkoloniální dekonstrukce evropského dědictví, kterou dnes podnikají potomci někdejších kolonialistů. Zdravé partnerství nemůže vycházet z ponižování druhých, ani ze sebeponižování. Má dimenzi politickou, strategickou a ekonomickou.

Politické partnerství

Politické partnerství vyrůstá ze sdíleného odmítnutí stávající globální architektury jako nástroje dominance. To, co západní elity označují za „pravidly řízený mezinárodní řád“ není totéž, co mezinárodní právo opírající se o Chartu OSN. Zatímco mezinárodní právo je založeno na svrchované rovnosti států, tzv. pravidly řízený řád představuje hegemonický systém založený na svrchované nerovnosti. Střední Evropa i globální Jih tuto nerovnost znají z vlastní zkušenosti. První jako periferie, druhý jako dříve kolonizovaný prostor. Politické partnerství proto začíná tam, kde tato zkušenost ústí v totožný požadavek skutečné rovnosti mezi národy.

Naléhavým polem politické spolupráce je reforma Organizace spojených národů. Trpí dvojí krizí: legitimity a funkčnosti. Její struktura odráží poměry roku 1945, zatímco globální Jih – přes svůj demografický, ekonomický i politický vzestup – zůstává v klíčových orgánech, zejména v Radě bezpečnosti, systematicky podreprezentován. Je namístě, aby země globálního Jihu prosazovaly spravedlivější uspořádání. A je namístě, aby je v tomto úsilí podpořila i střední Evropa.

Dalším polem politické spolupráce je neideologický přístup ke globálním výzvám, především k ochraně životního prostředí. Klimatická politika se v posledním desetiletí stala v rukou bruselských elit nástrojem ideologického poručníkování, hospodářské destrukce a geopolitického vydírání. Pod její rouškou byly prosazeny energetické politiky, podrývající ekonomické základy jak středoevropských, tak rozvojových ekonomik. Globální Jih oprávněně namítá, že tzv. klimatická spravedlnost nemůže znamenat, že bohaté státy uzavřou bránu industrializace před těmi, kdo ji teprve procházejí. Partnerství střední Evropy a globálního Jihu může nabídnout alternativní rámec – chápat ochranu životního prostředí jako věc sdílené odpovědnosti, nikoliv jako nástroj neokoloniální regulace zabalené do ekologické rétoriky.

Politickou spolupráci si rovněž zaslouží výzva masové migrace. Ohrožuje střední Evropu i globální Jih, ač každého z nich jinak. Globální Jih trpí masovým odlivem vzdělaných a talentovaných lidí, který ho připravuje o nejhodnotnější lidský kapitál v okamžiku, kdy jej nejvíce potřebují. Odchodem kvalifikovaných jednotlivců ztrácejí tyto země možnost dynamičtějšího rozvoje. Podobně odchod kvalifikovaných Středoevropanů do bohatší části EU je jednak důsledkem a jednak prostředkem udržování neokoloniálního ekonomického uspořádání mezi centrem a periferií.

Ztráta lidského kapitálu globálního Jihu se přitom nutně neprojevuje jeho nárůstem v zemích na severu. Zatímco zisky z masové migrace jsou soustředěny mezi jejími organizátory a vybranými podnikateli, její rostoucí náklady nese celá společnost včetně těch, kteří imigrací pouze ztrácejí. Dnes, kdy se občané států západní Evropy začínají proti tomuto modelu bouřit, pokoušejí se jejich vlády za pomoci Evropské komise přesouvat migrační zátěž na střední Evropu.

Partnerství střední Evropy a globálního Jihu se může opřít o poznání, že masová migrace není přirozený a nevyhnutelný jev, ale politicky podmíněná patologie ekonomické nerovnosti, sloužící centru na úkor periferie. Lékem na tuto patologii pak není správa migračních toků, nýbrž odstraňování příčin, tedy vytváření podmínek pro důstojný a plnohodnotný život v zemi původu. Na pozadí ústupu liberálního universalismu a nástupu multipolarity může být formulována i nová, suverénní politika migrace opírající se o právo národa na uchování vlastního lidského kapitálu.

Strategické partnerství

Strategická dimenze partnerství střední Evropy a globálního Jihu stojí na principu, který je zároveň principem právním i politickým: ozbrojená síla je legitimní pouze jako sebeobrana nebo jako nástroj kolektivní bezpečnosti s mandátem Rady bezpečnosti OSN. Tento princip není ani nový, ani kontroverzní. Ale je systematicky porušován hegemonickými mocnostmi, jež si přisvojily právo rozhodovat, kdy a kde tento princip platí.

Právě zkušenost tohoto dvojího metru spojuje střední Evropu s globálním Jihem. Pro globální Jih není zneužívání mezinárodního práva abstraktní otázkou. Na jeho území se humanitární intervence proměňovaly v operace výměny režimů. Irák, Libye, Sýrie ukazují, že rétorika lidských práv a humanismu opakovaně bývá nástrojem imperiální politiky.

Strategické partnerství neznamená vojenskou alianci ani společnou obrannou doktrínu. Znamená závazek k suverénní zdrženlivosti, kdy žádný ze zúčastněných států nepodporuje, nefinancuje ani nelegitimizuje použití síly mimo rámec Charty OSN. Tento závazek má pro střední Evropu i praktický domácí rozměr, neboť znamená odmítnutí účasti na válkách, do nichž jsou středoevropské státy tlačeny logikou aliančních závazků, aniž by tyto války sloužily jejich bezpečnosti nebo zájmům jejich obyvatel.

Jiným polem strategického partnerství je společný boj proti organizovanému zločinu. Organizovaný zločin je transnacionální fenomén, živící se slabostí státních institucí, korupcí veřejné správy a propustnými hranicemi – tedy přesně těmi podmínkami, které neokoloniální ekonomické uspořádání v periferních zemích systematicky reprodukuje. Mezinárodní spolupráce proti organizovanému zločinu musí být pojata jako nástroj posilování svrchovanosti a bezpečnosti, nikoliv jejich ředění. Toto rozlišení je zásadní: spolupráce v oblasti bezpečnosti neznamená podrobení se nadnárodním dohledovým mechanismům kontrolovaným hegemonickými mocnostmi, ale budování přímých, suverénních a rovnocenných kapacit mezi partnerskými státy. Kriminální skupiny překračují hranice a geografie, což si žádá kolektivní odpověď. Ta však musí vycházet z dohod mezi rovnými, nikoliv z diktátu center vůči periferiím.

Ekonomické partnerství

Ekonomické partnerství střední Evropy a globálního Jihu vychází ze sdíleného zájmu dosáhnout důstojné pozice v mezinárodních ekonomických vztazích, která umožní zdravý ekonomický rozvoj snižující nerovnost ve vztahu k západním centrům. Tyto země si prošly silným obdobím neoliberální doktríny prosazované politikou USA a pod jejím vlivem institucemi jako Mezinárodní měnový fond či Světová banka. Neoliberální politika, kritizující svrchovanou obhajobu vlastních ekonomických zájmů, pouze upevnila neokoloniální uspořádání světové ekonomiky.

Tlaky na reformy podle washingtonského konsenzu vytvořily prostředí omezené národohospodářské diskuse a pocit jediné správné cesty k modernizaci. Ve skutečnosti uzavřely střední Evropu i globální Jih do pozice závislosti, zbavily je jejich silných stránek a vnutily jim politiku závislosti na levné práci a dodávkách surovin, jen s omezenou možností rozvoje vlastních produktivních sil.

Nicméně řada zemí globálního Jihu se snažily a snaží vzdorovat této doktríně i mezinárodní hierarchii udržující jejich nerovné postavení. Vytvářejí si prostor pro vlastní politiky; ať již v oblasti zpracovatelského průmyslu, využití národního nerostného bohatství či finančních systémů. Vydaly se například cestou průmyslové politiky, která v rámci historicky osvědčeného přístupu se silnou rolí vlády a aplikací národních zájmů nabízí cestu vpřed k důstojnější pozici ve světové ekonomice pro danou zemi a její obyvatele. Tato zkušenost je inspirující i pro střední Evropu.

Neméně důležitá je také spolupráce v oblasti akademické či mediální. Neoliberální doktrína se stále vyučuje, tvoří páteř myšlení řady ekonomů, je hojně zastoupena v médiích. Přestože se většina světa od ní odvrací, jsou zkušenosti ze zemí globálního Jihu neocenitelným přínosem k rozbití falešných mýtů o prospěšnosti této ideologie, jejímž jediným cílem bylo zajistit Západu náskok a ovládání zahraničních ekonomik přes nadnárodní firmy a instituce jako MMF.

Ekonomické partnerství se může opřít o minulou zkušenost s rozvojovou a obchodní spoluprací mezi tehdejšími socialistickými zeměmi a tehdejšími rozvojovými zeměmi. Ale do budoucna bude významnější souznění ekonomických idejí a praktických přístupů k hospodářské politice, které vyplývá ze společného zájmu závislých ekonomik, jejichž rozvoj je podvazován odlivy aktiv do zahraničí. Na tomto společném základě vznikají příznivé podmínky pro vzájemně výhodný obchod a investice.

Střední Evropa a globální Jih dnes stojí před volbou, přesahující ambice jednotlivých národů. Buď se stanou trpnými objekty tvorby nového globálního řádu, nebo se ujmou aktivní role při jeho utváření. Podmínky pro přechod od periferie k partnerství nebyly nikdy příznivější – úpadek unilaterální hegemonie otevírá prostor, který je třeba zaplnit vlastní politickou vůlí, strategickým myšlením a ekonomickou představivostí. Ale příznivé podmínky nestačí. Přišel čas učinit ze sdílené zkušenosti našich zemí politický základ pro nový typ vztahů, jež nejsou ani protizápadní vzpourou, ani podřízeností novým mocenským centrům, ale suverénní volbou rovnoprávných národů a států.