Andrew Korybko v obou textech polemizuje se zjednodušenými představami o ruské strategii. V prvním článku vysvětluje, proč Moskva ani po roce 2022 nepřerušila své dohody s NATO, WTO, MMF či Světovou bankou. Podle něj Rusko neusiluje o revoluční rozchod se Západem, ale o postupnou přeměnu světového řádu, v němž by vystupovalo jako rovnocenná velmoc a současně prostřednictvím BRICS oslabovalo západní hospodářskou dominanci. Druhý text odmítá interpretaci, že ruský útok na železniční stanici u polských hranic měl být pokusem zabít Borise Johnsona či Davida Petraeuse. Korybko jej chápe spíše jako varování Západu a možný signál přechodu k intenzivnějším útokům na ukrajinskou dopravní infrastrukturu a zásobovací trasy NATO. Oba články tak představují Rusko jako aktéra, který podle autora postupuje opatrně, ale současně zvyšuje tlak na Ukrajinu i Západ.
.
PROČ RUSKO NEVYPOVÍ SVÉ DOHODY SE ZÁPADNÍMI ORGANIZACEMI?
Zmocněný zástupce prezidenta Putina ve Státní dumě Garri Minch koncem srpna sdělil agentuře TASS, že „příslušná ministerstva jsou proti vypovězení našich partnerských dohod s NATO nebo s globálními finančními organizacemi, včetně WTO, MMF a Světové banky“. Důvodem podle něj je, že tyto dohody „dosud nevyčerpaly svůj potenciál“ a Putin chce zachovat možnost dialogu s těmito organizacemi. TASS rovněž uvedla, že podle Mincha Rusko na rozdíl od Západu vždy odpovědně plní své závazky.
Toto opětovné potvrzení dosavadní politiky pravděpodobně překvapilo mnoho „neruských proruských“ příznivců (Non-Russian Pro-Russians, NRPR), které přední osobnosti mezi jejich influencery přivedly k přesvědčení, že Rusko se od roku 2022 stalo revolučním státem, a proto očekávali, že podobné dohody už dávno vypovědělo. Šlo o alternativní realitu, kterou přední influenceři NRPR pečlivě vytvářeli, aby získávali vliv, prosazovali určitou ideologii a/nebo vybírali finanční příspěvky – s tichým souhlasem ruských „kurátorů měkké síly“ v rámci „potěmkinovského“ přístupu k soft power.
Tento pojem označuje vytváření podobných alternativních realit pro strategické účely. Cynicky řečeno jde o snahu přimět co největší počet cizinců, aby podporovali Rusko, i kdyby tato podpora vycházela z falešných předpokladů – například z nechvalně známého tvrzení, že Putin je údajně tajným odpůrcem sionismu. Ponecháme-li stranou etické i strategické pochybnosti, kterých je mnoho a o nichž by se uvnitř komunity NRPR mělo naléhavě diskutovat, je důležité objasnit objektivně existující politicko-právní realitu, na kterou Minch upozornil širší veřejnost.
Rusko sice prostřednictvím své zvláštní operace skutečně zpochybňuje západní unipolaritu – přičemž jejím původním hlavním cílem bylo neutralizovat hrozby ze strany NATO vycházející z ukrajinského území, které měly Rusko dostat do situace permanentního strategického vydírání, jak bylo vysvětleno zde –, avšak toto zpochybnění není absolutní. Od samého počátku, jak dokazují požadavky formulované Putinem i dalšími představiteli na zrušení všech sankcí, Rusko vždy počítalo s obnovením obchodních vztahů se Západem – včetně energetických – i vzájemných investic.
Rozdíl mezi situací před zvláštní operací a tím, co se předpokládalo pro období po ní, však spočíval v tom, že Rusko se po dosažení svých maximálních cílů mělo stát rovnocenným vojensko-politickým partnerem Západu. Následně by mohlo těžit ze vztahů s těmito institucemi – například pokud jde o udržování poválečné stability v Evropě ve vztahu k NATO – a současně je reformovat zevnitř, pokud jde o hospodářské instituce. Zároveň by vedlo budování alternativních nezápadních institucí prostřednictvím BRICS a dalších podobných struktur.
Velkým strategickým cílem Ruska vždy bylo urychlit multipolární procesy. To, co přední influenceři NRPR jen zřídka, pokud vůbec, vysvětlovali, je skutečnost, že tento proces má probíhat postupně, aby se co nejvíce snížilo riziko systémových otřesů, které by se následně mohly obrátit proti ruským zájmům. Světový řád, o nějž Rusko usiluje, je takový, v němž bude stát ve vojensko-politické oblasti na stejné úrovni jako Západ a následně bude prostřednictvím BRICS pokojnou cestou narušovat západní hospodářskou hegemonii, aby tím postupně připravovalo nástup multipolarity.
Ať už má kdokoli na tento velký strategický cíl a na postupné tempo jeho uskutečňování jakýkoli názor, právě toto je prokazatelně politika, kterou Rusko formulovalo a kterou aktivně uskutečňovalo a uskutečňuje dříve i dnes. V jejím rámci proto Rusko musí zachovat své dohody se západními organizacemi, aby mohlo prosazovat budoucí světový řád, který si představuje.
Pokud by však Rusko tyto dohody nakonec vypovědělo, znamenalo by to radikální změnu jeho velké strategie.
.
OVĚŘENÍ FAKTŮ: PUTIN SE NEPOKUSIL ZAVRAŽDIT BORISE JOHNSONA ANI DAVIDA PETRAEUSE
Západní média jsou ve varu poté, co Rusko o víkendu provedlo dronový útok na železniční stanici ve městě Jahodyn na ukrajinské hranici s Polskem. Podle CNN „bývalý ředitel americké CIA David Petraeus se v neděli nacházel na ukrajinské železniční stanici právě v okamžiku, kdy ruský dron zasáhl osobní vlak, krátce poté, co tudy projel diplomatický vlak s bývalým britským premiérem Borisem Johnsonem a dalšími zahraničními hodnostáři“. Takové podání zavádějícím způsobem vyvolává dojem, že šlo o pokus o atentát.
Je krajně nepravděpodobné, že by Putin, který se zpravidla vyhýbá riziku, eskaloval konflikt s NATO tím, že by se pokusil zabít dva bývalé vysoké představitele zemí Aliance, zvláště když nepovoluje podobné pokusy ani proti současným ukrajinským představitelům, především Zelenskému. Přestože byl Putin Zelenského neúspěšnou čtyřicetidenní vlivovou operací přinucen vůči Ukrajině „eskalovat, aby deeskaloval“, doposud tak činil pouze umírněně: útoky směřovaly proti infrastruktuře, jako jsou čerpací stanice, přístavy a elektrárny, nikoli proti významným osobnostem.
S přihlédnutím k těmto skutečnostem lze tvrdit, že ruský dronový útok na železniční stanici v Jahodynu nebyl pokusem o atentát na tyto dva bývalé vysoce postavené představitele angloamerického jádra NATO, nýbrž vzkazem jejich zemím a signálem toho, co by mohlo následovat. Vzkaz spočíval v tom, že zahraniční hodnostáři – bývalí i současní – by neměli automaticky předpokládat, že mohou i nadále bezpečně cestovat na Ukrajinu. To zároveň souvisí se signálem, který Rusko vyslalo.
Nebyl to první případ, kdy Rusko zaútočilo na ukrajinskou železniční infrastrukturu, ani první útok na cíl v blízkosti polských hranic, ale bylo to poprvé, kdy Rusko zaútočilo přímo na železniční stanici na hranici. Tato trasa je jednou z několika cest, jimiž na Ukrajinu vstupuje 90 % vojensko-technických dodávek NATO. Příznivci Ruska se dlouho podivovali, proč Putin podobné útoky nepovolil už dříve. Důvodem mohla být jeho neochota riskovat, dřívější omezené zásoby munice a/nebo předchozí stav ukrajinské protivzdušné obrany, která je nyní téměř vyčerpaná.
Každopádně jistě nebyla náhoda, že Putin povolil tento poslední útok na železniční stanici právě ve chvíli, kdy tam čekal Petraeus, krátce poté, co tudy projel Johnson. Zdá se tedy, že tím dává najevo, že Rusko by mohlo začít ve velkém rozsahu útočit na ukrajinskou dopravní infrastrukturu. Nemuselo by přitom zůstat jen u železničních stanic, ale mohlo by jít také o dálnice a mosty přes Dněpr. Cílem by bylo ztížit vojenskou logistiku NATO směřující na Ukrajinu a současně následně narušit přepravu zbraní na frontu.
Nedělní útok ukazuje, že Rusko nyní dokáže provádět přesné údery kdekoli na Ukrajině a kdykoli se rozhodne. Pokud bude mít dostatek munice – a přinejmenším dronů dnes podle všeho nedostatek nemá –, mohlo by v těchto úderech pokračovat prakticky neomezeně dlouho a využívat je k nátlaku na Ukrajinu, aby učinila významné jednostranné ústupky při očekávaném obnovení třístranných rozhovorů se Spojenými státy příští měsíc. Putinova eskalace by mohla být zaměřena rovněž na preventivní reakci na Zelenského hrozbu uzavřením ruského vzdušného prostoru.
Hlavním závěrem je, že vojensko-strategická dynamika se opět začíná vyvíjet ve prospěch Ruska poté, co během léta panovala určitá nejistota vyvolaná Trumpovým rozhodnutím „eskalovat, aby deeskaloval“ prostřednictvím „opotřebovací války“ proti Rusku, v níž Ukrajina slouží jako prostředník.
Pokud Ukrajina brzy neuzavře s Ruskem dohodu – potenciálně zprostředkovanou Spojenými státy –, mohla by pro ni být nadcházející zima dosud nejtěžší. Poté by nakonec mohla být donucena kapitulovat před Ruskem, pokud NATO nebude ochotno riskovat třetí světovou válku přímým zásahem, jehož cílem by bylo takovému výsledku zabránit.
.
Zdroj: korybko.substack.com
Napsat komentář