Následuje otevřený dopis, který napsal – zcela určitě zbytečně, dodáváme – významný americký ekonom prof. Jeffrey Sachs německému kancléři Friedrichu Merzovi. Byl uveřejněn 17. prosince v Berliner Zeitung a následně jej převzaly i další média a weby.
.
Pane kancléři Merzi,
opakovaně hovoříte o odpovědnosti Německa za evropskou bezpečnost. Této odpovědnosti nelze dostát pomocí sloganů, selektivní paměti ani postupnou normalizací válečné rétoriky. Bezpečnostní záruky nejsou jednostranným nástrojem. Fungují obousměrně. Nejedná se o ruský ani americký argument, ale o základní princip evropské bezpečnosti, který je výslovně zakotven v Helsinském závěrečném aktu, rámci OBSE a desetiletích poválečné diplomacie.
Německo má povinnost přistupovat k této situaci s historickou vážností a poctivostí. V tomto ohledu však nedávná rétorika a politická rozhodnutí nebezpečně selhávají.
Od roku 1990 byly základní bezpečnostní obavy Ruska opakovaně odmítány, rozmělňovány nebo přímo porušovány – často za aktivní účasti Německa nebo s jeho tichým souhlasem. Tuto historii nelze vymazat, má-li válka na Ukrajině skončit, a nelze ji ignorovat, má-li se Evropa vyhnout trvalému stavu konfrontace.
Na konci studené války Německo opakovaně a výslovně ujistilo sovětské a poté ruské vůdce, že NATO se nebude rozšiřovat na východ. Tato ujištění byla dána v souvislosti se znovusjednocením Německa. Německo z nich mělo obrovský prospěch. Rychlé sjednocení vaší země – v rámci NATO – by se bez souhlasu Sovětského svazu založeného na těchto závazcích neuskutečnilo. Předstírat později, že tato ujištění nikdy neměla význam nebo že šlo pouze o náhodné poznámky, není realismus. Je to historický revizionismus.
V roce 1999 se Německo účastnilo bombardování Srbska ze strany NATO, první velké války vedené NATO bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN. Nešlo o obrannou akci. Jednalo se o precedens, který zásadně změnil bezpečnostní uspořádání po skončení studené války. Pro Rusko nebylo Srbsko abstraktním pojmem. Vzkaz byl jednoznačný: NATO použije sílu mimo své území, bez souhlasu OSN a bez ohledu na ruské námitky.
V roce 2002 Spojené státy jednostranně odstoupily od Smlouvy o protiraketové obraně (ABM Treaty), která byla po tři desetiletí úhelným kamenem strategické stability. Německo nevzneslo žádné vážné námitky. Rozklad architektury kontroly zbrojení však neprobíhal ve vzduchoprázdnu. Systémy protiraketové obrany rozmisťované blíže k ruským hranicím byly Ruskem oprávněně vnímány jako destabilizující. Odmítat tyto obavy jako stihomam nebylo projevem rozumné diplomacie, ale politické propagandy.
V roce 2008 Německo uznalo nezávislost Kosova, a to navzdory výslovným varováním, že tím bude podkopána zásada územní celistvosti a vytvořen precedens, který se odrazí i jinde. Opět byly námitky Ruska smeteny ze stolu jako neupřímné, místo aby byly brány jako vážné strategické obavy.
Neustálý tlak na rozšíření NATO o Ukrajinu a Gruzii – formálně vyhlášený na summitu v Bukurešti v roce 2008 – překročil tu nejjasnější z červených čar, a to navzdory hlasitým, jasným, důsledným a opakovaným námitkám, které Moskva vznášela po celá léta. Když velmoc označí určitý bod za svůj základní bezpečnostní zájem a po desetiletí jej opakuje, ignorovat jej není diplomacie. Je to úmyslná eskalace.
Role Německa na Ukrajině od roku 2014 je obzvláště znepokojivá. Berlín spolu s Paříží a Varšavou zprostředkoval 21. února 2014 dohodu mezi prezidentem Janukovyčem a opozicí – dohodu, jejímž cílem bylo zastavit násilí a zachovat ústavní pořádek. Během několika hodin se tato dohoda zhroutila. Následovalo násilné svržení vlády. Nová vláda vznikla mimoústavními prostředky. Německo nový režim okamžitě uznalo a podpořilo. Dohoda, za kterou Německo ručilo, byla bez jakýchkoli důsledků opuštěna.
Dohoda Minsk II z roku 2015 měla být nápravným opatřením – vyjednaným rámcem pro ukončení války na východní Ukrajině. Německo v ní opět vystupovalo jako ručitel. Ukrajina však po sedm let dohodu Minsk II nenaplňovala. Kyjev otevřeně odmítl její politická ustanovení, Německo jejich plnění nevymáhalo. Bývalí němečtí a další evropští představitelé později připustili, že Minsk byl považován spíše za zdržovací manévr než za mírový plán. Už jen toto přiznání by mělo vést k zásadnímu přehodnocení situace.
V této souvislosti znějí výzvy k dodávkám dalších zbraní, k ještě tvrdší rétorice a k ještě větší „odhodlanosti“ prázdně. Žádají Evropu, aby zapomněla na nedávnou minulost, aby ospravedlnila budoucnost trvalé konfrontace.
Dost bylo propagandy. Dost bylo morálního infantilizování veřejnosti. Evropané jsou plně s to pochopit, že bezpečnostní dilemata jsou reálná, že kroky NATO mají své důsledky a že míru nelze dosáhnout tím, že budeme předstírat, že bezpečnostní obavy Ruska neexistují.
Evropská bezpečnost je nedělitelná. Tento princip znamená, že žádná země nemůže posilovat svou bezpečnost na úkor jiné, aniž by vyvolala nestabilitu. Znamená to také, že diplomacie není appeasement a že historická poctivost není zrada.
Německo tomu kdysi rozumělo. Ostpolitik nebyla slabost, byla to strategická vyspělost. Uznávala, že stabilita Evropy závisí na dialogu, kontrole zbrojení, hospodářských vazbách a respektu k oprávněným bezpečnostním zájmům Ruska.
Dnes Německo tuto zralost opět potřebuje. Přestaňte mluvit, jako by válka byla nevyhnutelná nebo ctnostná. Přestaňte nahrazovat strategické myšlení převzatými aliančními frázemi. Začněte se vážně věnovat diplomacii – ne jako cvičení v public relations, ale jako v opravdové snaze o obnovení evropské bezpečnostní architektury, která Rusko zahrnuje, nikoliv vylučuje.
Obnovená evropská bezpečnostní architektura musí začít jasností a zdrženlivostí. Nejprve je třeba jednoznačně ukončit rozšiřování NATO na východ – na Ukrajinu, do Gruzie a na jakýkoli další stát podél hranic Ruska.
Rozšiřování NATO nebylo nevyhnutelnou součástí uspořádání po skončení studené války; bylo to politické rozhodnutí přijaté v rozporu se slavnostními ujištěními danými v roce 1990 a prosazované navzdory opakovaným varováním, že povede k destabilizaci Evropy.
Bezpečnost na Ukrajině nepřinese vyslání německých, francouzských nebo jiných evropských vojsk, které by pouze prohloubilo rozdělení a prodloužilo válku. Bezpečnost přinese neutralita podpořená věrohodnými mezinárodními zárukami. Historická fakta jsou jednoznačná: ani Sovětský svaz, ani Ruská federace neporušily svrchovanosti neutrálních států v poválečném uspořádání – Finska, Rakouska, Švédska, Švýcarska ani jiných. Neutralita fungovala, protože řešila legitimní bezpečnostní obavy všech stran. Neexistuje žádný vážný důvod předstírat, že to nemůže fungovat znovu.
Zadruhé, stabilita vyžaduje demilitarizaci a vzájemnost. Ruské síly by měly být drženy v dostatečné vzdálenosti od hranic NATO a síly NATO – včetně raketových systémů – musejí být drženy v dostatečné vzdálenosti od hranic Ruska. Bezpečnost je nedělitelná, není jednostranná. Příhraniční oblasti by měly být demilitarizovány prostřednictvím ověřitelných dohod, nikoli nasycovány stále větším množstvím zbraní.
Sankce by měly být zrušeny jako součást vyjednaného urovnání; nepřinesly mír a způsobily vážné škody evropské ekonomice.
Zejména Německo by mělo odmítnout bezohlednou konfiskaci ruského státního majetku – drzé porušení mezinárodního práva, které podkopává důvěru v globální finanční systém. Oživení německého průmyslu prostřednictvím zákonného, vyjednaného obchodu s Ruskem není kapitulací. Je to ekonomický realismus. Evropa by neměla ničit svou vlastní výrobní základnu ve jménu morálního pozérství.
A konečně se Evropa musí vrátit k institucionálním základům své vlastní bezpečnosti. OSCE – nikoli NATO – by měla opět sloužit jako ústřední fórum pro evropskou bezpečnost, budování důvěry a kontrolu zbrojení. Strategická autonomie Evropy znamená právě toto: evropský bezpečnostní řád utvářený evropskými zájmy, nikoli trvalou podřízenost expanzivní politice NATO.
Francie by mohla oprávněně rozšířit svou jadernou odstrašující sílu jako evropský bezpečnostní deštník, ale pouze v přísně obranném pojetí, bez předsunutého rozmístění systémů, které by ohrožovaly Rusko.
Evropa by měla naléhavě usilovat o návrat k rámci smlouvy INF a o komplexní jednání o kontrole strategických jaderných zbraní za účasti Spojených států a Ruska – a časem i Číny.
A co je nejdůležitější, kancléři Merzi, učte se z historie – a buďte k ní upřímný. Bez upřímnosti nemůže být důvěra. Bez důvěry nemůže být bezpečnost. A bez diplomacie Evropě hrozí, že zopakuje katastrofy, z nichž podle vlastních slov vyvodila poučení.
Dějiny posoudí, co si Německo rozhodne zapamatovat – a co se rozhodne zapomenout. Tentokrát ať si Německo zvolí diplomacii a mír a dodrží své slovo.
S úctou
Jeffrey D. Sachs
univerzitní profesor, Kolumbijská univerzita
Napsat komentář