Dnes opět text Alastaira Crooka z jeho substacku Conflicts Forum, v němž vysvětluje, proč „Washington nebude schopen o Íránu uvažovat jasně a zvolí špatnou taktiku“.
.
Asi před patnácti lety jsem napsal, že západní spoléhání na optiku sekulární racionality už není dostatečné jako prostředek k pochopení izraelsko-palestinského konfliktu. Už tehdy začínalo být zřejmé, že budoucnost regionu bude tvořena válkami stále více určovanými náboženskými symboly: tedy Al-Aksá versus Třetí chrám.
Od té doby se věci posunuly dál: v Izraeli přivedly parlamentní volby v listopadu 2022 k moci nové vedení, které se zavázalo založit Izrael na „Zemi Izraele“ — tedy Velkého Izraele; vytlačit nežidovské obyvatelstvo a zavést halachické právo. Program nové vlády byl výrazem eschatologického a mesiášského záměru, s teleologií směřující po cestě k mesiášskému Vykoupení. Nebyl sekulární ani formulovaný v osvícenském jazyce.
Můj tehdejší argument — a stále jím zůstává — spočívá v tom, že západní sekulární mechanistické způsoby myšlení tyto zásadní posuny nechápou. Západ trvá na tom, že své západní pojmové předpoklady bude uplatňovat na něco — mesianismus a úsilí o Vykoupení — co leží mimo rámec dnešního postmoderního západního vědomí. Mocenské politice rozumíme docela dobře, ale eschatologie je pro většinu západních sekulárních lidí do značné míry zavřenou knihou.
Základní pointa zní: nemá žádný smysl pokoušet se přesvědčovat ty, kdo jsou pohlceni mesiášskou vizí, že jejich řešením je dvoustátní politické uspořádání v historické Palestině. Oni totiž Armagedon a porážku, již by znamenal pro nežidy, ve skutečnosti vítají. Nelze to ani chápat jako přechodnou fázi či rozmar. Mesianismus je v judaismu výrazným, byť kolísavým impulsem už od Šabtaje Cviho v 60. letech 17. století a Jakoba Franka v 18. století. Některé jeho myšlenky pronikly v pozdějším osvícenském období i do evropských představ.
Židovský historik a učenec Gershom Scholem správně předpověděl, že náboženský sionismus — který se v posledních desetiletích spojil s Likudem a osadnickým hnutím — působí jako „militantní“, „apokalyptické“ a „radikální“ mesiášské hnutí, jež se snaží „vynutit konec“ tím, že požaduje, aby se stát angažoval například v masivní územní kontrole — tedy požaduje územní dobývání z důvodů spojených s koncem časů.
Možná nepřekvapí, že západní mechanistická racionalita se tak jako v porozumění dnešnímu Izraeli ukázala být stejně bezradná v chápání toho, co motivuje Írán. Její přístup jednoduše odřezává jakékoli uvědomění hlubší íránské odbojné a revoluční duše. Místo toho si na Írán promítáme svůj obraz národního státu 19. století — představu státu řízeného shora centralizovanou vládou jako dominantním, někdy autokratickým nástrojem vládnutí, zatímco širší politické celky byly kdysi spravovány podle jiných principů legitimity.
V rozhovoru s Richardem Falkem v roce 1979 ajatolláh Chomejní otevřeně řekl, že revoluce byla spíše civilizačním než národním triumfem. Zdůraznil, že základním společenstvím pro všechny lidi v islámském světě je podle něj společenství civilizační a náboženské — nikoli národní a teritoriální. Chomejní vysvětloval, že územní svrchované státy vybudované kolem národní identity netvoří na Blízkém východě přirozené společenství tak, jako tomu je v Evropě.
Jeho trvalým tématem bylo, že vláda v souladu s islámskými hodnotami nemůže být spolehlivě ustavena na demokratických principech, aniž by podléhala nevolené náboženské autoritě nejvyšších islámských duchovních učenců jako zdroje nejvyšší politické moci.
Potlačování islámu — nucená sekularizace — a zničení chalífátu, o něž se Mustafa Kemal snažil na počátku 20. století, vedly Sajjida Kutba k hlásání revolučního avantgardismu až do jeho popravy v roce 1966. Kutbovy spisy, především však jeho Sociální spravedlnost v islámu, která se časově kryla s masovými protesty v celém muslimském světě proti rozdělení Palestiny v roce 1947, položily hlavní základy revolučního myšlení, jež se později objevilo v Íránu.
Pro Íránce to byla výzva k návratu k dřívějšímu způsobu bytí, s bohatou rodovou linií sahající hluboko do minulosti — k takovému, který odráží duchovnější a niternější proměnu člověka: svět hierarchických způsobů vědomí a sklonu bojovat proti útlaku a pečovat o ty, kdo jsou zbaveni práv a majetku.
Dívat se tedy na Írán optikou národního státu znamená Írán špatně číst. Meze mechanistického myšlení znemožňují vnějším pozorovatelům pochopit nebo předvídat další íránskou cestu. Dnes se mladí Íránci s nadšením vracejí k étosu obsaženému v revoluci z roku 1979. V Íránu je patrná nová energie — a je radikální. Její ozvěny se šíří daleko za hranice Íránu.
Chceme-li my na Západě slyšet a porozumět, bylo by moudré nejprve nastavit zrcadlo sami sobě. Jsme opravdu tak sekulární a racionálně strategičtí, jak se domníváme?
Americký vojenský historik Michael Vlahos v dlouhém eseji Amerika je náboženství poukazuje na to, že samotné Spojené státy nejsou zdaleka nedotčeny proudy mesiášského idealismu, milenarismu a manicheismu — „jde o trvalé téma, jehož hluboký proud vtéká do křesťanství“:
„Od svého založení Spojené státy s planoucím náboženským zápalem sledovaly vyšší poslání: vykoupit lidstvo, potrestat zlé a posvětit zlaté tisíciletí na zemi. Amerika se vytrvale držela své jedinečné vize božského poslání jako ‚Boží nový Izrael‘. Americké ‚občanské náboženství‘ je samozřejmě nerozlučně spjato s reformací, kalvínským křesťanstvím a protestantismem. Ačkoli se jeho čtení Písma v progresivní éře sekularizovalo, americké náboženství zůstalo stále připoutáno ke svým formativním kořenům,“ tvrdí Vlahos.
„Amerika tedy není pouze ‚mesiášská‘ svým charakterem — ve smyslu posedlosti vášní a zápalem — nýbrž implicitně ztělesňuje biblickou vizi, která hlásá víru v předurčenou povahu své cesty. Je ‚vyvoleným národem‘, božsky zvoleným, aby jednal jménem Prozřetelnosti jako Vykupitel světa.“
Jak však Vlahos říká, Spojené státy měly podobně jako u sionistů v Izraeli v posledních volbách svůj okamžik proměny. Vyvolalo jej šedesát let opakovaných a nenaplněných vojenských debaklů na bojišti, v letech 1963–2023:
„Každá epizoda byla vedena ve snaze naplnit proroctví globálního demokratického tisíciletí — a pokaždé se tento sen vzdálil.“
V důsledku toho, píše Vlahos, americký mesianismus sklouzl do „manichejské karikatury sebe sama — v níž americkou ‚dobrou zvěst‘ nahradil všudypřítomný přízrak Zla a hrozba síly. Svatá slova Svoboda a Demokracie se sice stále odříkávají, ale stala se prázdnou mantrou.“ Americké ‚evangelium‘ už nekáže o přinášení vykoupení a smíření: nyní se zabývá vynucováním a trestem. Obrat přišel v jediném okamžiku, 11. září — a s Guantánamem, kdy „téměř přes noc Amerika odhodila ‚mezinárodní pravidla‘ a ‚civilizované normy‘ — a místo toho vybudovala souostroví mučení a svévolného věznění bez zákonného dohledu a bez možnosti odvolání.“
Dnes Spojené státy zažívají hlubokou domácí polarizaci, zatímco nadále vedou konflikty v zahraničí, jejichž cíle se američtí vůdci snaží napojit na vykupitelské narativy vytvořené pro potřeby domácího zápasu — tedy na potvrzení memu „mír skrze sílu“ prostřednictvím války proti Íránu. Americký establishment tak spojuje „vítězství“ v zahraniční válce s obnovením svého politického postavení doma i v zahraničí. Michael Vlahos tuto dualitu nazývá „vzájemně destruktivní dynamikou“.
To prakticky zaručuje, že Washington nebude schopen o Íránu uvažovat jasně a zvolí špatnou taktiku.
.
Zdroj: conflictsforum@substack.com
.
Pro zajímavost: Dali jsme AI vytvořit vhodný obrázek k překladu Crookova článku (úvodní obrázek) a následně jsme mu zadali, ať vysvětlí, proč ho namaloval tak, jak ho namaloval. Napsal toto:
„Obrázek je vystavěný jako střet dvou způsobů vidění světa.
Vlevo je chladná, technická, „západní“ strana: ozubená kola, optické čočky, mřížky, grafy, kompas, šachovnice a strategická mapa. To představuje mechanistické myšlení — snahu všechno změřit, rozložit, spočítat a řídit jako technický problém. Velké kovové oko symbolizuje analytický pohled Západu, který se dívá na svět skrze aparát racionality, geopolitických modelů a mocenských kalkulací.
Vpravo je naopak teplý, ohnivý a duchovně nabitý svět Blízkého východu: kopule, starobylé město, minarety, postavy v modlitbě, dav, vlajky, oheň a ornamentální náboženské motivy. Tato strana představuje dějinnou paměť, víru, eschatologii, odpor, revoluční étos a civilizační identitu — tedy síly, které podle Crooka nelze pochopit jen jako běžnou státní politiku nebo racionální zájmy.
Uprostřed je praskající čočka. To je hlavní symbol: západní optika se rozbíjí ve chvíli, kdy se pokouší vysvětlit realitu, která přesahuje její kategorie. Mechanický aparát vidění nestačí na svět, v němž hrají zásadní roli náboženské symboly, mesiášské představy, historická zranění a civilizační poslání.
Zrcadlo na levé straně zároveň naznačuje druhou část článku: Západ by se neměl dívat jen na „iracionalitu“ druhých, ale také nastavit zrcadlo sám sobě. I americká politika je v Crookově výkladu prostoupena vlastním druhem mesiášství — představou vyvoleného národa, vykupitelské mise, boje dobra se zlem a trestání nepřátel.
Šachovnice v popředí vyjadřuje geopolitiku chápanou jako strategickou hru. Jenže vpravo se neodehrává obyčejná partie figurek: je tam dav, víra, oběť, paměť, modlitba a oheň. Tedy něco, co se šachovou logikou nedá jednoduše ovládnout.
Celkový význam obrázku by se dal shrnout takto: Západ se dívá na Blízký východ jako přes strojovou čočku geopolitiky, ale naráží na svět víry, apokalyptických očekávání, civilizační paměti a revoluční energie — a proto jej znovu a znovu špatně čte.
Napsat komentář