Povídka Přítel Charda z knihy Karla Václava Raise (1859 Bělohrad – 1926 Praha) Půlpáni a čtvrtpáni (1898).
.
Člověče, nežli o něčem přemýšlíš,
přemýšlej, smíš-li!
Stál jsem na hřbitůvku ohraženém starou, zpola zbořenou zdí, kolem jejíchž boků vypínaly se lípy v nejbujnějším věku. Hrob, k němuž jsem přišel na návštěvu, byl vedle chatrného domečku, jehož rozbitou střechou sypalo slunce celé proudy zlata na žlutou, udupanou půdu, na které stály staré černé máry.
Domeček neměl dveří — komupak v lesnaté krajině horské napadne vedrati se do kostnice a ukradnouti staré zpuchřelé máry…
Stál jsem u nízkého, notně již spadlého hrobu, ve kterém ležel můj přítel, spolužák ze studií, Jan Charda, nešťastný dobrý hoch.
Jen rok byli jsme pospolu na průpravně a jen nedlouhou část toho roku byli jsme přáteli; ale přátelství to bylo tak vřelé, že vždy bude mi památka Chardova drahou, že ten bledý blouznil vždy bude milou postavou mých vzpomínek.
Když z h…ské průpravny přibyl v náš nevelký kruh, neměli jsme z něho velké radosti, protože rozcuchané vlasy, téměř průhledné bledé líce a divně upravený, ačkoli ne ošumělý oblek nenasvědčovaly, že by do počestné třídy naší byla přibyla osoba, jež by byla třídě ozdobou nebo do zachovalého spolku našeho se hodila.
Též slavné kolegium profesorské v nedlouhém čase při jméně Jan Charda povážlivě vraštilo čelo a krčilo nosy. Nebylo divu! Charda nikdy nic neuměl, ba zdálo se, že pramálo se stará o výjimky gramatické a přísné rozdělení přírodnin, o matematické formulky a hlavní města australských ostrovů. Sedal sice klidně a vážně, maje bílé, suché, jako bezkrvé ruce na prsou složené — ale kdopak věděl, co mu víří v hlavě? Při některých oddílech fyziky a zeměpisu dovedl sice o lecčems povídati, ale bývaly to věci, o které zkoušející pán příliš nestál a které nijak nehodily se do programu vědění, který jest předepsán řádnému kandidátu. I české úlohy Chardovy nevynikaly nad prostřednost — domněnky o zvláštním talentu básnickém, jež v mnohé hlavě kolegů kolem postavy Chardovy vznikaly, byly tím nadobro vyhlazeny…
Zkrátka a dobře: Kandidát učitelství Charda znám byl jako nedbalec nejen duševní, ale i v příčině svého zevnějšku. To bylo snad také příčinou, že do školy chodil jako bludná ovce a ve škole sedal sám, opuštěn.
Mimo školu nespatřil ho nikdo, a chodil-li na procházku, chodíval dojista končinami, do kterých jiný ani nezabloudil — vždyť i to obydlí jeho stálo na stráni, na konci města. Byl to dřevěný domek, jehož okny byla pěkná vyhlídka na širá pole a vzdálenější vrchy se zříceninami hradů.
Strávnicí Chardovou byla šedivá již vdova, jejíž obrýlené oči vídal jsem klímající nad starými modlitbami.
Ačkoliv Charda přátelství našeho nikdy nehledal a mezi spolužáky svými budil jenom tajné a i zjevné úšklebky, sblížili jsme se — nakrátko.
Bylo mi ho líto, když jsem viděl, jak letí špatným koncům v náruč, oči jeho pravily mi jasně, že duch jeho není chabým, že jest však zvláštní, docela jinaký nežli duše spolužáků, lpějících na tom balíčku učebnic, na několika sešitech poznámek „učených pánů“.
Bylo to již na počátku července, když jednou na cestě z preparandy přidružil jsem se k němu a chytil jej za bílou ruku — byla ledová.
Oslovil jsem ho zcela upřímně: „Poslouchej, Chardo, měj přece rozum! Baví-li tě již jiné knihy, nežli jsou ty naše školácké, prošpikované samými metodami a pravidélky, spoutej zálibu svou alespoň v tomto posledním měsíci, i ten může tě ještě spasiti. V pracích mechanických rád ti pomohu; vehloubej se do školních knih alespoň tak, abys prošel! Považ — ještě pak rok můžeš se věnovati zcela svým pracím.“
Usmál se a byli jsme přáteli. Každodenně vyšli jsme za město a na mezi mezi dvěma poli, na nichž vlnily se žitné klasy, opakovali jsme alespoň nejdůležitější. Brzy pozoroval jsem, že mám nevděčného posluchače, že hledí sice upřeně, jako by bůhví jak poslouchal, že však v duchu bloudí někde daleko, že spíše poslouchá praskot dozrávajícího žita a bzukot hmyzu v houští klasů nežli důležitá matematická pravidla a pedagogické návody: „Jak dělati, aby dítě“ atd.
Zato za soumraku otevíral mi duši, jež plna byla snah vzbuzujících podiv. V duši mé podobné myšlenky zřídkakdy vznikaly… Zároveň poznal jsem Chardovu znalost nové literatury starší, zvláštní zálibu jeho v Máchovi a Mayerovi. Přítel zastavoval se každou chvilku, dívaje se do zlatého jasu večerní oblohy.
Napravilo se ve škole leccos a bylo by se ještě mnoho dalo napraviti; ale milý můj druh poslední týden, v kterém se hlavně „na opravu“ zkoušelo, do školy vůbec nepřišel.
Když se mne třídní profesor ptal, co se s Chardou stalo, nevěděl jsem nic jiného říci, nežli že před několika dny pravil mi cosi o churavém otci. Ale třídní profesor, někdy bručivý pedant, jinak však upřímná poctivá staromládenecká duše, měl již o něm jiné mínění.
Třídní, profesor kreslení, pracovával v kreslírně, jež od ročníku našeho oddělena byla prkenným pažením, do tmy. Po mé odpovědi pravil: „Včera pracoval jsem v kreslírně; znenadání slyším ze třídy hlas. Naslouchám a poznal jsem Chardu. Přednášel si tu hlasitě a já trnul, co v tom člověku vězí. Nešťastná bludná duše, ale sám ji nezachráním. Znamenitá hlava!“
Charda nepřišel si ani pro vysvědčení, takže jsem se domníval, že poslední týden trávil v domově. Ale vpodvečer, před odjezdem mým na prázdniny, přišel ke mně znenadání…
„Člověče, řekni mi, kde jsi byl?“ přivítal jsem milého druha.
Usmál se. „U nás — na půdě.“
„Po celý týden?“
„Po celý týden!“
„A co jsi tam dělal?“
„Brachu, dostal se mi do rukou Humboldt, a tak ležel jsem nad ním na seně — četl jsem, dokud bylo možno, potom jsem se díval na hvězdičky, dokud mne nezmohl spánek!“
Nešťastné hvězdičky — již dříve jsem poznal náruživost, kterou ho k sobě připoutaly.
Vyšli jsme si na poslední procházku. Byl teplý letní podvečer, klasy tiše ševelily, vzduch byl chladivý a vonný.
Sedli jsme si do trávy. Tentokráte mluvil Charda otevřeně, že nešťastná láska ku hlubšímu poznání světa, ale toho širého bezmezného světa, ne toho, o němž suché vědomosti jsou ve školních knihách, zmohla ho úplně; že neví, přemůže-li ji tak, aby nějak studia protloukl a živobytí si opatřil.
Měl jen starého otce na penzi, jenž býval také takovým hloubalem — samá kniha, samé „bludné“ myšlenky, které jakživy do počestné hlavy učitelské zablouditi nemají. Proto stál pan vikárius na tom, aby šel do penze a mnohou klamnou výpovědí svou nezkazil zbůhdarma dobré děcké hlavy. Teď žil z chudé penze a trochu nahospodařených peněz věnoval na synovy studie.
„Vím to, jsem darebákem za své nerozumné, vlastně nepraktické jednání; ale zadívej se tam trochu do toho modra, na němž vyskakují hvězdy, vzpomeň si na denní lidské živobytí plné bojů, mysli přitom trochu a — nediv se mi!“
Zadíval jsem se nahoru… Na moři oblohy čím dál tím více rozevírala se bezedná tůň hvězdičková…
V té chvíli napadla mi báje, že ta světélka na obloze jsou duše zemřelých lidí; ta jasnější že jsou duchové, již zde na zemi v lopotném životě denním svítili bratřím. Díval jsem se na oblohu, na kteréž hvězd vždy více přibývalo, až přepjal báň tmavomodrou pás Mléčné dráhy, plné drobných světýlek — duší obyčejných.
Maně počal jsem hlasitě pronášeti svůj náhled:
„Těch jasných tam je přece jenom více, nežli na zemském kruhu žilo zářivých duší, a těch nejjasnějších duší, jejichž světlo věčně lidstvu bude zářiti — tam není… Nebylo mnoho takových, jakým byl kupříkladu náš Hus, Komenský, veliký Shakespeare, Koperník — kde jsou ta světla — hvězdy nejjasnější? Je to přece jenom báje!“
Charda se usmál, porozumělť mi okamžitě: „Vědu stranou! Vmysleme se opravdu v báj — mám trochu jiný náhled. Jediné, co ti vadí, jest, že tam těch hvězd nejjasnějších zdá se ti trochu mnoho; ale pomysli, co lidí velikých, jimž obrovské rodily se v lebkách myšlenky, zůstalo nepoznáno: mnohých že potomstvo teprve řádně ocení, mnozí že v paměti lidské zanikli, jiní že zůstali — často pouhou náhodou — zcela neznámi?!
Vzpomeň našeho Petra Chelčického; jsou-li myšlenky jeho méně velkolepy nežli myšlenky Husovy? Francouzské předchůdce bouří světových lidstvo zná — Chelčického, který několik set let před nimi myšlenky podobně velkolepé vyslovil — nezná řádně ani vlastní národ jeho! A velcí duchové českých bratří! Známe je, známe všecky ty duše, jichž ňadry rozchvívaly velkolepé myšlenky?
Co básní vysnily mnohé duše, jichž lidstvo nepoznalo? Co velkých lidí bolů nepochopených přemohlo myslí obrovskou? Nemohou duše všech těch, vazby tělesné zbaveny, tam v té nádherné výši zářiti?
Co jen v té naší zemi od doby husitské až do hrozného katanování bylo hlav, před nimiž v poměrech jiných klesal by svět v prach, proti nimž by všichni ti Řekové a nynější „důkladní“ vědátoři Němci byli bledým stínem!
A hochu milý! Náš Tyl není obrem jako Shakespeare, ale jeho láska k vlasti, jeho sebezapření a nejbolestnější strádání jest přece hodno, by do duší potomků zářilo jako světlo duchů největších! Vzpomeňme si Havlíčka, Máchy, Boženy Němcové, Mayera — vzpomeňme na to, co za málo let vykonali, a srovnejme s tím počátky velikánů, jimž bylo popřáno dlouho žíti.
Jest duch těchto našich lidí proto, že brzy jejich popel zmizel, méně zářivým? Nežije tam dále? Ó mám za to, že právě nad vlastí naší svítí málo těch hvězd nejjasnějších, že jsme jich měli více!
Ve světle hvězd vidím já lidské myšlenky — žel, že svět všech nepoznal, vypadalo by to tu na zemi jinak… Ale jest to jen luzná báje a na světě platí jen myšlenky zde pronešené!
Ale často místo smutku po ztrátě malého „velikána“, jenž rozdával nám, co nebylo jeho, ale pouhá napodobenina, měli bychom více kvíleti po ztrátě ztracených mladých talentů — vlastně jejich myšlenek. A což talenty nevyvinuté!?“
Po tomto večeru nikdy již s Chardou jsem se nesešel. Po prázdninách odešel opět na ústav h…ský, opozdiv se ovšem o rok.
Za rok stál jsem již před lavicemi, z kterých dívaly se na mne dětské hlavičky, do nichž měl jsem vštípiti prvé základy lidského vědění. Možná že byla mezi nimi některá, která v tom lidském vědění poletí dál a dál, až zazáří vlastí a světem — nebo snad utone? Kdož to ví? — Dívaly se na mne čistýma očima, jež nezkalila ještě nejmenší bouře životní. Často byl bych rád mezi nimi v těch ošumělých lavicích!
Během roku psal mi Charda jen jednou, že přece trochu se přemohl, že jde mu to lépe, že stařičký otec zemřel.
Na počátku druhého roku svého učitelování obdržel jsem od něho list provátý zdravým humorem. Odcházel právě do pohorské vesnice na školu a hroužil se ve sny, jak mezi vesničany malými i velkými konati bude „apoštolský úřad“.
„Přišel jsem Ti,“ píše, „k inspektorovi říkat o místo. Tlusťoučký, pěkným vousem zarostlý pán uhraboval právě v zahrádce cestičky; — má ti tam cestiček a hrabátek, plných, pestrých, do figur srovnaných květů hejno! Sebevědomě ptal se mne: „Jak líbí se vám tyto mé záhonky?“ A já, jaký již jsem, pověděl jsem přímo: „Mám rád přírodu v nespoutané kráse; louka porostlá vysokou travou, mezi níž rdí se slzičky a září žluťáky, jest mi milejší nežli nejkrásnější hrabátko; les, jehož sněti sráží klobouk z hlavy, tlukou do ramen, dražší mi nežli přistříhané krslíčky!“ — Byl ti to pohled, jakým mě jeho inspektorská výsost změřila — inu dal jsem si!
Za to putuji do hor, do vísky, o které ví jen pánbůh, pan hejtman a inspektor — jest obtočena lesy a pasekami. Doufám, že mi tam bude dobře…“
Opět uplynuly dva roky. O prázdninách umínil jsem si přítele navštíviti. Přišel jsem do horské vísky uprostřed lesů a místo přítele našel jsem jeho hrob.
Stará jeho služka povídala o něm: „Inu, dobrák byl, hrozný dobrák — sobě nic, jiným všecko. Děti byly by ho láskou snědly; obětoval pro ně vše a — pořád ležel v knihách. Vadila jsem se s ním proto, aby trochu na sebe a své pohodlí pamatoval; ale kdežpak poslechl! Vždyť i pan inspektor, pan farář měli mu za zlé a páni učitelé z okolí jako by o něm nevěděli. A mezi sousedy šel zřídka; sousedé viděli, že ho mají děti rády, ale zdál se jim trochu pánovitým, že mezi ně nešel. Přišel-li, nemluvil; jen se usmíval a díval se před sebe; mysleli, že se směje jim.
A tu minulou zimu, jako když to na něho hodí, kašel a krev — v tváři samá bledost a slábl, až musil do postele. Doběhla jsem pro doktora; pak jsem poslouchala za dveřmi, co pan doktor řekne. Měla jsem pana učitele tak ráda — mnoho nám prokázal dobrého, děti mi šatil a sobě sotva trochu masa dopřál; ani piva nepil — voda prý lepší nade všecko. Byl podle všeho z chudého rodu, že vedl všecko jako my na vesnici, kteří mezi lidi sotva přijdeme.
Když ho doktor proklepal, povídá mu pan učitel přímo: „Pane doktore, nejsem slaboch, dětina, mluvte se mnou jako s mužem a řekněte upřímně — je pomoc, nebo není?“
A pan doktor řekl: „Není — souchotiny!“
Zalomila jsem v síni rukama a oči mi zarudly: pan učitel se mi smál, že jsem dětina…
Ráno byl mrtev, střelil se přímo do srdce — ani jsem u něho té zbraně nikdy nepozorovala. Odpusť mu Pánbůh, ale souchotě jsou strašná nemoc, zdlouhavá — stálé umírání — a on byl přece jenom opuštěnec, třebaže měla jsem ho jako oko v hlavě. Vím, že to udělal i kvůli mně — aby mi ušetřil práce, kterou bych si s ním byla dala. Knihy odkázal panu učiteli, který tu za něho učil; ostatní všecko mně — peníze byly tak na pohřeb! Páni ještě hubovali, tak že to dopadá s takovými divnými mudrci, jakým byl on, zanechal prý dětem překrásný příklad; a já každou neděli ráda u hrobu jeho se pomodlím… Kdyby tak pán si přál památku po svém příteli — zůstal tam obrázek, nějaký starý pán je na něm, snad pana učitele otec — míval obrázek nad postelí!“
Přijal jsem obrázek — — Darwin…
Stál jsem dlouho nad tím úzkým hrobem, pod kterým klidně spal ten dobrý mladík, jemuž sny již nebouřily hlavou hloubavou… Když vracel jsem se podvečer zpět, vzpomněl jsem na letní večer, kdy jsem k němu přilnul přátelstvím… Vzpomněl jsem si na náš hovor o hvězdách a zadíval jsem se do modré oblohy, na níž jako tenkráte vyskakovaly hvězdy — nehledí-li z některé jeho bledá tvář.
Nenašel jsem jí…
Napsat komentář