Text sleduje vývoj světové geopolitiky od vzestupu námořních mocností po současný „ruský obrat na Východ“. Autor ukazuje, že historicky byla nejdůležitější kontrola nad euroasijským kontinentem — kdo ovládl Eurasii, měl moc nad světem. Britské a později americké impérium zajišťovaly hegemonii prostřednictvím kontroly moří a rozdělování pevninských mocností, jak popsal britský geograf Halford Mackinder ve své teorii Heartlandu. Po pádu Sovětského svazu se Rusko snažilo o integraci s Evropou, ale po roce 2014, kdy došlo k převratu na Ukrajině a k posílení napětí se Západem, obrátilo svou pozornost k Asii. Spolu s Čínou začalo budovat koncept „Větší Eurasie“, propojený sítí dopravních, energetických a digitálních koridorů v rámci iniciativ jako Pás a cesta, BRICS či Šanghajská organizace pro spolupráci. Tento nový multipolární systém má nahradit hegemonii USA, které podle autora ztrácí vliv a reagují čím dál agresivněji, čímž jen urychlují běh událostí.
.
Na titulním obrázku mapa eurasijského světadílu s vyznačenými státy.
.
Dominance USA tedy nesměla být nikterak ohrožena. To samozřejmě také klade přísná omezení na jakoukoli roli, kterou by Rusko mohlo hrát v Evropě, a na propojení mezi Rusy a dalšími vedoucími evropskými mocnostmi, jako je Německo. Hlavní díl intelektuální práce o kontrole USA nad Eurasií po studené válce je z pera Zbigniewa Brzezinského, poradce řady prezidentů, mj. Jimmy Cartera a Baracka Obama, který také hrál ústřední roli ve vyzbrojování mudžáhedínů v Afghánistánu v 80. letech. Brzezinski poznamenal, že hegemonie a kontrola nad Eurasií závisí na schopnosti Ameriky udržet rozdělení mocností, zachovat bezpečnostní závislost na USA, a to bude receptem na kontrolu nebo trvalou dominanci nad Eurasií z námořní periferie. Proto se námořní hegemon, dnes tedy Spojené státy, spoléhá na systémy spojenectví, protože svět je rozdělen na bloky – na jedné jsou závislí vazalové, kteří udělají, co se jim řekne, a na druhé straně jsou zadržovaní protivníci. To zabrání vypuknutí opravdového míru, který by tyto rozdělující linie ukončil. Brzinski také argumentoval, že Rusko je slabé a nemá jinou možnost než se přiklonit k Západu, a z tohoto důvodu se Rusko stane geostrategickou černou dírou na dvojí periferii Evropy a východní Asie, a toho by Spojené státy měly využít. To vytváří předpoklad, jak píše Brzezinski, pro postupnou geopolitickou expanzi západního společenství stále hlouběji do Eurasie. Takže pokud by Rusko odolávalo západnímu pronikání do Eurasie, pak, jak píše Brzezinski, Rusko musí vědět, že by došlo k masivní blokádě ruského námořního přístupu na západ. Podle Brzezinského by Rusko mělo být ideálně rozděleno a přetvořeno ve volnou konfederací složenou z evropského Ruska, sibiřské republiky a východoasijské republiky.
Zatímco Rusko mělo být odděleno od Evropy a ideálně rozděleno na samostatné regiony nebo země, USA rozvíjely své vlastní iniciativy Hedvábné stezky, ale jedná se o velmi odlišnou Hedvábnou stezku. Nejednalo se o decentralizovaná multipolární formu s diverzifikovanou konektivitou, ale jejím cílem bylo rozdělit Eurasii, aby si Spojené státy udržely hegemonii. Viděli jsme tedy, že všechny iniciativy, ať už šlo o ropovod TAPPI (Trans-Asian Pipeline) z Turkmenistánu, Afghánistánu, Pákistánu a Indie, nebo gruzínský a ázerbájdžánský ropovod pro přístup do Střední Asie, měly výslovný cíl oddělit Střední Asii od Ruska a Číny. Tedy hegemonická vize Eurasie.
Kolem roku 2014 se staly dvě věci, které začaly měnit světový řád. První z nich bylo, že v roce 2014 země NATO svrhly vládu na Ukrajině, což Rusům signalizovalo, že jakákoli naděje na větší Evropu je mrtvá, protože Ukrajina bude frontovou linií namísto mostem. Jak jsme se později dozvěděli, již první den po převratu Američané začali budovat nové ukrajinské zpravodajské služby, a to s cílem využít Ukrajinu, dříve hlavního partnera Ruska, jako hlavního partnera Ameriky k vedení skryté války proti Rusku. Druhou věcí bylo to, že Čína ztratila důvěru v mezinárodní ekonomický systém vedený USA a začala být dostatečně silná na to, aby jej začala zpochybňovat.
V roce 2013 jsme byli svědky zahájení iniciativy Pás a cesta (Belt and Road), tedy snahy o oživení staré Hedvábné stezky, která dominovala před vzestupem západní námořní moci. V roce 2015 jsme také byli svědky vzniku velmi ambiciózní technologické a průmyslové politiky v podobě programu China 2025, jehož cílem bylo získat vedoucí postavení ve všech hlavních technologiích souvisejících se čtvrtou průmyslovou revolucí. V témže roce jsme viděli i vznik nových finančních nástrojů, nových bank, založení Asijské banky pro investice do infrastruktury (Asian Infrastructure Investment Bank, AIIB) , a také začala internacionalizace čínské měny, ale zároveň se začaly používat i měny jiných zemí. Nyní, když Rusko i Čína ztratily důvěru v ekonomický systém vedený USA, jsme tedy byli svědky zrodu formátu Větší Eurasie. Rusko opravdu opustilo sen o společné Evropě a místo toho přijalo iniciativu Větší Eurasie. Jeho rozvoj se již nebude zaměřovat na Západ, jak tomu bylo od dob Petra Velikého před třemi sty lety, ale s Čínou jako s hlavním partnerem se nyní bude dívat na Východ, zde se bude rozvíjet a rozšiřovat hospodářskou spolupráci. Západ, který se snaží oddělit Rusko od Evropy a od Německa, tak vidí posun Ruska směrem k Číně a Asii. V 19. století by to možná vedlo k ekonomickému zaostávání Ruska, ale v moderní době je to něco jako Mackinderova nejhorší noční můra. Dvě obrovské euroasijské mocnosti, Rusko a Čína, se spojily s cílem podkopat dominanci námořní periferie. Vidíme, že čínská iniciativa Pás a cesta propojuje nebo znovu propojuje euroasijský kontinent po zemi i po moři pomocí železnic, dálnic, námořních přístavů a digitálních sítí. Díky této fyzické propojenosti dochází k růstu obchodu, propojení dodavatelských řetězců, k technologickým partnerstvím, průmyslové spolupráci, finanční spolupráci s novými bankami a používání národních měn. V podstatě vidíme základy nové mezinárodní ekonomické architektury. Nejedná se pouze o spolupráci mezi Ruskem a Čínou, ale o propojení celého kontinentu, a dokonce i celého světa. Je to neuvěřitelně populární myšlenka, protože Eurasie představuje multipolaritu. To znamená, že ne všechna rozhodnutí budou diktována z jednoho centra moci. Pro Rusko dává Větší Eurasie velký smysl, protože se může přesunout z dvojí periferie Evropy a východní Asie a místo toho se umístit do centra mnohem většího celku. Takže ruská energetická exportní infrastruktura zaměřená na Západ byla postupně přesměrována na Východ, především do Číny, ale také do Indie. Dnes vidíme, že západní ekonomiky stagnují a vládne všepohlcující nenávist vůči Rusku, zatímco na Východě jsou ekonomiky dynamičtější a Rusko je zde většinou vítáno.
Rusko pracuje na řadě velkých projektů. Má východozápadní koridor podél transsibiřské železnice, ale Rusové rozvíjejí i severní námořní trasu podél Arktidy, která je střechou euroasijského kontinentu a nabízí rychlý a levný dopravní koridor, který je mimo kontrolu amerického námořnictva, byť NATO plánuje vstoupit do Arktidy, a to podle všeho ve velkém stylu. Vidíme také, že Rusové budují svůj mezinárodní severojižní dopravní koridor, koridor spojující Rusko s Íránem a Indií, který je mnohem rychlejší a levnější než Suezský kanál.
To je také něco, co spojuje sousední země blízko Ruska, Íránu a Indie. Jedná se o důležitou součást íránských snah o propojení s Eurasií. Írán nyní považuje své partnerství s Čínou a Ruskem za velmi důležité. Pro Indii je to také důležité. Má zájem o eurasijskou integraci, ale nechce se příliš soustředit na Čínu. Čína si také uvědomuje, že eurasijská integrace bude vítána, pokud bude multipolární, a nebrání diverzifikaci, například dalšímu propojení Indie a Ruska. Takže od Jižní Koreje po Čínu, Indii, Kazachstán, Rusko, Írán a arabské státy, všechny mají strategie pro eurasijskou integraci. Tyto iniciativy se liší, ale všem je společné to, že vyžadují zlepšení vzájemných vztahů a nalezení politických řešení sporů, aby se mohly propojit. Protože žádná mocnost na eurasijském kontinentu nemůže vnucovat svou iniciativu ostatním, je nutné slaďovat zájmy. Například Rusko a Čína mají velmi odlišné zájmy a iniciativy ve Střední Asii. Ani jedna z nich však nemůže dosáhnout toho, co chce, aniž by sladila své zájmy s druhou stranou. Proto vidíme, že se západní předpoklady, že Rusové a Číňané se ve Střední Asii střetnou, nikdy nenaplnily, a to proto, že ani jedna z těchto zemí nyní neusiluje o hegemonii. Místo toho budují multipolární systém, takže vidíme, jak se ruská Eurasijská hospodářská unie (EAEU) a čínská iniciativa Pás a cesta sladily v rámci formátu Šanghajské organizace pro spolupráci. A vůdčí organizací pro propojení nového mezinárodního ekonomického systému je samozřejmě BRICS. A nejde již jen o přístavy, silnice nebo železnice, ale nyní máme také digitální koridory, energetické koridory, obilné koridory a různá technologická partnerství. Máme průmyslovou integraci, obchod v národních měnách, společné rozvojové banky, platební systémy a komoditní burzy.
Alternativou k eurasijskému multipolárnímu systému je, aby se všichni podřídili námořní hegemonii a aby se oddělila Střední Asie od Číny, Čína od Ruska, Rusko od Indie, Indie od Íránu, Írán od Turecka atd. V tomto smyslu se tedy jedná o impérium chaosu, závislé na aliančních systémech a neustálých konfliktech, takže bez ohledu na to, zda vidíme výhody nebo nevýhody v pokračování globální nadvlády USA, tato n advláda prostě není udržitelná a dochází k úpadku. A když hegemon slábne, stává se také agresivnějším, to znamená, že zatímco dříve se snažil budovat důvěru kolem své administrativní kontroly nad mezinárodní ekonomikou, nyní vidíme, že upadající hegemon je spíše nakloněn používat nátlak, aby zabránil vzniku soupeřů. Proto Američané zahájili technologickou hospodářskou válku proti Číňanům, energetickou a proxy válku proti Rusku a vidíme, že se k nim přidali Evropané, kteří nyní diskutují o legalizaci krádeže ruských suverénních fondů. To vše je snaha zabránit vzestupu soupeřů. Účinek je však právě opačný. Tato situace pouze motivuje zbytek světa k rozrůznění svých ekonomických partnerství v širším eurasijském kontextu.
Instinktivní odpor Západu ke spolupráci v Eurasii s cílem zachovat dominanci námořních mocností tedy opomíjí, že už nejsme v 19. nebo 20. století. Za prvé, Rusko nemá schopnosti ani úmysly ovládnout Eurasii. A hrozba přicházející z Eurasie již není hrozbou konkurenční hegemonie, ale spíše multipolárního systému, takže zatímco v minulosti by USA uvítaly rovnováhu sil v Eurasii, jediným důvodem, proč to již není přijatelné, je to, že USA přijímají pouze hegemonický model. Západ tak dělá řadu chyb. Například důsledkem diskutované krádeže suverénních fondů ruské centrální banky je, že svět se bojí západního finančního systému a zoufale hledá alternativy. Útok na čínské technologie ohrožuje dodavatelské řetězce závislé na Západě. Proto vidíme, jak je Západ vytlačován z dodavatelských řetězců. A tak dále. Na Západě se těmito problémy vlastně nemůžeme seriózně zabývat, protože v kmenovém myšlení, ve kterém jsme momentálně uvízli, může být kdokoli, kdo poukáže na to, do jaké míry si sami škodíme, obviněn z toho, že se přiklání k protivníkovi. Naše „vyprávění“, naše narativy se tak stále více odklánějí od reality. I když bychom v Evropě hodně získali tím, že se vzdáme hegemonické myšlenky a přijmeme multipolární skutečnost, tedy nové mezinárodní rozložení moci, není tu absolutně žádná ochota přijmout obrovské proměny, k nimž v současné době dochází, a provést změny nezbytné k maximalizaci hospodářského blahobytu a bezpečnosti. Abychom ocitovali Machiavelliho, lidé se nedívají na věci tak, jak skutečně jsou, ale tak, jak by si přáli, aby byly, a budou zničeni…
Jaké jsou tedy dnešní nálady v Rusku? Domnívám se, že je lze shrnout citátem od Dostojevského: „Protože Rusko není jen v Evropě, ale i v Asii; protože Rus není jen Evropan, ale i Asiat. A nejen to: v Asii máme možná ještě větší naděje než v Evropě. A nejen to: v našem budoucím osudu je možná právě Asie naším hlavním východiskem!“ [Deník spisovatele, 1881. V orig.: „Потому необходимость, что Россия не в одной только Европе, но и в Азии; потому что русский не только европеец, но и азиат. Мало того: в Азии, может быть, ещё больше наших надежд, чем в Европе. Мало того: в грядущих судьбах наших, может быть, Азия-то и есть наш главный исход!“ – pozn. překl.]. A já k tomu připojím jen to, že zeměpis hraje jako vždy velkou roli a svět vstoupil do velmi důležitého bodu zlomu. A proto se nyní rodí eurasijský světový řád a všechny snahy o to, tomuto vývoji zabránit, ho jen ještě více urychlují.
.
Zdroj: Glenn Diesen Substack (substack.com/@glenndiesen)
Napsat komentář