Rozhovor s prof. Glennem Diesenem se soustředí na kritiku amerického militarismu a neokonzervativní strategie po konci studené války. Plukovník Lawrence Wilkerson, bývalý náčelník štábu amerického ministra zahraničí Colina Powella, vysvětluje, že po pádu Sovětského svazu vznikla v USA myšlenka „unipolárního momentu“, kdy mohly bez odporu prosazovat své zájmy po světě. Tento přístup vyústil v sérii válek – od Iráku po Libyi a Sýrii – které podle něj oslabily nejen USA, ale i NATO a morální autoritu Západu.
Wilkerson tvrdí, že klíčovou roli hrála skupina neokonzervativců (Cheney, Rumsfeld, Wolfowitz, Feith), inspirovaná strategií „Čistý zlom“ (Clean Break), vypracovanou původně pro izraelského premiéra Netanjahua. Tato doktrína prosazovala svržení nepřátelských režimů a přetvoření Blízkého východu silou. 11. září podle něj poskytlo záminku pro realizaci těchto plánů, přičemž Spojené státy se nechaly vtáhnout do nekonečných konfliktů.
Wilkerson upozorňuje, že americká vojenská síla se nyní opírá o dovoz klíčových komponent z Číny a že impérium se rozpadá. Očekává ústup USA z Evropy a konec strategie „Čistého zlomu“. Evropu považuje za zoufalou a závislou na Washingtonu a s nedostatkem skutečného vedení.
Varuje, že Izrael může rozpoutat válku s Íránem, která by mohla přerůst v jaderný konflikt. Pokud by premiér Netanjahu cítil existenční ohrožení, mohl by podle Wilkersona použít jaderné zbraně. Rozhovor uzavírá skepsí: svět stojí na pokraji kolapsu kvůli neschopnému a krátkozrakému vedení na obou stranách Atlantiku.
.
GD: Dnes budeme diskutovat o militarismu, který se vymkl kontrole a vyčerpává USA i další spojence NATO, pokud jde o vojenskou sílu, hospodářskou sílu, morální postavení a celkovou pozici ve světě. A samozřejmě je tu také riziko toho, že by mohlo dojít k světové válce. Takže situace je taková, že jsme v podstatě zapálili celý Blízký východ, dosadili jsme vůdce Al-Káidy v Sýrii a podporujeme genocidu v Gaze. A vypadá to, že je možná na spadnutí další válka s Íránem. S ohledem na všechny války v posledních třech desetiletích často vzniká dojem, že jde o naprostý chaos – nedostatek směru – téměř jako by tyto neustálé války byly náhodné. Fascinující však je, že lze najít souvislost s obdobím po studené válce. Pamatujeme si, jak Paul Wolfowitz [mj. náměstek ministra obrany USA pro politické otázky v letech 1989-1993 – pozn. překl.] v roce 1990 tvrdil, že s koncem studené války můžeme nyní beztrestně využívat naši vojenskou sílu – Sověti nám nebudou bránit a my teď máme pět, možná deset let na to, abychom vyčistili tyto staré sovětské surrogátní režimy, jako je Irák a Sýrie, než se objeví další supervelmoc, která nám bude čelit. A pokud se posuneme vpřed o další desetiletí do roku 2001, máme tu slavný komentář generála Wesleyho Clarka [vrchní spojenecký velitel NATO v Evropě v letech 1997-2000, velel operaci Spojenecká síla během války v Kosovu – pozn. překl.], že Pentagon plánuje zaútočit na sedm zemí během pěti let. Mělo se jednat o Irák, Sýrii, Libanon, Libyi, Somálsko, Súdán a nakonec na Írán. To bylo v roce 2001. V té době jste byl v Bílém domě – jak jste reagoval, když jste se o tomto plánu – sedm zemí během pěti let – dozvěděl?
LW: Vynechal jste dvě země, které pro mě byly velmi důležité – zejména vzhledem k mé pozici na ministerstvu zahraničí –, protože John Bolton [mj. poradce prez. Trumpa pro národní bezpečnost v letech 2018-2019, v době, o které se zde mluví, byl náměstkem ministra zahraničí pro kontrolu zbrojení a záležitosti mezinárodní bezpečnosti – pozn. překl.] se zasazoval o obě. A Bolton byl spojen s neokonzervativní klikou, která chtěla tohle všechno a ještě Severní Koreu a Kubu. Od Boltona jsem to velmi často slyšel. Někdy se dlouze vyjadřoval k Sýrii, ale opravdu se zajímal o Kubu a Severní Koreu. První briefing, který mě opravdu ohromil, byl v Pentagonu, protože jsem tak trochu odborník na Koreu. Strávil jsem na poloostrově každý rok po dobu asi deseti let, sloužil jsem tam a účastnil jsem se všech cvičení Týmový duch (Team Spirit) na poloostrově, takže Koreu znám docela dobře. V Pentagonu jsem tedy dostal od tříhvězdičkového generála letectva informaci, jak, jak se chystáme postavit Severní Koreji. Takže jsem měl dostal nejenom instruktáž o sedmi zemích – strategii „Čistý zlom“, chcete-li [A Clean Break: A New Strategy for Securing the Realm (obecně známá jako zpráva „Clean Break“) je politický dokument, který v roce 1996 vypracovala studijní skupina vedená Richardem Perlem pro tehdejšího izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Zpráva vysvětlovala nový přístup k řešení bezpečnostních problémů Izraele na Blízkém východě s důrazem na „západní hodnoty“. Od té doby je kritizována za prosazování agresivní nové politiky, včetně odstranění Saddáma Husajna od moci v Iráku a zadržování Sýrie zapojením se do proxy války a zdůrazňováním jejího držení „zbraní hromadného ničení“. Některé části politiky uvedené v dokumentu byly Netanjahuem odmítnuty, ale zpráva byla přijata a slouží jako základ pro moderní dnešní izraelskou politiku – pozn. překl., převzato z Wikipedie], – ale ještě i o Koreji a Kubě. Připadalo mi ohromující, že jsme po studené válce přistupovali k světu tímto způsobem, protože ze své zkušenosti s Georgem H. W. Bushem jsem věděl, že to bylo všechno jinak, než jak chtěl věci řešit on. Celý jeho přístup spočíval ve větě „Nebudu se chlubit.“ Tak to skutečně řekl: „Nebudu se chlubit. Nebudu se vytahovat vítězstvím, ale udělám, co bude v mých silách, abych zajistil, že to, co jsme začali po druhé světové válce – a více či méně zdokonalili v Ženevských úmluvách a dalších podobných dohodách –, bude způsob, jakým přistupujeme ke světu.“ Proto trval, absolutně trval na tom, aby byla přijata rezoluce OSN pro první válku v Iráku. A také trval na tom, navzdory velké kritice ze strany svých nepřátel jak v Republikánské straně, tak i odjinud, že odejde, jakmile bude mandát splněn. OSN po něm požadovala pouze zvrátit agresi, a on agresi zvrátil. Poté odešel – a za to trpěl. Izraelci pak podpořili ve volbách jeho protivníka a přispěli k jeho porážce. Byl zvolen Bill Clinton, který Izraelcům víc vyhovoval. Koneckonců, H. W. Bush je donutil k procesu z Osla a byl vůči nim velmi neústupný, pokud šlo o reakci na cokoli, co Saddám Husajn udělal, zatímco on sám proti Husajnovi bojoval. Umístil k izraelským obranným silám vojenské důstojníky, aby Izraelce sledovali a zajistili, že neudělají nic, co by se týkalo Saddáma Husajna. I když na ně Saddám Husajn vystřelil několik raket Scud, nemohli reagovat. To byl zlomový bod v řešení konce studené války humánním, slušným způsobem – a to, co přišlo poté, bylo všechno už zcela jiné. Postupně se to vyvíjelo – válka na Balkáně, bombardování Srbska, vytvoření Kosova, které Rusko stále neuznalo – a všechno, co jsme udělali Jelcinovi a pak Putinovi, až po Ukrajinu a naši zradu a podvod v této věci. To vše je výsledkem činnosti amerických prezidentů po H. W. Bushovi. A žádnému z nich to neodpustím. Neodpouštím to ani prezidentu Obamovi. Byl to on, kdo mi v Bílém domě řekl, že ví, že ve Washingtonu panuje zaujatost ve prospěch války. A to mi řekl po sedmi letech ve funkci prezidenta Spojených států. V Rooseveltově místnosti nám tehdy sdělil, že poslal Samanthu Powerovou jako velvyslankyni do OSN, aby se jí zbavil [protože byla příliš horlivá zastánkyně tzv. humanitárních intervencí („responsibility to protect“ – doktríny, že USA mají povinnost vojensky zasahovat, když někde dochází k porušování lidských práv) – pozn. překl.]. A John Kerry seděl vedle něj místo Hillary Clintonové z podobných důvodů. Myslím, že měl pocit, že byl donucen vstoupit do konfliktu v Libyi a že bude donucen vstoupit i do Sýrie. Kerry byl ten den také přítomen a Obama mu řekl: „Žádné pozemní jednotky v Sýrii,“ protože, jak si vzpomínáte, Kerry v té době jako ministr zahraničí prosazoval pozemní jednotky v Sýrii. Takže Obama možná naslouchal a pochopil, ale přesto pokračoval ve stejném přístupu k světu.
GD: Jakmile se tyto věci – sedm vlád, které musejí být zničeny – dostaly na veřejnost, jak probíhala diskuse v Bílém domě a v Pentagonu o důsledcích? Neboť se přece jednalo o zcela odlišný přístup k bezpečnosti. Hlavní soupeř, Sovětský svaz, zmizel, studená válka skončila… Nedávno jsem mluvil s jedním z vašich kolegů, který poukázal na to, že po 11. září existovala pochopitelná touha po pomstě. Ale také mi řekl, že mezi mnoha členy vlády panovala temnější touha využít této situace jako příležitost k vyčištění regionu, kde stále existovalo mnoho vlád, které se jim nelíbily. Jaké byly tedy hlavní rysy tehdejší diskuse o těchto věcech?
LW: Jsem si celkem jistý, že prezident George W. Bush, vzhledem ke své nezkušenosti – zejména v otázkách národní bezpečnosti – a své naivitě, a to nemyslím hanlivě, prostě byl takový, o tom nevěděl vůbec nic. Věděl, že chce udělat věci, které mu zajistí znovuzvolení. A věděl, že pokud bude válčit a válku vyhraje, zajistí mu to znovuzvolení. Protože viděl, jak podpora jeho otce z 90% po první válce v Iráku na konci jeho funkčního období strmě klesla. Věděl, že válka musí být načasována tak, aby byla vnímána nejen v daném okamžiku jako úspěch, ale aby byla vnímána jako úspěch i nadále, víceméně až do voleb v roce 2004. To pro něj podle mě byla primární politická motivace. Myslím, že měl mnoho důvodů, proč šel do války v Iráku, ale nemyslím si, že patřil k lidem z „Čistého zlomu“. Dick Cheney [ministr obrany v letech 1989-1993 a viceprezident v letech 2001-2009 – pozn. překl.], na druhou stranu, byl typickým představitelem tohoto hnutí. A myslím, že Donald Rumsfeld [ministr obrany v letech 1975-1977 a 2001-2006 – pozn. překl.] do jisté míry také – a Paul Wolfowitz samozřejmě – a nakonec ten zrádce, zrádce v Pentagonu. Musím to vysvětlovat? Zrádce. Douglas Feith [náměstek ministra obrany pro politické otázky v letech 2001-2005 – pozn. překl.]. Měl dvojí občanství a po celou dobu svého působení v Pentagonu byl ve své kanceláři obklopen Mossadem. Dokonce i Rumsfeld jednou řekl Colinu Powellovi [mj. ministr obrany v letech 2001-2005 – pozn. překl.]: „Já neřídím Pentagon – řídí ho Izrael.“ No, podle mého názoru to bylo trochu nepřesné tvrzení, protože Rumsfeld moc dobře věděl, že my využíváme Izrael, stejně jako oni využívají nás. Ovšem to, co jsem zažil, byl jen zlomek toho, co se tam dělo a o čem se mluvilo, protože poté, co mě Richard Haass, ředitel politického plánování, pověřil za ministerstvo zahraničí vedením jednání o plánování politiky s Pentagonem, absolvovali jsme první dvě nebo tři schůzky, a pak nás Rumsfeld vyhodil, protože nechtěl, aby u toho bylo ministerstvo zahraničí – alespoň tak to vnímám já. A Richard Haass, který téměř každý den mluvil s poradkyní pro národní bezpečnost Condi Riceovou [posléze ministryně zahraničí v letech 2001-2009 – pozn. překl.] mi to tak nějak potvrdil. Nechtěl, abychom tam špehovali. Nechtěl, abychom věděli, co se děje. A zejména Wolfowitz nechtěl, abychom věděli, co se děje. Takže jsme dostávali informace po kouskách. Jak jsem řekl, dostal jsem na starosti Severní Koreu, byl jsem tam na instrruktáži jako odborník na Koreu. Strategii „Čistý zlom“ mi obecně vysvětlili, pokud se to tak dá říct, někteří neokonzervativci z Powellova okolí na ministerstvu zahraničí. Mimochodem, většiny z nich jsme se zbavili ještě před koncem prvního roku. A od Richarda Haasse jsem dostal zprávu – které jsem moc nevěřil –, že velmi, velmi brzy půjdeme do války s Irákem, protože on mluvil s Condi pořád. Když to řekl, odborníci na Blízký východ z týmu pro politické plánování vyskočili ze židlí, protože to bylo v létě 2001. Ještě nedošlo ani k 11. září. A postupem času se to zhoršovalo. Stručně řečeno, nebylo nám jasné, jestli to není banda bláznů. Jak to vyjádřil H. W. Bush, když mu Wolfowitz poslal obrannou strategii, kterou chtěl schválit, a Bush na ni napsal: „Pošlete to zpátky těm bláznům v suterénu Pentagonu.“ Takže jsme tam měli tyto lidi a nevinného či nezkušeného prezidenta. Tak se do toho pustili naplno. Ale nebylo mi jasné, že se to děje v reálném čase, přímo před mýma očima – že se tenhle šílený nápad skutečně uskutečňuje. Když si přečtete strategii „Čistý zlom“, mluví se tam o Pearl Harboru a o tom, co to znamenalo pro Roosevelta. To byla motivace. 11. září byl jejich Pearl Harbor a to jim dalo impuls jít, jak si mysleli, až do Íránu. A my teď uvidíme, zda zde, v případě Íránu, dosáhnou svého cíle, protože Bibi zmaří dohodu s Íránem – ne tím, že z ní vycouvá, ale tím, že napadne Írán. [Wilkerson zde v souhrnu říká, že izraelský premiér Netanjahu je spojen s původní neokonzervativní strategií „Čistý zlom“, která měla destabilizovat Blízký východ ve prospěch Izraele; neokonzervativci v USA, kteří psali tuto strategii, využili 11. září jako záminku k válce v Iráku a plánovali jít dál — až do Íránu, a že Netanjahu nese tuto logiku dál: snaží se vyvolat konflikt s Íránem, aby zmařil diplomatické řešení a snahy o mírovou dohodu a udržel politiku konfrontace – pozn. překl.]
GD: No, velký díl „vyčištění“ regionu byl také spojen s myšlenkou zajištění – nebo upevnění – unipolárního momentu, tedy toho, že příští století bude, jak říkali, americké…
LW: Dělají ale pravý opak. Směřují k tomu, aby americké nebylo.
GD: No ano, zdá se mi, že veškerá síla, materiální i měkká síla, která byla soustředěna v USA, byla v posledních dvou a půl až třech desetiletích vyčerpána. Takže, když se ohlédnete zpět, řeknete si, že by se z toho mělo vyvodit ponaučení, ale obávám se, že k žádné nápravě nedochází. Po Afghánistánu a Iráku – a ani jedno toho nedopadlo dobře – jsme stále pokračovali touto cestou. Máme tu Libyi, Sýrii a opět to nedopadlo moc dobře. A s tím vším chaosem, co máme za sebou, se posunujeme k Íránu. To je docela šokující. Proč si myslíte, že nedochází k žádné nápravě? To, že od Iráku přes Libyi až po Sýrii šlo v podstatě o neúspěchy, se přece běžně říká. Proč tedy? A navíc jsme již měli válku s Íránem – a ta nedopadla podle očekávání. Íránci se nevzbouřili proti své vládě. Úder na vedení země nefungoval. Írán se neprojevil jako papírový tygr, byli docela silní. Proč tedy podle vás jdeme stále stejnou cestou?
LW: V mnoha ohledech tomu tak úplně není. Ale jedna z otázek, kterou si stále kladu – a stále častěji i další lidé – je: Je si Trump vědom toho, co dělá? Je si někdo v jeho administrativě vědom toho, co dělá? Ať už to pro průměrného diváka může vypadat jakkoli nejasně, některé věci, které dělá, naznačují odpověď na tuto otázku. Jednou z nich je, že se zdá být více zainteresován v tom, aby své války vedl zástupně, než aby je vedl přímo on sám. A to mi říká, že nějakým způsobem ví, v jak zoufalé situaci ve skutečnosti jsme, pokud jde o skutečnou moc. A když mluvím o skutečné moci, mám na mysli to, že bez Číny nedokážeme ani vyrobit dělostřelecké granáty. V této zemi nemáme žádný TNT. TNT se zde nevyrábí už 40 let. Téměř vše, co potřebujeme pro klíčové součásti našeho vojenského aparátu, dovážíme ze zahraničí – většinu z Číny. A Čína to zastavila. Bez toho nemůžeme vyrábět dělostřelecké granáty, nemůžeme vyrábět řízené střely, nemůžeme vyrábět většinu toho, co tvoří naši výzbroj. A nejde jen o kritické zeminy, jde i o to, že řadu klíčových věcí už v této zemi neděláme, zvykli jsme si na to, že je za nás dělají jiní, nemáme na to prostě dodavatelské řetězce. A polovina zásob raket THAAD americké armády je v Izraeli! A Trumpovi se nějak zalíbila myšlenka vnitřní bezpečnosti (homeland security), nelíbí se mi, jak to formuloval. A ta myšlenka v nové obranné strategii ustoupit na západní polokouli – ta nevychází jen z filozofických či politických a podobných předpokladů, ale zároveň je i nevyhnutelná a nezbytná, protože už nemůžeme bránit naše rozlehlé impérium. Co to znamená pro to, co se děje ve světě, pokud jde o probíhající zástupné konflikty? To nikdo neví, ale myslím, že se z Ukrajiny úplně stáhneme. Nedokážeme dostat vojenské vybavení ani k NATO, ani na Ukrajinu, i kdybychom se snažili. Možná částečně v následujících čtyř až šesti letech. Nedokážeme to ani v případě Tchaj-wanu, jak jsme slibovali. Nemůžeme jim ho dodat, protože ho nemáme. Je si toho Trump vědom – v tom smyslu, že ustupuje a mění padesát, sedmdesát let trvající strategii USA? „Stále vpřed, nikdy už se nenecháme nachytat. Vždy vpřed. Vždy budeme v Evropě. Vždy budeme v Japonsku. Vpřed do boje s našimi nepřáteli. Nikdy, nikdy se nenecháme nachytat jako v letech 1939 a 1940.“ Měníme se? Snad ano, a nebudu to nazývat izolacionismem, budu tomu říkat realita, protože nemůžeme dělat to, co jsme dělali poslední půlstoletí. Ale nevím, nemám dobrou odpověď. Ale některé věci, které vzešly z Quantika [americká vojenská základna, na níž se 30. září konalo velké shromáždění amerických generálů za přítomnosti prez. Trumpa a ministra války Hegsetha – pozn. překl.]– i když to setkání bylo celkově odporné – a jedna či dvě poznámky, které pronesl Trump a Hegseth, mi naznačují, že si tuto situaci uvědomují. Takže tyto války skončí, alespoň pokud jde o účast USA, s výjimkou těch, které právě probíhají, a tyto dvě budou utlumovány. Co to bude ve výsledku znamenat, nevím. Zdá se, že podle Trumpa to znamená, že se zaměříme na naši polokouli – na Venezuelu, na města, která jsou modrá, demokratická – a politicky využijeme armádu tam. Ale nevím. Prostě nevím. Ale myslím si, že strategie „Čistého zlomu“ je u konce. Bude ukončena, pokud Bibi vstoupí do války s Íránem, protože ji ukončí Írán.
GD: V Evropě, když hodnotíme Spojené státy, vždy se díváme spíše na záměry než na schopnosti. Předpokládáme, že USA mají neomezenou palebnou sílu. Ale jak naznačujete, je to nyní nepříjemná situace – pokud by USA chtěly bojovat s Čínou, potřebovaly by dělostřelecké náboje, a Čína má antimon, který potřebujeme k jejich výrobě. A ano, vidíme, že Čína začíná omezovat dodávky vzácných zemin používaných ve zbraních.
LW: V mnoha klíčových kategoriích nás přitom Čína zásobuje ze 100%, takže by to opravdu znamenalo úplné zastavení výroby.
GD: Čína tedy dokáže demilitarizovat své protivníky… Zmínil jste také, že Trump má nyní větší zájem bojovat prostřednictvím zástupců, vést proxy války. To ovšem není nic nového. Ale pro Evropany je obtížné to pochopit, my Evropané jsme si vždycky mysleli, že máme místo u stolu – že to budeme my, kdo bude využívat zástupce. Myslím, že to jde pomalu.
LW: Nebo že vy budete tím zástupcem.
GD: No, pomalu se s tím smiřujeme – že jsme novými zástupci, protože Trump předává ukrajinskou válku Evropanům. Ale pro Evropu je to zajímavý vývoj, protože na začátku 90. let došlo k silnému odporu, zejména ze strany zemí jako Francie, které říkaly: „Potřebujeme rovnováhu vůči USA, protože po studené válce musí následovat multipolární systém.“ Mluvili trochu jako dnešní Číňané, Indové a Rusové. „Potřebujeme, aby OSN hrála větší roli, na rozdíl od USA, které diktují světu.“ A také, když se vrátíme k Iráku – když USA vstoupily do války proti Iráku, Evropané váhali, a proto se Američané museli spolehnout na „koalici ochotných“. Dnes však Evropané vypadají jako mnohem větší jestřábi než Spojené státy. Zdá se, že nám jde jen o to, abychom se co nejrychleji dostali do války s Ruskem. A předpokládá se, že pokud nás Američané budou následovat do této války, pak bude vše v pořádku. Chci říct, že to už není Evropa, jaká byla před pěti lety. Jak vnímáte to, co se stalo s Evropany?
LW: Myslím si, že jsou tak zoufalí, aby si udrželi Spojené státy, že udělají cokoli. Ale myslím si, že to brzy skončí, a to s brzkým odchodem tří klíčových vůdců – Scholze, Macrona a Merze. Zejména Macron možná nevydrží ani do konce roku. Ale nemyslím si, že někdo z nich vydrží dalších 12 až 18 měsíců, pokud v tom budou pokračovat. A to věci dramaticky změní. Právě jsem dal asi jedenapůlhodinový rozhovor týmu novinářů z Berlína a mluvili jsme o všem od Helmuta Kohla a Françoise Mitterranda po Jima Bakera, George H. W. Bushe a Colina Powella a o období bezprostředně po skončení studené války až po současnost. Dva byli z bývalé NDR, jeden z bývalého západního Berlína a všichni sdíleli stejnou myšlenku: Byli jsme pravděpodobně nejlepší výrobní centrum na povrchu Země, nebo jsme se za ně považovali. Byli jsme opravdu na vrcholu. A teď… jsme o to přišli. Hodně z toho jde na vrub energetické situace, ale hodně je také způsobeno špatnou vládou. A to se, myslím, do jisté míry děje v celé Evropě. Ale Německo je skutečně zoufalý případ. A co to bude znamenat, alespoň zpočátku, to se ukazuje právě teď: Musíme se schovat do impéria, musíme mít impérium, musíme být s impériem. Uvalíme na Írán sankce, i když víme, že je to hloupé a kontraproduktivní, ale impérium to chce. Ale nebude to trvat dlouho. Trump dodrží své slovo – mnoho slov – a nezůstane v Evropě. Odejde. A nepřekvapilo by mě, kdyby to netrvalo déle než čtyři roky, a budeme pryč z Evropy. Naše síly budou pryč z Evropy. Teď to zní šíleně, když máme vojáky v Polsku, ve Finsku a v Estonsku. Ale je také pravda, že už nemáme dost vojáků, abychom mohli být všude. Klíčové bude udržení Ramsteinu, jsem si jist, že armáda Trumpovi nedovolí, aby se ho zbavil, protože ten je klíčový pro všechno, co děláme, zejména s ohledem na Rusko a Čínu. Ale Ramstein bude podle mě poslední stopa Ameriky v Evropě. Ale vydrží o moc déle než deset let? Pochybuji. Takže se vracíme domů. Nová obranná strategie to odráží. Odráží úsporná opatření, a to je to, co budeme dělat. A tak nějak to odrážely i Trumpovy a Hegsethovy poznámky v Quantiku, když se nad tím zamyslíte.
.
Zdroj: Glenn Diesen Substack (substack.com/@glenndiesen)
Napsat komentář