Dnešní kniha staví celé to naše analyzování na czstratu tak trochu na hlavu – ukazuje totiž, že naplnění života a pravda o našich sporech nejsou na této zemi možné, nýbrž až poté a jinak… jak to konec konců ukazují sami severoameričtí Indiáni, kteří se stali i se svým prostorem, svými zvířaty a svými duchovními představami v 19. a ještě 20. století cílem rozsáhlé genocidy.
Kniha Opeřené slunce od Frithjofa Schuona je tak hlubokou duchovní reflexí a poctou prérijním indiánům Severní Ameriky. Autor, známý filozof a představitel philosophia perennis, se celý život zajímal o tradiční náboženství a kultury, přičemž k indiánům cítil silnou duchovní spřízněnost. Kniha kombinuje jeho eseje, deníkové zápisky, korespondenci a obrazy, které dohromady poskytují ucelený pohled na metafyziku, symbolismus a spiritualitu tohoto národa.
Schuon zdůrazňuje, že indiánská tradice je hluboce duchovní, zakořeněná v posvátném vztahu k přírodě, symbolice a jednotě vesmíru. Oponuje běžnému evolucionistickému pohledu, že domorodé náboženství je primitivní – naopak, ukazuje na jeho metafyzickou hloubku a univerzální hodnoty. Vysvětluje například význam kříže a kruhu v indiánské kosmologii, význam posvátné dýmky, tance slunce a roli šamana jako prostředníka mezi světem lidí a duchů.
Knihu doplňuje řada Schuonových obrazů ze života prérijních Indiánů.
.
Svatá žena se pak začala chystat k odchodu, ale znovu se otočila na Stojícího dutého roha a řekla: „Pohlédni na tuto dýmku! Měj vždy na paměti, jak je posvátná, a zacházej s ní tak, protože ona tě dovede až na konec. Nezapomeň, že ve mně jsou čtyři věky. Teď odcházím, ale budu se na tvůj národ neustále dívat v každém věku, a na konci se vrátím.“
– Slova Ptesáŋwiŋ, když přinesla posvátnou dýmku Siouxům
.
Demiurg v severoamerické mytologii
Ve všech variantách severoamerické mytologie se pod Nejvyšším Duchem nebo Velkým Tajemstvím objevuje něco jako demiurg, který je dobrý i hrozný – iniciační hrdina a šašek, nebo dokonce démon. Stejné charakteristiky nacházíme také u Herma, Herkula, Prométhea, Epiméthea a Pandory a v severské mytologii u Lokiho – což byl napůl bůh a napůl obr, současně nepřítel i přítel ostatních božstev – a abychom nezapomněli, v japonském panteonu je to strašlivý Susano-o-no-Mikoto, duch bouře a svým způsobem princeps huius mundi. Zdá se, že neexistuje mytologie, ve které by tento žertující nebo zlomyslný polobůh zcela chyběl, ale v mytologii severoamerických indiánů přitahuje největší pozornost etnologů a misionářů. Za typický příklad takového božstva je považován Nanabozho nebo Minabozho Algonkinů.
Účelem této kapitoly není však jít do detailu, ale popsat základní princip a vysvětlit jeho základní význam. Bude tak stačit, když začneme tím, že demiurg, který je také hrdinou a zakladatelem materiální a spirituální civilizace, a je tak vynálezcem nebo objevitelem, a ještě i zasvěcovatelem, se objevuje buď ve formě zvířete, nebo člověka, nebo nějakého záhadného a neurčitého stvoření. Jeho mýtus obsahuje sérii činů nebo dobrodružství, často groteskních a nesrozumitelných, které poskytují přehršel symbolických výkladů, někdy i ezoterického významu. Demiurg se může objevovat jako druh emanace ze Stvořitele. Byl také popsán jako život, který je inkarnován ve všech bytostech, a tak přebírá všechny jejich možnosti, všechny jejich problémy a jejich osudy. Je tak trochu proměnlivý, chaotický a absurdní a kombinuje se v něm božská stránka s temnou. Přičítá se mu, že využívá přetvářky a různých „zástěrek“ – v tomto ohledu se jeví jako moudrý herec, který schválně hraje blázna, a jeho činy jsou nepochopitelné stejně jako kóany v zenu. Nesmíme zapomínat na to, že bizarnost, a dokonce i šok často slouží jako ochranný závoj pro posvátno; proto jsou ve zjevených písmech často paradoxy a proto jsou – na vnější úrovni – na dveřích chrámů často pitvořící se zrůdy.
Abychom pronikli do záhady demiurga-šaška nebo abychom se dostali k samotným kořenům této hádanky, musíme vzít na pomoc védský pojem májá a také druhotně myšlenku oběti Puruši. Májá v sobě obsahuje tři guny, tři kosmické kvality či tendence: směrem nahoru (sattva), do všech směrů (radžas) a směřující dolů (tamas). Demiurg se nejprve identifikuje s prvotním chaosem a pak se stává podstatou všech věcí, dobrých i zlých. Svědčí o tom rozmanitost a nerovnost pozemských stvoření, od těch nejvyšších až po ty nejhroznější. S Purušou je to tak, že jeho fragmentované tělo se při přechodu z nebeské substance do univerzálního zhmotnění stalo sumou všech tvorů, dobrých i špatných, protože některé části jeho těla jsou sattva, jiné radžas a jiné tamas.
Semitská náboženství dělají jasný rozdíl mezi personifikací zla a svrchovaným Bohem, ovšem převrácená perspektiva není ani teologii těchto náboženství zcela cizí, jelikož je řečeno, že „Bůh zatvrdil faraonovo srdce“, a dají se najít i jiné věci, které ač umožňují metafyzické vysvětlení – v tomto ohledu nevzbuzují žádné otázky – přece jen šokují jistou „morální logiku“. Přítomnost hada v pozemském ráji je analogická záhada a stejně tak i smlouva, která, jak se zdá, existuje mezi Bohem a ďáblem ohledně lidstva. Ďábel má právo lidi svádět, Bůh „povoluje“ zlo, aniž by je určitě „chtěl“. Všechny tyto nejasnosti se dají vysvětlit ve světle učení týkajícího se pojmu májá.
Klíčem k této nauce je v podstatě to, že nekonečnost vyžaduje rozměr konečna. Konečnost, která se „slavně“ projevuje v nevyčerpatelných možnostech Božského Já, promítá tyto možnosti až na samé hranice nicoty, pokud to tak lze říci. Nicota „není“, ale „zdá se“ – vzhledem k realitě, jelikož to skutečné se promítá směrem ke konečnému. Když se přesuneme pryč od Božského principu, staneme se „něčím jiným než On“, ale zároveň nutně zůstaneme v Něm, protože On je jediná realita. To znamená, že svět bezpodmínečně obsahuje – relativně, samozřejmě, protože nicota neexistuje – nedostatek reality nebo dokonalosti, čemuž říkáme „zlo“. Na jedné straně zlo nepochází od Boha – protože je negativní, nemůže mít žádnou pozitivní příčinu; na straně druhé zlo je výsledkem rozvinutí Božských projevů, ale v tomto ohledu to není „zlo“, je to jen stín procesu, který je sám o sobě pozitivní. A přesně tohle – i když svým způsobem – vyjadřuje mýtus demiurga-šaška.
Konečně když posuzujeme v máji kvalitu „nejasnosti“ nebo „nevědomosti“ (tamas) tak, jak se projevuje v Přírodě obecně nebo konkrétně v člověku, jsme nuceni vidět v tom něco, čemu se dá říkat „záhada absurdity“. To absurdní je něco, co je samo o sobě, ale nikoli s ohledem na metafyzickou příčinu, zbaveno dostatečné příčiny a projevuje pouze svou slepou nahodilost. Zejména geneze světa a pak i rozvíjející se lidská činnost se jeví jako boj proti absurditě. Vše srozumitelné se bere jako kontrast k nesrozumitelnému. Bez této podstaty nesrozumitelnosti – dokonce i slepé nahodilosti – nemůže být svět ani duše. Duše je mikrokosmos a řídí se stejnými zákony jako vesmír. Naším předobrazem je Adam „stvořený k obrazu Božímu“, ale to nám nebrání v tom, abychom v sobě nenosili, stejně jako tento první Boží obraz, veškerou absurditu pádu. Demiurg šamanismu nám to svým osobitým způsobem připomíná…
Knížku lze objednat zde.
Napsat komentář