Srpnová okupace 1968: Nebyli to „Rusové“ a nepřišli kvůli demokratizaci ČSSR 2/2

Překvapivá odhalení utajovaných archivů a očitých svědků okupace, která, ač se udála před 57 lety, českou i slovenskou politiku stále silně ovlivňuje.

Jenže je třeba znovu zmínit: největší nervozita v Moskvě se netýkala věcí civilních, ale armády a rozvědky. Někteří generálové, jako byl Karel Pezl, vyřešili dilema „sovětská posádka v ČSSR versus sebezničení“ otevřeným projevením vůle k vyhlášení neutrality (vedle oficiálních pětadvacetičlenných týmů, kteří pod vedením R. Richty, Z. Mlynáře a O. Šika vypracovávali koncepci Dubčekovy reformy po sociologické, právní a ekonomické stránce, vytvořili stejnou skupinu i na neutralitu orientovaní vojáci), československá rozvědka, která byla v té době po té sovětské nejaktivnější (v Brazílii například přes prostředníky vlastnila a obsahově ovlivňovala všechen vlivný tisk) začala opouštět své hry a přiklánět se k liberalizaci. Vedle toho naší armádě v očích Sovětů velmi škodily vojenské aféry: generál Jan Šejna, o němž se dalo říct, že byl první opravdový český tunelář (v jeho případě v oblasti armády), v únoru 1968 ze strachu před trestem transparentní dubčekovské kontroly uprchl do USA, kde tamním orgánům řekl o zdejším systému i to, co nevěděl – zatímco prosovětský generál Janko, který chtěl Dubčeka svrhnout vojensky a nastoupit na jeho místo (za kterýmžto účelem poslal i vyjednavače na všechna československá velvyslanectví, aby během puče zachoval kontinuitu vlády), se po prozrazení v březnu 1968 zastřelil.

Za těchto okolností byly v Československu dostavovány sklady pro jaderné rakety. Tak jako Sověti volili taktiku nátlaku ze všech stran, naši reformátoři (kromě Františka Kriegela, který Sověty pobývající „na cvičení v ČSSR“ přímo vyzýval k odchodu, čímž se jim znelíbil ještě před srpnovým moskevským jednáním) zvolili taktiku zdržování ve jménu „objektivních potíží“. Prostory pro sovětskou techniku pořád nebyly dobudovány. Během telefonátu Brežněva a Dubčeka, jehož záznam v roce 1994 odtajnila Jelcinova administrativa, Brežněv naléhá na Dubčeka, „kdy budou splněny dohody?“ Šlo nejen o dohodu o vyhození nejreformnějších členů československé politické scény – ale také o dostavění jaderných objektů, které byly „razítkem“ nezvratitelnosti sovětské nadvlády a jejichž dokončení by Sověty ujistilo, že přes všechny vnější projevy neutrality má česká věrchuška v úmyslu skutečně zůstat uvnitř jejich bloku. Dubček Brežněvovi řekl, že všechny dohody z konce července nemohou být realizovány, dokud nebudou doustaveny nové vznikající státní orgány, které vyplývaly z tehdejší probíhající federalizace Československa. Slib z Čierné, že vše, co Sověti požadovali, provede v srpnu, posunul Dubček v telefonátu na říjen. Psal se 13. srpen 1968…

Brežněv už měl v té době v kapse zvací dopis, který lídr slovenských komunistů Vasil Biľak (etnicky Rusín, což je napříč dějinami zakazovaná národnost, tehdejší i dnešní ukrajinskou vrchností pokládaná za složku ukrajinského národa) během jednání v Čierné tajně předal lídrovi ukrajinských komunistů Petro Šelestovi. Armády byly připraveny. Vpád jako řešení první navrhl lídr východoněmeckých komunistů, stalinista Walter Ulbricht, který se obával přeskočení československých liberalizačních impulzů do své naprosto nereformované vlasti. Šéf Poláků Władysław Gomułka, bývalá oběť stalinismu, který v první polovině 50. let strávil čtyři roky ve vězení, myšlenku vpádu podpořil. Naopak János Kádár, opatrný liberalizátor, instalovaný Sověty po krvavém maďarském povstání roku 1956, byl proti.

Citlivou okolností bylo i to, že východoněmecké, polské a maďarské jednotky okupovaly československé oblasti, kde žily jejich menšiny a které jejich země v letech 1938 anektovaly, což po válce v případě Němců vedlo k odsunu místních Němců (u mnohých i na území NDR), v případě Poláků ke stálým pohraničním miniválkám, které pod tlakem Sovětů skončily až po uzavření čs. – polské smlouvy v roce 1958, a v případě Maďarů k projektu odchodu menšinových Maďarů do MLR a jejich výměně za Slováky z Maďarska. (Transferová akce byla na nátlak maďarských komunistů v 50. letech zastavena, ale ještě stačila být zásadním důvodem pro uvěznění svého iniciátora Gustáva Husáka. Jeho označkování za buržoazního nacionalistu, který ve prospěch chudých Slováků odmítá vrátit předválečný majetek Židům, Čechům a vyhání Maďary, bylo dílem maďarských stalinistů, které Stalin přijal. A když na jednání Rady bezpečnosti OSN o okupaci ČSSR zástupce naší mise Jan Mužík protestoval proti vpádu slovy, že u nás k tomu nebyl důvod, na rozdíl od krve, kterou ještě před příjezdem Sovětů rozpoutala maďarská revoluce v roce 1956, dle očitého svědka, prvního tajemníka čs. mise Miroslava Polreicha, soptili maďarští delegáti vzteky.)

Posádky Národní lidové armády NDR na naše území dorazily, ale záhy musely být staženy na přání sovětského vedení, protože Sověti nechtěli vidět srážky přemotivovaných východoněmeckých důstojníků (z nichž, jak řečeno, někteří byli navíc dětmi vyhnaných sudetských Němců, dorazivších opět na otcovské území) s Čechy, kteří v nich budou vidět včerejší nacisty. Přestože jejich účast má autor potvrzenu nejméně od tří očitých svědků východoněmecké okupace (z nichž jeden byl spisovatel a předseda českého Penklubu Jiří Stránský, celoživotní antikomunista, který neměl žádný důvod srpnovou okupaci zkreslovat), dnešní oficiální verzí je, že u nás nebyly a ani nevznikla jediná historická studie o pohybech východoevropských jednotek na našem území.

Srpnová okupace zkrátka musí být ruská (i když ve skutečnosti byla sovětská, polská, maďarská, bulharská i východoněmecká) – a basta! Pro dnešek a jeho vzbuzování strachu z východní mocnosti je to důležitý obrat. Otevřete-li dnes noviny, rádio, televizi, křičí na vás: „ruská, ruská, ruská okupace“. Jak nesmyslný ten obrat fakticky je, nám okamžitě dojde, když si dáme tu práci a zjistíme, že co do tehdejšího okupačního Sovětského svazu hlava státu Brežněv, předseda parlamentu Pidhornyj, ministr obrany Hrečko, osm členů politbyra hlasujících pro vpád, velitel zásahu Pavlovskyj, ba i příjemce zvacího dopisu Šelest byli všichni rodáci z Ukrajiny, další tři hlasující pro vpád byli Bělorusové a velmi militantní protičeskoslovenské postoje zastával i zástupce sovětského Lotyšska (!) Arvīds Pelše. Pikantní je, že jedním z velitelů tehdejšího sovětského okupačního letectva v NDR, které obsazovalo i ČSSR, byl Volodymyr Kličko, otec dnešního  nacionalisticky protiruského starosty Kyjeva Vitalije Klička, který své středoškolské vzdělání absolvoval v gymnáziu pro děti okupačních důstojníků v Mimoni. Tolik k „ruské“ okupaci, u jejíhož kormidla byla ve skutečnosti menšina oněch proklínaných Rusů.  (Ostatně co se Rusů týče: již 25. srpna 1968 na Rudém náměstí v Moskvě protestovala proti vpádu do ČSSR dnes již slavná skupinka odvážných Moskvanů, kterým tento protest zničil celý život – a, jen tak mimochodem, jedním z nich byl fyzik Pavel Litvinov, vnuk ministra zahraničí Sovětského svazu z let 1930 – 39 Maxima Litvinova…).

Co se ale především dnes nehodí, je hlavní příběh, který vyprávím – že klíčovým důvodem okupace nebylo to, že Alexander Dubček vyšel na obálce amerického časopisu Time, že v Československu byli rehabilitováni političtí vězni, kteří si dokonce založili své spolky, byly znovupovoleny všechny zakázané společenské organizace a církve, zrušena cenzura, povoleno živnostenské podnikání a vydávání děl řady doposud zakázaných „nepřátelských“ a exilových umělců a hranice byly otevřeny prakticky pro všechny a po okupaci až do října 1969 úplně pro všechny. Ostatně jiné země východního bloku zašly v něčem i dál, například Nicolae Ceaușescu nejen že se se svou armádou odmítl okupace zúčastnit, ale porušil základní premisu východu nepůjčovat si od západních států peníze a s královnou Alžbětou se hrdě projížděl Londýnem ve zlatém kočáře. A co se týká vnitřní demokracie, János Kádár, který v roce 1968 radil Dubčekovi, aby na Sověty aplikoval metodu pomalu vařené žáby a reformy zaváděl postupně, se na konci své vlády ve své zemi v 80. letech dopracoval větší demokratizace než Dubček…

Hlavním důvodem vpádu byl nejdrzejší požadavek Pražského jara 1968: požadavek vyhlášení neutrality (který se v červenci 1968 ještě znásobil po pražské státní návštěvě toho, který už v roce 1948 zvolil třetí cestu mezi korporátkapitalismem a panzersocialismem sovětského typu: jugoslávského prezidenta Tita, který dokud žil, si neutralitu hájil a uhájil, což, jak se ukázalo z vývoje po jeho smrti, kdy neutralita v jeho zemi padla a vedení loutkových „národních“ vlád ve státech bývalé Jugoslávie převzaly vojenskoprůmyslové komplexy – bylo velmi prozřetelné…), a také československé nerespektování vojenských dohod a snížení až úplné zastavení odběru sovětských zbraní, což je i pro rozpočet velmocí položka, který se nedá snižovat beztrestně. A už vůbec ne, týká-li se daná pře i zbraní, které posledních 80 let rozhodují o všem: zbraní jaderných.

Jak aktuální příběh pro dnešek…

Zdroje: Martin Čížek: Vojensko-politické aspekty sovětské invaze do ČSSR v srpnu 1968, Michal Macháček: Gustáv Husák, Deník Referendum, komunikace s Miroslavem Polreichem, Jiřím Stránským, Soňou Tomašových a Milenou Krtičkovou.