František Kaván (1866 Víchovská Lhota u Jilemnice – 1941 Libuň) – ve své době jeden z nejoblíbenějších českých malířů, básník a překladatel (zajímavost: v roce 1902 vydal sbírku povídek L. N. Tolstého přeložených do krkonošského nářečí s názvem Poudačky: Nářečím z nad Jilemnice přeložil Kavánů František). Titulní obraz nese název Louka z jara.
Soumrak
.
Šeří se, hnutí a jihnutí,
tajemné, vábivé, vlídné,
u nás se počalo, plná je světnice
(krás, jak se jich málokdy zhlídne).
.
Volají na mne, lákají,
ze zářných dveří vše kývá:
dítě jsem, na schodech stoje prst v ústech mám,
v sadě se tichounce stmívá.
–
U vody
.
Odpoledne žloutlo, přerostly mě stíny.
Proudy za proutím stejně zvučely,
kolem nesly bílou pěnu vody Chrudimčiny.
Mysl se jednotvárně houpala.
Hnali na pastvu,
kráva za kravou zvolna stoupala.
.
Vlna za vlnou – vzdálil se šum,
vzdáleny vrchy a vzdáleno stádo,
vše se složilo do řady vzdálené, všecko je klidno,
všecko je klidno a rádo,
že je snem,
že jsem snem…
–
V nemoci
.
V loži ležím chorý,
polobdě, sláb, tich,
venku doly, hory,
sníh a sníh a sníh.
.
Otevrou se dvéře,
dívka vstoupí sem,
za ruku mě béře:
„Znáš mě? Lída jsem.“
.
Hodin rána splývá
se zdi třesavá,
mizí Lída, – zbývá
mžitka měňavá.
.
Hlava, srdce bolí,
raděj umřel bych, –
žití, hory, doly,
sníh a sníh a sníh…
Napsat komentář