Příspěvek Scotta Rittera z 29. října s názvem Dáma v aréně. Ritter v jeho rámci znovu zveřejňuje rozhovor s ruskou ombudsmankou Janou Lantratovovou z léta minulého roku. Na úvod píše:
„Nezáleží na kritikovi. Nezáleží na člověku, který poukazuje na to, jak silný muž klopýtá nebo co mohl ten, kdo jedná, udělat lépe. Uznání náleží tomu, kdo skutečně stojí v aréně, jehož tvář je poznamenána prachem, potem a krví; kdo statečně zápasí; kdo chybuje a znovu a znovu selhává, protože žádné úsilí se neobejde bez chyb a nedostatků; kdo se však skutečně snaží něco vykonat; kdo zná velké nadšení a hlubokou oddanost; kdo se cele zasvětil ušlechtilé věci; kdo v nejlepším případě nakonec okusí triumf velkého úspěchu, a kdo v nejhorším případě, pokud neuspěje, alespoň selže s odvahou pustit se znovu do velkých činů, takže jeho místo nikdy nebude mezi těmi chladnými a bázlivými dušemi, které nepoznaly ani vítězství, ani porážku.“
Tato slova jsou součástí rozsáhlejšího projevu nazvaného Občanství v republice, který Theodore Roosevelt pronesl 23. dubna 1910 na pařížské Sorbonně. Rezonují v srdci každého muže a každé ženy, kteří někdy vstoupili do arény života a pokusili se o nemožné při obraně spravedlivé věci. Platí to zvláště v dnešní době, kdy polarizace společností nevytvořila pouze černobílé vidění světa, v němž proti sobě stojí správné a nesprávné, ale kdy se s naším pohledem na skutečnost záměrně manipuluje tak, aby se černé vydávalo za správné a nesprávné za správné.
Manipulace s fakty a překrucování dějin těmi, kdo z takového počínání chtějí těžit, patří k největším nespravedlnostem naší doby. V éře digitálních informací tuto nespravedlnost ještě prohlubují a udržují síly, které byly vytvořeny právě k tomuto účelu. Dnes začíná třídenní humanitární mise ve městě Olešky a jeho okolí v Chersonské oblasti, jednom ze čtyř území, která byla v září 2022 začleněna do Ruské federace po referendech uspořádaných v souladu se zásadou práva národů na sebeurčení, jak ji vyjadřuje Charta Organizace spojených národů. Na Ukrajině a na kolektivním Západě byla tato referenda široce odsouzena jako nezákonná a ruská vláda nad těmito územími označena za nelegitimní. Spolu s odsouzením těchto kroků přichází také očerňování každého, kdo je spojen s ruským úsilím zlepšit životní podmínky civilistů zasažených pokračujícími boji mezi Ruskem a Ukrajinou. Tyto boje se vedou o konečný status zmíněných území i o širší otázku postavení Ukrajiny ve světě po skončení konfliktu.
O úloze, kterou první dáma Melania Trumpová sehrála při zprostředkování diplomatických jednání vedoucích k příměří v Oleškách, toho již bylo napsáno mnoho. Také proukrajinská média na Západě věnovala dostatečnou pozornost ukrajinskému ombudsmanovi pro lidská práva Dmytru Lubincovi, který působil jako hlavní ukrajinský vyjednavač. Na této scéně však vystupuje ještě jedna osobnost, kterou nelze přehlédnout: ruská ombudsmanka pro lidská práva Jana Lantratovová.
S Janou jsem se poprvé setkal v srpnu 2025, kdy byla poslankyní ruské Státní dumy a zastupovala obyvatele Čeljabinsku. Posadili jsme se tehdy k rozhovoru a já se seznámil s jejím životním příběhem i s odvahou a smyslem pro spravedlnost, které jsou této mladé ženě vlastní. Rozhovor se po svém prvním zveřejnění v srpnu 2025 setkal s velmi příznivým ohlasem. Od té doby Jana prokázala svou odvahu a charakter za těch nejtěžších okolností. Krátce poté, co ji ruský prezident Vladimir Putin jmenoval ombudsmankou pro lidská práva, Ukrajinci zaútočili na studentskou kolej ve Starobilsku a zabili 21 studentů. Jana se ujala vedoucí úlohy při reakci na toto zvěrstvo. Upozornila světovou veřejnost na zločiny Ukrajiny a poskytla útěchu obětem, které útok přežily. Od té doby zaměřila svou pozornost na pokračující humanitární krizi v celé oblasti zvláštní vojenské operace. Snaží se přinášet pomoc rodinám uvězněným ve vesnicích, městečkách a městech podél frontové linie. Příměří v Oleškách je přímým výsledkem jejího úsilí. Jana strávila velkou část svého života od roku 2014 v aréně konfliktu na Donbasu a nových ruských územích. Nasazovala vlastní život a ohrožovala své živobytí při obraně těch, kteří se sami bránit nedokážou. Za to na ni Západ uvalil sankce a Ukrajina ji označila za zločince. Ve skutečnosti však patří k těm nejstatečnějším. Je to žena, která „se cele zasvětila ušlechtilé věci“ a jejíž tvář je „poznamenána prachem, potem a krví“. Je hrdinkou naší doby. Právě proto znovu zveřejňuji rozhovor s Janou Lantratovovou ze srpna 2025. Díky tomuto rozhovoru jsem ji poznal jako výjimečného člověka, kterým skutečně je. A myslím, že nastal čas, aby ji poznal také celý svět.
.
Scott Ritter: Dobrý den a vítejte u tohoto zvláštního vydání pořadu Ruský dům. Říkáme tomu občanská diplomacie, protože spolupracujeme s Klubem národní jednoty. Rád bych také poděkoval agentuře TASS za její úlohu a za pohostinnost, kterou nám poskytla zde ve svém sídle v samém centru Moskvy.
Nepřišel jsem sem ale hovořit o agentuře TASS ani o Klubu národní jednoty. Přišel jsem hovořit o občanské diplomacii. A rád bych si promluvil se svým dnešnín hostem, paní Janou Lantratovovou. Je poslankyní Státní dumy. Možná jsem vaše příjmení nevyslovil správně, ale četl jsem váš životní příběh a nesmírně mě zaujal. Když jsem se dozvěděl, co všechno jste vykonala, představoval jsem si, že takové činy musí být dílem někoho, kdo je skutečným hrdinou Ruska, nějakého velkého, silného člověka. A pak se na vás podívám a vidím drobnou, křehkou ženu.
V roce 2014 jste byla na Donbasu. Zachraňovala jste děti pod palbou, během ostřelování. Nešlo o nějakou teoretickou situaci. Děti umíraly, lidé umírali. Mohla byste se s námi podělit o své zkušenosti? Co se tehdy v roce 2014 stalo a proč jste se rozhodla tolik riskovat vlastní život, abyste zachraňovala děti pod palbou?
Jana Lantratovová: V té době jsem působila jako občanská aktivistka. Založila jsem všeruskou společenskou organizaci Svaz dobrovolníků Ruska, která měla zastoupení v 77 regionech naší země. Sdružovala mladé chlapce a dívky, kteří pomáhali dětem, zdravotně postiženým a starým lidem, zapojovali se do nejrůznějších ekologických projektů a pomáhali také při mimořádných událostech. Například když nás na Dálném východě nebo ve městě Krymsk postihly katastrofální povodně. Sdružovala jsem tedy mladé lidi, kteří chtěli pomáhat druhým. Jako představitelka této organizace jsem se stala členkou Rady při prezidentovi Ruské federace pro rozvoj občanské společnosti a lidská práva. Byla jsem občanskou aktivistkou, ochránkyní lidských práv a mezitím se mi narodil malý syn.
Jednou večer, když jsem svého malého syna ukládala ke spánku, mi zavolala žena z Kramatorsku. Plakala a vyprávěla, že město je zablokované, nejde elektřina a děti se ukrývají ve sklepích. Tužkou mi na papír napsala seznamy těchto dětí, kde se které nachází a ve kterém sklepě se ukrývá. A řekla mi jediné: „Naléhavě vás prosím, udělejte cokoli, ale dostaňte ty děti z oblasti bojů.“ Děti tehdy samozřejmě nemohly chodit do školy ani se vzdělávat. Jejich práva byla porušována, protože jim to situace jednoduše neumožňovala. Ale nejhorší bylo, že během těchto vojenských operací umírali civilisté a děti.
Tehdy jsem se rozhodla, že musím něco udělat. Odjela jsem do Rostova, který leží nedaleko hranice s tehdejší jihovýchodní Ukrajinou. Když ostřelování na chvíli ustalo, vzala jsem humanitární pomoc, kterou jsem dokázala shromáždit v rostovské pobočce Svazu dobrovolníků Ruska, přešla přes kontrolní stanoviště a dostala se ke sklepu, kde se ukrývaly děti. Jako občanská aktivistka a především jako matka jsem věděla, že musím udělat jediné: zajistit, aby ty děti přežily.
Proto jsem napsala dopis tehdejšímu ukrajinskému prezidentovi Petru Porošenkovi. Připomněla jsem mu, že Ukrajina již v roce 1994 přistoupila k příslušným mezinárodním úmluvám, podle nichž měla v případě vojenských operací a ostřelování povinnost umožnit zřízení humanitárního koridoru pro evakuaci dětí. Popsala jsem mu, kolik dětí se tam nachází, a požádala jsem ho: „Poskytněte mi humanitární koridor. Odvezu ty děti do Kyjeva, odvezu je kamkoli, jen aby přežily.“ Můj dopis však zůstal bez odezvy. Nikdo mi neodpověděl.
Protože jsem ale stála v čele všeruské společenské organizace, rozhodla jsem se o tomto problému informovat také v zahraničí. Rozeslala jsem dopisy do různých zemí světa. Přiložila jsem fotografie zabitých dětí a požádala o pomoc při jejich záchraně. Nemluvila jsem o politice. Mluvila jsem výhradně o životech stovek dětí. K mému překvapení získal můj dopis podporu v devatenácti zemích světa. Připojili k němu své podpisy poslanci Evropského parlamentu, profesoři ze Sorbonny a dalších významných univerzit různých zemí i představitelé velkých zahraničních společenských organizací. Lidé z devatenácti zemí podepsali dopis adresovaný Porošenkovi s velmi prostou prosbou: Poskytněte humanitární koridor a my ty děti odvezeme z míst, která jsou ostřelována. Do Kyjeva nebo kamkoli jinam.
Tentokrát už tento dopis nemohl jednoduše ignorovat. A co se stalo? Na Ukrajině mě označili za teroristku a zahájili proti mně trestní stíhání. Byla proti mně vedena čtyři trestní řízení a v současné době mi tam hrozí doživotní vězení. Nezůstala mi tedy žádná jiná možnost. Pochopila jsem, že děti budu muset odvážet na území naší země, do Ruska.
Když ostřelování na chvíli utichlo, začala jsem organizovat autobusy. Jako občanští aktivisté jsme mezi sebou vybírali peníze na naftu, protože do těch míst kvůli nesmírně tvrdým bojům prakticky nikdo nejezdil. Jakmile střelba na chvíli ustala, vstupovali jsme do sklepů, předávali humanitární pomoc a děti odtud vybíhaly. V autobusech si lehly na podlahu. Přidržovali jsme jim hlavy rukama, měnili jsme trasu a snažili se je dostat z bojové oblasti. Trasu jsme museli měnit, protože se na autobusy střílelo. Autobusy se převracely. Stříleli dětem do zad.
Za tu dobu se mně a mému týmu podařilo evakuovat 2 700 matek s dětmi a 127 nemocných, mezi nimi i těžce raněné děti. Granáty totiž dopadaly přímo na obytné domy. Ostřelovali nemocnice, cíleně ostřelovali školy a mateřské školy. Střely zasahovaly obytné budovy a jejich úlomky se dětem dostávaly přímo do očí. Na fotografiích, které jsem vám ukazovala, jsou zabité a zraněné děti. Děti, které umíraly venku na ulici, zatímco si hrály na písku. Jsou tam i fotografie dětí, kterým v noci vletěly do očí úlomky granátů a ony přišly o zrak. Tyto děti jsem odvážela přes hranice, aby mohly podstoupit operace a následnou rehabilitaci.
Nejprve jsem děti evakuovala z Donbasu. Když pak začala naše zvláštní vojenská operace, odvážela jsem děti také z Mariupolu a Chersonské oblasti. Všechny, které se ocitly v bezprostředním nebezpečí. Tady je fotografie chlapce, který se jmenuje Saša. Když se osvobozoval Mariupol, ostřelovali dům, ve kterém bydlel. Jeho maminka na místě zahynula. Saša a jeho otec, který byl rovněž zraněný, zůstali tři dny pod troskami. Saša měl prakticky všechno v těle polámané. Když ho vytáhli a my jsme ho nejprve převezli do doněcké nemocnice, měl zavedenou trubičku, která mu zarůstala do průdušnice. Měl mnohočetné zlomeniny. Převezli jsme ho na území Ruska. Podstoupil třináct různých operací. Dnes je Saša zdravý, žije se svým tatínkem u příbuzných.
Ostřelovali školy, mateřské školy a ničili domy civilistů. Vzpomínám si na jednu ze svých cest, myslím, že to bylo v roce 2022. Ukrajinské ozbrojené síly se nějak dozvěděly, že jsem přijela, a čtyři nebo pět hodin ostřelovaly školu, ve které jsme se nacházeli. Museli jsme se schovat do sklepa a zůstali jsme tam. Děti byly vyděšené. Malé děti, které jsem musela převážet, měly utržené ručičky a nožičky, některé přišly o oko. Na ty strašné příběhy nikdy nezapomenu.
Vzpomínám si na malou Dianu, která se pokoušela odjet z Donbasu se svými rodiči. Ostřelovali auto, ve kterém jeli. Zahynula její maminka, tatínek, babička i malý bratříček. Diana pak čtyři hodiny seděla mezi mrtvými těly svých rodičů. Když jsem ji vzala do náruče a odjížděli jsme jedním z autobusů, trvala nám cesta 38 hodin. Rozváželi jsme totiž uprchlíky do různých oblastí Ruska. Počet lidí, kteří tehdy utíkali před válkou, byl obrovský. Diana se během cesty probudila a začala mluvit se svými mrtvými rodiči. Držela jsem ji v náručí. Nedokážu vám popsat, jak strašné pocity jsem tehdy prožívala.
Vozila jsem ty děti pryč, psala jsem Porošenkovi a prosila jsem o jediné: „Prosím, zachraňte děti.“ Ale granáty dopadaly záměrně. Opakuji, záměrně. Právě na domy civilistů, aby mezi obyčejnými lidmi vyvolaly strach. Lidé nás chytali za ruce a prosili o pomoc.
A víte, co ještě ti zločinci dělali? Přišli například do domu civilistů, zabili matku a otce a unesli malé dítě, aby s ním mohli rychle překročit hranici, dostat se na naše území a uprchnout. To dělali nacisté. Zabíjeli kněze a jeptišky, oblékali si jejich řeholní oděvy a prchali. A malé děti potom jednoduše odhodili nebo někde nechali. Několikrát jsem osobně našla malé kojence a batolata, která někde ležela zcela opuštěná nebo byla ponechána v kočárku.
Umíralo tolik dětí! Podle našich oficiálních údajů, a zdůrazňuji, že jde pouze o oficiální údaje, zahynulo 300 dětí. Na Donbasu je celá Alej andělů, která je jim věnována. Tisíc dětí bylo zraněno. Tisíc dětí zůstalo trvale postižených. Oficiálně bylo za oběti uznáno 24 340 dětí. Děti šlapaly na nejrůznější miny a zůstávaly invalidní.
A co dalšího jsem od roku 2014 viděla? Viděla jsem mnoho strašných případů. Mimochodem, občas se o tom mluvilo i v zahraničí: děti jednoduše mizely beze stopy. Z Ukrajiny bylo odvezeno 65 tisíc dětí. Později jsme začali nacházet údaje a důkazy potvrzující, že se tam rozvíjí černý trh s transplantacemi orgánů. Že existují zdokumentované případy a celé biologické laboratoře, v nichž se na dětech prováděly pokusy. To všechno se tam rozvíjelo. A to už vůbec nemluvím o případech pedofilie nebo o případech, kdy byly děti předávány do stejnopohlavních manželství a násilně odváženy, jednoduše odebírány rodičům.
Já jsem přitom byla jen občanskou aktivistkou a ochránkyní lidských práv. Záleželo mi na jediném: aby ty děti přežily. Ale nedovolili mi je odvézt tam, kam jsem původně chtěla. Je to skutečně strašná katastrofa. Proto jsem se později zapojila do přípravy rozsáhlé zprávy o zločinech kyjevského režimu páchaných na dětech. Pracovali jsme na ní dlouho a velice pečlivě, společně se Státní dumou, naším parlamentem, a Radou federace. Vytvořili jsme meziresortní pracovní skupinu, která shromažďovala konkrétní skutečnosti: kolik dětí bylo zabito, kolik jich bylo zraněno a jaké pokusy se na nich prováděly. Zjišťovali jsme informace o biologických laboratořích, v nichž se prováděly nejrůznější pokusy, včetně pokusů na dětech, a vyvíjely se různé druhy virů. To, o čem teď mluvím, nejsou pouhá slova. Jsou to prokázané a doložené skutečnosti. Bylo zahájeno více než čtyři a půl tisíce trestních řízení kvůli zločinům spáchaným na dětech. To je fakt. A je to strašné.
V té době jsem jako občanská aktivistka vstoupila do Rady při prezidentovi Ruska pro lidská práva. Rusko skutečně otevřelo své dveře. Přijímali jsme úplně všechny. Zřizovali jsme střediska dočasného ubytování pro uprchlíky. Naše nemocnice a vojenské nemocnice byly přeplněné. Přijímaly zraněné děti i dospělé bez dokladů, bez jakýchkoli formalit, jen aby jim zachránily život. Pracovalo se nepřetržitě, ve dne v noci.
Tehdy jsem se také účastnila činnosti skupiny Petrohradský dialog – Rusko a Německo. Ještě jsem měla možnost cestovat do Německa. Jezdila jsem tam na různá fóra, kterých se účastnili lidé a politici z mnoha zemí, a vystupovala jsem jako občanská aktivistka. Nebyla jsem poslankyní. Byla jsem pouze občanskou aktivistkou. Ukazovala jsem fotografie dětí a říkala jsem: „Prosím vás, pomozte. Umírají děti.“ Nešlo o politiku. Šlo o civilisty. Nezasahovala jsem do žádných politických ani vojenských otázek.
A přesto mě označili za teroristku. Za co? Za to, že jsem odvážela malé děti, že jsem jim spolu s ruskými lékaři zajišťovala léčbu a rehabilitaci, aby se potom mohly vrátit domů živé? Řekli, že financuji terorismus. Takže ty dětské pleny, které jsem přivážela, ta kojenecká výživa, kterou jsem vozila dětem sedícím ve sklepích, to všechno bylo podle nich financování terorismu?
Nikdy nezapomenu na čtyřletého chlapce Nikitu, kterého jsem potkala v Mariupolu. Přivezla jsem mu lahve s vodou. Podala jsem mu jednu do ručičky a on se nemohl napít dosyta. Pil a pil, jako by nikdy neměl dost. A když nad námi vybuchovaly granáty, ani sebou netrhl. Jen říkal: „Teď letí taková raketa. A teď zase jiná.“ Ty děti všechny ty rakety znají. Se svou maminkou strávil 27 dní pod zemí, bez vody a bez jídla.
Lidé se tam nemohli ani umývat. Na dvorech bytových domů ležela mrtvá těla. Přijížděla jsem tam a vytahovala děti ze sklepů. Děti mě vodily za ruku a říkaly: „Vidíte to pískoviště, kde si hrají děti? Tam zahynul tatínek. Tam zahynula maminka.“ Lidé své mrtvé jednoduše pohřbívali tam, kde mohli, protože neměli jinou možnost. Byli vystaveni strašlivému zacházení. Žili ve strachu.
Když jsem v roce 2014 navštěvovala různé vesnice a oblasti, lidé mi vyprávěli, že je za to, že mluvili rusky, strkali do pytlů, odvlékali do sklepů, bili je a mučili. Týrali děti, znásilňovali děti i ženy. To všechno se dělo. Existují o tom svědectví.
Po zahájení zvláštní vojenské operace jsem mluvila s dětmi, které mi vyprávěly, co se stávalo, když ukrajinští nacisté zajali jejich otce. Zavolali jeho dětem přes videohovor, zapnuli kameru a řekli: „To je váš otec. Je v zajetí.“ A potom jim ho přímo před očima rozřezali na kusy, jen aby to děti viděly. Je to vůbec lidské? Je to strašné.
Tohle jsem viděla na vlastní oči. Neustále jsem tam pobývala, žila jsem tam. A víte, co je zvláštní? V zahraničí se o tom z nějakého důvodu nemluví. Mlčí se o tom.
Už v letech 2014, 2015 a 2016 jsem proto začala psát dopisy do různých zemí. Vyzývala jsem novináře a blogery: „Přijeďte. Ukážeme vám pravdu. Nebudeme vám nic vyprávět. Prostě vás tam zavezeme.“ Z devatenácti zemí k nám přijelo 25 novinářů a blogerů, kteří se nebáli překročit hranici a vydat se na Donbas. Navštívili zničené letiště. Viděli domy, do nichž přicházeli nacisté, ukrajinští zločinci, kteří je vykrádali a zabíjeli jejich obyvatele. Prostě si promluvili s lidmi.
Potom odjeli domů a napsali nejrůznější články. My jsme je shromáždili a vydali knihu nazvanou Poctivý Donbas. Vydali jsme také Bílou knihu, která obsahuje konkrétní jména, příjmení, popisy vražd a dalších zločinů. Máme rozsáhlou zprávu, kterou jsme zveřejnili a rozeslali parlamentům různých zemí světa. Poslali jsme ji i do Německa, do Spojených států a všude, kam to jen šlo, aby lidé mohli vidět pravdu. My jsme tu pravdu viděli. Bohužel se ale všechno začalo prezentovat úplně jinak. Začaly proti nám být organizovány různé informační války.
Scott Ritter: Děkuji, že jste se s námi o to podělila. A především bych vám chtěl poděkovat za všechno, co jste udělala. Říkala jste, že jste občanská aktivistka, dobrovolnice. Ale podle mě jste skutečná hrdinka Ruska, hrdinka celého lidstva. To, co jste vykonala, člověku bere dech. Vaše odhodlání je obdivuhodné.
V lednu loňského roku jsem měl možnost navštívit Krym a projet Chersonskou, Doněckou, Záporožskou a Luhanskou oblastí. Pamatuji si cestu z Doněcku. Ještě bylo slyšet dělostřelectvo, válka byla nedaleko. Jel jsem směrem na Luhansk. Projíždíte krásnou donbaskou krajinou, minete jednu vesnici a všechno vypadá v pořádku. Ale hned za údolím je další vesnice a tam jsou všechny budovy zničené, přesně tak, jak jste to ukazovala. Všude jen díry po granátech. Nikde žádní lidé.
Díváte se na ty prázdné domy a podobný obraz se opakuje po celé cestě. Ale vy vlastně neznáte příběh toho, co se tam stalo. Vy ho ovšem znáte. Víte, co se v tom domě odehrálo. Znáte příběh rodiny, která v něm žila.
Já jsem bývalý příslušník námořní pěchoty. Byl jsem ve válce. Víte, za normálních okolností mě podobné věci tolik nezasahují. Ale jsem také otec. Miluji svou ženu, miluji své děti. Jak jste to jako matka dokázala? Jak jste to všechno vydržela, aniž by vás to zlomilo?
Vím, že jsem v Luhansku viděl památník těm dětem, těm andělům. Já jsem viděl jen fotografie. Ale vy jste viděla jejich těla. Kde berete sílu dál žít, dál existovat a pokračovat v této práci? Samozřejmě chápu, co to všechno znamená pro Rusko. Ale vy to děláte i pro ostatní, pro celé lidstvo. Ukázala jste příklad, jak by se lidé měli chovat. Odvedla jste tak neuvěřitelnou práci, a oni vás nazývají teroristkou? Ženu, která nasazovala vlastní život, riskovala všechno, aby pomáhala lidem a dětem a dávala jim naději?
Ty fotografie jsou strašné. Děkuji, že jste nám je ukázala. Je děsivé se na ně vůbec dívat. Ale vy jste viděla skutečnost. Fotografie je jen fotografie. Jenže krev má svůj pach. Zranění lidé, všechno to utrpení, to vytváří určitou atmosféru. Vy jste toho tolik viděla. Znáte ten pach, tu atmosféru. A já chápu, čím jste prošla, protože jsem si něčím podobným sám prošel. Pronikne to do vás a už to tam zůstane.
Co vám tedy dává sílu pokračovat? Zvlášť když moje země, svět, Evropa, která se považuje za kolébku civilizace a práva, neustále hovoří o ochraně lidí a lidských práv, a přitom vás označuje za teroristku za to, že děláte něco, co bychom měli dělat my všichni. Kde berete svou sílu? Prosím, povězte nám to.
Jana Lantratovová: Víte, myslím, že je to zakotveno v našem kulturním kódu. Naši lidé jsou odjakživa připraveni pomoci druhým v neštěstí. Protože to nejhorší, co v životě existuje, je lhostejnost. Když člověk dokáže projít kolem cizího neštěstí, když se ho lidská bolest vůbec nedotýká, pak je společnost, v níž žije, odsouzena k zániku. A v samotných základech našeho národního a kulturního kódu vždycky byly soucit, spravedlnost a vzájemná pomoc.
Prožili jsme strašlivou válku. Velkou vlasteneckou válku, která nás stála 27 milionů životů. Moje babička přežila blokádu Leningradu. Bylo jí dvanáct let, když žila v obleženém městě. Vyprávěla mi, jak jako děti vybíhaly na střechy domů a kleštěmi tam odstraňovaly a hasily zápalné bomby. Vyprávěla mi také několik příběhů, které pro mě mají nesmírný význam.
První se odehrál, když jako malá chodila pro vodu k řece Fontance. Pocházela z Petrohradu, tehdejšího Leningradu. Musela donést domů vodu a měla na ni takový malý džbánek. Byla velmi hubená, protože v obleženém Leningradu nebylo co jíst. Lidé se dělili o jediný kousek chleba. Nabrala vodu z Fontanky a vydala se domů. Ale jak šla, voda se jí neustále vylévala. A když už byla skoro doma a ve džbánku zbývalo jen trochu vody, uviděla na zemi ležet člověka. Ten muž ji chytil za nohu a naznačil jí, že má žízeň. A ona mu se slzami v očích tu vodu dala. Plakala, protože věděla, že se vrátí domů bez vody, pro kterou ji poslali. Ale přesto mu ji dala.
A pak mi babička vyprávěla druhý příběh. Bylo to za blokády Leningradu. Jednou u jejich bytu zazvonil zvonek. Její matka otevřela dveře. Musíte vědět, že babička měla dva vlastní bratry a oba zahynuli ve válce. Matka tedy otevřela dveře a za nimi stál Němec. Třásl se a ukazoval zlatý prstýnek, který zřejmě někde ukradl. Prosil o něco k jídlu. Její matka se mu podívala do očí, odešla, ulomila kus chleba a podala mu ho. Babička se rozplakala a říkala: „Jak to můžeš udělat? Vždyť je to nepřítel! Je to nepřítel! Jak mu můžeš dát chleba?“ A víte, co jí matka odpověděla? „On je také něčí syn. A já doufám, že kdyby se někde ocitl můj syn a požádal o jídlo, také by mu někdo dal najíst.“
Jako matka tomu rozumím. Pro mě neexistují cizí děti. A kromě toho je to, co se stalo, obrovská tragédie. Ukrajinský národ, běloruský národ, to jsou všechno naše bratrské národy. Máme společné dějiny, velmi hluboké společné dějiny. Všichni jsme Slované, všichni jsme bratři. A velmi dobře chápeme, že za to, co se dnes stalo, nemůže ani Ukrajina, ani Rusko. Vina přichází zvenčí. Tento konflikt byl potřebný k tomu, aby se někdo pokusil oslabit naši zemi.
Když jsem ale přijížděla do těch oblastí a viděla, že tam umírají děti, když jsem slyšela výbuchy… Vzpomínám si na jeden dům, kde došlo k výbuchu. Byli jsme nedaleko. Když se rozptýlil kouř, vběhli jsme dovnitř. Třináctiletou dívku tam výbuch doslova roztrhal na kusy. Jeden muž zahynul. Malému dvouletému Zacharovi zasáhl úlomek střely oko. Byla tam také dvanáctidenní holčička Milana. Její maminka ji stačila hodit za dětskou postýlku, ale samotné matce výbuch utrhl ruku. Viděla jsem, jak se ta žena v šoku jednou rukou snaží posbírat své dítě, jako by ho chtěla dát znovu dohromady. Bylo to strašné.
Vzala jsem malou holčičku. Matku i dítě jsme převezli do nemocnice, do vojenského lazaretu. Pak jsem se obrátila k matce Zachara a řekla jí: „Já ho odvezu. Dovolte mi to, protože jestli ho nedopravím k lékařům, přijde o zrak.“ Podívala se na mě a řekla: „Já už nechci žít.“ Odpověděla jsem: „Ale musíte. Máte přece dvě děti, Zachara a Milanu.“
A víte, co se stalo nedávno? Natočili jsme film o zločinech a vraždách dětí. Šla jsem na jeho premiéru a najednou na jeviště vystoupila právě tato žena. Objaly jsme se a obě jsme plakaly. Ukázala mi, jak dnes Zachar vypadá, že se mu podařilo zachránit zrak, a také jak vyrostla malá Milana. Vidím tragédie těchto rodin. Ale nesmírně mi záleží na tom, abych mohla jejich dětem zachraňovat životy. Protože jde o lidské životy.
Když dnes přijíždím do Doněcku, vidím, jak důkladně máme organizovanou pomoc. Všechny ruské regiony se během této války neuvěřitelně semkly. Jednotlivé oblasti mají své partnerské regiony, které nad nimi převzaly patronát a neustále pomáhají s obnovou. Opravíme zničenou školu nebo mateřskou školu. Oni ji znovu zničí. A my ji znovu opravíme. Investujeme do toho obrovské peníze, protože jsou to naši lidé. Nedělíme je na nějaké „my“ a „oni“. Jsou naši.
Co všechny naše národy spojovalo? Kromě společného jazyka, ruštiny, a společného hospodářského života máme ještě něco, co nás všechny spojuje. A tím je víra. Naše víra. Dnes, během zvláštní vojenské operace, bojují bok po boku lidé různých náboženství a národností. Muslimové a pravoslavní křesťané. Když se muslim modlí svůj namáz, pravoslavní ho kryjí. Když se modlí pravoslavní, kryjí je muslimové. Je to neuvěřitelná jednota.
Vzpomínám si také, jak jsem jednou odjížděla z Chersonské oblasti a převážela děti. Most už byl poničený. Cíleně na něj útočili. Nikdy nezapomenu na ten okamžik. Most byl plný děr. Každou chvíli na něj mohla dopadnout raketa. A najednou přímo před námi dopadla jedna raketa. Vzápětí dopadla další za námi. Měla jsem v náručí dvě děti. Musela jsem vyskočit z auta. Protože jsem držela děti, dopadla jsem na záda. Leželi jsme tam a čekali, až všechno utichne.
Potom jsme znovu nasedli do auta, protože děti byly zraněné a nemocné, a začali jsme přejíždět přes hořící most. Řidič se mě zeptal: „Pamatuješ si nějakou modlitbu?“ „Pamatuji.“ „Tak se ji začni modlit a otevři dveře.“ Ptala jsem se: „Proč mám otevírat dveře?“ Odpověděl: „Jestli uslyšíš svištění rakety, budeme muset skočit z mostu.“ Řekla jsem: „Ale já mám děti!“ A on na to: „Jinak stejně všichni zahyneme.“
Věděla jsem, že to je nejdelší přejezd přes most, jaký jsem kdy v životě zažila. Jeli jsme přes hořící konstrukci a nevěděli, kde se most každou chvíli propadne nebo zřítí. Ale věděla jsem, že ty děti musím zachránit. Ti, kdo na nás stříleli, o ničem takovém nikdy nepřemýšleli.
Právě jsem se vrátila z Donbasu. Byla jsem tam tři dny. A je strašné vidět, co se tam stále děje. Během mého pobytu rakety cíleně dopadaly přímo na tržiště. Umírali lidé. Jedna žena zemřela před očima svého syna. Všude hoří a lidé přesto chodí nakupovat, vybírají si potraviny. Protože už jsou z té války unavení. Jsou unavení z neustálého ostřelování, z toho věčného ohně. Nemohu ty lidi nechat v neštěstí. Jakmile jste to utrpení jednou viděl, už od něj nemůžete odejít.
Víte, máme úžasného básníka Konstantina Simonova, který napsal mnoho básní o válce. V jedné z nich jsou verše o majorovi, který na dělové lafetě přivezl malého chlapce. Jeho matka zahynula a on se s ní nestihl rozloučit. Za deset dní, které prožil během války, zestárl o deset let. A na konci básně se říká, že někdo může namítnout, že jsou tu i jiní, že tam sám byl a teď už je čas vrátit se domů. Jenže ty jsi to utrpení znal jen z doslechu, zatímco mně rozervalo srdce. Kdo toho chlapce jednou spatřil, ten se už nikdy nedokázal úplně vrátit domů.
Právě o to jde. Já už se prostě nemohu vrátit a tvářit se, že se nic nestalo. Vidím, co se tam děje. Nemohu opustit naše lidi, kteří chtějí jen mluvit svým jazykem, rusky, chtějí jen věřit v Boha, v něhož věří, a přitom jim to zakazují. Musíme si uvědomit, že prvořadým úkolem každého prezidenta je zajistit bezpečnost své země, bezpečnost jejích hranic, územní celistvost, ochranu lidí, jejich kultury a tradic.
Rusko je silné právě svými tradicemi. Nechceme, aby nám někdo zvenčí vnucoval všechny ty hodnoty. U nás lidé nechápou například stejnopohlavní manželství. Prostě je nechápou. Máme Kavkaz. Když jsem byla malá, můj tatínek byl voják a překládali ho na různá služební místa. Šest let jsem žila na Kavkaze. Znám kavkazské tradice, znám tamní lidi. Pro ně je urážlivé, když se po nich požaduje, aby stejnopohlavní manželství považovali za něco normálního. To není součástí našeho kulturního kódu. Tyto hodnoty nám byly vnucovány.
A přitom se podívejte, jaká strašná lež se o nás šíří. Tvrdí se, že v Rusku pronásledujeme lidi s netradiční sexuální orientací. Ale to není pravda. Takoví lidé u nás žijí. Volně chodí po městech, drží se za ruce. Já osobně bych například jako matka nechtěla, aby to můj syn viděl, ale oni se tak procházejí po ulicích a nikdo jim nic nedělá. Nikdo je neobtěžuje. Je to jejich právo. Náš prezident řekl, že mají právo dělat za dveřmi svého domova, co chtějí. My jsme přijali jediný zákon, a to zákaz propagandy mezi nezletilými.
Ráda bych vám ukázala ještě jeden příklad. Když jsem byla na osvobozených územích, navštívila jsem školu, v níž se dříve učily ukrajinské děti. Odvezla jsem si odtud učebnice, podle kterých se děti vzdělávaly na jihu a východě Ukrajiny, tedy na územích, která se později stala našimi novými regiony. Celkem jsme následně shromáždili 300 různých učebnic a metodických příruček.
A co jsem v nich našla? Především komiksy, v nichž byli ruští vojáci zobrazováni s lahví vodky a ruskou vlajkou. V těch komiksech zabíjeli malá štěňata, svazovali děti a pořád měli v ruce láhev vodky. Vedle nich stáli svatí ukrajinští vojáci, kteří zachraňovali štěňátka a rozvazovali spoutané děti. Tohle se dětem předkládalo v komiksech. Byly tam také celé knihy s posměšnými obrázky Ruska a Moskvy, které zesměšňovaly vedení naší země.
A víte, co jsme v těch učebnicích viděli dál? Podívejte se na tyto fotografie. Hrdinové Velké vlastenecké války byli nahrazeni nacistickými zločinci. Bandera, Šuchevyč, Osmak. Sovětské tanky byly zobrazovány s fašistickými hákovými kříži. Každé slovo bylo prostoupeno nenávistí ke všemu ruskému. Navíc zmizel samotný pojem Velká vlastenecká válka. Místo něj se začalo používat označení německo-sovětská válka.
A pak je tu tato učebnice Obránci vlasti. Ve skutečnosti jde o metodickou příručku. My máme ve školách předmět věnovaný bezpečnosti a obraně vlasti. Ale tohle je učebnice, která děti učí zabíjet ruské vojáky. Dívají se na ně skrz zaměřovač útočné pušky. Děti se připravovaly na válku s Ruskem. Když jsem se podívala na seznam použité literatury, našla jsem tam dokumenty OSN a NATO. To znamená, že se to všechno samozřejmě připravovalo pod jejich vedením.
Navíc se na Ukrajině od osmé třídy zaváděl za britské peníze kurz nazvaný Rozpoznávej a potírej, zaměřený proti takzvaným kremelským narativům. A nejen to. Analyzovala jsem také učebnice financované ze západních peněz v různých zemích Společenství nezávislých států, kde je Rusko označováno za okupanta a kde se šíří nenávist a špína vůči Rusku.
A je důležité říci ještě jednu věc. Za západní peníze se přepisování dějin fakticky povýšilo na oficiální politiku. Pokoušejí se nám ukrást naše vítězství. Podívejte se na rezoluci Parlamentního shromáždění Rady Evropy z roku 2006 o odsouzení zločinů totalitních komunistických režimů. Podívejte se na Pražskou deklaraci z roku 2008, která staví nacismus a komunismus na stejnou úroveň. Na rozhodnutí OBSE z roku 2009 o společném dni památky obětí stalinismu a nacismu. To ve skutečnosti znamená legislativní postavení Sovětského svazu na roveň nacistickému Německu.
Ve školním vzdělávání některých zemí, například Polska, Německa a pobaltských států, se prosadila koncepce dvojí okupace, která popírá osvoboditelské poslání Sovětského svazu a staví jeho činy na stejnou úroveň s činy nacistického Německa. Vidíme také pokusy falšovat příčiny světových dějinných událostí a přisuzovat odpovědnost Ruskému impériu a Sovětskému svazu. Během Velké vlastenecké války zahynulo 27 milionů lidí. Oni se to pokoušejí vymazat. Ale nechápou jednu věc: my budeme o své dějiny bojovat až do konce. Protože když země ztratí své dějiny, ztratí také svou suverenitu. A to nedovolíme.
V každé naší rodině jsou babičky a dědečkové, kteří bojovali ve válce. O své babičce jsem už vyprávěla. Přežila blokádu Leningradu. Můj dědeček byl velitelem výsadkových vojsk a měl nespočet vyznamenání. Druhý dědeček dovážel do obleženého Leningradu chleba. Pomáhal zachraňovat lidi před hladem. Každý z nás má ve své rodině nějakého hrdinu. A na to nemůžeme zapomenout. To, co dnes dělají, je vědomý pokus o přepisování dějin.
Kromě toho se nyní profesionálně zabývám problematikou dětí. Mé první vzdělání je žurnalistické, druhé právnické. Dokončila jsem magisterské studium a nastoupila jsem do doktorského studia pedagogické psychologie. Dětskou psychologii tedy studuji odborně a vědecky.
A ráda bych upozornila na jednu věc. V různých zemích, včetně Spojených států, se na vědecké úrovni zkoumá síla internetu a videoher. Existuje například americká vědecká studie, jejíž název se dá přeložit jako Přesvědčovací síla videoher. Zkoumá, jak lze prostřednictvím videoher ovlivňovat vědomí dětí. Co vlastně videohra znamená? Člověk se vžívá do herní postavy. Začíná myslet jako ona a jednat jako ona. A postupně může začít považovat její chování za normální.
Když tedy dítě hraje zahraniční hru, v níž má přijít do školy a zabíjet učitele a spolužáky, tedy provádět takzvaný school shooting, něco podobného masakru na Columbine, může začít považovat takové chování za normální. Proto například v Číně zobrazují krev ve hrách modře nebo zeleně, aby krvavé násilí nebylo vnímáno jako něco normálního.
Podívejme se na západní hry. Velmi populární je hra Call of Duty. Obsahuje celou misi, v níž se kromě monstrózního překrucování skutečnosti a krutostí vůči Rusku tvrdí, že všichni ruští vojáci loajální Moskvě jsou bez výjimky váleční zločinci, jejichž cílem je zabíjet civilisty a rozsévat chaos v sousedních zemích. Ruské zbraně jsou tam označovány za zbraně teroristického státu. Jsou tam celé mise, v nichž se hráč musí ujmout role člena ultranacionalistické ruské skupiny, přijít do budovy moskevského letiště, zajmout lidi a zabíjet policisty. Nebo další příklad: po teroristickém útoku v Crocus City Hall byla na zahraniční platformě Steam pro populární hru Counter-Strike zveřejněna mapa, na níž měli hráči přijít a povraždit ty, které skuteční teroristé při útoku nestačili zabít.
O problematice LGBT už mluvit nebudu. Té jsem se věnovala před chvílí. Je to ovšem velmi vážná věc. Dalším problémem jsou hračky. Ještě v devadesátých letech jsme měli hračky představující dobré i zlé postavy. Postupně se však s pronikáním této kultury obraz kladného hrdiny začal vytrácet. Nahrazovaly ho jiné postavy. A nakonec se objevily celé řady hraček představujících monstra. Panenky v rakvích. Panenky v rakvích pro děvčata i pro chlapce. Tyto cizorodé hodnoty se předávají našim dětem.
Takové hračky vyrábí společnost Mattel. A čím se tato společnost proslavila? Tím, že v roce 2022 poslala milion dolarů na podporu ukrajinských ozbrojených sil a v roce 2023 věnovala sto procent výnosů z prodeje určité řady hraček rovněž na podporu ukrajinské armády. To znamená, že prodávají našim dětem cizí hodnoty, které poškozují jejich psychiku, a z peněz, které tím vydělají, se ještě snaží vést válku proti nám. Zabíjet právě ty děti, o kterých jsem vám vyprávěla a jejichž fotografie jsem vám ukazovala.
Proti Rusku se skutečně vede rozsáhlá informační válka. Snaží se Rusko vykreslit jako agresora, aby zakryli vlastní neúspěchy. Musíme si totiž uvědomit, že v Evropě už lidé začínají chápat všechny důsledky této politiky. Bylo proti nám zavedeno 30 tisíc sankcí. Dvanáct sankčních balíčků. Já osobně jsem na všech sankčních seznamech, na kterých vůbec mohu být. Samozřejmě mám zakázáno cestovat do různých zemí, abych tam nemohla vyprávět pravdu.
Proti nám bylo uvaleno 30 tisíc sankcí, a přesto se naše ekonomika nejen nezhroutila, ale dokonce roste. Sankce nedosáhly svého cíle. Ruská ekonomika navzdory všem sankcím vzrostla o 4,1 procenta. A co se děje v Evropě? Roste nezaměstnanost, klesá životní úroveň. A to už vůbec nemluvím o strašlivé situaci s migranty, kterou tam dnes zažíváte.
Lidé u vás i v Evropě samozřejmě začínají chápat, že jejich životní úroveň klesá. A navíc vidí, že další daně, které musí platit, slouží k tomu, aby byla Ukrajina zásobována zbraněmi. Všichni to vidí, všichni tomu rozumějí a začínají být rozhořčení. Obraceli se na mě různí evropští politici, obyčejní občané i podnikatelé, kteří vidí, jak se hospodářství propadá v Německu, ve Francii a v dalších zemích. Podívejte se, co se tam všude děje.
A politici mi říkají: „My tomu všemu rozumíme. Všechno chápeme. Ale veřejně to říci nemůžeme.“ Lidé trpí, ekonomika trpí, politici se dostávají do problémů, a to všechno kvůli zájmům určitých lidí. Proto znovu opakuji: za konflikt, který vypukl, nemůže ani Rusko, ani Ukrajina. To je třeba pochopit. Proti nám se vede informační válka.
Koordinaci této činnosti zajišťuje mimo jiné britské ministerstvo zahraničí, Commonwealthu a rozvoje. V jeho struktuře působí specializovaná jednotka HMG Russian Unit, která podle našich informací řídí 72 center informačně-psychologických operací proti Rusku a zajišťuje informační podporu organizace Azov, kterou jsme v Rusku označili za extremistickou. Zjistili jsme také spojení mezi těmito strukturami a poskytováním stipendií v rámci programu Chevening osobám, které byly později u nás označeny za zahraniční agenty.
Scott Ritter: To je skutečně neuvěřitelný příběh. Ani nevím, jak to správně vyjádřit. Je to ohromující. Když se podíváme na bojiště, vidíme, že Rusko vítězí. Rusko obsazuje další území, postupuje kupředu. Ale informační válku prohráváte. Právě o těchto věcech je třeba mluvit na Západě. Ale vy tu informační válku prohráváte. V jistém smyslu jste v ní poraženi.
Co musí Rusko udělat, aby tuto informační válku vyhrálo? Protože příběhy, které vyprávíte, vypovídají o pravdě. Proč Rusko nedokáže tuto pravdu předložit celému světu? Všechno, co říkáte, je přesvědčivé. Je to pravda. Zvlášť to, co jste říkala o Azovu.
Jana Lantratovová: Víte, měli jsme v zemi celou síť nejrůznějších nevládních organizací, které byly financovány ze Západu. Podporovaly je různé nadace, Sorosovy fondy a další. Tyto neziskové organizace působily velmi úspěšně pod záminkou pomoci dětem, zdravotně postiženým a seniorům.
Vypracovala jsem o tom zprávu, protože mě to zajímalo. Analyzovala jsem představitele těchto neziskových a společenských organizací. Prostudovala jsem jejich životopisy. A podívejte se třeba na životopis jednoho z jejich představitelů, který působil už v devadesátých letech. Zabýval se odvážením sovětských vědců, kteří pracovali na utajovaných projektech, na Západ. Za dlouholetý boj za rozvoj demokracie obdržel ocenění od amerického ministerstva zahraničí a tak dále.
Pak se podíváte na jeho organizaci a zjistíte, že dostává zahraniční granty. Všechno to tam bylo přímo vypsáno. Později se sice tyto informace pokoušeli z webových stránek odstranit, ale my jsme si uchovali snímky obrazovky. Zahraniční granty. Potom jsem se rozhodla prozkoumat, čím se tyto organizace vlastně zabývají, a porovnat jejich skutečnou činnost s jejich veřejným obrazem.
Vezměme si jednoho představitele takové společenské organizace. Za rok, který jsem analyzovala, o něm vyšlo 973 příspěvků v médiích, z toho 371 v zahraničních médiích. A co skutečně dělal? Když jsem si spočítala jeho konkrétní aktivity, zjistila jsem, že šlo výhradně o politickou činnost. Podporoval skupinu Pussy Riot, která urážela náboženské cítění věřících, podporoval různá opoziční média a demonstrace na jejich podporu. Byly to pokusy rozvracet naši zemi zvenčí.
Právě proto naše vedení, když to pochopilo, přijalo zákon o zahraničních agentech. Mimochodem, obdobný zákon existuje také ve Spojených státech. Po zahájení zvláštní vojenské operace se navíc všechno začalo měnit úplně jiným směrem, pro nás mnohem příznivějším. Naučili jsme se nahrazovat dovoz domácí výrobou. Začali jsme rozvíjet vlastní technologie. To, co jsme dříve neuměli vyrábět a co jsme nedělali, jsme se naučili zvládat sami. Vybudovali jsme vlastní výrobu. A to je nesmírně důležité.
Začali jsme také bojovat proti těmto vlivům uvnitř země. Informační válku uvnitř Ruska jsme dnes vyhráli. Vyčistili jsme zemi od všech těchto nevládních organizací. Naučili jsme se vyvracet falešné informace. Velmi dobře se u nás rozvíjejí nejrůznější nástroje umělé inteligence, například systémy pro rozpoznávání deepfake videí. Máme velké množství vlastenecky orientovaných platforem, které působí uvnitř naší země. Naučili jsme se pracovat v různých formátech a využívat nejrůznější prostředky. To je třeba zdůraznit. A naše společnost se neuvěřitelně semkla.
Současně však chápeme, že musíme vystupovat také navenek. A právě tady bych vám chtěla nesmírně poděkovat. Projekty jako Ruský dům, to, co děláte vy, jsou nesmírně důležité, aby se svět mohl dozvědět objektivní pravdu. Ne ty překroucené fotografie. Oni například vezmou fotografie hrůz, které páchají nacisté, násilí a vraždění dětí, a potom tvrdí, že to spáchali ruští vojáci. Právě proti tomu musíme bojovat.
Jsem ale přesvědčena, že lidé v Evropě a na Západě postupně vidí, co se skutečně děje. Dokážou analyzovat informace a chápat souvislosti. Samozřejmě je třeba se tomu neustále věnovat. Považujeme to za velmi důležitý úkol. Jsem připravena odpovídat na různé otázky, veřejně vystupovat a ukazovat pravdu. Dnes jsem vám ukázala jen nepatrnou část toho, co máme k dispozici. Ve skutečnosti je nesmírně důležité předložit lidem objektivní obraz reality. Ať si pak každý udělá vlastní závěr. To je velmi důležité.
A když už mluvíme o informační válce, uvedu ještě jeden malý příklad toho, co se pokoušeli dělat uvnitř naší země. Kromě učebnic, v nichž se překrucují dějiny, vydávali prostřednictvím ruských neziskových organizací také jiné učebnice. Byly v nich fotografie dětí, které pijí alkohol a hovoří například o tom, jestli raději mluví o míru, nebo o vodce. Na každé stránce se objevovaly příběhy o vodce a víně. V oddílu věnovaném profesní orientaci například vysokoškolský pedagog vypráví, že dříve rád přednášel, ale teď už se mu přednášet nechce. Když si však vezme drogy, studenti mu prý říkají, že jeho přednášky jsou velmi zajímavé.
Naše země byla v těchto učebnicích vykreslována jako místo, kde všichni pijí, kde vládne korupce a podobně. Když jsme tyto učebnice odhalili a začali zjišťovat, kdo je připravil, ukázalo se, že jejich autoři dostávají peníze z Velké Británie. Získávali granty na vytváření takových učebnic, jejichž cílem bylo rozvracet naši společnost zevnitř. Protože pochopili, že nepřítele lze porazit tím, že vychováte jeho děti.
Samozřejmě jsme proti tomu začali zasahovat. Přijali jsme příslušné zákony o jednotném vzdělávacím prostoru. Zajistili jsme, aby se podobné učebnice do našich škol nedostávaly. Přijali jsme zákon na ochranu tradičních duchovních a mravních hodnot.
A podívejte se dnes na Ukrajinu. Vidíme pravdu o tom, jak obrovská je tam korupce. Kolik peněz se rozkrádá z prostředků, které poskytují Spojené státy a další země. Jak se rozkrádají peníze určené na zbraně. Jak se krade lidem. Lidé trpí. Ukrajinská ekonomika je zničená. Je to strašné. A nesmírně důležité je tuto pravdu ukazovat.
Scott Ritter: Už jsem to řekl a teď to zopakuji. Pro mě jste hrdinka. Zachraňujete děti před hrůzami války. Ale to, co se dnes odehrává na Ukrajině, představuje ještě jinou válku. Psychologickou válku proti ukrajinským dětem, které byly tomuto působení vystaveny.
Ano, Rusko si, jak říkáte, vyčistilo vlastní dvorek. Odstranilo všechny ty vlivy a vyhrálo informační válku doma. Ale až tato válka skončí, začne na Ukrajině další boj, tentokrát informační. Máte nějaký plán, jak pomoci dětem, které byly traumatizovány tím, co se jim na Ukrajině vštěpovalo? Dětem, které učili nenávidět Rusy? Kterým říkali, že ruští vojáci jsou špatní a že ruština je špatný jazyk? Až tato válka skončí, jak budete ukrajinským dětem pomáhat?
Jana Lantratovová: Samozřejmě. Náš prezident věnuje pomoci dětem obrovskou pozornost. Skutečně mimořádnou. A my jsme ze své strany připraveni v této oblasti pracovat.
Mimochodem, zapomněla jsem zmínit jeden údaj. Zkoumali jsme financování informační kampaně proti Rusku a zjistili jsme, že od zahájení zvláštní vojenské operace na ni bylo v prvních letech vyčleněno 1 miliarda 150 milionů dolarů. To je částka, která byla na tyto účely vydána jen během prvních let po zahájení operace. Tyto peníze se tedy vynakládají zcela cíleně. Buduje se celý systém, jehož smyslem je rozeštvat bratrské národy.
Ale lidé na Ukrajině už začali nesmírně trpět. Velmi silně trpět. Vidí korupci, strašnou životní úroveň a nucenou mobilizaci. A já jsem na vlastní oči viděla ukrajinské chlapce, kteří nechtěli bojovat. Prostě nechtěli. Protože věděli, že tady v Rusku mají příbuzné, strýce, tety, bratry. Přicházeli, odkládali zbraně a okamžitě se vzdávali. Přecházeli na naši stranu a říkali: „My nechceme zabíjet bratrské národy.“
Ale informační kampaň tam samozřejmě probíhala. Proto máme vlastní program a vlastní plán. Už ho uskutečňujeme, aby se lidé mohli dozvědět pravdu. Jsem přesvědčena, že po našem vítězství, a my určitě zvítězíme, o tom nemáme nejmenší pochybnosti, zvláštní vojenská operace skončí. Potom bude samozřejmě trvat celé roky, než se podaří znovu vybudovat vzájemné vztahy.
A víte, v co já nejvíc věřím? V občanský dialog. V dialog na úrovni občanské společnosti. Právě ten pomůže tyto vztahy obnovit. Jsem přesvědčena, že důležitou roli sehrají také taková sdružení, jako je Klub národní jednoty, díky němuž dnes vznikají i takovéto důležité rozhovory. Protože vy o těchto věcech budete mluvit. Lidé vás uslyší. V Rusku si vás velmi váží. Váží si vás také ve Spojených státech a v zahraničí. A když takoví lidé budou mluvit a ostatní budou naslouchat pravdě, pomůže nám to zvítězit také v informační válce.
Scott Ritter: Já jsem tady právě proto, abych šířil pravdu. A velice vám děkuji, že mi v tom pomáháte. Ve Spojených státech máme senátora Lindseyho Grahama. Lindsey Graham chce v této válce bojovat do posledního Ukrajince. Myslí si, že nejlepší, co mohou Američané udělat, je dodávat Ukrajincům další a další zbraně. Pokračovat v tom až do konce, a tím zabíjet děti, které jste zachraňovala.
Teď bych rád promluvil přímo k Lindseymu Grahamovi. Jak se jmenuje tenhle chlapec? Saša. Alexandr. Podívejte se, co dělají americké rakety. A právě v tom chce Lindsey Graham pokračovat. On a všichni ti, kdo chtějí, aby tato válka pokračovala.
Saša. A jak se jmenuje tahle holčička? Vika. Moje dcera se také jmenuje Vika. Vika. Zapamatujte si její jméno. Zapamatujte si jména všech těchto dětí. Vy, kteří platíte za rakety. Pošleme tedy tento vzkaz Lindseymu Grahamovi. Co byste chtěla říci Američanům o zbraních, které posílají na Ukrajinu?
Jana Lantratovová: Chtěla bych říci jedno. Všichni ti, kdo podporují válku, senátoři a další lidé, nikdy neviděli, co to znamená, když před vámi stojí úplně nevinné dítě, které přišlo o ruku nebo o nohu. Dítě, které nikdy neudělalo nic zlého Evropě, Spojeným státům ani komukoli jinému. Dítě, které chtělo jen žít. Nikdy neviděli tu bolest, když rodiče umírají před očima svých dětí. Neviděli všechnu tu krev, neštěstí, zmrzačené životy a zničené lidské osudy. Prostě to nikdy neviděli.
Nechápou, co to znamená. Jako by tomu ani geneticky nedokázali porozumět. Protože nikdy nezažili válku, jakou jsme prožili my. Válku, při které jsme se všichni museli spojit, abychom bránili svůj národ, když nás napadli. Nevědí, kolik lidského utrpení a bolesti tyto události dětem přinesly. A nechápou ani to, že takové utrpení už nelze vzít zpátky. Nedokážou si představit, co by to znamenalo, kdyby se, nedej Bože, něco podobného stalo jejich vlastním dětem. Nejsou schopni to pochopit. Jenže život je takový, že dříve nebo později se něco podobného může vrátit.
Nemluvím teď o nějaké politice. Mluvím o těch dětech, které tam umíraly. O dětech, které jsem osobně viděla. Když vidíte, jak někdo nese v náručí mrtvé dítě, přejete si jediné. Chtěla bych, aby ti lidé přijeli tam, kde se to stalo. Nebo aby přijeli alespoň sem a podívali se do očí rodičům těchto dětí. Nebo dětem, které přežily. Aby se jim prostě podívali do očí.
Jestli to dokážou, jestli dokážou vydržet pohled těch dětí a neodvrátit zrak, pak ať je soudí Bůh. Ale oni pohled odvrátí. A nejen to. Utečou, aby to vůbec nemuseli vidět. Protože dívat se na něco takového je strašné.
Scott Ritter: Děkuji vám. A děkuji také Mezinárodnímu klubu národní jednoty. Tohle byl pravděpodobně nejsilnější rozhovor, jaký jsem kdy vedl. Protože právě tohle je skutečnost války. Tohle válka dělá. A já vás přesto budu dál nazývat hrdinkou. Nevím, jak vás označí americká vláda, ale jménem všech ostatních dětí světa a jménem jejich rodičů bych vám chtěl poděkovat za všechno, co děláte.
Napsal jsem knihu o nebezpečí, kterému čelíme. Dříve jsem pracoval jako zbrojní inspektor. Chci zabránit jaderné válce a dělám všechno, co je v mých silách, abych ji pomohl odvrátit. V této knize jsem psal o tom, jak je třeba kontrolovat zbrojení a jaderné zbraně, jak vést poctivé rozhovory, přesně takové, jaký jsme dnes vedli my dva. Protože právě v takovém dialogu je naděje na mír. A rád bych vám tuto knihu věnoval jako projev své úcty.
Jana Lantratovová: Velice vám děkuji. Je to pro mě opravdu nesmírně důležité. Děkuji vám také za věnování a podpis. Kniha bude mít čestné místo v mé pracovně. Určitě ji budu ukazovat všem svým kolegům. A dovolte mi, abych také já předala dárek vám. Je to kniha o Rusku v angličtině. Kniha, která vypráví…
Scott Ritter: V angličtině?
Jana Lantratovová: Samozřejmě, v angličtině. Ukazuje, jak veliká je naše země a jak dokážeme uskutečňovat technologické průlomy navzdory třiceti tisícům sankcí, které proti nám byly zavedeny. V naší zemi dnes působí 220 938 společenských organizací. Po zahájení zvláštní vojenské operace došlo k neuvěřitelnému semknutí lidí, k obrovskému sjednocení našeho národa.
A naše země chce mír. Velmi doufám, že díky rozhovorům, jako byl ten náš dnešní, přiblížíme okamžik, kdy nastane mír. Kdy se podaří vybudovat krásné vzájemné vztahy mezi největšími mocnostmi, Ruskem a Spojenými státy. Kdy se mezi našimi zeměmi obnoví komunikace. A kdy děti konečně přestanou trpět a umírat.
Scott Ritter: Z vašich úst do Božích uší! Mnohokrát děkuji. Děkuji také agentuře TASS za to, že nám umožnila pobývat zde v této budově a vést podobné rozhovory. A velice děkuji vám všem, kteří jste nás poslouchali.
Tohle je Ruský dům. Mluvíme zde o Rusku a přinášíme tyto poznatky do Ameriky. Tyto dialogy, tyto rozhovory jsou důležité. Mají svůj vliv. Mohou nás přimět k tomu, abychom podnikali konkrétní kroky, abychom jednali a zabránili tomu, aby děti trpěly kvůli raketám, které dodává Amerika.
A byla to Amerika, kdo to způsobil. Rozumíte? Byla to Amerika, kdo tohle všechno napáchal. Udělali jsme to kvůli politice. Udělali jsme to proto, že se nějací politici za zavřenými dveřmi na něčem dohodli. Ale důsledkem těchto dohod jsou rozvrácené rodiny a mrtvé děti. A já doufám, že právě díky takovým rozhovorům a dialogům se nám podaří zabránit tomu, aby se něco podobného ještě někdy opakovalo.
Mnohokrát vám děkuji.
.
Zdroj: www.scottritter.com
Napsat komentář