Tento článek shrnuje to málo, co víme o týrání ukrajinských vojáků zadržovaných poblíž Kyjeva, a vysvětluje také, proč toho víme tak málo: kvůli zastírání skutečnosti v médiích a širšímu problému, jímž je využívání ukrajinských nacionalistů ze strany NATO jako síly schopné blokovat mír, a tím udržovat nekonečnou válku. Jeho hlavní teze zní: vůle a utrpení Ukrajinců se označují za „ruskou propagandu“, pokud narušují narativy nezbytné k pokračování války.
Co se stalo
Dne 2. listopadu 2026 vypukly před objektem ukrajinské Národní gardy v Petropavlivské Borščahivce poblíž Kyjeva násilné střety poté, co se objevila obvinění, že jsou uvnitř nezákonně zadržováni a mučeni lidé. Podle dostupných zpráv šlo o mobilizované ukrajinské vojáky a dezertéry, kteří ze zařízení vycházeli se zraněními.
Nejdramatičtější video z této události zachycovalo čtrnáctiletého chlapce, zřejmě v šoku, kterého odváděli z budovy. Chlapec nebyl zadržován společně s ostatními muži; patřil k demonstrantům, kteří vylezli na zeď. V rozhovoru uvedl, že po něm vojáci, kteří zařízení spravovali, házeli cihly a bili ho lopatami, takže spadl dovnitř areálu. Poté jej vtáhli do budovy, kde ho po blíže neurčenou dobu kopali, bili pěstmi a lopatami a noži mu rozřezávali oblečení.
Zařízení provozoval Azov, jednotka s dobře zdokumentovaným neonacistickým charakterem, která byla mezitím začleněna do ukrajinské Národní gardy. Její znak vychází ze symbolů spojovaných s nacistickým Německem za druhé světové války, například z vlčího háku (Wolfsangel) a černého slunce. Zakladatelem Azovu a předsedou Národního sboru je Andrij Bileckyj, který svou vizi pro Ukrajinu vyjádřil již dříve: „Historickým posláním našeho národa v této kritické chvíli je vést bílé rasy světa do poslední křížové výpravy za jejich přežití. Křížové výpravy proti podlidem vedeným Semity.“ [1]
Organizace na ochranu lidských práv již léta informují o mučení na Ukrajině, média však o ně projevují jen velmi malý zájem. Amnesty International, Human Rights Watch a OSN v minulosti zveřejnily řadu zpráv o mučení na Ukrajině a v Rusku:
„Ukrajina: Porušování lidských práv a válečné zločiny dobrovolnického praporu Ajdar na severu Luhanské oblasti“ (2014). [2]
„Ukrajina: Lámání těl. Mučení a mimosoudní popravy na východní Ukrajině“ (2015). [3]
„Ukrajina: Mučení a tajné zadržování na obou stranách linie konfliktu“ (2016). [4]
„Vy neexistujete“: Svévolné zadržování, násilná zmizení a mučení na východní Ukrajině (2016). [5]
Společné prohlášení o porušování lidských práv v souvislosti se zadržováním osob během ozbrojeného konfliktu na Ukrajině (2017). [6]
„Ukrajina: Bývalí vězni tajných věznic potřebují spravedlnost“ (2018). [7]
„Svévolné zadržování, mučení a špatné zacházení v kontextu ozbrojeného konfliktu na východní Ukrajině v letech 2014–2021“ (2021). [8]
„Zacházení s válečnými zajatci a osobami vyřazenými z boje“ (2023). [9]
„Zacházení s válečnými zajatci a aktuální stav lidských práv na Ukrajině“ (2024). [10]
Na ukrajinských telegramových kanálech je bezpočet videí zachycujících bezohledné odvody ukrajinských mužů a jejich „busifikaci“, tedy násilné odvážení v dodávkách. Tuto brutální každodenní realitu zná každý Ukrajinec žijící v zemi. Západní média o ni však projevují jen nepatrný zájem, pokud vůbec nějaký.
Mediální zastírání: „proukrajinský“ narativ má přednost před pravdou
Západní média o události téměř neinformovala a ta trocha pozornosti, kterou jí věnovala, směřovala k zastírání incidentu a kalení vody. Událost se vykresluje jako ruská dezinformační kampaň, přičemž zdůrazňování chlapcovy účasti na protestech má navodit dojem, že celá věc byla zinscenovaná. Ruská média se příběhu chopila ze stejného důvodu, z jakého jej západní média přehlížela: diskredituje kyjevské úřady. Kdyby se něco podobného stalo v Rusku, situace by se nejspíš obrátila a západní média by o tom informovala bez ustání.
Aby se z celého incidentu stalo něco, co nestojí za řeč, opakovaně se při jeho odmítání používá slovo „neověřené“, a to v souvislosti s bitím a mučením. Jak však lze v současné propagandistické válce cokoli ověřit? Budou ukrajinské úřady vyšetřovat samy sebe? Nebo se západní média pustí do investigativní žurnalistiky namířené proti své zástupné armádě? Samozřejmě že ne. Každý novinář, který by informoval objektivně, by nepochybně čelil obvinění, že podporuje „ruské narativy“, a jeho kariéra by skončila. Právě na to byla žurnalistika zredukována: na válku narativů, která má mobilizovat veřejnou podporu válce. Snaha dobrat se pravdy je dávno pryč. Reakce médií tak byla předvídatelná: buď mlčení, nebo zastírání.
Válečná propaganda NATO odmítá jakoukoli kritiku Zelenského jako „protiukrajinskou“ a „proruskou propagandu“. Proč? Jde přece o zločiny páchané na Ukrajincích. Jenže právě toto je trvalým rysem zástupné války: vůle a utrpení Ukrajinců se přehlížejí pod heslem „stojíme při Ukrajině“ proti Rusku.
V letech 1991 až 2014 si členství v NATO přálo jen přibližně 20 % Ukrajinců, přesto byla jejich země vtahována do sféry vlivu NATO v rámci „proukrajinské“ politiky. Svržení prezidenta Janukovyče v roce 2014 nemělo na Ukrajině většinovou podporu, země NATO je však podpořily jako projev toho, že „stojí při Ukrajině“. Následně se ukrajinské opoziční strany, média, kultura, jazyková práva a pravoslavná církev staly terčem čistek, prováděných s nadšenou podporou Západu pod záminkou osvobozování Ukrajinců od Ruska. Jsou to Ukrajinci, kteří byli zbaveni svých práv, ale každý, kdo by se jich zastal, by byl očerněn jako stoupenec „ruské propagandy“. Minská mírová dohoda byla sedm let sabotována, vůle vyjádřená ve volbách v roce 2019 byla popřena a istanbulská dohoda z roku 2022 byla zmařena s tvrzením, že se tím Ukrajině pomáhá vyhnout se „kapitulaci“ – bez ohledu na to, co si Ukrajinci přáli.
Žádnému západnímu novináři nepřipadalo hodné zveřejnění, že turečtí i izraelští zprostředkovatelé istanbulských jednání potvrdili, že Ukrajinci a Rusové byli blízko míru založenému na obnovení ukrajinské neutrality, než zasáhly Spojené státy a Velká Británie, které v prodlužování války spatřily příležitost oslabit Rusko. Dokonce i Zelenskyj koncem března 2022 v rozhovoru pro The Economist prohlásil: „Na Západě jsou lidé, kterým dlouhá válka nevadí, protože by znamenala vyčerpání Ruska, i kdyby to znamenalo zánik Ukrajiny a stálo to ukrajinské životy.“ [11] Žádnému západnímu novináři nepřipadalo podezřelé, že země NATO začaly bojkotovat diplomacii a tvrdit, že cestou k míru jsou zbraně?
Evropští novináři nechtějí informovat o průzkumech, podle nichž si naprostá většina Ukrajinců přeje okamžitá jednání o ukončení války. Drží se totiž narativu, že „pomáhají Ukrajině“ bojkotem diplomacie, deportováním ukrajinských uprchlíků, aby se znovu zaplnily zákopy, tlakem na Zelenského, aby snížil věk pro odvody, a dokonce prosazováním odvodů žen. Politická propaganda spočívá v tom, že válku veřejnosti předkládá jako nezištný a altruistický cíl. NATO Ukrajině nepomáhá; NATO vybudovalo zástupnou armádu a bude bojovat do posledního muže.
Julija Tymošenková, někdejší kandidátka na ukrajinskou prezidentku a dlouholetá oblíbenkyně NATO, loni v reakci na šéfa německé zpravodajské služby prohlásila, že tak otevřeně zaznělo to, „čemu jsme nechtěli věřit“: „Rozhodl se snad někdo zaplatit za ‚oslabení‘ Ruska v zájmu bezpečnosti Evropy samotnou existencí Ukrajiny a životy statisíců Ukrajinců?“ Političtí představitelé uvažují a jednají v logice mocenské politiky. Jejich cílem je obnovit unipolární, hegemonický světový řád tím, že využijí Ukrajince k vyřazení Ruska z řad velmocí, aby Spojené státy mohly soustředit své zdroje na konfrontaci s Čínou. Média však válku veřejnosti soustavně předkládají jako pouhou „pomoc“ Ukrajině.
Fašisté jako nástroj veta v rukou NATO
Fašistické skupiny tvoří na Ukrajině malou menšinu, díky způsobu, jakým používají násilí, však mají nepoměrně velkou moc. Západ fašisty nepodporuje kvůli společné ideologii, nýbrž z pragmatických důvodů: fašisté jsou nesmiřitelně protiruští a vysoce motivovaní bojovníci. Podobně jako v případě západní podpory džihádistů v Libyi a Sýrii jsou fašisté na Ukrajině prostředkem k dosažení určitého cíle. Jak v březnu 2014, krátce po převratu, napsal časopis Foreign Policy: „Nepříjemnou pravdou je, že značnou část současné kyjevské vlády – i demonstrantů, kteří ji přivedli k moci – skutečně tvoří fašisté.“ [12] Dne 5. února 2022, necelé tři týdny před ruskou invazí, vůdce fašistické organizace C14 Jevhen Karas tvrdil, že rozhodující silou na Majdanu byli nacionalisté. Karas uznal, že západní podpora není projevem altruismu; Západ je podporoval proto, že „jsme rozpoutali válku“, která naplňovala jeho cíle: „Baví nás zabíjet a baví nás bojovat.“ [13]
Nacionalisté se pak stali mocnou silou schopnou zablokovat jakékoli ukrajinské úsilí o mír s Ruskem. Profesor John Mearsheimer to vystihl přesně: „Američané se postaví na stranu ukrajinské pravice. Protože Američané ani ukrajinská pravice nechtějí, aby Zelenskyj uzavřel s Rusy dohodu, která by vyvolávala dojem, že Rusové zvítězili.“ [14] V roce 2020 již polovojenské síly čítaly přibližně 102 000 mužů, což představovalo asi 40 % veškerých ukrajinských ozbrojených sil. [15]
Ukrajinský prezident Petro Porošenko prošel ohromující proměnou: z odpůrce ukrajinského nacionalismu se stal jedním z jeho předních zastánců. BBC v srpnu 2015 informovala, že jasná většina 265 ze 450 poslanců podpořila v prvním čtení návrh zákona o decentralizaci, který měl Donbasu přiznat větší autonomii. Krajní pravice na to odpověděla násilným vetem. BBC dále uvedla, že „demonstranti vedení populistickou Radikální stranou a ultranacionalistickou stranou Svoboda, kteří odmítají jakékoli ústupky separatistům podporovaným Ruskem“, se střetli s pořádkovou policií. Výsledkem byla smrt jednoho příslušníka Národní gardy a více než sto zraněných. [16] Porošenko následně začal od úsilí o naplnění dohody Minsk II ustupovat.
Také Zelenskyj byl donucen změnit svůj postoj a sklonit se před nacionalisty NATO. V prezidentských volbách v dubnu 2019 zvítězil se slibem, že nastolí mír. Kandidoval s mírovým programem, který zahrnoval zahájení rozhovorů s Donbasem, obnovení normálních vztahů s Ruskem a naplnění mírové dohody Minsk II. Drtivým vítězstvím se ziskem 73 % hlasů získal od Ukrajinců mimořádně silný mandát k vyřešení konfliktu s Donbasem a Ruskem. Po volebním vítězství své záměry vyjádřil takto: „Myslím, že dojde k personálním změnám. V každém případě budeme pokračovat cestou minských [mírových] jednání a směřovat k uzavření příměří.“ [17]
NATO však využilo nacionalisty jako sílu, která měla mír vetovat. Konaly se demonstrace proti „kapitulaci“, a když Zelenskyj navštívil frontu, aby vyzval ke stažení těžkých zbraní, nacionalisté ho okřikovali a ponižovali. Zelenskyj vojákům řekl: „Jsem prezident této země. Je mi 41 let. Nejsem žádný zoufalec. Přišel jsem za vámi a řekl vám: stáhněte ty zbraně.“ [18] Ponižující střet byl natočen a video se rozšířilo po internetu. Ukázalo, jak omezenou moc má prezident Zelenskyj vůči krajní pravici: nezmohl se na nic jiného než na stížnosti.
Západ nacionalisty podpořil tím, že na Zelenského tlačil prostřednictvím svých vládami financovaných „nevládních organizací“ (NGO). Ty jsou již desítky let klíčovým nástrojem amerických zpravodajských služeb k pronikání do občanské společnosti jiných zemí a k jejímu ovládnutí. Nejdůležitější z nich je Národní nadace pro demokracii, kterou v roce 1983 založili Reagan a ředitel CIA. Tyto „nevládní organizace“ zveřejnily dlouhý seznam červených linií, který v podstatě zahrnoval většinu mírového programu, pro nějž hlasovalo 73 % Ukrajinců. Patřilo sem dokonce i jednání s Ruskem bez účasti Západu. Zde je úplný seznam „červených linií“ [19]:
Překlad: Jako aktivisté občanské společnosti předkládáme seznam „červených linií, které se nesmějí překročit“. Pokud prezident tyto červené linie překročí, takové kroky nevyhnutelně povedou k politické nestabilitě v naší zemi a ke zhoršení mezinárodních vztahů:
Bezpečnostní otázky
- Uspořádání referenda o formátu jednání s Ruskou federací a o zásadách mírového urovnání.
- Vedení separátních jednání – bez účasti západních partnerů Ukrajiny – s Ruskou federací, představiteli okupačních orgánů a jejich ozbrojenými skupinami a bandami na dočasně okupovaných územích Doněcké a Luhanské oblasti, Krymu a Sevastopolu.
- Plnění ultimativních požadavků agresorského státu nebo dosažení kompromisu s Kremlem za cenu ústupků poškozujících národní zájmy, státní svrchovanost, územní celistvost a uspořádání země a nezávislou vnitřní i zahraniční politiku Ukrajiny.
- Bránění uskutečňování bezpečnostní a obranné politiky vymezené ve Strategickém obranném bulletinu Ukrajiny.
Zahraničněpolitické otázky
- Odkládání, sabotování nebo odmítání strategického směřování k členství v EU a NATO; omezování politického dialogu a ničení dvoustranných institucionálních mechanismů spolupráce s evropskými a euroatlantickými partnery.
- Zahajování jakýchkoli kroků, které by mohly přispět k tomu, aby mezinárodní partneři Ukrajiny zmírnili nebo zrušili sankce vůči agresorskému státu.
- Pokusy přehodnotit jakékoli kroky zaměřené na podporu mezinárodní solidarity s Ukrajinou, obnovení naší územní celistvosti, zajištění bezpečnosti a ochranu práv všech osob, které utrpěly v důsledku ruské agrese.
Ekonomické otázky
- Poskytování výhod oligarchům: zejména usnadňování navrácení znárodněné PrivatBank jejím bývalým vlastníkům nebo zajišťování „kompenzací“ těmto vlastníkům, jakož i podpora monopolního postavení finančně-průmyslových skupin v energetice.
- Provádění politiky v rozporu se stávajícími dohodami s Mezinárodním měnovým fondem a dalšími zahraničními partnery, které napomáhají makroekonomické stabilitě Ukrajiny.
- Zahajování rozsáhlého přerozdělování majetku v zájmu určitých skupin.
- Vyvíjení tlaku na regulační orgány (Antimonopolní výbor Ukrajiny, Národní komisi pro státní regulaci v energetice a komunálních službách, Národní radu pro televizní a rozhlasové vysílání) a jejich využívání v zájmu politických stran či skupin namísto podpory reforem směřujících k posílení jejich nezávislosti.
Národní identita: jazyk, vzdělávání, kultura
- Pokusy o revizi jazykového zákona.
- Pokusy o revizi zákona o vzdělávání.
- Pokusy o revizi zákona o dekomunizaci a odsouzení totalitních zločinů minulosti.
- Podnikání jakýchkoli kroků směřujících k podkopávání nebo diskreditaci Pravoslavné církve Ukrajiny nebo k podpoře Ruské pravoslavné církve na Ukrajině.
Média a informační politika
- Využívání médií (zejména televizního kanálu 1+1 a televizních kanálů ovládaných oligarchy) k propagaci nové vlády.
- Obnovení fungování ruských sociálních sítí a vysílání ruských televizních kanálů na Ukrajině.
Fungování státní moci
- Zrušení elektronických majetkových přiznání veřejných činitelů a systému veřejných zakázek Prozorro.
- Zahájení politicky motivovaného pronásledování členů předchozí vlády.
- Rehabilitace představitelů režimu bývalého prezidenta Viktora Janukovyče a osob, které podpořily „diktátorské zákony“ ze 16. ledna 2014, nebo podpora jejich návratu do politiky.
- Umožnění straně Sluha lidu, aby v novém parlamentu vytvořila koalici s politiky, kteří byli zakládajícími členy Strany regionů a Opozičního bloku, a/nebo s jakýmikoli dalšími stranami, které prosazují usmíření s Ruskem cestou kapitulace či ústupků v otázkách ukrajinské svrchovanosti a územní celistvosti.
- Ignorování dialogu s občanskou společností.
- Bránění klíčovým reformám: správní, územní, zdravotnické, vzdělávací a bankovní.
- Odkládání nebo sabotování protikorupčních reforem a reforem soudnictví.
Prostřednictvím konstruktivního dialogu a včasné kritiky vlády jsme vždy usilovali o posílení hlasu Ukrajiny ve světě a usilovně pracovali na získání podpory našich mezinárodních partnerů.
Pokud prezident tyto červené linie překročí, bude to znamenat, že neusiluje o skutečnou demokratickou změnu a nepřeje si vytvořit poctivější a odpovědnější vládu, přestože to během volební kampaně slíbil.
Kdo financoval „ukrajinskou občanskou společnost“, která vystavila jasnou stopku mírovému programu, pro nějž hlasovala naprostá většina Ukrajinců? Toto jsou dárci [20]:
Přepis názvů dárců z tabulky:
Nadace Temerty (Temerty Foundation).
Agentura Spojených států pro mezinárodní rozvoj (USAID). „Od amerického lidu.“
Velvyslanectví Švédska v Kyjevě.
Velvyslanectví Finska na Ukrajině.
Velvyslanectví Spojených států v Kyjevě na Ukrajině.
Velvyslanectví Spojených států.
Velvyslanectví Norska v Kyjevě.
Nizozemské království.
Dětský fond OSN (UNICEF).
Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), Ukrajina. „Agentura OSN pro uprchlíky.“
Ukrajinská světová nadace (Ukrainian World Foundation).
Národní nadace pro demokracii (National Endowment for Democracy, NED). „Podporujeme svobodu po celém světě.“
Mezinárodní nadace Obrození (Міжнародний фонд «Відродження»).
Institut pro státnické umění (The Institute for Statecraft).
Pražské centrum občanské společnosti (Prague Civil Society Centre).
Polská pomoc (Polska pomoc).
Partnerství pro otevřené informace (Open Information Partnership).
Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO; francouzská zkratka OTAN).
Internews. „Místní hlasy. Globální změna.“
Vláda Kanady.
Global Communities („Globální společenství“). „Partneři pro dobrou věc.“
Německá společnost pro mezinárodní spolupráci (Deutsche Gesellschaft für Internationale Zusammenarbeit, GIZ GmbH).
Nadace mezinárodní solidarity (Fundacja Solidarności Międzynarodowej).
Evropské hodnoty (European Values). „Chráníme svobodu.“
Evropská nadace pro demokracii (European Endowment for Democracy).
Estonské centrum Východního partnerství (Estonian Center of Eastern Partnership, ECEAP).
Chemonics. „Tady rozvoj funguje.“
Spolkové ministerstvo zahraničních věcí Německa (Auswärtiges Amt).
Černomořský fond pro regionální spolupráci (The Black Sea Trust for Regional Cooperation, BST). „Projekt Německého Marshallova fondu.“
Kanadsko-ukrajinská nadace (Canada–Ukraine Foundation).
Skutečnost je prostá: Zelenskyj by nemohl uzavřít mír, ani kdyby chtěl, protože nacionalisté podporovaní Západem by při takovém pokusu táhli na Kyjev. Takto se vytváří nekonečná válka. Evropané stále odmítají uzavřít mír bez souhlasu „Ukrajiny“, což dnes znamená Zelenského. Jak nacionalisté omezují Zelenského moc, uznal dokonce sám Boris Johnson – o vztahu mezi zeměmi NATO a nacionalisty se ovšem nezmínil.
Shrnu-li svůj argument: co přesně se stalo v Petropavlivské Borščahivce, se nejspíš nikdy nedozvíme kvůli ústřednímu paradoxu této zástupné války. Pod heslem obrany Ukrajiny se skrývá utrpení Ukrajinců, jejich demokraticky vyjádřená vůle se podřizuje geopolitickým cílům a ti, kdo na tyto rozpory upozorňují, jsou označováni za nepřátele Ukrajiny.
Poznámky:
[7] „Ukrajina: Bývalí vězni tajných věznic potřebují spravedlnost“ (2018). Human Rights Watch.
[11] „Volodymyr Zelenskyj o tom, proč musí Ukrajina porazit Putina“. The Economist, 27. března 2022.
[12] A. Foxall a O. Kessler: „Ano, v ukrajinské vládě jsou i padouši“. Foreign Policy, 18. března 2014.
[13] A. Rubenstein a M. Blumenthal: „Jak se ukrajinský židovský prezident Zelenskyj usmířil s neonacistickými polovojenskými oddíly na frontových liniích války s Ruskem“. The Grayzone, 4. března 2022.
[14] A. Maté: „Spojené státy se postavily na stranu ukrajinské krajní pravice a sabotovaly Zelenského mandát k nastolení míru“. Substack, 10. dubna 2022.
[15] P. K. Dutta, S. Granados a M. Ovaska: „Na pokraji války“. Reuters, 26. ledna 2022.
[16] „Ukrajinská krize: Protest proti autonomii před parlamentem si vyžádal oběť na životě“. BBC, 31. srpna 2015.
[17] „Ukrajinské volby: Komik Zelenskyj drtivě zvítězil v prezidentských volbách“. BBC, 22. dubna 2019.
[18] O. Grytsenko: „‚Nejsem žádný zoufalec‘: Zelenskyj se střetl s veterány kvůli stažení sil na Donbasu“. Kyiv Post, 28. října 2019.
.
Zdroj: glenndiesen.substack.com
Napsat komentář