Když se poprvé zapojíte do řešení mezinárodních politických krizí v reálném životě, místo abyste o nich jen četli, obvykle vás nejvíce překvapí jejich téměř nekonečná složitost. Část této složitosti je samozřejmě vlastní samotné krizové situaci, protože i „jednoduchá“ krize, jejíž příčiny jsou poměrně dobře známy, často obsahuje mnoho různých vrstev, rovin a nuancí. Většina složitosti však pramení z různých aktérů, jejich vzájemných vztahů a vztahu každého z nich k jednotlivým (odlišným) otázkám. Složitost lze totiž v politické krizi chápat jako vlastnost, která se vynořuje z jednoduchých systémů vystavených tlaku, jakmile počet aktérů překročí určitou hranici. Obecně platí, že složitost krizové situace roste geometrickou řadou, zatímco počet aktérů roste řadou aritmetickou. A zdá se, že tato nově vznikající složitost odráží cosi, co je vlastní lidskému chování ve stresových situacích. V průběhu desetiletí jsem v různých zemích vedl řadu simulačních cvičení krizových situací, při nichž účastníci hráli různé role. Zajímavé je, že poměrně jednoduché výchozí scénáře vedou v důsledku vzájemného působení jednotlivých hráčů k nesmírně složitému vývoji a konečný výsledek není nikdy stejný, a to ani při totožných výchozích podmínkách. Skutečný život je jako obvykle ještě horší. Ke složitosti samotné situace musíte připočítat přímo zúčastněné frakce a podfrakce, další aktéry a zájmové skupiny, jichž se krize bezprostředně dotýká, státy, které na ní chtějí vydělat, státy, které znepokojují její možné důsledky, státy, které se domnívají, že jsou v sázce jejich zájmy, státy, které se obávají, že se do krize zapojí jiné státy v rozporu s jejich zájmy, státy, které si přejí, nebo naopak nepřejí, aby se do ní zapojily státy zvenčí, a Spojené státy, které se zřejmě nedokážou do ničeho nevměšovat. Jsou tu také regionální a mezinárodní instituce, Evropská unie, OSN a vlastně celá ta nepřeberná změť zkratek. A pak jsou tu samozřejmě vazby mezi touto konkrétní krizí a všemi ostatními problémy, které mezi sebou všechny ostatní státy mají, ať už na dvoustranné, nebo mnohostranné úrovni. K tomu připočtěte média, parlament a lobbistické skupiny. A tato krize bude samozřejmě jen jedním z mnoha problémů, jimiž se různé vlády musejí každodenně zabývat, jednotlivě i společně. Proto většinu dnešních pokusů o řešení krizí často označuji za pouhé řízení politiky (Policy Management). Tolik času se totiž věnuje správě všech těchto vztahů, že na přímé řešení samotného problému už téměř nezbývá čas, a navíc jej stejně nemůžete vyřešit sami. Jakýkoli pokus skutečně se vypořádat s celým rozsahem této složitosti, která se navíc často mění, je stejně nemožný a snažit se o to je ztráta času. Nejlepší, co mohou vlády a jejich představitelé udělat, je snažit se udržet pozornost na strategické úrovni, a i když si nejsou jisti, kterým směrem je správné se vydat, měli by alespoň důsledně dodržovat směr, který si zvolili. Velkým pokušením je naproti tomu soustředit se na to, čemu rozumíte, na úkor toho, co je třeba udělat, ba dokonce i toho, čemu je třeba porozumět. Když se ohlédneme za minulými krizemi, je až neuvěřitelné, kolik úsilí se promarnilo na okrajové otázky jen proto, že byly dostatečně jednoduché, aby je každý dokázal pochopit a mohl si na ně vytvořit názor. S veškerou touto složitostí se tedy nevyhnutelně musíme vypořádávat prostřednictvím abstrakce. A právě o tom chci dnes hovořit.
Prvním nástrojem jsou paradigmata. Ačkoli si toto slovo přivlastnil Thomas Kuhn pro své zkoumání změn v systémech vědeckého myšlení, v obecnějším smyslu znamenalo už od dob starých Řeků prostě „model“ nebo „vzor“. Já je zde používám v moderním hovorovém smyslu: jako soubor předpokladů a pojmů, které si činí nárok vysvětlovat svět, poskytovat vodítka k jednání a určitou jistotu ohledně jeho důsledků. Dovolte mi to trochu rozvést. Paradigma samozřejmě není skutečnost. Není ani úplným popisem skutečnosti, protože pak by se podobalo slavné Borgesově mapě, která byla stejně velká jako území, jež zobrazovala. Je to abstrakce, předem existující soubor představ o světě, který vám alespoň teoreticky umožňuje pochopit a vyložit si to, co vidíte kolem sebe. Zásadní je, že určuje, o jaký typ problému se jedná, a tím jej zasazuje do rámce vašich normativních očekávání a obvyklých postupů. Zároveň naznačuje, jakými směry se můžete vydat a co by podle teorie mohlo či nemohlo fungovat. Po jednu generaci od konce studené války tak existovalo paradigma pro řešení konfliktů v Africe, které vycházelo ze souboru obecných předpokladů o příčinách konfliktů a možnostech jejich řešení. Zahrnovalo vojenské síly OSN, civilní misi OSN, přítomnost vnějších aktérů, jako jsou EU a Světová banka, programy demobilizace, odzbrojení a reintegrace, reformu soudnictví, vzdělávání v genderových otázkách, vytvoření nové národní armády, komise pravdy, soudní procesy s válečnými zločinci a mnoho dalších věcí. Toto paradigma se v podstatě uplatnilo také v Afghánistánu (byť zde bylo překryto probíhající válkou) a postupem času se stávalo stále složitějším, aniž by kdy skutečně něčeho významnějšího dosáhlo. Ale alespoň to bylo paradigma.
Paradigmata jsou nezbytná také tehdy, chtějí-li spolu státy hovořit. Produktivní pětiminutový rozhovor dvou ministrů zahraničí na chodbách OSN je možný pouze tehdy, pokud sdílejí stejné nebo do značné míry podobné paradigma. Jinak mluví každý o něčem jiném. Jedním z mnoha důvodů, proč jednání ztroskotávají nebo vůbec nezačnou, je totiž právě to, že obě strany vycházejí z odlišných paradigmat, a tudíž hovoří o různých věcech. Existují období, jak ještě uvidíme, kdy mohou být určitá paradigmata velmi široce sdílena, ačkoli málokdy jsou univerzální. Existují však také období – a v jednom takovém právě žijeme –, kdy kolují jen nesouvislé útržky různých paradigmat, jichž se politici a komentátoři zoufale drží, protože ve skutečnosti nemají nic jiného. A pro vládu je ostatně prostě nemyslitelné přiznat, že nemá žádný intelektuální základ, na jehož základě by se mohla pokusit porozumět tomu, co se děje.
Paradigmata mají tendenci vytvářet heuristiky, které bychom mohli označit za myšlenkové zkratky. Vycházejí možná z našich zkušeností, ale také z toho, co nám bylo řečeno, co jsme četli a co všichni kolem nás považují za samozřejmé. Heuristiky nejsou nutně nesprávné, ale podstatné je, že nejsou založeny na důkazech ani na výsledcích racionální analýzy provedené v daném okamžiku. Vycházejí ze subjektivního pocitu, jaký postup je správný nebo jak je třeba určitou situaci vyložit, přičemž k tomuto závěru dospíváme velmi rychle. Vidíme to například v mediálních zprávách, které okamžitě naznačují, že za incidentem Y, k němuž došlo před pěti minutami, stojí země X, protože podobných obvinění už v minulosti zaznělo tolik, že právě to každého napadne jako první.
Paradigmata jsou základním způsobem, jakým všichni, ať už ve vládě, nebo mimo ni, musíme zpočátku přistupovat ke světu. Ti z nás, kteří se považují za uvědomělejší, se mohou snažit jednoduchá paradigmata překročit a zajistit, aby heuristiky, jež jsme nuceni používat, byly pokud možno oproštěny od předsudků. Ale i tak musíme odněkud vycházet. Setkáváme se s nimi také v každodenním životě, při jednání s ostatními lidmi. Všichni jsme už potkali člověka, který uvažuje podle paradigmatu „velkého obrazu“, a nejspíš nás také rozčiloval. Takový člověk má názor na každou mezinárodní otázku, zpravidla bez jakýchkoli nuancí a občas i intelektuálně značně primitivní. „Já vím, co se děje,“ říká. „Jako obvykle jde o…“ A následuje nějaké banálně zjednodušující vysvětlení týkající se ropy, soupeření velmocí nebo čehokoli jiného. Takový přístup nevyžaduje, abyste něčemu zvlášť rozuměli. Statistiky a obrazové důkazy nejsou důležité, protože je lze zfalšovat, a každý, kdo v poslední době zemřel, byl samozřejmě zavražděn osobou X nebo Y, aby se zajistilo utajení celé věci. Toto paradigma není samo o sobě konspirační teorií, ačkoli se obojí překrývá. Je v podstatě výsledkem lidské touhy nacházet jednoduché odpovědi na složité otázky. Slouží však také mnohem prozaičtějšímu účelu: zajišťuje, aby každý, od hospodského mudrlanta až po neúnavného internetového komentátora, měl vždy co říct ke každé nové události. Je-li vaše vysvětlení dostatečně obecné, nikdy vám nikdo nemůže dokázat, že se mýlíte. („Ale vy přece nechápete, jaké širší manipulace se za tím skrývají…“) Tento druh se vyskytuje také na internetu v podobě nesnesitelného experta na geopolitiku, který ví všechno o všem, jenže vůbec ničemu nerozumí. To mu ovšem nebrání v činnosti: závisí na tom jeho obchodní model.
Jednotlivé kultury mají také svá paradigmata, jejichž prostřednictvím vnímají jiné kultury. Když jsem před téměř padesáti lety poprvé navštívil Japonsko, velmi mě zaujala společná kulturní představa o Británii, kterou měla většina Japonců a která byla značně zastaralá a idealizovaná. (Ve velkých městech to bylo o něco méně patrné než na venkově, kde jen málokterý Japonec kdy viděl cizince.) Bylo to, jako kdyby vám hned po příletu na letišti dali oblek a masku, které si musíte obléknout, a nemělo smysl proti tomu protestovat. Japonská populární kultura všechny tyto stereotypy dokonce posilovala tím, že přejímala právě ty prvky britské kultury, které je zdánlivě potvrzovaly. (Například svatba Charlese a Diany v roce 1981 vyvolala v Japonsku hotové šílenství.) A tato představa se ve skutečnosti ještě upevňovala, když japonští turisté přijížděli do Spojeného království, protože jim ukazovali právě ty části země a pamětihodnosti, které chtěli vidět, jelikož o nich už předem „věděli“. (Totéž mimochodem platí ještě výrazněji o Francii: populární obraz Paříže v Japonsku je romantickou karikaturou skutečnosti.)
Často jsou tato paradigmata, jako v uvedeném případě, v zásadě neškodná. Někdy však mohou pohled určité kultury na svět osudově narušit. Postimperiální kultury tím trpí více než jiné a ze všech nejvíce kultury postosmanské. Už dříve jsem citoval nářek velkého egyptsko-libanonského spisovatele Amina Maaloufa nad tím, jak se staletí trvající historický pocit odlehlosti od Istanbulu a bezmocnost místních obyvatel tváří v tvář tajemnému fungování říše podepsaly na politické kultuře současné Levanty. Pokud jste v této oblasti strávili delší dobu, jistě pochopíte unavenou poznámku Sabyla Ghoussouba, že velká část jeho libanonských spoluobčanů se považuje za „odborníky na geopolitiku se specializací na konspirace“. Je to nepopiratelná pravda a sám jsem od nejrůznějších Libanonců vyslechl spoustu zasvěceně znějících přednášek o „velkém obrazu“ a o tom, jak svět skutečně funguje, pronášených s takovou mírou sebejistoty, jaké bych já, vyzbrojen pouze znalostmi a zkušenostmi, nikdy nemohl dosáhnout. Když si uvědomíte, že tuto kulturu sdílí většina politiků v celém regionu, ať už jsou ve vládě, nebo mimo ni, začnete chápat, proč tam bývá politický život občas poněkud obtížný.
Dalším mimořádně nebezpečným paradigmatem je to, které vychází z realistických a neorealistických teorií mezinárodní politiky a které všechno chápe z hlediska mocenských vztahů, soupeření, nadvlády a podřízenosti. Když na zastánce těchto teorií stále častěji v posledních desetiletích někdo naléhá a obviňuje je z přílišného zjednodušování, zamumlají cosi o tom, že ano, možná je to všechno trochu složitější, ale i zjednodušený model může být užitečný… nebo ne? Přitažlivost těchto teorií však zůstává obrovská. Tvrdí totiž, že dokážou všechno vysvětlit pomocí relativního HDP, zeměpisné polohy, počtu obyvatel, velikosti ozbrojených sil a podobně. V zásadě lze tuto analytickou metodu použít na jakoukoli krizi, aniž byste potřebovali odborné znalosti, a vystačíte si s půlhodinovou rešerší, pokud vůbec nějakou potřebujete. Takže máme dvě stejně velké země – jsou to zjevně soupeři. Tady je velká země – samozřejmě ovládá své sousedy. Tady jsou dvě země s protichůdnými hospodářskými zájmy – je jasné, že spolu nakonec budou bojovat. Nebylo tedy třeba vědět nic o situaci v Íránu, o problémech s nasazením vojenských sil ani o stavu íránských vojenských technologií. Spojené státy přece musely zvítězit. Heuristiku „velké země vždy porazí malé“ bylo možné použít s vysokou mírou jistoty. (Stojí za to dodat, že do této pasti upadla také sovětská tradice se svým silným materialistickým zaměřením, a nejsem si jist, zda se z ní Rusové už zcela vymanili.)
Nezbytným důsledkem tohoto paradigmatu je představa, že národy jsou jednotné celky, které jednají jako jediní aktéři. Lze tedy hovořit o „čínských cílech“ a „francouzských zájmech“. Heuristika, podle níž je hlavním aktérem mezinárodně uznávaná vláda (což je pragmatický, nikoli morální úsudek), bývá často správná. Zdaleka to však neplatí vždy a v mnoha případech mohou být mimořádně důležití aktéři stojící mimo vládu, nebo dokonce mimo danou zemi. Například samotná složitost vnějších vlivů na libanonskou politiku a jejich vzájemných vztahů, které se zdaleka neomezují jen na Hizballáh, dohání komentátory k tomu, že zoufale pláčou do skleniček araku. Připadá mi až zlomyslně komické, jak je představa jednotného státního zájmu oblíbená ve Spojených státech, kde je přitom vláda často beznadějně rozdělená ve všech důležitých otázkách a zdá se, že každý významnější hráč má svou vlastní zahraniční politiku.
Původ tohoto způsobu uvažování jsem již dříve vysledoval k vlivu tržní ekonomie a teorie her ve Spojených státech v 50. letech a nebudu to zde celé opakovat. Podstatné je, že tento způsob myšlení se svými hrubými stereotypy umožňuje lidem bez jakýchkoli odborných znalostí po několika minutách rešerše autoritativně mudrovat prakticky o jakékoli mezinárodní otázce. Platí to ve vládních kruzích, platí to v akademickém prostředí, ale ze všeho nejvíce to platí v médiích, včetně médií alternativních. Například vztah mezi velkými a malými státy se vždy automaticky považuje za vztah nadvlády a podřízenosti. Právě proto se komentátorská obec zmateně stahuje, kdykoli se pokusí vysvětlit vztah mezi Izraelem a Spojenými státy. Když tedy Spojené státy předloží nějaký návrh a některý z jejich spojenců jej přijme, implicitně se předpokládá, že zájmy obou zemí musely být původně odlišné, a Spojené státy tudíž druhou zemi nutí něco udělat. Komentátory vůbec nenapadne uvažovat o tom, že druhá země může souhlasit nebo že se druhá země může domnívat, že to slouží jejím zájmům, případně že může mít vlastní nezávislé důvody k přijetí návrhu, nebo dokonce že s tímto nápadem mohla sama přijít. V praxi se takové věci dějí neustále, ale komentátoři je jen velmi obtížně dokážou pochopit. Skutečnost je totiž natolik vzdálená obřímu sadomasochistickému klubu s nepřetržitým provozem, který představuje teoretický model, z něhož mnozí z nich při svých úvahách o světě vycházejí.
To do značné míry vysvětluje šok, který vyvolal třístranný saúdsko-pákistánsko-turecký pakt, Mekkánská obranná aliance, podepsaný v srpnu. Jak je něco takového možné? Spojené státy nebyly pozvány. Vlastně nebyl pozván žádný západní stát. Ale Saúdská Arábie a Pákistán jsou přece jen americkými loutkami, ne? Jak by mohly jednat nezávisle na přání svého pána? Je důležité pochopit, že mnozí z těchto komentátorů nejenže neznají základní fakta (mezi Rijádem a Islámábádem existují už mnoho desetiletí úzké bezpečnostní vazby, aniž by se někdo ptal Američanů na svolení), ale navíc jsou zajatci výše zmíněného nerealistického paradigmatu nadvlády a podřízenosti. Představa, že takové země mohou mít zahraniční politiku, která přesahuje pouhou podřízenost americkým zájmům (a čas od času může dokonce jednat proti zájmům Spojených států), se do hranic tohoto paradigmatu nevejde, a proto musí být tato možnost zavržena.
Stejně tak setkání těchto tří států s Íránci v Teheránu 26. října nelze snadno zasadit do žádného převládajícího paradigmatu. Nepřátelé Spojených států a země na Spojených státech závislé by se přece neměli scházet, ne? Nebo tomu alespoň nemělo zabránit ono sunnitsko-šíitské rozdělení, o němž jsme tolik slyšeli? A nejsou Írán a Saúdská Arábie vlastně tak trochu ve válce? Není divu, že se objevily spekulace, vycházející z obvyklých heuristik, podle nichž Spojené státy tyto tři mekkánské státy „vyslaly“, aby s Íránci vyjednávaly. Je to totiž jediný výklad, který dané paradigma připouští. Přitom jde pravděpodobně o jednu z těch situací, kdy je podstatnou částí účelu setkání samotná skutečnost, že se setkání uskuteční. Kdyby šlo pouze o rozhovory prostřednictvím třetích stran o americko-íránské válce, všechno by proběhlo mnohem nenápadněji, případně by setkání vůbec nebylo oznámeno. Samotné setkání a publicita, kterou mu Íránci věnovali, ve skutečnosti naznačují, že Írán začíná posilovat své postavení v Perském zálivu i v celém regionu a že jde o drobnou demonstraci politického a vojenského vlivu, kterým se podle svého přesvědčení nyní těší. Spolupracovat a přitom spolu bojovat nebo podporovat různé strany či frakce je něco, čemu rozumí všichni kromě Západu. Ve většině světa je to normální. Naše stávající paradigmata s něčím takovým nepočítají, a proto budeme nakonec potřebovat nová. Na druhou stranu nemůžeme jednoduše vzít existující paradigma a vyměnit v něm jména. Nemyslím si, že Írán usiluje o takovou regionální hegemonii, jakou si Spojené státy rády připisovaly. Bude usilovat spíše o vliv než o otevřenou moc, stejně jako to dělal v Iráku, Libanonu a Sýrii.
Západní chápání Saúdské Arábie je ostatně dobrým příkladem paradigmatu, které nedokáže postihnout skutečnost. Od 70. let se na všech stranách pohodlně předpokládalo, že Saúdové platí Spojeným státům nákupem zbraní a Spojené státy je za to chrání, a že se to nyní všechno pokazilo. Ve Washingtonu pravděpodobně skutečně jsou lidé, kteří tomu věří, ačkoli bych hádal, že v Rijádu jich je jen velmi málo. Pravda je zjevně mnohem složitější, ale rasově zabarvené zjednodušování, zvláště v alternativních médiích, která ráda hovoří o „vazalech, kteří sekají hlavy“, prostě nedokáže přijmout myšlenku, že nezápadní lidé jiné než bílé pleti mají také schopnost samostatně jednat a dokážou hrát rafinované diplomatické hry. Přesto se bezprostřední konec dynastie Saúdů ohlašuje, co mi paměť sahá – určitě už od počátku 80. let –, a když jsem se díval naposledy, stále tam byla.
Saúdská hra byla ve skutečnosti mnohem rafinovanější. Spojené státy zdaleka nejsou jediným dodavatelem zbraní – podílí se na tom nejméně tucet zemí – a jde o záměrnou politiku, jejímž cílem je zaplést do zajišťování bezpečnosti samotné Saúdské Arábie co nejvíce států. Vybavení a ozbrojené síly podporuje přímo v zemi obrovský počet britských, francouzských, italských, švédských, korejských, čínských a kdovíjakých dalších pracovníků, kteří jsou spolu s Američany fakticky rukojmími. Princip této dohody byl poměrně jednoduchý: Saúdové budou nakupovat vybavení, které nikdy nepoužijí, ale jehož prostřednictvím zapojí do zajišťování své bezpečnosti mnoho dalších zemí a jejich personál. To bude odrazovat každou zemi, která by chtěla zaútočit, protože by tím nepřímo vyvolala konflikt s některými z největších a nejmocnějších států světa. Zároveň to pomůže zajistit západní (i jinou) podporu proti islámským ozbrojencům v samotné Saúdské Arábii, a dokonce i při regionálních krizích, jako je ta v Jemenu. Tento model se nyní zhroutil, ačkoli si nejsem jist, zda si to všichni uvědomují. První známky jeho nestability se objevily se saúdským zapojením do války v Jemenu, kdy byly saúdské síly vůbec poprvé nasazeny v bojových operacích v míře přesahující symbolickou účast. Ale samozřejmě nikdo si až do malého dobrodružství prezidenta Trumpa nedokázal představit západní útok na Írán, který zcela převrátil všechna strategická východiska předchozích desetiletí.
Budeme potřebovat nové paradigma, chceme-li alespoň v minimální a zjednodušené podobě intelektuálně uchopit, co se děje. Musíme přijmout skutečnost, že naše stávající paradigmata nejen nevysvětlují to, co se právě odehrává, ale ani by nám neumožnila tento vývoj předvídat. Kolektivní ego Západu, od vlád až po alternativní média, se bude jen velmi obtížně smiřovat s tím, že lidé jiné než bílé pleti mohou něco podnikat bez naší účasti, a dokonce aniž by nás požádali o svolení. To, co se odehrálo v posledních několika letech – zhruba od invaze na Ukrajinu –, je příkladem situace, kdy dlouho zavedené a široce přijímané paradigma narazí na neprostupnou zeď skutečnosti a heuristiky, které z něj vyplývají, přestanou platit. Od konce studené války Spojené státy prosazovaly paradigma sebe samých jako globálního hegemona, přičemž ostatní země byly přehledně seřazeny do kategorií klientů a nepřátel. Ačkoli skutečnost byla vždy mnohem složitější a jemnější, bez války s rovnocenným soupeřem neexistoval žádný skutečný způsob, jak platnost tohoto paradigmatu vyvrátit. A kritici Spojených států je přijímali přinejmenším stejně horlivě jako jejich stoupenci.
Skutečnost, kterou jsem v minulosti přirovnával k procesu objevování skutečné ceny na trhu, je nyní zřejmá. Spojené státy jsou mocné, ale nejsou všemocné. Jejich přímý vojenský vliv v Evropě je velmi malý a jejich potenciální příspěvek k případné budoucí evropské válce je značně omezený. Jejich vojenská technika je slušná, ale nikoli vynikající, a značná část je zastaralá a potřebuje obměnu. Chybějí jim některé klíčové technologie, zejména obrana proti raketám s velmi vysokou rychlostí, a samy mají takových raket jen málo. Válka proti Íránu ukázala, že jejich schopnost promítat námořní a vzdušnou sílu na velké vzdálenosti je mnohem omezenější, než se předpokládalo, a že nemohou doufat v úspěšné střetnutí s nepřítelem vyzbrojeným raketami při jakékoli přijatelné úrovni ztrát.
Je-li zřejmé, že paradigma hegemonie neodpovídá skutečnosti (a ve skutečnosti jí nikdy příliš neodpovídalo), je mnohem méně jasné, jaké paradigma by je mohlo užitečně nahradit, pokud vůbec nějaké. Jak jsem již několikrát naznačil, pouhé nahrazení Spojených států Čínou nás nikam neposune. Ale když se nad tím zamyslíme, možná nejde o zcela nový problém. Za studené války měl Západ poměrně jednoduché paradigma, které do značné míry odráželo prvky, o nichž jsem hovořil výše. Svět byl v podstatě bipolární (Čína představovala komplikaci, kterou bylo možné až do roku 1989 ignorovat) a obě supervelmoci byly zdaleka nejvýznamnějšími aktéry. „Rovnováha strachu“ je odrazovala od přímého konfliktu, ale obě usilovaly o rozšiřování svého vlivu na úkor té druhé a po celém světě získávaly státy na svou stranu nebo si je podrobovaly. Nejpravděpodobnějším dějištěm skutečné války byla střední Evropa, kde obě strany rozmístily miliony vojáků. Prostřednictvím výcviku, dodávek zbraní a politického nátlaku se každá z nich snažila rozšiřovat svůj vliv na úkor druhé. Země celého světa bylo možné zhruba rozdělit na „prozápadní“ a „prosovětské“ a to bylo víceméně všechno, co jste potřebovali vědět. A pak to všechno skončilo, když západní vytrvalost nakonec přiměla Sovětský svaz ke zhroucení. Základní heuristikou na Západě bylo, že za všechno nepatřičného, co se ve světě přihodilo, nese odpovědnost Moskva.
To všechno nebylo úplně nesprávné a ostatně ani sovětská paradigmata nebyla nutně spolehlivější. (Součástí paradigmatu každé ze stran bylo přesvědčení, že té druhé rozumí.) Ačkoli to poskytovalo řadu heuristik umožňujících rychle se orientovat ve světě a vedlo to k automatickým reakcím, kdy Sovětský svaz podporoval jednu „stranu“, pokud tu druhou podporoval Západ, a naopak, přesto šlo o značně povrchní pohled na věc. Ten vedl nejen k jednotlivým katastrofám, ale také k všeobecné banalizaci a nebezpečnému zjednodušování, takže když příliv studené války opadl, odhalil skaliska, která tam byla odjakživa. Najednou se ukázalo, že označení „prozápadní“ a „prosovětský“ vlastně nikdy nebyla příliš užitečná k ničemu jinému než jako nálepky a že v mnoha případech využívaly země a politická hnutí supervelmoci, nikoli naopak.
Dobrým příkladem je Jižní Afrika, o níž něco málo vím. Na jedné straně byla pravda, že Africký národní kongres (ANC) podporoval Sovětský svaz, ale šlo především o vojenskou a zpravodajskou oblast. (Švédsko podporovalo politickou činnost ANC a ústředí Hnutí proti apartheidu sídlilo v Londýně.) Byla také pravda, že většina předních představitelů ANC byla zároveň členy komunistické strany, včetně Nelsona Mandely. Výcvikové tábory ANC se nacházely v Angole, kde jeho bojovníci bojovali po boku Kubánců proti Jihoafričanům a kde je cvičili kubánští a východoněmečtí instruktoři. Mnohým lidem na Západě se tedy situace zdála dostatečně jednoduchá: šlo o sovětské spiknutí s cílem ovládnout zemi a zmocnit se námořní základny Simon’s Town. Na skutečných názorech obyvatel, kteří nepatřili k Afrikáncům, příliš nezáleželo.
Moskva by z takového výsledku nepochybně měla radost. Nebyla však iniciátorem celého procesu. Jihoafrická komunistická strana (SACP) byla po celá desetiletí jedinou politickou stranou, která se přímo stavěla proti apartheidu, a proto k ní tíhli lidé, kteří by v jiných zemích vstoupili do Labouristické strany nebo k demokratům. První vojenský výcvik ozbrojeného křídla ANC, umKhonto weSizwe, ve skutečnosti zajišťovali bílí komunističtí veteráni druhé světové války, kteří jako dobrovolníci bojovali proti Němcům v severní Africe a Itálii. Protože však neměla jiné možnosti, obrátila se tato vznikající organizace na východní blok s žádostí o systematičtější pomoc. Jak ale později řekl sám Mandela, využívali Sovětský svaz přinejmenším stejně, ne-li více, než Moskva využívala je. A bylo překvapivé, jak rychle sovětský vliv po skončení studené války vyprchal. Setkal jsem se s mnoha lidmi, kteří prošli výcvikem v Moskvě, a někteří z nich se stále ještě ze zvyku oslovovali „soudruhu“, ale velmi rychle se prosadila mnohem více anglosaská (a vlastně i africká) kultura. Tehdy si západní vlády náhle uvědomily, že jako zajatci paradigmatu studené války ve skutečnosti vůbec nerozumějí fungování nové vlády. Existovaly rozpory mezi politickým a vojenským křídlem, mezi domácím odbojem a exulanty, mezi odboráři a aktivisty občanské společnosti, mezi těmi, kteří byli s Mandelou na Robben Islandu, a těmi, kteří tam nebyli… přesně tak, jak by se dalo očekávat u jakékoli velké a různorodé odbojové organizace.
Po skončení studené války nastalo období nesourodosti a zmatku, kdy se přízraky paradigmat a chodící mrtvoly heuristik pomalu rozpadaly. Ne, nové Rusko nebylo Sovětským svazem v jiném hávu. Ne, mezi bývalými státy Varšavské smlouvy skutečně existovaly vážné problémy, na které jsme tak nějak zapomněli. Ne, ukázalo se, že příčiny problémů ve zbytku světa mají v konečném důsledku jen málo společného se soupeřením velmocí. V hospodářské oblasti se naproti tomu právě tehdy naplno prosazovalo neoliberální ekonomické paradigma, které, ačkoli se dnes zmítá ve smrtelných křečích, nakazilo mozky západních rozhodovacích činitelů natolik, že už nedokážou myslet jinak. Nikdo z nich nedokáže logicky vysvětlit, proč by snižování kupní síly důchodců, které vede k poklesu daňových příjmů a růstu nákladů na nezaměstnanost, mělo být pro ekonomiku dobré. A kdyby se o to pokusili, pravděpodobně by jim explodoval mozek.
To nás však upozorňuje na zásadní nebezpečí paradigmat: nemusejí nutně odpovídat skutečnosti, pokud jsou dostatečně široce přijímána. Protože paradigmata vytvářejí heuristiky a rozhodovací činitelé i jejich poradci heuristiky potřebují, aby mohli utvářet úsudky a přijímat rozhodnutí, mohou tato paradigmata působit ve skutečném světě spoušť, dokud je rozhodovací činitelé slepě používají. Nestačí, že například v opomíjených zákoutích ekonomické teorie existují konkurenční paradigmata, i kdyby skutečnost vysvětlovala mnohem lépe. Nejde ani jen o to, že by hrubé mocenské paradigma vytvářelo pravdu. Jedním z hlavních problémů současného paradigmatu hospodářské politiky je, že přes všechnu svou nesmyslnost zní rozumně, protože zdánlivě odpovídá jednoduchým heuristikám a každodenní zkušenosti. Nemůžete přece utratit víc peněz, než máte, že? (Ale ano, můžete. Co si myslíte, že jsou hypotéky, a kde berou podniky peníze na investice? Aha, ale to je něco jiného. Proč? K tomu se ještě vrátíme.)
Bylo to v podstatě stejné makroekonomické paradigma, které mělo velký vliv ve 30. letech minulého století, a západní země z něj vytrhla teprve válka a potřeba poválečné obnovy. Dokonce i britské ministerstvo financí uznalo, že invaze a okupace Německem jsou příliš vysokou cenou za pouhé zachování finanční ortodoxie spočívající ve snižování vládních výdajů během recese. Už jsme byli svědky schizofrenního postoje západních vlád, které byly ochotny vydávat nepředstavitelné částky na pomoc v souvislosti s covidem a na Ukrajinu, přičemž se zdá, že obojí probíhá v jakési paralelní ekonomické realitě. Ve skutečnosti je pravděpodobné, že neoliberalismus v praxi skončí v době, kdy jeho teorie bude ještě stále politicky vlivná. Například rostoucí náklady na paliva ve skutečnosti značně ztíží globalizovaný obchod a v některých případech jej učiní ekonomicky nevýhodným, ne-li přímo fyzicky nemožným. Mimo jiné to sníží konkurenceschopnost ovoce a zeleniny pěstovaných v zemích, kde se využívá levná pracovní síla nelegálních přistěhovalců. V určitém okamžiku některé významné evropské země s největší pravděpodobností řeknou Komisi, ať si to strčí za klobouk, a tím celá hra fakticky skončí. Bruselská ortodoxie nemá žádnou skutečnou moc: funguje pouze tak dlouho, dokud země věří, že funguje, a plní příkazy Evropské centrální banky. Nová generace politiků, kterým by vyhlídka na lynčování nepřipadala nijak lákavá, by mohla zjistit, že se snaží otevřít dveře, které už jsou otevřené. A celé paradigma by se dokonce mohlo změnit ze dne na den, pokud by bohatí a mocní dospěli k závěru, že je to jediný způsob, jak se zachránit před pověšením na kandelábry. Evropské státy byly koneckonců natolik vyprázdněny, že dnes mají jen malou nebo vůbec žádnou donucovací moc vůči širokým vrstvám svých občanů.
Zdá se, že ono paradigma války a konfliktu, které jsem popsal dříve a které připomíná živou mrtvolu, stále existuje, i když se v současnosti ve skutečnosti nikde neuplatňuje. Ukrajina a Írán ukázaly, že jeho základní předpoklady nejsou ani tak nesprávné jako spíše bezvýznamné. V Africe a na Blízkém východě zjevně stále probíhají různé programy zaměřené na „mír a bezpečnost“, „přístup ke spravedlnosti“, „správu věcí veřejných“ a „občanskou společnost“, ale převážně jen ze setrvačnosti: rozpočty jsou schválené, konzultanti jsou na svých místech, a co bychom ostatně jiného dělali? Jenže vývoj už pokročil dál, i když se paradigmata a heuristiky formálně neopustily.
Nemáme žádné paradigma, které by nám pomohlo pochopit, natož předvídat, co přijde dál. Země, na které jsme útočili a jejichž nepřátele jsme zásobovali, nyní disponují technologií, jež jim umožňuje zaútočit přímo na nás. Nikoli na „nás“ jako na národy, ale na „nás“ jako na jednotlivce, jako na soukromé občany. A měli bychom se pořádně zamyslet nad tím, jak tomuto vývoji přizpůsobit svůj pohled na svět a své chování, tedy svá paradigmata a heuristiky. Nic nenasvědčuje tomu, že by politici a komentátoři chápali byť jen nutnost začít se tím zabývat.
Ironií osudu možná existuje historická obdoba: období před rokem 1939, kdy mezi lidmi panovaly neurčité obavy z nové války, ale neexistovalo žádné paradigma, které by jim umožnilo ji pochopit. Když se George Orwell v roce 1937 vrátil z bojů ve Španělsku, kde jen těsně unikl zatčení jako „trockistický fašista“, přemýšlel o tiché a pokojné zemi, do níž se vrátil a která „spí hlubokým, před hlubokým spánkem Anglie, z něhož se, jak se někdy obávám, už nikdy neprobudíme, dokud nás z něj nevytrhne burácení bomb“. Tehdy však alespoň kolovaly útržky různých paradigmat – vzpomínky na první světovou válku, strach z leteckého bombardování a také zkušenosti ze samotné války ve Španělsku. Dnes nemáme nic kromě hollywoodských filmů a zmatených videí z Ukrajiny a Íránu. A všichni hluboce spíme. A nikdo nespí hlouběji než naši vůdci.
.
Zdroj: aurelien2022.substack.com
Napsat komentář