Simpliciova analýza amerického šílenství:
.
Včera [článek je z 2. listopadu] přišel Tucker Carlson s výbušným tvrzením, že Trump pod Netanjahuovým tlakem zvažuje použití jaderné zbraně proti íránské hoře Pickaxe, aby jednou provždy „zastavil“ jaderný program této země.
Pro případ, že by byl výše uvedený příspěvek na síti X z nějakého důvodu smazán, uvádíme zde pro budoucí potřebu jeho úplné znění:
Pod tlakem izraelského premiéra Benjamina Netanjahua může Trumpova administrativa již během několika dní zahájit jaderný útok na Írán. Cílem by byla hora Pickaxe ve středním Íránu, kde podle izraelských zpravodajských služeb íránská vláda obnovila svůj program obohacování uranu. Žádná konvenční zbraň v americkém arzenálu nedokáže proniknout 300 stopami (přibližně 91 metry) pevné žuly a zničit tunely, v nichž údajně probíhá obohacování uranu. Jedinou vojenskou možností je jaderný úder. Netanjahu na jeho provedení usilovně naléhá. „Bibi kvůli tomu Trumpovi každý den telefonuje,“ říká dobře informovaný pozorovatel.
Netanjahu je zahnaný do kouta a zoufalý. Po výsledcích voleb z minulého týdne nemůže sestavit vládu, pokud Trump přímo nezasáhne do izraelské politiky a nezprostředkuje dohodu s dalšími stranami, která Netanjahuovi zajistí 61 křesel v Knesetu. Jinak skončí ve funkci premiéra a čeká ho potupa, vyšetřování a možná i vězení. Netanjahu si musí udržet Trumpovu přízeň. Tuto válku potřebuje.
Za tímto účelem vyvíjí maximální tlak na své nejbližší spojence v americké administrativě, včetně ministra obrany Petea Hegsetha a velitele CENTCOM Brada Coopera. Oba jsou proti vyjednanému urovnání války, kterou tak katastrofálně vedli, a oba prosazují obnovení rozsáhlých bojových operací. Netanjahuovu linii následují také ministr zahraničí Marco Rubio a ředitel CIA John Ratcliffe, stejně jako představitelé Demokratické strany. Na nedávné schůzce věnované této otázce bývalý prezident Barack Obama prohlásil, že je proti současné mírové dohodě s Íránem, která se připravuje v Dauhá.
Ostatní dlouholetí američtí spojenci na Blízkém východě jsou vyhlídkou na další válku zděšeni. Dne 27. září Netanjahu tajně odletěl do Abú Zabí, aby získal Spojené arabské emiráty pro své úsilí prosadit konečný útok na Írán. Emiráty odmítly. Po osmi měsících konfliktu se ekonomiky zemí Perského zálivu ocitají na pokraji kolapsu. Totéž platí pro světové trhy s energiemi a hnojivy. Z této situace se jen tak nevzpamatují. Na celém světě je přibližně 850 supertankerů používaných k přepravě ropy od producentů do ostatních zemí. Jen v říjnu jich bylo v Hormuzském průlivu jedenáct vážně poškozeno. Pokud to bude pokračovat tímto tempem, hrozí bezprostředně celosvětová hospodářská deprese. Jaderný útok by ničivé důsledky dramaticky urychlil. Radioaktivní spad z pozemního jaderného výbuchu u hory Pickaxe by kontaminoval Perský záliv a otrávil zdroje vody pro 100 milionů lidí.
A to jsou jen některé z bezprostředních důsledků pro tento region. Zbytek světa je ohrožen úplně stejně. Žádná jiná země než Spojené státy dosud nepoužila jadernou zbraň ve válce. Některé země by to rády udělaly. Americký jaderný útok na Írán by vytvořil nový precedens. Rusové již nejméně dvěma dalším vládám sdělili, že americký jaderný útok na Írán by jim uvolnil ruce k použití jaderných zbraní proti Ukrajině. Pákistán a Indie by byly v pokušení učinit totéž proti sobě navzájem, stejně jako Severní Korea proti Soulu. Po prvním jaderném úderu by byla třetí světová válka nevyhnutelná. Byla by krátká a definitivní.
K tomuto okamžiku jsme celé měsíce náměsíčně směřovali. Od února administrativa v tichosti přepisuje americkou jadernou doktrínu tak, aby usnadnila první použití takzvaných „taktických jaderných zbraní“, a tím zvýšila pravděpodobnost jejich nasazení. Zdá se, že to ve Washingtonu nikoho z žádné z obou stran neznepokojuje. Nyní stojíme na samé hraně.
Podle zasvěcených pozorovatelů Trump pravděpodobně do příštího víkendu rozhodne, zda jaderné zbraně použije, či nikoli. To znamená do 7. listopadu, tedy za šest dní. K jeho cti je třeba říci, že váhá. Trump v tuto chvíli naslouchá svému viceprezidentovi JD Vanceovi a svému vyslanci a příteli Stevu Witkoffovi, kteří oba tvrdí, že s Íránem lze uzavřít dohodu.
Mají pravdu, ačkoli to nebude jednoduché. S Íránci je, jak je všeobecně známo, za jakýchkoli okolností nesmírně obtížné vyjednávat a některé složky tamní vlády se od únorového zabití ajatolláha Alího Chameneího a jeho rodiny ještě více radikalizovaly. Po desetiletích izolace se zdá, že dokonce i poměrně umírnění íránští představitelé mají zkreslené představy o tom, jak se na Západě přijímají rozhodnutí. (V Teheránu je například rozšířeno přesvědčení, že vláda Spojených států ovládá Izrael.) Celkově však lidé, kteří hovořili s íránskými představiteli s rozhodovací pravomocí, uvádějí, že mezi nimi panuje shoda, že další válka by byla špatná pro všechny a že stojí za to uzavřít dohodu.
Jednou skupinou, se kterou se dosud nikdo neradil, je obyvatelstvo celého světa – stovky milionů lidí, kteří budou spolu se svými dětmi zabiti, pokud se Trump příští týden nechá Netanjahuem dotlačit k zahájení jaderného útoku. Právě teď by měli pozvednout svůj hlas.
Především je třeba úvodem připomenout, že Tucker Carlson má, jak je známo, vazby na zpravodajské služby a v minulosti se mnohokrát zmiňoval o svých kontaktech v Senátu a ve zpravodajské komunitě, které ho předem informovaly o důležitých „tajných“ záležitostech. O Carlsonově otci se ostatně všeobecně uvádí, že pracoval pro CIA nebo s ní byl nějakým způsobem spojen.
Za druhé, Carlson správně poukazuje na nedávnou iniciativu vedenou Elbridgem Colbym, jejímž cílem je rozšířit „racionálně použitelné, omezené možnosti“ nasazení jaderných zbraní:
To vše znamená, že Tuckerova tvrzení nejsou zcela nepodložená ani bezdůvodná. Koneckonců v americkém arzenálu skutečně existují pouze dvě možnosti, které vůbec mají nějakou šanci proti hoře Pickaxe, údajně tvořené mimořádně tvrdou žulou: buď konvenční bomba GBU-57 MOP (Massive Ordnance Penetrator – těžká průbojná bomba), nebo jaderná varianta, kterou si nyní podrobně rozebereme.
Jaderná varianta, jíž se budeme podrobně zabývat, se ve skutečnosti dělí na dvě vzájemně příbuzné, avšak poněkud odlišné bomby: B61-11 a B61-12. Rozdíly mezi nimi jsou zásadní pro pochopení možných variant útoku proti Íránu.
Pro základní orientaci uveďme, že B61-11 může nést pouze stealth bombardér B-2 Spirit a žádné jiné letadlo. B61-11 je zdaleka největší variantou, váží 1 200 liber (přibližně 550 kg) a je klasifikována jako průbojná bomba určená k pronikání do země. Jde o „hloupou bombu“, která není nijak naváděna, ačkoli její přesnost se údajně pohybuje kolem 300 stop (přibližně 91 metrů), což v případě nekonvenční zbraně nepředstavuje tak velký problém.
Nejdůležitější je, že její jaderná nálož má výbušnou sílu 400 kilotun, což je přibližně čtyřicetinásobek síly bomby svržené na Hirošimu. To představuje téměř půl megatuny, tedy mimořádně vysokou hodnotu, zejména ve srovnání s druhou variantou, B61-12, jejíž maximální síla činí pouhých 50 kilotun.
Hlavní problém tohoto postupu spočívá v tom, že bombu musí bombardér B-2 Spirit svrhnout přímo nad horou, a to patrně za dobrého počasí, aby nenaváděný systém zaměřování mohl dosáhnout co nejvyšší přesnosti. Bombardéry B-2 mají samozřejmě dostatečný dolet, ale největší otevřenou otázkou zůstává, zda dokážou proniknout do íránského vzdušného prostoru při skutečné bojové operaci, kdy se je Írán bude opravdu snažit sestřelit.
Na jedné straně Spojené státy tvrdí, že při „operaci Půlnoční kladivo“ (Operation Midnight Hammer) dne 22. června 2025 již bombardéry B-2 Spirit použily k útokům na zařízení ve Fordó a Natanzu, přičemž druhé z nich se nachází jen několik mil od hory Pickaxe. Existuje tedy precedens, kdy Spojené státy „úspěšně“ provedly operaci s přesně stejným profilem. Víme však, že kolem těchto útoků panuje značná kontroverze, zejména vzhledem k různým zprávám, podle nichž byla uzavřena tajná dohoda, na jejímž základě Írán umožnil Spojeným státům zasáhnout tato zařízení bez odporu výměnou za možnost ukončit eskalaci konfliktu.
Připomeňme si, že mluvčí Pentagonu připustil, že Írán na útočnou formaci v rámci operace Půlnoční kladivo kupodivu nijak nereagoval:
„Nemáme informace o tom, že by na americkou útočnou formaci někdo vystřelil. Íránské stíhačky nevzlétly a zdá se, že nás íránské protiletadlové rakety vůbec nezaznamenaly.“
Hlavní podivnost spočívá v tom, že cíl je předem přesně znám. I kdyby letadlo skutečně disponovalo technologií „stealth“, je prakticky nemožné ho skrýt, pokud musí přeletět nad přesně známým místem, které lze snadno sledovat a hlídkovat v jeho okolí pomocí nejrůznějších prostředků protivzdušné obrany. Připomeňme, že Húsíové dokázali, jak je dobře známo, zaměřit stíhačky F-35.
https://theaviationist.com/2025/05/13/houthi-air-defenses-u-s-f-35s-and-f-16s
Jestliže Húsíové dokážou zaměřit mnohem vyspělejší moderní letoun s technologií stealth, proč by Írán nedokázal zasáhnout obrovské letadlo velikosti Boeingu 747, jehož zamýšlená trasa letu je všem známá a zřejmá?
A právě proto je taková operace obzvláště nepravděpodobná: prostá skutečnost, že B-2 nesoucí jadernou bombu může být během skutečné bojové operace sestřelen – na rozdíl od předem tajně dohodnutého divadla –, vytváří reálnou možnost děsivého scénáře, který by vedl k pravému opaku deklarovaného cíle operace: Írán by získal jadernou bombu zadarmo.
Představte si, že by byl B-2 sestřelen a Írán by dokázal získat plně použitelnou jadernou nálož z bomby B61-11. Mimochodem, šlo by o nálož takové velikosti, že by z ní bylo možné vyrobit desítky menších jaderných zbraní. Už toto jediné riziko činí celou operaci krajně nepravděpodobnou.
V praxi by opětovné využití jaderné nálože bylo z technických důvodů mimořádně obtížné, nicméně je uskutečnitelné, nebo by přinejmenším takto byla celá záležitost pravděpodobně prezentována, aby po události vyvolala co největší „účinek“.
Závěr: Skutečný útok s použitím bombardéru B-2 nesoucího bombu B61-11 má jen velmi malou šanci na úspěch, protože je krajně nepravděpodobné, že by Írán souhlasil s tím, že se stane terčem jaderného útoku, jako možná v minulosti souhlasil s umožněním menší série konvenčních úderů. Írán by proto byl v pohotovosti a přesně by věděl, kde má velký bombardér B-2 očekávat, protože letadlo by muselo proletět přímo nad horou Pickaxe. Írán by tak měl přesně vymezený koridor vzdušného prostoru, který by mohl sledovat všemi dostupnými prostředky protivzdušné obrany.
I kdyby byl B-2 skutečně tak obtížně zjistitelný radarem, jak se tvrdí, jeho technologie stealth má fungovat pouze do určité vzdálenosti, nikoli „z bezprostřední blízkosti“, kdy letadlo prolétá několik kilometrů od daného radarového systému. Ve vzdálenosti přibližně 20 kilometrů a méně už nebude pro radary „neviditelný“ a může ho zachytit prakticky jakýkoli radar. To by nebyl tak velký problém, kdyby se útok uskutečnil proti neočekávaným cílům, kdy by vzdušný koridor nebyl předem znám a radary by nebyly rozmístěny podél pravděpodobné trasy letu. Ale vzhledem k tomu, že Írán přesně ví, na který cíl se Spojené státy zaměřují, bylo by zcela jednoduché rozmístit radary kolem hory Pickaxe a v podstatě tak vytvořit pro B-2 smrtící past.
Za druhé by bylo možné ve vzdušném prostoru přímo nad horou využít nejrůznější další prostředky – infračervené, akustické i vizuální –, které by dokázaly zachytit blížící se obrovský objekt velikosti Boeingu 747. Operace by ovšem pravděpodobně probíhala v noci, což by vizuální identifikaci B-2 v jeho maximální letové výšce 40 až 50 tisíc stop (přibližně 12 až 15 kilometrů) značně ztížilo.
Ačkoli byly bombardéry B-2 konstruovány tak, aby v případě naprosté nezbytnosti dokázaly při pronikání nepřátelskou obranou létat nízko „pod radarem“, pro jaderný útok by to nebylo použitelné, protože ze zřejmých důvodů by bylo nutné jadernou bombu svrhnout z maximální výšky – pokud by ovšem nemělo jít o sebevražednou operaci. Je však třeba zmínit, že B61 má režim nazývaný laydown, který umožňuje její svržení z výšky pouhých 15 metrů nad zemí. Bomba poté na padáku dosedne na zem a následně vybuchne v předem nastaveném čase. Tento režim jí ovšem nezajišťuje schopnost pronikat do země, protože bomba pouze dosedne na povrch, aniž by pronikla do podloží.
Nyní přejděme k jediné další jaderné možnosti: variantě B61-12.
Tato varianta je podstatně menší než B61-11: B61-12 váží 825 liber (přibližně 375 kg), zatímco B61-11 váží přibližně 1 200 liber (550 kg).
Její menší velikost znamená také mnohem slabší jadernou nálož, jejíž maximální síla dosahuje 50 kilotun, přičemž ji lze nastavit i na nižší hodnotu. Rozměry této bomby zároveň umožňují její použití na letounech F-15E, F-16 a F-35A, což jsou jediné americké letouny certifikované k jejímu nesení.
F-15E a F-16 můžeme rovnou vyloučit, protože nemají technologii stealth, a F-16 by navíc pravděpodobně neměl dostatečný bojový dolet, aby se k hoře vůbec dostal.
Zbývá tedy pouze F-35A. Problém spočívá v tom, že F-35A je konvenční pozemní variantou – není schopen startovat z letadlové lodi jako F-35C ani vertikálně vzlétat jako F-35B s technologií VTOL. To je zásadní rozdíl, protože to znamená, že jediná varianta F-35 schopná nést požadovanou jadernou výzbroj nemůže startovat z lodi nacházející se někde poblíž Íránu. Bojový dolet tak hraje při posuzování uskutečnitelnosti této operace mimořádně důležitou roli.
Zkušební shoz bomby B61-12 ze stíhacího letounu F-35A.
Existují pouze dvě možnosti: F-35A by musel vzlétnout z některé regionální základny, přičemž v úvahu přicházejí Al-Udeid v Kataru, Al-Dhafra ve Spojených arabských emirátech nebo mnohem vzdálenější základna prince Sultána v Saúdské Arábii.
Základny Al-Udeid a Al-Dhafra jsou od hory Pickaxe vzdáleny 960, respektive 1 090 kilometrů.
Bez přídavných palivových nádrží, které by pochopitelně znehodnotily schopnosti letounu zůstat nezjistitelný radarem, má F-35A údajně bojový rádius přesahující 1 200 kilometrů. To znamená, že by měl být schopen doletět 1 200 kilometrů k cíli, splnit svůj úkol a poté urazit dalších 1 200 kilometrů na zpáteční cestě. Tyto základny jsou tedy v jeho dosahu, i když jen těsně. Je ovšem otázkou, jak velkou rezervu by letoun měl, a navíc se zde předpokládá, že poletí přímou trasou. To není zrovna nejlepší předpoklad, zejména vzhledem k pověstem, že bombardéry B-2 při předchozí operaci přiletěly ze severu, ze směru od Kaspického moře, aby se vyhnuly nejaktivnějším íránským radarovým a protivzdušným zařízením, která jsou přirozeně rozmístěna blíže k západním hranicím Íránu v oblasti Perského zálivu.
F-35A by mohl také vzlétnout z mnohem vzdálenější letecké základny Muwaffaq Salti v Jordánsku a přeletět přes Irák, aby do Íránu pronikl ze západu. To by však rozhodně přesahovalo jeho dolet, a proto by musel těsně před vstupem do íránského vzdušného prostoru doplnit palivo za letu nad Irákem.
Je to tedy technicky proveditelné? Možná. Problém je však následující: Jak jsme uvedli na začátku, B61-12 není průbojnou bombou určenou k pronikání do země, jakou je mnohem větší a zesílená B61-11 nesená bombardérem B-2 Spirit. Jedinou oficiální „jadernou bombou určenou k ničení bunkrů“ je B61-11. To znamená, že varianta s mnohem menší výbušnou silou, která navíc ani nedokáže proniknout do tvrdého podloží a kterou by nesl F-35A, by pro tuto konkrétní operaci byla pravděpodobně nepoužitelná.
To platí tím spíše, že odborníci zpochybňují dokonce i schopnost B61-11 významně poškodit zařízení ukrytá pod masivní vrstvou tvrdé žuly hory Pickaxe, přestože právě pro tento účel byla tato varianta vyvinuta. Znamená to, že mnohem slabší B61-12 nesená letounem F-35A by tento úkol zcela jistě nezvládla, ačkoli samotný F-35A by měl pravděpodobně větší šanci skutečně proniknout do íránského vzdušného prostoru díky své mnohem vyspělejší technologii stealth, podstatně menším rozměrům, lepším schopnostem obrany, úhybných manévrů a elektronického rušení a tak dále.
Riziko je zde obrovské: Představte si, že by byla poprvé od roku 1945 použita jaderná bomba ve skutečném boji, ale nefungovala by a operace by skončila neúspěchem. To by byla katastrofa bez historického precedentu.
Naproti tomu operace s bombardérem B-2 je spojena s ještě větším rizikem: vyšší pravděpodobností sestřelení, v jehož důsledku by se funkční jaderná hlavice dostala do rukou Íránu.
Možná si říkáte, zda neexistují ještě jiné možnosti.
Po vyřazení všech ostatních řízených střel schopných nést jaderné hlavice, zejména v návaznosti na smlouvy s Ruskem, zůstala Spojeným státům ve výzbroji pouze řízená střela AGM-86B schopná nést jadernou nálož. Je vybavena hlavicí odvozenou od bomby B61 a má dostatečný dolet, aby mohla zasáhnout horu Pickaxe ze vzdálenosti daleko za íránskými hranicemi.
Problémů je však celá řada, zejména to, že jednak nejde o průbojnou zbraň určenou k ničení bunkrů, takže její účinky by byly sporné, a také jde o starou podzvukovou střelu z počátku 80. let, která není vybavena technologií stealth.
Stáří, nízká rychlost a velká radarová odrazná plocha v podstatě znamenají, že by bylo mimořádně snadné tuto střelu sledovat a sestřelit. To platí zejména vzhledem k tomu, že Írán již prokázal schopnost sestřelovat mnohem vyspělejší střely s lepšími charakteristikami stealth, které proti němu vypálily Izrael a Spojené státy, například JASSM-ER.
Takové riziko by bylo nepřijatelné, protože by opět mohlo znamenat, že Írán získá jadernou hlavici zadarmo. Je třeba pochopit jednu věc: Jaderná operace se zásadně liší od běžného leteckého útoku, při němž se v kalkulacích počítá s určitou mírou neúspěchu nebo se sestřelením některých letadel či střel. Při jaderné operaci musí být pravděpodobnost úspěchu téměř stoprocentní, protože následky neúspěchu jsou příliš závažné.
Jedinou zbývající možností je tedy odpálení mezikontinentální balistické rakety ICBM (Minuteman III) nebo balistické rakety odpalované z ponorky SLBM (Trident II). To je ovšem nepřijatelné z důvodů, které jsme již mnohokrát rozebírali. Odpálení mezikontinentální balistické rakety by mohlo mít katastrofální globální důsledky, protože Rusko nebo Čína by na základě údajů svých družicových systémů včasného varování mohly dospět k závěru, že Spojené státy zahájily první jaderný úder. To by znamenalo riziko vzájemné jaderné výměny, která by mohla ukončit život na Zemi. Můžeme jen doufat, že ani Trump není až takový šílenec.
A i kdyby tomu tak nebylo, většina mezikontinentálních balistických raket je stejně konstruována pro vzdušné výbuchy v atmosféře, které by horu ponechaly neporušenou.
Na závěr tedy můžeme říci, že nejrealističtější možností by musela být operace bombardéru B-2, jednoduše proto, že nese největší a pro ničení bunkrů nejlépe přizpůsobenou výzbroj, která se pro tento úkol hodí. Aby se snížilo riziko sestřelení B-2 při přímém přeletu nad objektem, o němž Írán ví, že je cílem útoku, bylo by pravděpodobně nutné proměnit celou akci v rozsáhlou operaci zahrnující nejrůznější podpůrná letadla, především F-35, která by prováděla elektronické rušení a operace SEAD (potlačování nepřátelské protivzdušné obrany), aby bombardérům B-2 vytvořila koridor, v němž by měly šanci přežít.
Taková operace by představovala mimořádně vážná rizika, ale mnozí by namítli, že již byla úspěšně provedena v rámci operace Půlnoční kladivo – podle toho, zda se přikláníte k názoru, že tato operace byla předem dohodnutým divadlem, či nikoli.
Nezbývá nám než považovat takovou operaci za krajně nepravděpodobnou, ale nikdy nelze zcela vyloučit, že se k ní uchýlí fanatické ministerstvo války vedené Hegsethem.
I kdyby se však Trump o takový úder pouze pokusil, otevřel by tím skutečnou Pandořinu skříňku a poskytl ruským zastáncům tvrdé linie tolik potřebné ospravedlnění pro použití jaderných zbraní proti Ukrajině. Totéž platí pro Indii a Pákistán. Samotný Írán by poté téměř jistě zahájil skutečný program vývoje jaderných zbraní, aby se mohl v budoucnu bránit, čímž by se spustil nezadržitelný řetězec katastrofálních následků.
.
Zdroj: simplicius76@substack.com
Na úvodní fotografii bombardér B-2 Spirit. Zdroj: U.S. Air Force photo by Tech. Sgt. Cecilio Ricardo, prostřednictvím Wikipedie Commons
Napsat komentář