Bitva generála de Gaulla

Yakov Rabkin

30. 10. 2026

Recenze nového životopisného filmu od autorů Jakova Rabkina a Samira Saula, profesorů historie na Montréalské univerzitě.

Tento film vstupuje na francouzskou politickou, hospodářskou a kulturní scénu, která je již půl století prostoupena amerikanismem, globalismem a europeismem. Dnešní Francie je pravým opakem gaullismu. Je plně začleněna do amerického imperiálního systému a nachází se v pokročilé fázi splývání – možná dokonce rozplynutí – v nadnárodní Evropské unii a NATO, vojenské alianci vedené Spojenými státy. Prezident Macron dává evropské vlajce přednost před francouzskou trikolórou. De Gaulle by nic z toho neocenil. Je proto pozoruhodné, že se starý generál znovu dostává do popředí. Režisér Antonin Baudry byl mimo jiné poradcem Dominiqua de Villepina, možná posledního žijícího gaullisty.

De Gaulle ztělesňoval francouzskou nezávislost, a ta byla nutně protiamerická, protože americká hegemonie představovala hlavní hrozbu poválečné éry po roce 1945. Film ukazuje, že tato hrozba se začala rýsovat již během války, zejména v jejím závěru, kdy se Francie málem stala americkým protektorátem. Zdůrazňuje, co bylo ve vztazích mezi Francií a Spojenými státy v sázce a jakou budoucnost Spojené státy připravovaly poválečné Francii.

Z tohoto pohledu je film jako blesk z čistého nebe, který zasahuje globalismus vedený Spojenými státy i úpadek dnešní Francie. Dokonce i v nejtemnějším období svých dějin, mezi lety 1940 a 1944, se nejlepší synové a dcery Francie postavili na odpor a zachránili alespoň její čest. Základním tématem filmu je inspirace, kterou z nich lze čerpat. Hrdinství a idealismus nedávné minulosti ostře kontrastují s dnešní vazalskou Francií, která jako by nevěděla, co si počít se svou budoucností.

Tento film není historickým dokumentem, nýbrž hraným snímkem (pět a půl hodiny trvajícím diptychem), který populární formou přibližuje historii široké veřejnosti a předkládá jí jasné poselství prostřednictvím dramatických scén a hudby epických rozměrů. Je to akční film se vším všudy – s bitvami, tanky, děly a granáty. Politické postoje jsou vyjadřovány spíše krátkými, údernými a často slavnými citáty než projevy či vysvětlováním.

Je to propagandistický film, což samo o sobě nemusí být nic špatného. Propagandistické filmy mohou být mistrovskými díly. Některé, například Ejzenštejnův Alexandr Něvský, se staly klasikou světové kinematografie – ačkoli je nepravděpodobné, že by se k nim tento nový francouzský životopisný film zařadil. Společnost Pathé do něj mohutně investovala a početné herecké obsazení je pro podobné velkofilmy typické. Přestože je film po technické stránce bezchybný a vizuálně působivý, vyznívá poněkud schematicky a jeho hlavní protagonisté, de Gaulle a Leclerc, působí strojeně. De Gaulle se jeví jako strnulý – rozhodně strnulejší, než byl ve skutečnosti – a jeho dikce je poněkud patetická, jako by neustále promlouval k budoucím generacím. To kontrastuje s jemně odstíněnou a propracovanou tradicí francouzských filmů o druhé světové válce, jako je například Section spéciale (Zvláštní oddělení). Nový film namísto živých lidských bytostí představuje jednorozměrné, sotva uvěřitelné hrdiny.

Hlavním poselstvím filmu, který zachycuje období let 1940–1944, je, že houževnatá vytrvalost, neochvějná hrdost hraničící s arogancí a neohrožená odvaha mohou vykoupit zemi po potupné porážce. V několika scénách hraje de Gaulle karty, což je vskutku výstižná metafora: jeho veškeré jednání s nesrovnatelně mocnějšími Rooseveltem a Churchillem spočívá v tom, že si zachovává pokerovou tvář, přestože nemá v ruce žádné dobré karty. Co mohlo několik tisíc Svobodných Francouzů zmoci ve srovnání s desítkami milionů lidí, které ostatní účastníci mobilizovali do titánského zápasu?

Spojené státy jsou vykresleny jako hlavní protivník. Roosevelt vystupuje panovačně, prohlédne de Gaullovo blufování, ale nakonec ustoupí před generálem, který je za všech okolností pompézní a neústupný. De Gaulle hájí nezávislost své země navzdory krajně nepříznivým vyhlídkám. To je jeden z politických motivů filmu natočeného v zemi, v jejímž čele stojí – podobně jako v Německu a Kanadě – bývalý mezinárodní bankéř, který čas od času pronáší vášnivé výzvy ke „strategické autonomii“. Na vojenské a strategické úrovni však Francie, stejně jako zbytek EU, hladce zapadá do globální politiky Spojených států, které Evropanům zadávají výrobu munice a vojenské techniky, zatímco si ponechávají kontrolu nad kosmickými zpravodajskými systémy, umělou inteligencí a dalšími nejmodernějšími technologiemi.

Ať už náhodou, nebo záměrně, film nedokáže zachytit globální charakter války, na němž de Gaulle od roku 1940 stavěl celou svou strategii. Hlavní fronta druhé světové války se nacházela na východě, kde bylo proti sovětské armádě nasazeno více než 80 % německých sil. Sovětský svaz však ve filmu prakticky chybí. Jakkoli byla bitva u Bir Hakeimu důležitá, faktem zůstává, že bitvy o Moskvu, Stalingrad a Kursk měly zcela jiný rozsah a význam. Skutečný de Gaulle nikdy nepodceňoval SSSR („věčné Rusko“, jak mu říkal). V prosinci 1944 tam odcestoval hledat podporu a v roce 1966 se tam vrátil na triumfální státní návštěvu, během níž projel celou zemí až k sovětskému kosmodromu Bajkonur – jako první západní představitel, kterému bylo dovoleno jej navštívit.

Film lze také chápat jako součást širšího úsilí připravit francouzskou veřejnost na válku s Ruskem – vyhlídku, která je Evropanům již celé měsíce soustavně vtloukána do hlavy. De Gaulle však do tohoto příběhu příliš nezapadá, protože nebyl protirusky zaměřený. Naopak byl zastáncem původního francouzsko-ruského spojenectví proti Německu a „krásného a dobrého spojenectví“ z roku 1944 jako záruky francouzské nezávislosti a budoucnosti. Válka proti Rusku by byla v příkrém rozporu s de Gaullovou vizí Evropy sahající „od Atlantiku po Ural“, ačkoli si to dnes možná pamatuje jen málokterý divák. Film se snaží probudit odhodlání bojovat i za těch nejzoufalejších okolností. Zda toto poselství zapůsobí na mladou francouzskou generaci, která by byla obětována, pokud by taková válka skutečně vypukla, se teprve ukáže. Německá mládež se začíná militarizaci bránit a současné studentské protesty nedávají mnoho důvodů domnívat se, že by francouzská mládež byla poddajnější.

Po skončení války považovaly dvě třetiny Francouzů Sovětský svaz za hlavního činitele vítězství nad nacistickým Německem. Také francouzský odboj byl z velké části komunistický. Tyto skutečnosti ve filmu výmluvně chybějí. Film nešíří vyložené lži, ale pečlivě se vyhýbá jakékoli diskusi o Sovětském svazu a komunistech, protože si je mnozí spojují s dnešním Ruskem. To zapadá do současného evropského narativu, který z Putina činí novodobého Hitlera – nesmiřitelného nepřítele odpovědného za všechny evropské neduhy. Když Ursula von der Leyenová obviňuje Rusko z přerušení dodávek energie do Evropy a „zapomíná“ přitom na škody, které si Evropa způsobila sama svými hospodářskými sankcemi, mainstreamová média na tuto nestydatou lež nikdy neupozorní. Francie je navzdory své někdejší slávě coby majáku svobody obzvláště aktivní v potlačování jakýchkoli odchylek od tohoto oficiálního narativu.

Film tak nakonec představuje inspirativní kinematografické dílo a naléhavý budíček – burácivé „Aux armes, les citoyens!“ („Do zbraně, občané!“) v bouřlivých časech. Byl by však mnohem přesvědčivější, kdyby se méně opíral o zjednodušující heroizaci a více o skutečně globální povahu války.