V našem nakladatelství právě vychází kniha francouzského spisovatele a historika Oliviera Delormeho s názvem 30 důvodů, proč odejít z EUropy. O čem je, vyplývá samozřejmě z názvu, takže zde jako ochutnávka část předmluvy, kterou autor napsal k českému vydání. Ještě připomínáme, že o knížce hovořil minulý pátek prof. Jan Keller s Janem Schneiderem v pořádu Jany Bobošíkové Jsme ve válce na platformě ABJ (viz https://www.youtube.com/watch?v=4kO7DgxbQIc).
.
Přečíst si znovu esej, kterou člověk napsal téměř o deset let dříve, může být značně krušná zkušenost. Hrozí, že narazí na analýzy, jež mezitím zastaraly, na tvrzení, která ztratila veškerou relevanci, a na prognózy, jež čas vyvrátil. Když jsem se s radostí dozvěděl, že tato kniha vyjde v českém překladu, vracel jsem se k ní s jistými obavami. Byly však zbytečné. Jména evropských představitelů se sice změnila, ale vady systému, který ztělesňují, se jen dále prohloubily.
Tak je tomu i v případě Evropské unie, od počátku protidemokratické organizace, vytvořené výlučně proto, aby národům zabránila „dělat hlouposti“ tím, že je spoutá hustou sítí omezení, a to ve prospěch nevolené technokracie, která je přesvědčena, že ví lépe než ony samy, co je pro ně dobré. Tím, že Evropská unie nahradila demokratické národní vlády „vládou evropského rozumu“, však zároveň zdiskreditovala vládní strany, které se vzdaly ve prospěch Unie jakýchkoli skutečných nástrojů, jimiž by mohly ovlivňovat dění. Sociální demokracie, střed i liberální pravice tak voliče postupně unavily. Během volebních kampaní předstírají souboj, aby po nástupu k moci, často i ve společné koalici, prováděly tutéž politiku předem určenou evropským rámcem. Strany CDU/CSU a SPD, které v Německu ještě v roce 2013 získaly
67,3 % hlasů, jich v roce 2025 obdržely už jen 44,9 %.
Národy, unavené falešným střídáním u moci, se proto vzbouřily a začaly hledat alternativy, které evropský politicko-mediální systém označuje za populistické. Po průlomu Hnutí pěti hvězd v Itálii a po rozčarování, jež vyvolala jeho podřízenost evropskému rámci, který se ani nepokusilo narušit, vzrostla strana Bratři Itálie z 1,96 % hlasů v roce 2013 na 43,82 % v roce 2022 (výsledek celé pravicové koalice). Vývoj hnutí ANO 2011 v České republice se od toho nijak neliší. Tyto alternativní strany nejsou stejné, všechny však mají alespoň do chvíle, než se dostanou k moci, jedno společné, a sice kritický vztah k Evropské unii ve jménu národní identity a státní suverenity.
Připomeňme si větu Jeana-Clauda Junckera, předsedy Evropské komise, adresovanou Řekům, kteří právě hlasovali pro Syrizu, stranu zvolenou díky slibům skutečného řešení, aby pak voliče zradila a v následujících volbách byla odstavena od moci: „Proti evropským smlouvám neexistuje žádná demokratická volba.“ V roce 2017 jsem podrobně ukazoval, jak Evropská unie vymazala hlas lidu v referendech v Irsku, Francii, Nizozemsku a Řecku. Od té doby však postoupila v popírání lidového hlasování ještě dál. Protože polská, maďarská a slovenská vláda odmítly uplatnit evropská rozhodnutí odporující závazkům, s nimiž předstoupily před své voliče, staly se terčem sankčních procedur pod záminkou údajného porušování právního státu. A to byla záminka pohodlná a falešná zároveň. V předvečer italských parlamentních voleb roku 2022 předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová Italům pohrozila stejným osudem, „pokud se věci vydají obtížným směrem“. Rumuni pak byli svědky zrušení prvního kola prezidentských voleb nikoli kvůli jakýmsi fantasmagorickým ruským zásahům, nýbrž prostě proto, že kandidát, který se v něm umístil na prvním místě, kritizoval politiku Evropské unie a Severoatlantické aliance.
A aby byl celý mechanismus dovršen, iniciativa zvaná „Evropský štít demokracie“, vypracovaná v Bruselu, stejně jako probíhající soudní řízení ve Francii a v Německu dnes směřují k cenzuře každého disidentského hlasu vůči evropskému řádu, ba dokonce k zákazu kandidatury pro strany a kandidáty, kteří tento řád kritizují. V bruselských chodbách totiž stále straší brexit. Od chvíle, kdy se ukázalo, že jeden národ se může osvobodit, je třeba za každou cenu zabránit tomu, aby tutéž možnost dostal i jiný. Klidně i za cenu omezování svobody slova a demokracie, které se tím údajně hájí.
A třeba i za cenu války. Altiero Spinelli, italský politik, bývalý člen Evropské komise a Evropského parlamentu a „velký Evropan“, dne 12. dubna 1953 napsal: „Nelze to říci veřejně, ale faktem je, že Evropa, má-li se zrodit, potřebuje silné rusko-americké napětí, nikoli uvolnění. A aby se upevnila, bude zřejmě potřebovat válku proti Sovětskému svazu a schopnost vést ji ve správný okamžik.“ Sovětský svaz sice zanikl, ale jestliže válku na Ukrajině rozpoutalo Rusko, její nevyhnutelnost způsobily především nesplněné sliby, provokace a odmítání jednat s Ruskem o nové bezpečnostní architektuře v Evropě ze strany amerických neokonzervativců, Severoatlantické aliance a Evropské unie. Přiznání Angely Merkelové a Françoise Hollanda ohledně minských dohod, jejichž byli garanty, jsou v tomto směru jasná. Jejich cílem bylo pouze poskytnout Ukrajině čas k přípravě ozbrojeného střetu s Ruskem.
Strašit hrozbou, zveličovat ji až k směšnosti bojovnými pózami Ursuly von der Leyenové, Emmanuela Macrona či Friedricha Merze a alarmistickými proroctvími Borise Pistoriuse nebo Kaji Kallasové a sabotovat mírové pokusy, to vše znamená snažit se prostřednictvím strachu z války a skrze válku samu ochromit veřejné mínění a prosadit federalistickou agendu, kterou si národy nepřejí. A je to zároveň, jako u každého autoritářského režimu tváří v tvář vlastním vnitřním nezdarům, sázka na válku jako prostředek, jak na tyto nezdary nechat lidi zapomenout.
Neúspěchy Evropské unie už ani nelze spočítat. Jedním z nejlepších příkladů je její energetická politika. Unie paralyzuje rozvoj neuhlíkových, řiditelných a levných zdrojů energie, jako je energie jaderná (z ideologických důvodů, které sdílejí Německo a španělská komisařka Teresa Riberaová) a vodní, kde veřejné investice blokuje jiná ideologická posedlost Unie, a to privatizace. V důsledku toho pak ve jménu ekologie masivně subvencuje solární a větrnou energii, která je málo produktivní, drahá, neschopná reagovat na výkyvy poptávky a ničivá pro krajinu i faunu, přičemž jejími téměř výhradními příjemci jsou čínské, americké a německé podniky. Nemluvě o nesmyslném evropském trhu s elektřinou, který ruinuje řemeslníky i zemědělce, poškozuje konkurenceschopnost celé ekonomiky a uvrhuje nesčetné domácnosti do energetické chudoby tím, že koncovou cenu stanovuje podle nákladů na nejdražší způsob výroby. Nepochybně skvělá politika, jejímž vrcholem se staly sebevražedné sankce proti Rusku.
Jelikož se Evropská unie připravila o levný a relativně málo znečišťující ruský plyn, stala se závislou na americkém břidlicovém plynu, který je po dodání do Evropy o 75 % dražší a navíc se získává hydraulickým štěpením, nebezpečným pro životní prostředí. Rozhořčení ekologů to ovšem nevyvolalo. Ursula von der Leyenová mezitím bez ustání nadbíhá Ilhamu Alijevovi, prezidentovi Ázerbájdžánu od roku 2003, synovi tyrana a zločinci odpovědnému za etnickou čistku v Arcachu, jen aby Evropské unii prodával plyn smíchaný s arménskou krví a plyn z Ruska přeznačený na ázerbájdžánský, z něhož si bere provizi. Totéž dělá Indie s ropou. Evropská unie tak nakupuje ruské uhlovodíky, které si sama zakazuje kupovat, dráže, než kdyby je pořizovala přímo od Ruska, čímž zároveň nutí zbytky evropského průmyslu, které dosud nezničilo euro, k přesunu do Spojených států, kde je energie levnější.
A protože absurdita v režimu Evropské unie nezná mezí, dovršuje Unie svou průmyslovou sebevraždu zákazem spalovacích motorů od roku 2035, čímž fakticky podepisuje rozsudek smrti nad evropským automobilovým průmyslem tváří v tvář dominantní čínské výrobě elektromobilů.
Zatímco Evropská unie je z ideologických důvodů nejotevřenějším hospodářským prostorem na světě, Čína ani Japonsko se nikdy nevzdaly protekcionismu, Indie jej od roku 2017 posiluje a Spojené státy od znovuzvolení Donalda Trumpa rovněž. Trump dobře ví, že je-li volný obchod právem silnějšího a Spojené státy už nejsou nejsilnější, je načase vrátit se k protekcionismu.
Po otevření trhu Evropské unie kanadským a ukrajinským výrobkům může dohoda Mercosur zasadit evropskému zemědělství smrtelnou ránu. To už dnes dusí normativní šílenství Unie a zároveň je kvůli dohodám uzavíraným Evropskou komisí vystaveno nekalé konkurenci produktů, které přes lži evropských technokratů nerespektují většinu omezení ukládaných zemědělcům v Unii.
V roce 2017 jsem psal o dohodě TAFTA, vyjednávané Evropskou komisí, jejíž tehdejší předseda Juncker chválil „temné debaty“, tedy tajná jednání vylučující jakoukoli informovanost veřejnosti i poslanců. Tvrdil také, že by bylo možné obejít národní parlamenty a nechat onu dohodu ratifikovat pouze evropským shromážděním, které si podle vysvětlení v této knize neprávem přisvojuje jméno parlamentu. TAFTA ztroskotala kvůli mobilizaci evropských společností, ale to, o čem Juncker snil, hodlá uskutečnit Leyenová.
Dohoda Mercosur, vyjednaná v rámci zmíněných „temných debat“, totiž vstoupí v platnost, aniž by se k ní národní parlamenty vůbec musely vyjádřit, což je další krok v systematickém vraždění parlamentní demokracie Evropskou unií. Typickým procedurálním trikem evropské technokracie se Evropská komise rozhodla rozdělit dohodu na dvě části. Její podstatná ustanovení soustředila do „prozatímní obchodní dohody“, která spadá výhradně do pravomoci Unie, a nebude tedy muset získat jednomyslný souhlas Evropské rady. Pokud ji schválí patnáct států představujících
65 % obyvatel Unie a poté většina Evropského parlamentu, vstoupí okamžitě v platnost, i kdyby druhý text nakonec zablokován byl.
Tato dohoda bude sice zhoubná pro státy, v nichž Unie dosud zcela nezlikvidovala zemědělství, ale odpovídá zájmům Německa, jehož váha v evropských institucích se od jmenování Ursuly von der Leyenové do čela Evropské komise v roce 2019 stala drtivou.
Ke všem vadám Evropské unie přibyla ještě jedna nová. Tou je autokratická koncentrace moci v rukou předsedkyně Leyenové, a to navzdory kontrolním mechanismům a nutné konzultaci, kterou předpokládá kolegialita Evropské komise, ba dokonce i uzurpování pravomocí, které jí žádná smlouva nesvěřila, zejména v oblasti obrany nebo nakládání se zmrazenými ruskými aktivy.
(…)
.
Knihu je možné zakoupit na webu nakladatelství: https://www.lukas-syn.cz/30-duvodu-proc-odejit-z-europy/
Napsat komentář