Dnes rozsáhlejší příspěvek od Aureliena. Autor tvrdí, že Západ stále chápe válku prostřednictvím zastaralých představ a nedokáže se poučit z konfliktů na Ukrajině a v Íránu. Podceňuje opotřebovací válku, význam raket, průmyslovou kapacitu protivníků i vlastní omezené zásoby zbraní. Západní elity navíc přeceňují svou schopnost určovat vývoj a konec krizí. Ve skutečnosti podle autora převzaly iniciativu Rusko a Írán a budoucí vývoj bude záviset především na nich, nikoli na rozhodnutích západních států.
.
V moderních dějinách pravděpodobně neexistuje žádný významný konflikt, u něhož by se odborníci zcela shodovali na jeho „příčinách“. Je tomu tak mimo jiné proto, že často panují spory již o samotnou strukturu a vymezení takových konfliktů. Domníváte-li se, že mezi druhou světovou válkou v Asii a druhou světovou válkou v Evropě existuje organický a příčinný vztah, budete tvrdit, že válka začala již na počátku třicátých let, a budete hledat příčinné souvislosti mezi oběma dějišti. Považujete-li je – jako já – za dvě oddělené války, mezi nimiž existovaly určité tematické souvislosti a které se do jisté míry navzájem ovlivňovaly, dáte při popisu tohoto období přednost jiným počátečním datům, jiným konečným mezníkům a jiným důrazům. Dokonce i v geograficky sevřenější první světové válce existují obrovské rozdíly v tom, na co je kladen důraz, a probíhá nikdy neukončitelná debata o jejích bezprostředních i dlouhodobých „příčinách“. Příčinný řetězec mezi zavražděním rakouského arcivévody srbskými nacionalisty v Sarajevu a boji britských a německých koloniálních jednotek v tehdejší Tanganice je pevný asi jako bavlněná nit a je nakonec otázkou, zda vůbec hovoříme o témže konfliktu.
Stejně tak není vždy zřejmé, kdy války „končí“. Například boje se v listopadu 1918 nezastavily všude. Kolik válek proběhlo od roku 1948 na Blízkém východě? Někteří by tvrdili, že pouze jedna, přerušovaná dlouhými přestávkami a přesuny bojišť. Skončila některá z těchto válek vůbec? Byla libanonská občanská válka samostatnou událostí, jejíž příčiny byly především domácí, i když do ní od samého počátku zasahovaly vnější mocnosti, například Sýrie? Byla to jedna válka, nebo několik válek s přestávkami a proměnami uspořádání? Skončila tato válka skutečně v roce 1990, nebo vyčerpání pouze vyvolalo dlouhou přestávku, během níž se válka nejevila jako přitažlivá možnost? A existuje-li ve skutečnosti nějaká základní a neřešitelná krize, která čas od času nabývá podoby konfliktu, neměli bychom věnovat více pozornosti této krizi a méně jejím periodickým násilným projevům?
Na tyto otázky neexistují žádné definitivní odpovědi, a proto je každý pokus zobecňovat na základě navrhovaných odpovědí nebo vtěsnat historické události do rámce, který by bylo možné použít někde jinde, od samého počátku odsouzen k nezdaru. Takové pokusy však pokračují, především kvůli tomu, čemu se říká kognitivní zkreslení: zhruba řečeno vidíme a přikládáme význam těm prvkům situace, kterým dokážeme porozumět a s nimiž máme určitou zkušenost nebo o něž se zvlášť zajímáme. Ekonomové, jak známo, vždy spatřují ekonomické příčiny konfliktů. Zastánci lidských práv vám budou tvrdit, že příčinou je zanedbávání lidských práv. Diplomaté vidí selhání diplomacie. Odborníci na mezinárodní právo obviňují nerespektování mezinárodního práva, odpůrci politického extremismu a nacionalismu budou vinit politický extremismus a nacionalismus a jiní budou podle svých politických předsudků obviňovat výrobce zbraní, „podnikatele s násilím“ nebo zahraniční vměšování. Konflikty jsou natolik rozmanité, že v určitých případech má mnoho z těchto faktorů skutečně nějaký vliv. Paradoxně jediným faktorem, který vliv zcela jistě nemá, je zakládající mýtus moderní ideologie mezinárodní bezpečnosti: představa, že války jsou způsobovány lidovou nenávistí mezi národy a že je zavinili lidé, jako jste vy a já.
Tato nesoudržnost znamená, že současně kolují naprosto odlišné teorie o příčinách válek, a dokonce i odlišná pojetí toho, co válka vlastně je. Jejich zastánci je sice považují za obecně platné, ve skutečnosti však mají velmi specifický původ v určitých případech a u určitých zájmových skupin. Představte si například, že přijdete za některou západní vládou a řeknete: „Není Ukrajina jedním z těch případů, o nichž stále hovoříte, kdy vojenské řešení není vhodné a kdy bychom se měli pokusit řešit základní problémy?“ Nebo třeba: „Není už načase, aby si obyčejní Američané a obyčejní Íránci společně sedli a pokusili se své neshody vyřešit mírovou cestou?“ Daleko byste se samozřejmě nedostali, ale právě k tomu může docházet, když se v témže pojmovém prostoru pohybují odlišné, samostatné a navzájem si odporující diskurzy, podporované různými zájmovými skupinami k různým účelům a často do sebe narážející.
K tomu je třeba připočítat naprostou nezkušenost s významnými politicko-vojenskými krizemi, které skutečně zasahují vaši vlastní zemi, a tedy také nedostatek nedávných zkušeností, z nichž by bylo možné čerpat, a nedostatek schopností posoudit všechny tyto sebejisté normativní teorie. Vojenský představitel některého významného západního státu možná velel praporu během operace v Afghánistánu vedené NATO, ale tím jeho zkušenosti v podstatě končí. Možná sloužil ve vyšší funkci v některém mezinárodním velitelství, ale žádnou zkušenost s rozsáhlou konvenční válkou mít nebude, jednoduše proto, že žádnou takovou zkušenost nebylo kde získat. Stejně tak ještě před deseti lety nemělo příliš smysl vyučovat důstojníky vedení bojů vysoké intenzity nebo obranu proti raketovým útokům, protože jejich země neměly schopnosti něco takového provádět a neočekávaly, že budou bojovat proti někomu, kdo je má. To však bylo tehdy. A civilní politici, kterým tito důstojníci radí, samozřejmě vědí pouze to, co viděli v televizi nebo v kině. Nemusí to nutně znamenat, že jsou hloupí. Znamená to jen, že nemají z čeho čerpat kromě stereotypů a politického a vojenského folkloru.
Zmatek začíná již na té nejzákladnější úrovni. Až do roku 1945 si například státy mohly navzájem „vyhlásit válku“ a skutečně to také dělaly. Existoval soubor právních pravidel a precedentů, který takové situace a chování států upravoval. Charta OSN však tím, že toto právo vyhradila jednání schválenému Radou bezpečnosti, vytvořila obrovskou šedou zónu – v níž se dnes odehrávají téměř všechny skutečné konflikty –, která není řádně pokryta žádným mezinárodněprávním rámcem. Nyní máme „ozbrojené konflikty“, což je pojem z mezinárodního humanitárního práva, který příhodně není řádně definován a jehož účelem je rozpoznat situace, v nichž druh a intenzita konfliktu znamenají, že se uplatňuje mezinárodní humanitární právo a takzvané „válečné právo“. Nad tento rámec se však otázky, jako zda má jedna strana právo potápět lodě druhé strany – což bylo před rokem 1945 jasné –, staly nejasnými. Odpovědi je nyní nutné odvozovat z jiných smluv, jejichž výklad je sporný, protože válka toho druhu, jaká nyní probíhá mezi Spojenými státy a Íránem, se vůbec neměla odehrát.
To však politikům, a především komentátorům, nebrání v tom, aby nadále nepoužívali slovník starý sto let a nehovořili o „válečných aktech“, „válečném stavu“, „válčících stranách“, casus belli, „válečných zločinech“ a podobně, ačkoli přísně vzato již nic z toho neplatí. A pokud jde o bojiště, nemáme nic víc než tradiční formulaci, naposledy zopakovanou v Dodatkovém protokolu I k Ženevským úmluvám z roku 1979, podle níž „útoky musí být přísně omezeny na vojenské cíle“, jimiž jsou:
„objekty, které svou povahou, umístěním, účelem nebo použitím účinně přispívají k vojenským akcím a jejichž úplné či částečné zničení, obsazení nebo neutralizace poskytuje za okolností panujících v dané chvíli určitou vojenskou výhodu“.
Kromě dodatku, že v případě pochybností se u objektů, jako jsou domy a školy, které by mohly být využívány k vojenským účelům, má předpokládat, že takto využívány nejsou, je to všechno. Jak vždy říkám, Ženevské úmluvy jsou docela dobrým návodem k tomu, jak měla být vedena první světová válka, ale se složitostí dnešní války se ani nezačínají vypořádávat. Co jsou tedy ty „civilní cíle“, o nichž stále slýcháme, můžete se zeptat? Inu, jako takové vůbec definovány nejsou. Jsou to jednoduše objekty, které nejsou vojenskými cíli. Děkuji pěkně.
V klasickém pojetí války začínaly formálním vyhlášením a končily vyjednanou smlouvou. Moderní politická kultura se stále drží představy, že smlouvy války ukončují, místo aby byly znamením, že války již skončily. Z toho pramení posedlost „jednáními“, „dohodami“ a „úmluvami“, která v posledních několika letech zabrala tolik prostoru v médiích, jako by takové dokumenty představovaly jakési magické zaklínadlo, které může samo o sobě ukončit boje. O tomto tématu jsem již napsal tolik, že nemá smysl se jím zde dále zabývat. Pouze poznamenám, že nic nenasvědčuje tomu, že by politici a komentátoři rozuměli situaci lépe než dříve nebo že by si vzali k srdci moderní příklady toho, jak konflikty skutečně končí, bez ohledu na to, zda je jejich konec ozdoben kusy papíru, či nikoli.
Na pozadí této nevědomosti a pochybného porozumění nepřekvapuje, že se setkáváme s celou škálou intelektuálních hříchů, ať už spočívajících v opomenutí, nebo v aktivním jednání. Všechny vycházejí ze základních nepochopení a zděděné mytologie založené na zastaralých představách, jejichž původ sahá desítky let, nebo dokonce celé generace do minulosti. To západnímu chápání toho, kde se v těchto konfliktech nacházíme, a tedy i toho, jak blízko jsme jejich konci, nesmírně komplikuje situaci. Bylo by únavné vyjmenovávat je všechny, ale několik z nich proberu a uvidíte společná vlákna, která je spojují.
Do západního strategického povědomí se pomalu začíná vracet pojem opotřebení. Říkám „vracet“, protože první světová válka byla samozřejmě v podstatě opotřebovací válkou, v níž početní převaha, přístup k surovinám a výrobní kapacity nakonec vyčerpaly ústřední mocnosti natolik, že se začaly rozpadat. První světová válka však z lidové, a dokonce i elitní paměti do značné míry zmizela, s výjimkou karikatury nesmyslného vraždění, a proto se domníváme, že se z ní nelze ničemu naučit. Prostředky věnované studiu první světové války a psaní o ní jsou nesrovnatelně menší než prostředky věnované druhé světové válce, přestože na západní frontě probíhalo v letech 1914–1918 mnohem více bojů než za pozdějšího konfliktu. Dokonce i při studiu druhé světové války jsou otázky válečné výroby, přístupu k surovinám a spojenecké výhody v podobě značných zásob koloniální pracovní síly zpravidla přenechávány odborníkům a přednost se dává psaní o velkých a vzrušujících bitvách. Právě v těchto oblastech však nakonec spočívala rozhodující výhoda. Strategické bombardování bylo neúspěšnou strategií opotřebení, protože nebylo natolik přesné, aby dokázalo zničit německou průmyslovou výrobu.
Proto nechápeme, že válka může ve skutečnosti „skončit“, jakmile jedna strana již nedokáže nasadit dostatečný počet lidí a techniky a nemá přístup k palivu, munici, a dokonce ani k potravinám potřebným k jejich podpoře nebo k dopravním prostředkům, jimiž by je přepravovala. Nemusí to však znamenat úplné zničení. Ještě v květnu 1945 mohl Wehrmacht nasadit do pole přibližně pět milionů lidí, ale jen málokdo z nich se nacházel na správném místě. A když o několik měsíců později kapitulovalo Japonsko, zbývalo mu ještě poměrně mnoho letadel, ale nemělo pro ně palivo. Zdá se tedy, že součástí současné ruské strategie na Ukrajině je zničit ukrajinskou schopnost skutečně nasazovat vojáky a bezpilotní prostředky, které země má, útoky na sklady paliva, dopravní spojení a infrastrukturu. Nedokážete-li své síly vůbec přivést do kontaktu s nepřítelem, nejsou vám příliš užitečné. Stejně tak může postačit opotřebení některých klíčových schopností. Spojené státy a Izrael se blíží okamžiku, kdy jim již nezbude dostatek raket, aby mohly Íránu způsobit nějaké škody. Jakmile této fáze dosáhnou, nebude počet lodí nebo letadel v oblasti důležitý, protože pokud se Írán do té doby sám nezhroutí, prohrají.
Některé lidi šokovalo zjištění, že Spojeným státům docházejí rakety, ve skutečnosti je to však přirozený důsledek jejich doktríny a očekávání. Za studené války se nepředpokládalo, že by konflikt s Varšavskou smlouvou trval dlouho. Letectva obou stran by byla po poměrně krátké době z větší části na odpis a nemělo smysl nakupovat rakety, které by nikdy nebylo možné použít. Stejně tak během krátkých a někdy prudkých konfliktů po roce 1990 nebyly velké zásoby raket potřebné. Větší zásoby by koneckonců znamenaly vybudovat více skladů, zaměstnat více lidí, zajistit rozsáhlejší dopravu a vůbec předpokládat, že samotné odpalovací platformy vydrží dostatečně dlouho, aby mohly dodatečné zbraně použít. Rusové si vzhledem ke zcela odlišné vojenské tradici a historickému důrazu na opotřebovávací válku ponechali obrovské zásoby všeho možného, protože člověk nikdy neví.
Přestože se nyní objevují snahy zvýšit zásoby klíčových zbraní, Západ nikdy nebude schopen úspěšně vést opotřebovací válku proti Rusku, protože potřebná průmyslová a technická infrastruktura neexistuje a nelze ji znovu vytvořit. Je dokonce pochybné, zda vůbec někdy existovala v potřebném rozsahu. To platí bez ohledu na technické schopnosti západní výzbroje a na omezený potenciál ke zvětšení západních ozbrojených sil. Politické důsledky jsou obrovské a zdá se, že se nad nimi nikdo vůbec nezamyslel. A tím, že Západ posílá své zbraně na Ukrajinu, dlouhodobý problém jednoduše zhoršuje. Drony nepomohou, protože Rusové budou mít vždy výrobní převahu; a ostatně viz následující odstavce. Vojenský trh je navíc dnes natolik internacionalizovaný, že západní země zpravidla dovážejí nejméně padesát procent součástek a podsestav, nemluvě o surovinách. Na světě je pravděpodobně půl tuctu zemí, které by mohly výrobu a údržbu letounů F-35 v podstatě zastavit.
Jedno z nejpodivnějších slepých míst západní doktríny spočívá v podceňování významu nepřímé palby, což má obrovské důsledky, kdyby si jich jen někdo ráčil všimnout. Dělostřelectvo sice bylo vždy součástí západních vojenských struktur – Napoleon byl ostatně dělostřeleckým důstojníkem –, nikdy však nemělo stejnou prvořadost jako v ruské a později sovětské tradici. Po druhé světové válce se tato priorita začala vztahovat také na rakety. Sovětský svaz zajal tisíce německých vědců a techniků, z nichž mnozí měli zkušenosti s prací na raketě V-2, a pověřil je výrobou jejího klonu. Nejprve šlo o kopii a poté o další vývoj V-2, na Západě známý jako SCUD. Po celou studenou válku vyráběl Sovětský svaz stále více a stále lepších raket s delším doletem a tato technologie se ve velkém vyvážela. Pro Západ však nikdy nepředstavovala prioritu. Ten dával přednost pilotovaným letadlům a konvenční útočné rakety téměř úplně zanedbával. Počet a kvalita ruských raket způsobily po roce 2022 šok – do té doby byly odmítány jako pouhé prototypy a technologické demonstrace –, západní reakcí však nebyla snaha vyvinout podobné technologie. To by vyžadovalo úplné přehodnocení západního strategického postoje, k němuž nedojde. Reakcí bylo spíše existenci této schopnosti pokud možno přehlížet a následně navrhovat, že se jí budeme bránit protiraketovými systémy. Skutečnost, že země údajně technicky tak zaostalé, jako jsou Severní Korea a Írán, dokážou takové rakety nasadit a že proti nim má Západ jen slabou obranu, zřejmě dosud pořádně nepronikla do obecného povědomí.
Existuje zde však ještě další problém, který skutečně souvisí s pojmem opotřebení. Až donedávna byl letecký útok obtížný a nákladný, zatímco protivzdušná obrana byla levná. Bombardér z druhé světové války byl drahý a složitý stroj s posádkou, jejíž výcvik trval několik let. Mohla jej sestřelit levná protiletadlová munice nebo nanejvýš mnohem levnější noční stíhačka. Dokonce i dnes je letoun F-35 zranitelný sériově vyráběnými raketami, které stojí zlomek jeho ceny. Vysoce přesné útočné rakety tento poměr obracejí. Obrana proti nim je nákladný a pracný proces, který vyžaduje soustavy složitých systémů, přičemž i poměrně malý počet raket je může zahltit. Jsou-li navíc zničeny radary – jako v současné válce s Íránem – nebo jsou-li zásoby obranných raket jednoduše vyčerpány, systém přestává fungovat. V jakémkoli konfliktu se Západem by Rusové dokázali zahltit protiraketovou obranu, kterou by Západ mohl mít, obrovským počtem dronů a klamných cílů, docílit spotřebování obranných raket a ponechat cíle z velké části bezbranné.
Je těžké vystihnout, jak cizí je to západním zkušenostem a způsobům uvažování, ale pokusme se o to pomocí důvěrně známého přirovnání – kriketu. Američané si mohou představit baseball. Pálkař stojí před brankou. Chce sice získávat body, ale jeho první prioritou je branku chránit. K tomu potřebuje situační povědomí. Ví, kdo jsou nadhazovači a odkud míček přichází. Ví, jak jsou rozmístěni hráči v poli, a tedy i kterými směry může bezpečně odpalovat. Ví, jakému typu nadhazovače čelí a kdy má míček očekávat. Přesto má po jeho odhození jen asi sekundu na rozhodnutí, jak jej zahraje. Nyní si představte situaci podobnou protiraketové obraně proti útoku, který již zničil radary dlouhého dosahu. Náš pálkař neví, který ze soupeřových hráčů má míček ani jak a kdy jej hodí. Neví, z kterého směru míček přiletí, kdy to bude ani jakou bude mít rychlost a výšku. Ve skutečnosti je to však ještě horší, protože proti němu může být současně hozeno mnoho míčků a on musí posoudit, které z nich jsou nebezpečné. A několik dalších soupeřových hráčů předstírá, že míček hází, aniž by ho skutečně hodili.
Jako všechna přirovnání ani toto nelze rozvíjet do nekonečna, ale chci zdůraznit mimořádně krátkou dobu, která je k rozhodování k dispozici. Čím rychleji je míček hozen, tím méně času zbývá. S tím, jak se rakety stávají rychlejšími a rychlejšími a zároveň dokážou manévrovat, může nastat okamžik, kdy bude jejich zachycení v dostupném čase fyzicky nemožné. Je třeba mít na paměti, že obránce musí vypočítat nikoli to, kde raketa právě je, ale kde bude ve chvíli, kdy k ní obranná raketa dorazí, a obranná raketa musí mít dostatek času se tam dostat. Představte si pálkaře čelícího míčku, který letí příliš rychle na to, aby jej vůbec viděl, a navíc uhne a přiblíží se z druhé strany branky. Několik zemí na světě, které nemusí být k Západu právě přátelské, dnes takovou technologii vlastní. Jednotlivé rakety lze možná spolehlivě zachytit; salvy raket, jak jsme již viděli, nikoli.
Každé z těchto slepých míst je zase výsledkem nezájmu vládnoucí třídy o vojenské záležitosti a vojenskou techniku. Její příslušníci již nevykonávali vojenskou službu ani neměli v rodinách živé vzpomínky na válku. Prezident Chirac sloužil jako výsadkář v Alžírsku. Byl víceméně posledním svého druhu. „Vojenská kultura“ vládnoucí třídy i komentátorské kasty – buďme laskaví a říkejme jí tak – se skládá z matně zapamatovaných historických knih z éry Barbary Tuchmanové či Williama Shirera, hollywoodských válečných filmů, politických lidových vyprávění z minulosti, dokumentů na YouTube a útržků, na něž narazili na internetu. Všemu je přikládána stejná poznávací hodnota a všechno je vzájemně promícháno. Mnohé představuje jakousi zděděnou moudrost z doby před několika generacemi. Nic jiného například nemůže vysvětlit bizarní představy o „doprovázení“ lodí Hormuzským průlivem. Tento koncept pochází z válek minulého století, kdy obchodní lodní dopravu ohrožovaly německé ponorky, a lodě proto byly seskupovány do konvojů a chráněny doprovodnými plavidly, což prudce snižovalo ztráty. Dnešní hrozba však nepřichází od jednotlivých plavidel, nýbrž od rojů dronů a raket, proti nimž se, jak jsme viděli, nelze ve velkém měřítku ubránit. Účelem útoku navíc nemusí být lodě potopit, ale odradit je od vyplutí. Za těchto okolností „doprovod“ poskytuje více cílů, ale jen velmi malou ochranu. Lidé se však mohou alespoň utěšovat tím, že vědí, co tato slova znamenají.
To je jeden z mnoha důvodů, proč by se řeči o „znovuvyzbrojení“, na rozdíl od mírného zvýšení početní síly ozbrojených sil, neměly brát vážně. Jak často tvrdím, skutečné problémy, kterým dnes Západ čelí, jsou především pojmové a psychologické. Patří k nim nadměrná závislost na abstraktním uvažování a lpění na řadě norem odvozených z minulosti, jako v právě uvedeném příkladu. Západ již neví, k čemu ozbrojené síly potřebuje ani jak by je použil. „Obrana proti Rusku“ je heslo, nikoli úkol, a sama je výsledkem nekritického oživování vyčerpaných starých klišé z politického folkloru období od třicátých do osmdesátých let, protože nic jiného západní představitelé neznají. Důsledkem je, že navzdory zkušenostem z Ukrajiny a Íránu obrovská setrvačnost systému nadále pohání systém jedním směrem – tím, který je již známý.
Vezměme si například záhadný americký program F-47, jehož cílem je vyrobit letoun pro získání vzdušné nadvlády v polovině tohoto století. Již samotná existence tohoto programu podle všeho ukazuje, že nebyl učiněn žádný vážný pokus poučit se ze zkušeností Ukrajiny a Íránu. Letoun pro získání vzdušné nadvlády předpokládá prostředí, v němž o tuto nadvládu soupeří jiná letadla. Přecházejí-li protivníci stále více k používání raket k ovládnutí vzdušného prostoru, je otázkou, zda má program jako F-47 vůbec velký smysl. Obranné programy samozřejmě probíhají po celá desetiletí a nelze všechno změnit přes noc, někdo by však měl alespoň přemýšlet o tom, zda éra pilotovaných stíhacích letadel víceméně nekončí. To je zvlášť důležité, pokud je, jak tvrdím, „konec“ současné ukrajinské krize ještě velmi vzdálený a pokud Rusové po dosažení svých bezprostředních cílů pravděpodobně začnou používat technologie, které mají oni a my nikoli, k politickému zastrašování. Přesto příliš nevěřím ani ve schopnost západních představitelů uvědomit si, že byli zastrašeni.
To je zase jedním z projevů širšího problému, totiž historické tendence považovat Západ za normu. Dělají-li Rusové nebo Íránci něco jinak než my, musejí se mýlit. Jestliže my z definice postupujeme správně, měli bychom zvítězit, a proto nemusíme nic podstatného měnit. Západ podléhá módním trendům ve vojenském myšlení – nejnovějším jsou drony –, nic však nenasvědčuje tomu, že by byl ochoten provést zásadní přezkoumání své strategie. Sám jsem se několika údajných strategických revizí účastnil a je podivuhodné, jak často dojdou k závěru, že v zásadě stejně děláme správnou věc. To je samo součástí obrovského přeceňování západních norem a západní moci ve světě, které přežilo celá desetiletí zklamání a stále má velkou sílu, zejména proto, že o strategických otázkách a zájmech mimo Západ víme jen málo a ani se neobtěžujeme něco zjistit. Vycházíme z předpokladů o západní moci a vlivu, které jsou založeny spíše normativně než pragmaticky. Předpokládáme, že lidé, kteří znějí, jako by mohli přemýšlet podobně jako my, skutečně přemýšlejí podobně jako my, protože náš způsob myšlení je jednoduše nadřazený. Předpokládáme, že západní doktrína, výcvik a výzbroj jsou nejlepší, protože jsme nikdy vážně nezkoumali jiné možnosti, a jakmile se některá z nich ukáže jako nedostatečná, hledáme někoho, koho bychom mohli obvinit.
Z toho vyplývá, že výrazně přeceňujeme svou schopnost ovlivňovat vývoj krizí, a zejména způsob, jakým skončí, a arogantně si připisujeme zásluhy za věci, na něž jsme ve skutečnosti měli jen malý vliv. Zvláštní problém to představuje ve Washingtonu, kde pouhá velikost a složitost systému a neustálé osobní boje o kontrolu nad každou otázkou znamenají, že zbytek světa má pouze epizodní roli. Jsem přesvědčen, že ve Washingtonu skutečně existovali lidé, kteří věřili, že dodávky zbraní a peněz mudžáhidům v Afghánistánu prostřednictvím Pákistánu pomohly rozbít Sovětský svaz, stejně jako tam dnes nepochybně existují lidé, kteří si myslí, že hrstka amerických vojáků v severní Sýrii svrhla Asada a dosadila současný režim v Damašku. Naznačit ve Washingtonu, že v takových situacích má schopnost samostatně jednat také někdo jiný než Spojené státy, a zejména místní aktéři, představuje profesní sebevraždu. Taková kolektivně sdílená halucinace může být samozřejmě velmi přitažlivá – dokud nezakopne o realitu.
Obecněji řečeno je snaha skutečně se vyznat v ďábelské složitosti například blízkovýchodní nebo západoafrické politiky celoživotní prací pro odborníky a západní metropole se o takovou míru podrobností zpravidla jednoduše nezajímají. Po celé generace bylo snazší odvolávat se na argumenty velmocenské politiky, než věnovat pozornost skutečným poměrům na místě, a mnoho se na tom nezměnilo. Od sedmdesátých let západní mocnosti tvrdily, že hnutí za nezávislost v Africe jsou pouhými nástroji Moskvy, protože hledala podporu v Sovětském svazu. Ještě v roce 1990 někteří pravicoví politici zuřivě kritizovali BBC za přímý přenos propuštění „teroristy“ Mandely. „Vměšování“ Sovětského svazu bylo spatřováno všude. Pravicoví novináři, podněcovaní neidentifikovanými „zpravodajskými zdroji“, v sedmdesátých letech tvrdili, že de Gaullovo rozhodnutí stáhnout francouzské síly z integrované vojenské struktury NATO zosnovala KGB. Politický folklor je natolik bez fantazie a originality, že dnes kolují v podstatě stejné druhy představ. Politikům a komentátorům umožňují vyhýbat se složitosti skutečného života a kochat se představou tajemného a okouzlujícího světa „psychologických operací“, „barevných revolucí“ a „nastrčených prostředníků“, o němž ve skutečnosti nevědí téměř nic. A když se spleteme, následky se nás přece netýkají.
Alespoň se nás netýkaly. Když Chalmers Johnson vytvořil pojem „zpětný úder“ neboli blowback, měl na mysli širší politický odpor vůči Spojeným státům a škody způsobené jejich zájmům v důsledku jejich vlastního chování. V poslední době jsme však konečně začali chápat, že země, z nichž jsme si udělali nepřátele, mohou rozvíjet schopnost projevit svou nespokojenost praktickými, a dokonce kinetickými prostředky. Íránské rakety již pravděpodobně dokážou zasáhnout jihovýchodní Evropu a zdá se, že Severní Korea staví nejméně jednu balistickou raketonosnou ponorku s jaderným pohonem, která by teoreticky mohla ohrožovat velkou část světa. Výsledkem je obvyklá směs popírání a počínající paniky. Svět přece nemá takový být a nikdy nás nenapadlo představit si, co by se stalo, kdyby takový skutečně byl.
Panika pramení z postupného poznání, že západní jednání může mít skutečné následky. Po několik desetiletí sloužilo tvrdé vystupování a jednání proti Číně, Rusku nebo Íránu především domácímu publiku a jeho účelem bylo působit radikálněji a neústupněji než ostatní aktéři. Co si o tomto chování mohly myslet jeho cíle, nebylo podstatné a stejně s tím nemohly nic dělat. To se nyní samozřejmě změnilo, ale návyky celých generací umírají těžko. Nejde o to, že by se západní vlády snažily „vyprovokovat válku“ s Čínou. Nedokážou se pouze zbavit zvyku této zemi vyhrožovat a urážet ji, protože jsou pevně přesvědčeny, že to nikdy nebude mít žádné praktické následky. Jemnost, s níž si Číňané dosud počínají, ovšem zjevně přesahuje to, čemu jsou západní politické systémy schopny snadno porozumět.
Z toho vyplývá, že Západ nyní do značné míry ztratil schopnost určovat, jak se krize budou vyvíjet, a především kdy a jak skončí. Neznamená to, že se jiné státy staly všemocnými. Znamená to pouze, že trvalou západní převahu již nelze automaticky předpokládat. Platí to jak pro každodenní kontrolu nad vývojem konfliktu – pro takzvaný Boydův cyklus –, tak pro dlouhodobější vývoj. Nic však nenasvědčuje tomu, že si to Západ uvědomil nebo že jeho rozhodovací systémy dokážou skutečně pochopit a zohlednit cíle a schopnosti ostatních. Pozornost se nadále upíná k tomu, co jsou západní politické systémy schopny přijmout, jako by na ničem jiném nezáleželo, a k následnému přesvědčení, že Západ může oznámit, jak krize skončí, a realita se tomu poslušně přizpůsobí. Uzavřeme tedy úvahu návratem ke dvěma současným příkladům, na nichž uvidíme, jak se výše popsané problémy projevují.
V případě Ukrajiny se Západ rozhodl nevěřit varováním z Moskvy před možnými následky svého jednání. Částečně to vycházelo z iluze západní síly a ruské slabosti, částečně však také z politické nepřijatelnosti představy, že by NATO mělo skutečně změnit své chování a brát ohled na názory druhých. Západ od počátku nechápal povahu války. Rozhodl se ji vykládat jako dobyvačnou válku, ačkoli byla původně zamýšlena jako politický šok a následně se proměnila v opotřebovávací válku, na niž se Rusové připravili. Západ se ve skutečnosti ani neobtěžoval situaci pochopit – válka měla přece brzy skončit. Neskončila však a samotná délka bojů se stala problémem, protože odhalila významné průmyslové slabiny Západu. Ruské používání raket všechny překvapilo, ale prozatím bylo odloženo do kategorie „příliš obtížné na přemýšlení“. Především však Západ, uvázlý v tradičních představách o válce a míru, stále lpí na myšlence, že krize bude mít jasný Konec, k němuž dojde prostřednictvím mírové konference, jejíž podmínky bude moci diktovat. Poté se všechno rychle vrátí k normálu a Rusko bude prosit, aby smělo být znovu přijato do „mezinárodního systému“.
Jakkoli je to směšné, představuje to v tuto chvíli maximum, které si západní systém dokáže představit. Ve skutečnosti budou o okamžiku ukončení rozhodovat Rusové a my nevíme – a možná se ještě nerozhodli ani oni –, jakou podobu bude poválečné uspořádání mít. Můžeme se však těšit na zastrašující využívání vojenských schopností, na jednu politickou krizi za druhou uvnitř NATO i mezi NATO a Ruskem a na další podobné radovánky. Západ má jen málo možností, jak se tomu vyhnout, a s každým dalším dnem bojovného pózování jich ubývá. Viděl jsem fantazie o partyzánské válce a terorismu, ale nejsme v padesátých letech a pouze to ukazuje, jak pevně se problémů současnosti drží vzpomínky na dávnou a jen napůl pochopenou minulost. Žádná nekonečná válka proti Rusku nebude, stejně jako nepokračovala po roce 2021 v Afghánistánu, ačkoli komentátoři tvrdili, že Spojené státy povedou válku zpoza hranic a nikdy se nestáhnou. Kdy jste naposledy slyšeli některého amerického činitele s rozhodovací pravomocí tuto zemi vůbec zmínit? A co obávaný vojensko-průmyslový komplex – nedonutí válku pokračovat? Možná není až tak obávaný. Mezi největšími americkými společnostmi seřazenými podle tržeb v časopise Fortune není v první padesátce žádná zbrojní společnost. Velká část hospodářské moci leží jinde a eskalovat koneckonců nelze pomocí prostředků, které nemáte.
Do značné míry totéž platí o Íránu. Íránci sice ještě zdaleka nejsou vítězi, mají však iniciativu a samotné Spojené státy nemohou zvítězit. Proto je znepokojivé sledovat, jak se američtí komentátoři již pokoušejí plánovat nějaký budoucí obnovený konflikt s Íránem, jako by něco takového bylo možné. Toto selhání je výsledkem směsi arogance, výše zmíněného zděděného vojenského a politického folkloru a prosté neochoty studovat íránské vojenské schopnosti – protože koho to zajímalo? Íránský politický systém a povahu jeho společnosti nebylo nutné zkoumat; stačilo je předpokládat. A představu účinné íránské odvety, pokud byla vůbec vzata v úvahu, bylo možné odmítnout, protože by zpochybnila životaschopnost celého podniku. To všechno bylo předvídatelné a do jisté míry bylo v obecných rysech také předpovězeno. Budoucí vývoj krize nyní závisí především na Íránu, což je pro Západ nepříjemné a neznámé postavení.
Nic z našeho zděděného a archaického chápání války a míru, příčin konfliktů ani důvodů, proč konflikty končí, není v této situaci k ničemu. V obou případech bude nejpravděpodobnějším výsledkem dlouhé období napětí nízké intenzity, které by vyhovovalo Rusům, respektive Íráncům, ale zatěžovalo by a pravděpodobně nenapravitelně rozštěpilo soudržnost Západu. Jinými slovy, ještě není konec – a nebude to Západ, kdo rozhodne, kdy to skončí.
.
Zdroj: Aurelien2022.substack.com
Napsat komentář