Jistě vás překvapí, že neexistuje žádná obecně přijímaná definice „demokracie“, stejně jako je na světě jen málo zemí, které by výslovně tvrdily, že demokraciemi nejsou. Hrdě prohlašovat vlastní národ za nedemokratický vyšlo z módy, i když ne nutně úplně z užívání. Poznamenejme si tu jen mimochodem, že stejně jako spousta liberálních politických idejí může i demokracie znamenat v podstatě cokoli, co chcete, aby znamenala – podle toho, jakou moc a vliv dokážete uplatnit. A různé, dokonce i protichůdné výklady demokracie mohou docela šťastně koexistovat v mysli moderního politika nebo komentátora a být podle potřeby vytahovány v různých situacích.
A v mnoha ohledech je právě to kořenem problému. „Demokracie“ je slogan, hodnotový soud spíš než popis, výraz chvály a nadávky v politických debatách spíš než definovaný program. Být „demokratický“ znamená být dobrý; být „antidemokratický“ znamená být vnímán jako Jiný, jako Agambenův psanec – doslova někdo stojící mimo ochranu zákona –, proti němuž lze legitimně použít všemožná jinak nepřijatelná opatření. Protože je tedy „demokracie“ do značné míry termínem bez obsahu, její význam v daném kontextu přirozeně určuje poměr politických sil, které ji obklopují. Žádný soud by například nemohl rozhodnout, zda je nějaká iniciativa, osobnost nebo strana „demokratická“, leda odkazem na zákony, které jsou samy produktem poměru politických sil. Výsledkem je naprostý zmatek v pojmech, a když ten nastane, nevyhnutelně následuje naprostý zmatek v diskusi a argumentaci.
Kdyby se jich někdo zeptal, většina lidí by zopakovala to, co o demokracii slyšela nebo se naučila. Pro některé je to „vláda lidu“, doslovný překlad z řečtiny. Pro jiné jsou to „volby“. Dvě věci jsou okamžitě zřejmé. Jednak mezi těmito dvěma představami není žádná zjevná souvislost – Sovětský svaz měl volby, zatímco Řekové je v našem smyslu neměli – a není ani jasné, zda má být ta druhá zvláštním případem té první. A každá z nich v sobě taky skrývá řadu nevyslovených předpokladů, podmínek a neřešitelných problémů. Některé otázky jsou velmi zásadní. Jak lid vládne? Znamená ten pojem vůbec něco? Nejsou lidé beztak v naprosté většině otázek rozdělení? Kdo rozhoduje o tom, co si lid myslí? Má se všechno řešit referendem, nebo dokonce losováním? Co se stane, když se udělají chyby? Co se stane, když se lid nedokáže rozhodnout? A co volby? Jakékoli volby? Dobře, a co „svobodné a spravedlivé“ volby? V tom případě: jak to posoudíte a kdo to posoudí? Jsou „svobodné volby“ takové, v nichž může kandidovat kdokoli? Nebo jsou někteří lidé – řekněme „krajní pravice“ – z kandidatury vyloučeni? A pokud ano, kdo o tom rozhoduje a co to udělá s pojmem „svoboda“? A co je „spravedlivá“ volba? Kdo to posoudí? Vlastně: jak by „spravedlivá“ volba vůbec vypadala? Co když strana vyhraje v počtu hlasů, ale nezíská většinu křesel? Je to spravedlivé? Má poražená strana vždy přijmout porážku? Co když došlo ke zjevnému a průhlednému volebnímu podvodu? Nebo k víceméně zjevnému podvodu? Nebo k náznakům podvodu, ale nikdo si není jistý? Nebo k obviněním z podvodu, která jsou ostře popírána?
Tohle všechno je sice dobrý materiál pro semináře politologie a vznikla k tomu obrovská literatura, do níž tu není čas zacházet, ve skutečnosti je to ale mnohem vážnější. Pravda je taková, že většina lidí o sobě nepřemýšlí jako o lidech žijících „v demokracii“. Přemýšlejí o sobě jako o lidech žijících v zemi, kde stát reaguje nebo nereaguje na jejich potřeby, kde stát sám funguje dobře nebo špatně, chová se k nim dobře nebo špatně, poskytuje nebo neposkytuje služby, které potřebují, chrání je nebo nechrání, kde je politický systém více či méně poctivý a kde tento systém v konečném důsledku reaguje nebo nereaguje na veřejné mínění. Abstraktní úvahy o teorii „demokracie“ do řeči obyčejných lidí nevstupují, a právě proto krvavě děsivá varování před „koncem demokracie“ málokdy někoho zasáhnou. „Jestli je tohle demokracie, tak si ji nechte,“ je tak běžná reakce lidí, na které takové hrozby dopadají.
Problém je samozřejmě v tom, že „demokracie“ je prototypickým liberálním tématem. Předem a normativně je to Dobrá Věc, což znamená, že argumenty proti ní, nebo dokonce argumenty o ní, jsou automaticky vyloučeny, a ti, kdo se odchýlí od dovolené úzké normativní linie vyjadřování – která se ovšem podle okolností pohybuje všude možně –, mohou být bezpečně exkomunikováni. Navíc je to oblast vysoce technická, plná pravidel a předpisů, a zdroj nekonečných profesních příležitostí pro právníky, novináře, akademiky, volební analytiky, tvůrce veřejného mínění a spoustu lidí, kteří neumějí nic jiného. A konečně umožňuje, aby boj o moc, rozhodovaný a řízený takovými lidmi, zůstal do značné míry neideologický – tím, že se trapné ideje vyloučí hned na začátku –, a zároveň dovoluje svým praktikům shlížet na nás ostatní s morální nadřazeností, když nám říkají, co máme dělat a koho nemáme volit. Protože žádné z jejich slov neznamená nic přesného, ti, kdo ovládají diskurs, nemají potřebu racionálně argumentovat pro přijatelnost či nepřijatelnost idejí, kandidátů nebo stran, ani proti ní. Stačí tvrzení. Tato strana nebo tento kandidát je tedy extremistický, tento umírněný, tyto volby byly spravedlivé, tyto ne, tento kandidát ve skutečnosti vyhrál, ačkoli měl podle všeho prohrát, a tento kandidát opravdu vyhrál, protože opozice podváděla. Protože neexistuje povinnost předložit jakýkoli důkaz, neexistuje ani způsob, jak taková normativní tvrzení ověřit, natož jim odporovat. Máme je prostě přijmout.
Skutečnost, že mezi tím, co lidé od svých vlád chtějí, a tím, co je systém dnes ochoten poskytovat, zeje obrovská propast, vede také k související otázce legitimity. Stejně jako „demokracie“ je i „legitimita“ neužitečně vágní pojem. Slovo je samozřejmě odvozeno z latinského lex, tedy „zákon“, z něhož máme i „legální“, „legislativu“ a další příbuzné výrazy. Jednovětá definice legitimní vlády tedy zní: vláda, která byla zákonně zvolena. Děkujeme. Nuže, v tuto chvíli si můžeme připomenout, že hodně záleží na tom, kdo pravidla stanovuje: sovětská vláda byla koneckonců zvolena zákonně. Záleží také na tom, jaká ta pravidla jsou. Moderní liberální myšlení považuje za legitimní takovou vládu, která byla zvolena podle puntičkářských a složitých volebních pravidel a která, alespoň teoreticky, jedná podle řady formálních právních omezení. Obsah toho, co dělá, se považuje většinou za irelevantní, pokud jsou dodrženy správné procedury. Navíc v pravém liberálním duchu, který složité věci dělá ještě složitějšími, musejí politické systémy mít také „brzdy a protiváhy“, „dohled“ a „vyvažující mocenské síly“: vágní a sporné pojmy, které se od sebe možná liší a možná neliší, ale v každém případě poskytují výdělečné zaměstnání příslušníkům profesionální a manažerské kasty – PMK –, kteří zrovna nejsou ve vládě, případně usilují o moc jinými způsoby. A pokud jste profesor veřejného práva, můžete tak psát učené články pro masy a vysvětlovat jim, jak hrozivě složité jsou ve skutečnosti docela jednoduché otázky legitimity.
Naznačil jsem ale, že za veškerým tím zmatkem kolem „demokracie“ stojí problémy politického inženýrství. Podívejme se tedy na ten hlavní, který lze snadno shrnout: kdo přijímá rozhodnutí, na jakém základě si nárokuje legitimitu k tomu, aby je přijímal, a jak dosáhne toho, aby tato legitimita byla přijata? Poslední bod ve skutečnosti předchází těm ostatním, protože zatímco holá moc a použití násilí mohou jednotlivcům a skupinám umožnit přijímat a vynucovat rozhodnutí do určité míry, funkční společnost se takto vybudovat nedá. Skutečně zajímavá otázka, kterou v naší době jako první formuloval Michel Foucault, i když ji nevymyslel, nezněla ani tak, proč se lidé bouří, nýbrž proč lidé poslouchají. A odpověď ve všech svých podobách je mnohem složitější, než byste si možná mysleli.
Po většinu lidských dějin lidé o takových otázkách vědomě nepřemýšleli. Kdybyste zastavili Asyřana nebo Egypťana z rané dynastie a zeptali se ho, proč poslouchá svého vládce, vypadal by zmateně a řekl by něco jako: „Tak to prostě je.“ A ono to tak bylo. My na moderním Západě jsme první civilizací, v níž jsou její prvky – včetně moci, ale i mnoha dalších věcí – navzájem rozpojeny. V rámci velmi širokých kulturních hranic má naše společnost, náš rodinný systém, naše vzdělávací systémy, naše politické systémy, naše filozofie, naše náboženství, naše kosmologie, naše etika, naše zvyky, naše zákony, naše ekonomika, naše pojetí dějin, naše pojetí vědy, naše pojetí umění a skoro všechno ostatní vlastní specifické počátky, vlastní odchylky, řídí se vlastními pravidly a mocenskými strukturami a mají vlastní cíle, často si navzájem konkurující, nebo se přinejlepším navzájem ignorující.
Většině našich předků, a mnoha dnešním společnostem ve světě, by to připadalo neuvěřitelné. Svět byl – a v některých případech zčásti stále je – chápán jako uspořádaný, magický celek, v němž všechno souviselo se vším ostatním a celý svět byl jako kniha, v níž každé zvíře, strom, kámen a přírodní jev byly znamením od Stvořitele. Dnes jsme od takové mentality tak velmi vzdáleni, že je obtížné lidi vůbec přimět, aby přijali, že kdy existovala. Proto dnes komentátoři, a dokonce i historikové, v zoufalství často hledají materialistická vysvětlení věcí, které tehdejší lidé dělali nebo si mysleli z dobře chápaných a přijímaných nemateriálních důvodů, i když nám dnes tyto důvody připadají nepochopitelné. A jejich nedílnou součástí byl smysl pro vrozený Řád. Koneckonců ať už berete mýtus o stvoření své civilizace jakkoli symbolicky, stvoření předpokládá strukturu a struktura předpokládá řád. Žádný Stvořitel přece jen tak něco na zem se slovy: „Poradťe si.“
Konečná rozhodovací moc tedy následovala strukturu určenou stvořením světa, v němž jste žili. Samozřejmě mnoho každodenních rozhodnutí přijímaly tradiční sociální struktury: setba úrody mohla vyžadovat rituální oběť, ale podrobnosti vypracovali stařešinové vesnice, kteří to předtím dělali už padesátkrát. Přesto, a neméně v předmoderní Evropě, žili lidé uvnitř božsky vybudovaného a ustanoveného vesmíru, v němž věci byly takové, jaké byly, protože takové byly. Předmoderní vesmír byl hierarchický, přinejmenším stejně ve své kosmologii jako v politickém uspořádání a sociální struktuře. Především byl jeho pohled na realitu symbolický a metaforický, nikoli založený na doslovném výkladu textů: mapy často zobrazovaly Jeruzalém jako střed světa ne proto, že by jím geograficky doslova byl, ale proto, že byl symbolickým středem světa. Bible neměla být vykládána doslovně, nýbrž podle čtyř vrstev rostoucí symboličnosti. Králové a císaři byli polobozi – v některých společnostech samozřejmě skuteční bohové –, jejichž dotek mohl uzdravovat, jejichž zdraví se odráželo ve zdraví země a kteří byli ustanoveni Bohem, přičemž každému, kdo by se je pokusil svrhnout, hrozily těžké tresty. To vše bylo součástí přirozeného řádu věcí.
Ani v principu si nedokážeme představit, jaké to muselo být žít v takové společnosti, kde Slunce a Měsíc byly živé bytosti, kde zvířata měla duše – odkud si myslíte, že pochází slovo „animal“? – a kde Země, lidský rod a jeho vztah ke stvořitelskému Bohu byly doslovně i symbolicky středem všeho. Vlastně ani nemá smysl se o to pokoušet, což je možná důvod, proč historikové poněkud zoufale prohledávali záznamy oněch dob, aby našli nejmenší ekonomické a politické předchůdce modernity, které se v praxi obvykle rovnají nanejvýš velmi málu. Pokusy tvrdit, že i dnes žijeme v „magickém“ vesmíru, protože lidé čtou v médiích astrologické sloupky, jsou v tomto kontextu upřímně řečeno pošetilé.
Tento způsob myšlení nezemřel přes noc s „novou filozofií“, která, jak si stěžoval John Donne, „zpochybňuje vše“. Představa božsky uspořádaného a strukturovaného světa, a tudíž společnosti, a tudíž legitimního politického systému, přetrvala hluboko do osmnáctého století a v lidové kultuře mnohem déle. Jak kdysi zpívaly děti v kostele, než byla tato sloka cenzurována:
Boháč na svém hradě / chudák u jeho vrat,
Bůh je učinil, vysoké i nízké / a určil jejich stav.
Obyčejní lidé té doby také nemuseli nutně vřít protodemokratickými revolučními myšlenkami, i když si stěžovali. Většina stížností – jako ve slavných francouzských Cahiers de doléances – byla ve skutečnosti reakční, nikoli revoluční povahy: žádala obnovu tradičních privilegií, propuštění zkorumpovaných úředníků a podobně. To, co liberálové vnímali jako pokrok, obyčejní lidé často chápali s nedůvěrou a strachem; zčásti, pravda, z vrozeného konzervatismu, ale zčásti také proto, že to ničilo svět, který kdysi znali, aniž by to poskytovalo jakoukoli soudržnou strukturu, která by jej nahradila. Násilný odpor na západě Francie vůči činům nových revolučních režimů v Paříži mířil proti skupině středostavovských intelektuálů, kteří vypadali, že jsou odhodláni zničit všechno, co světu dávalo jakýkoli smysl, a často zcela zbytečně. Jaký mělo například smysl zavírat kostely, jen aby se pak vytvořil kult Nejvyšší bytosti a od lidí se žádalo, aby ji uctívali?
Je pravděpodobně pravda, že politická filozofie jako liberalismus, založená na prosazování radikálního individualismu, je logicky neschopná rozvinout obecně přijatou zastřešující strukturu. Ironií je, že taková potenciální struktura by se do jisté míry podobala fašismu: má práva a vaše práva nevyhnutelně narážejí na konflikt a silnější vítězí, buď hrubou silou, nebo díky dražšímu právníkovi. Jakmile se však vzdálíte soudržné tradiční teorii moci a odpovědností, podepřené náboženskou vírou ve strukturovaný řád, ocitnete se v politickém ekvivalentu etického zmatku, který popsal Alasdair MacIntyre. Čistě lidské pokusy rozvinout a uskutečnit teorie vlády prostě nedokážou zvládnout složitosti moderních civilizací a téměř vždy degenerují v řadu sloganů, ztělesňujících vágní pojmy, které se pak vynucují pomocí puntičkářských, ale nedokonalých pravidel. To samozřejmě neznamená, že bychom se měli vrátit k božskému právu králů, ale znamená to, že bychom měli přijmout, že politické systémy vytvořené lidmi budou nedokonalé, a přestat nekriticky uctívat nejednoznačné pojmy jako „demokracie“, podobně jako naši předkové ve své době uctívali božsky ustanovené systémy.
Ironií je, že právě ambice demokratických reformátorů – jakkoli byly chvályhodné – vytvořily velkou část problému. Například se tvrdí, že v demokracii má být vláda „odpovědná“ „lidu“: obraz, jako často u liberalismu, pochází z obchodu, takže vláda je jako společnost předkládající své účty nezávislému orgánu ke kontrole. Pokusy tuto představu převést do praxe však nikam nevedly. Kromě voleb, které mají své vlastní problémy, a referend, která mohou přinést špatnou odpověď, neexistuje v praxi žádný způsob, jak by se to mělo dít, ani žádná užitečná definice toho, co má „lid“ v tomto kontextu znamenat. Odpověď je tedy čistě performativní a symbolická: různí příslušníci PMK vystupují v různých rolích v různých strukturách a tvrdí, že zastupují zájmy „lidu“, případně dnes spíše nějaké jeho vymezené části.
Tím vzniká problém, který v minulosti neexistoval a na některých místech stále neexistuje. Když máte vládu, která netvrdí, že je „odpovědná“, například stát jedné strany, náboženskou diktaturu nebo vojenský režim, očekávání lidí jsou tomu odpovídajícím způsobem omezená. Pokud dokážeme soudit, lidé žijící pod takovými režimy je obecně přijímají jako „legitimní“ v tom nejobyčejnějším smyslu, protože jsou založeny na moci, a proto se snaží nedostat se do potíží s úřady. V případě mnoha režimů – například někdejšího Sovětského svazu – tam režim prostě „byl“: legitimita jako taková vlastně nebyla tématem. V mnoha jiných zemích znamená „odpovědnost“ něco mnohem určitějšího a konkrétnějšího: volíte svého místního politika a váš místní politik se stará o vaše zájmy. Politická teorie do toho vstupuje jen zřídka.
.
Zdroj: aurelien2022.substack.com
Napsat komentář