Ukázka z kapitoly Umění starých hudců ze slavné knihy dr. Vladimíra Úlehly (1888 Vídeň – 1947 Brno) Živá píseň.

.

Ještě je brzo obědu a švarný, černý dr. Jožka Frolka, syn zesnulého malíře Antoše Frolky, přichází nám v restauraci Praha vstříc s návrhem, abychom zašli na chvíli dolů do městského sklepa, sešlo se tam prý pár muzikantů a zpěváků pozdravit ses námi.

A tak jsme brzo u sklenky strážnického vína v družné zábavě za stolem dosti hustě obsazeným, když nás byl po vstupu uvítal sám pan starosta Stanislav.

(Později jej Němci zatkli a zahubili v koncentračním táboře spolu s několika jinými strážnickými předáky, se kterými jsme se tehdy v devětatřicátém roce v onom sklepě ještě setkali.)

Co chvíli přistoupí některý z hostí pozdravit se se mnou jako se starým známým. Nejednu tvář musím hádat, protože jsme se už léta neviděli. Ale o to srdečnější je pak vítání se starými druhy.

Vy jste se mezitím pustili do živého hovoru se starým panem Chludem. Nemohu vám dobře v té chvíli říci, kdo vlastně ten pan Chlud je. Tento vyčouhlý, hubený muž, přes svých šestasedmdesát let stále ještě jako mladík, představuje totiž právě konkurenta strážnických hudci! Přišel před lety do Strážnice jako mladík, aby tu založil první plechovou kapelu, a tak zahájil i ve Strážnici onen boj proti smyčcové domácí hudbě, který zatím vedl jinde již k nezvratnému zániku hudecké hry, k zániku tak dokonalému, že dnes na různých slavnostech vystupují „pravé slovácké dechové kapely z X. Y.“, cožje takový protimluv jako pravé dřevěné benátské sklo.

Ale ve Strážnici se na štěstí panu Chludovi nepodařilo smyčce pohřbít, a – budiž mu to ke cti řečeno – on to ani nezamýšlel. Měl sice konkurenční tahání s Janem Mlýnkem, ale sám je moravský Slovák či Valach rodem ze Zlínska, ví dobře o Bartošovi, váží si ho, donesl si z rodné obce zásobu lidových písní toho druhu, jak je zachytil Bartoš v prvé své sbírce v oddílu zlínských kúlaných, a ve Strážnici k tomu přidal znalost mnoha strážnických. A nejen to: přizpůsobil se domácímu mravu a zvolil jakýsi kompromis, který později napodoboval i Jan Mlýnek: do půl noci se hrálo na plechy, od půl noci „na šmytce“.

Tak se přenesla konkurence obou kapel na stejnou úroveň a to nesporně pomohlo, že písně ve Strážnici nezanikly tak rychle jako jinde, kde je plechy v pravém slova smyslu ubily.

Tohle zatím nevíte, ale snad právě proto se pana Chluda otevřeně vyptáváte, nyní právě na nápěv, na který začal minule stařeček Machálek narážet všechny písničky: Zaspala nevěsta zelenej dubině. „Ja tož jak bych to zpíval? Jak všeci“… povídá rozmyslně pan Chlud. – „No ja, oni chcú vědět, esli věc friško alebo pomali,“ pomáhá uvést věc na správnou kolej Jožka Cundrla, starý piják, zpěvák a cifréř. „Ja, tož to je podlevá teho, k čemu by to bylo, es na poslech lebo na danaj,“ odpovídá na to hezký mladý muž – syn Františka Jamného, zpěvák a houslista. „Na danaj by to bylo tak,“ dodává a notí živě beze slov, jen na takové m ta m ta. Zkoušíte to zapsat. – Nu ano, a na poslech Tak byste to vy zazpíval? – obracím se na Jožku Cundrlu. Ten popěvuje rovněž polohlasem. – A co vy, pane Vajčnere? … „Tož stejně, také tak,“ odpovídá lahodným hlasem František Vajčner-Plaček, kterého isme dopoledne marně hledali, a rovněž jen náznakem zanotí. – Srovnáváte záznamy a divíte se: Vždyť oni to přece zpívají každý jinak, každý umístí lichý rytmus na jiném místě. – „Co by ináč, šak to zpívajú všecí na iednu notu, to je pořád tá istá nota,“ vloží se do věci pan Chlud. „Umíte číst noty, pane Chlud? Jak to má být psáno: ve dvoučtvrtním taktu s triolami, či ve tříčtvrtním taktu? Nevycházejí vám na takt tři stejné noty?“ – Pan Chlud se zarazí: „Ja co by tři, šak máme dvě nohy a dvě ruky, tož nač tři?“ – A zbaviv se takto kličky mu nastražené, přece se zamyslí, a aby nás přesvědčil, že ho vedou dvě nohy a dvě ruce, spustí píseň sám tak, že první takt zazpívá právě ve tříčtvrtním metru, ale pak přejde do metra dvoučtvrtního, v němž se to hemží triolami. A že to jsou opravdu trioly, nemůže být pochyby, nebot’ pan Chlud si ukazováčkem pravé ruky důrazně taktuje do dvoučtvrtního taktu. Musím se přemáhat, abych se nezasmál, a vy hledíte zaraženi.

Ale nechci vás uvést do zmatku. Což tu nejsou housle?- Jsou, pan hoteliér má nahoře jedny na klavíře, a pan Chlud už je ladí. – „Tak, prosím vás, pane Chlude, včil to zahrajte, iak by to mělo byt na danaj!“ – „Tož tak,“ povídá pan Chlud a hraje přesně tak, jako dříve notil pan Jamný mladší, to jest dokonale ve dvoučtvrtním taktu, bez triol, bez kvintol.

Zde máte tedy vysvětlení. Setkáváte se tu s něčím, čeho v české písni není. Naše taneční písně změní při každé strofě rytmus dvakráte. Po prvé se strofa zpívá, po druhé a po třetí se beze slov tančí. Při zpěvu ie metron bohaté na trioly a kvintoly v rámci dvoučtvrtního taktu. Rytmus taneční je zjednodušený přesně do čtyř osmin, lichá metra v něm více méně zmizí, a to při druhém opakování více než při prvém…