Text dr. Jaroše Nickelliho dnes uveřejňujeme na připomínku akcí, které se budou o víkendu konat v Brně proti sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft, SdL), hlavní z nich je ve dvě hodiny odpoledne na Dominikánském náměstí, s tím, že průvod k ní začíná v jednu hodinu na Baštách.
.
Útoky na I. československou republiku začaly nedlouho po konci socialistické republiky let 1948-1989. Byly vedeny mj. pod heslem „tragédie zboření starorakouské liberální říše“, jak to dnes vykládá například profesor Bělohradský. Bylo přitom nutno útočit zejména proti jejím třem otcům zakladatelům – TGM, Benešovi a Štefánikovi. Zatímco Beneše se daří napadat trvale kvůli jeho „nelidským dekretům a kolaboraci se Sověty“ (což je zhovadilost vtloukaná úporně do hlav všech následujících generací, nicméně tisíckrát opakovaná se stává jakousi dominantou propagandy), s napadáním TGM je neustálá potíž. Ani Hitler – na rozdíl od Beneše! – se nikdy neodvážil výslovně napadat TGM, jenž pro něj, přes odpor k jeho republice, byl jako „vůdce vybudovaných legií“ nechtěnou autoritou. Takže naši zrádcové a kolaboranti s Říší museli vytahovat proti TGM nejrůznější konstrukty a dokonce výmysly, aby jeho éru, když ne rovnou zneuctili, tak alespoň zpochybnili – zejména v očích mladších, historií státu nepolíbených generací. Nejpohodlnější a nejprimitivnější argument nepřátel I. ČSR byl rádobyargument o původu TGM. Přestože byl dávno vyvrácen vědci, naposledy v knize Stanislava Poláka “ Masarykovi rodiče a antisemitský mýtus“ (Ústav T. G. Masaryka, Praha 1995), přesto i dnes nepřátelé TGM (zejména z Rakouska a Německa) vykládají stále stejné nesmysly o Masarykově židovském původu – že prý Masarykův otec byl otcem nepravým, že TGM byl zplozen z mesaliance matky s rakouským policejním ředitelem (sic!), a když je toto vyvráceno, následují spekulace vskutku barnumské – prý byl „plodem nemanželského styku císaře s jeho matkou“ (!!) Bláboly místo historických reálií mají vytvořit iluzi, že zakladatel ČSR byl nadán vlastnostmi zděněnými po rakouské vládnoucí třídě a dokonce snad i po rakouském císaři. Další rádobyargument tvrdí, že TGM byl spojen „s židozednářskými kruhy“, čemuž odporuje jak neexistence důkazu jako doloženého člena zednářské lóže – na rozdíl od Edvarda Beneše, jenž byl členem lóže Národ – i manželství s Charlottou Garrigue, jež byla unitářkou a charitativní pracovnicí, krutě žalářovanou Rakušany za I. světové války. Samozřejmě se odkazuje na zásah TGM v tzv. hilsneriádě, kdy TGM byl napadán za obranu mladého Hilsnera, neprávem obviněného z vraždy Anežky Hrůzové, což vedlo k neoprávněnému osočování profesora Masaryka ze strany farářských a katolických kruhů. Dokonce mu vyhrožovali i šibenicí… Ovšem největší důvod nenávisti vůči dílu všech tří otců zakladatelů (Štefánik i sám TGM původně byli zastánci monarchismu, ale s vývojem války a pod vlivem prezidenta Wilsona se TGM a Štefánik přiklonili k republice přiklonili, zatímco Beneš byl republikánem od počátku) je tzv. Washingtonská deklarace.
Co je Washingtonská deklarace?Je to na rozdíl od politických deklarací deklarace státoprávní. Je to zakládající manifest nového státu vzniklého z bývalého království pod habsburskou nadvládou. Tento stát má mít formu demokratické republiky, obhájené vlastní vojenskou moci, armádou československých legii o síle cca 140 tisíc mužů. Nejdříve jsme měli vojsko, poté republiku.Tedy Washingtonská deklarace, kterou T. G. Masaryk sepsal po dlouhém studiu, určuje základní atributy nového státu jako výsledku národně demokratické revoluce. Vznikla při pobytu TGM ve Washingtonu a proto nese tento název, i když je kvůli dalším dvěma signatářům datována v Paříži 18. října roku 1918. Zásadní studii o této deklaraci sepsal na základě studia původních dokumentů český badatel profesor J. B. Kozák v díle „T. G. Masaryk a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918“ (Melantrich, Praha 1968). V naší legionářské sokolské rodině se po léta uchoval originál prvního letákového výtisku této deklarace a přežil I. republiku, protektorát i socialismus až do dnešní euristické doby.
Proč zakladatelé vyhlašují republiku? Činí tak v době, kdy Habsburkové nabízejí federalizaci říše proti postupujícím vítězným vojskům Dohody, která na evropském západě porážejí německé Hohenzollerny, proti hroutícímu se Turecku na východě, i proti Rakousku trčícímu na italské frontě, po přechodných dílčích úspěších zatlačeném do defenzívy, která vede USA s prezidentem – „soudcem světa“ Woodrowem Wilsonem k nótě rakouskouherskému ministru Andrássymu poté, co USA a Dohoda uznala Českou národní radu za prozatímní vládu „do voleb čs. národa“. Tehdy TGM, Beneš a Štefánik vyhlašují ve Filadelfii tuto deklaraci. Deklarace je dílem nejen samotných otců zakladatelů, ale dílem součinnosti boje legií za nový stát ze strany Čechů, Moravanů a Slováků, a přidávajících se Rusínů, jejich národní radou v americkém Homesteadu. Ve vlasti je to revoluce lidových mas v době od 14. do 28. října, na Slovensku po vyhlášení Martinské deklarace. Vše to zobecňuje právě Washingtonská deklarace, která je vyjádřením – manifestem – národně demokratické revoluce, která vypovídá habsburskou monarchii a zavádí republikánsko-demokratickou formu nového státu, kdy Češi a Moravané jsou nástupci ujařmeného Království Českého v jeho historických hranicích – zde je první rozpor s kolonizovanými Němci – a na Slovensku je to hranice etnografická podle stávajících národností bývalé tzv. „Horní země“ tisíc let neuznávaných Slováků (viz uherské rasisticky primitivní heslo „Tóth nem Embér“ – „Slovák není člověk“ (sic!) ze strany uherské vládnoucí oligarchie. Pro Rusíny platí totéž (dnes ovšem Maďaři zaujímají příznivější postoje).
Národně demokratická revoluce byla ve východní Evropě (pojem „střední Evropa“, „Mitteleuropa“ je fakticky neopodstatněný účelový konstrukt německých geopolitiků Bismarcka a Neumanna) naprostým unikátem. Vzniklé Československo bylo ve východní Evropě jediným novým ostrovem demokracie, což vyvolávalo trvalo nenávist Maďarů, Poláků, Rakušanů a zejména Němců, stále snících o svých velkostátech na úkor Slovanů.
Co vyhlašovala Washingtonská deklarace? Uvedu pouze revoluční požadavky – ty, které mnohé a zejména dosud vládnoucí německou menšinu uváděly do nesmírného vzteku, vedoucího k dočasnému odtržení čtyř separatistických provincií. Zuřivá byla zejména německá šlechta a němečtí továrníci, bankéři a velkostatkáři, kteří přicházeli o svá dosavadní privilegia, a rovněž římská církev, které po třech stoletích nadvlády přišla o výsady. Všichni byli podrobeni omezení pozemkové držby – něco neslýchaného v dosavadní habsburské říši! Jak to deklarace definovala? Takto:
- Československý stát bude republikou.
- Ve stálé snaze o pokrok zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství, vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího a petičního.
- Církev bude odloučena od státu.
- Naše demokracie bude spočívat na všeobecném hlasovacím právu.
- Ženy budou postaveny politicky, sociálně a kulturně na roveň mužům.
- Práva menšin budou chráněna poměrným zastoupením: národní menšiny budou požívat rovných práv.
- Vláda bude míti parlamentární podobu a bude uznávat zásady iniciativy a referenda.
- Stálé vojsko bude nahrazeno milicí.
- Československý národ provede dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy: velkostatky budou vyvlastněny pro domácí kolonizaci, šlechtické výsady budou zrušeny. (…)
- (…)
- Ve své zahraniční politice přijme československý národ plnou odpovědnost za reorganizaci východní Evropy: cele přijímá demokratický a sociální princip národnostní a souhlasí s naukou, že veškeré úmluvy a smlouvy mají být uzavírány otevřeně a upřímně, bez tajné diplomacie.
- Naše ústava se postará o účinnou, rozumnou a spravedlivou vládu, která vyloučí jakékoli zvláštní výsady a znemožní třídní zákonodárství.
Je jasné, že okolní státy Československa takové atributy demokracie vcelku odmítaly, snad s výjimkou některých bodů přijatelných pro novou rakouskou republiku. Musíme vzít v potaz polofeudální charakter těchto států, tj. především Polska a nově ustaveného regentství Maďarska, kde stále rozhodovala šlechta a církev římská (Polsko) nebo luteránská (Maďarsko). Poválečné Německo se topilo v chaosu místních revolt. A bývalé Uhry zažily jak bolševickou republiku Bély Kuhna, tak i neúspěšné převraty Karla I., jehož to stálo vyhnanství a ponechání regentství Maďarska admirálu Horthymu Nagybanya. Nakonec Maďarsko zvolilo cestu války s Československem, stejně jako Polsko. A čeští Němci využili situace k odtržení čtyř „provincií“ tj. „Südmähren“ (Znojemsko, Mikulovsko, Břeclavsko) „Böhmerwaldgau“(Novohradsko, Budějovicko, Šumava) „Deutschböhmen“ (Krušnohorsko, Liberecko) a konečně „Sudetenland“ (vztahoval se výhradně na Jesenicko, nikoli na celé pohraničí, jako to uváděli potomní vůdcové československých Němců Jung, May, Schwabe, Logdman von Aue, Khuen-Belasi-Lützow, později K. H. Frank, Henlein-Dworzaczek a jiní, a jak to posléze zavedl Hitler). V této situaci muselo zasahovat nově vznikající čs. vojsko – řada legií byla teprve na cestě domů! – z řad dobrovolníků (Slovácká brigáda, Sokolstvo) Právě z této doby se datuje i zuřivá nenávist československých Němců – jak tzv. sudetských, tak tzv. karpatských – k novému státu, tedy Republice Československé, zvané od roku 1923 ČSR.
Československo muselo pacifikovat odpor tzv. provincii jak policejně, tak vojensky (např. v Kašperských Horách i jinde), a to na příkaz Dohody. Po konsolidaci československého pohraničí a po vítězné válce s Maďarskem byly s konečnou platností vyznačeny hranice státu, které platily až do Mnichovské zrady 1938. V Čechách, na Moravě a ve Slezku to bylo podle historického státního práva a doložených dokumentů, spor byl veden pouze o Těšinsko, kde po válce s Polskem došlo k modu vivendi. Nový stát tak dostal do vínku nenávist Němců, Poláků a Maďarů, která se opět probudila za mnichovské krize.
Rakušané přijali nový stav věcí pokojně. Sami totiž museli pacifikovat nároky Habsburků zákony o nemožnosti nastolení habsburské dynastie, a tudíž vyloučili i plány na zřízení nového bavorsko-uherského království pod Habsburkem, které padly s potlačením dvou uherských povstání, zosnovaných především excísařovnou Zitou Bourbonsko-Parmskou, chotí Karla I. a Vatikánem.
Československo se tak stalo osamoceným ostrovem republikánsko-demokratického systému v moři polofeudálních států východní Evropy, bez ohledu na formu jejich zřízení – formálních republik nebo monarchií. Nenávist okolních států se tak pojila s nenávistí německé menšiny v Československu a bylo jen otázkou času, kdy opět vybuchne. Proto také Henlein v roce 1941 ve Vídni ve svém projevu přiznal přetvařování Němců k režimu Československa v době jeho pevnosti. Jeho projev sloužil jako důkaz většinové zrady tzv. Sudetoněmců i na Norimberském soudu.
Na druhé straně je nutno konstatovat existenci poctivé vzájemnosti ze strany malé menšiny československých Němců a snahy o spolupráci s Čechoslováky. Šlo především o příslušníky levice – komunisty a sociální demokraty – a maličkou část politického středu německé menšiny. Vzácný příklad je organizace Republikanische Wehr Nikolsburg. Tuto organizaci sestavili mikulovští němečtí antifašisté – komunisté a sociáldemokrati, měla asi 900 členů. Henleinovci a němečtí nacisté je všechny poslali do koncentráků a zavraždili.
Československo se snažilo československé Němce zrovnoprávnit, a to tak, že jim dovolilo veškeré školství od základního po vysoké. Měli univerzitu, měli dvě techniky, měli vydavatelství, tisk, měli ve vládě čtyři ministry (Czecha, Spinu, Mayr-Hartinga a Zajiczeka), měli jednací řeč, měli průmysl i svaz velkostatkářů a agrárníků a měli povolené politické strany. Na výstavě v Brně v roce 1928 se Němci prezentovali ve všech oborech činnosti. Ale nic jim nestačilo.
První bylo povstání Volksportu s nalezenými sklady zbraní, pak bojůvky ordnerů a nakonec povstání freikorpsů založených v Německu se štábem v německém Dondorfu. V letech 1936-38 českoslovenští Němci s výjimkou antifašistické menšiny ČSR zrazovali, pronásledovali Čechy v pohraničí a osnovali přepady a vraždy četníků, celníků, učitelů, sedláků a dělníků. Začali je vyhánět z měst i z vesnic, existují tisíce dokladů, vzpomínek a fotografií vyhánění. Dnes landsmanné lžou, prý že „nic takového neexistovalo“ – proti dokladům, proti zápisům, proti pamětníkům, proti fotografiím. Proč musela být v letech 1937-1938 zřízena Stráž ochrany státu, SOS? Právě proti útokům československých Němců, kteří si dnes hrají na ukřivděné odsunem, který byl z vůle velmocí, nikoli dr. Beneše. Ale Beneš je pro ně univerzální vinník. Opak je pravdou, tvůrci odsunu byli Britové a schválili jej USA, SSSR a Francie v Postupimi. Dále je pravdou, že tzv. sudetské Němce na nás poštval Benešův odpůrce sociáldemokrat Wenzel Jaksch, který si vymyslel krvavý pochod Pohořelice. Průzkum prokázal nepravdivost jeho tvrzení, ale to landsmanné zamlčují a vytvářejí legendy, o „desetitisících zavražděných Němců v Pohořelicích“, kde žádné masové hroby neexistují a pomníky zřízené Němci jsou falešné.
Nenávist sudeťáků proti ČSR má tedy počátek od samého vzniku Československa až po dnešní dobu – a jestliže naplánovali invazi sudetosjezdu v Brně, cílem není smíření. Cílem je zrušení dekretů a revanš za konfiskáty. Nám, s našimi zkušenostmi, nám žádný pan Posselt své skutečné cíle nezakryje. Ani žádný pan Magyar nám nebude diktovat, že se mají rušit dekrety. Ani nám, ani bratrům Slovákům. Proto nelze připustit žádné sudetosjezdy landsmannů v České republice, a pokud budou, bude to důkaz zrady naší vlády a našich orgánů na vlastní republice. Na brněnském magistrátu stále protestujeme proti sudetosjezdu – a magistrát stále odmítá přiznat postoj k této protistátní akci. Magistrát nechce k sudetosjezdu říci ano, nebo ne – prý „to není jeho věc“. Tak co je jeho věc? Podpora sudetosjezdu, nebo obrana národa? A my nejsme ani Německo, ani Rakousko, ani Lichtenštejnsko – jsme Čechy, Morava, Slezsko. Když se po II. válce náš diplomat Lisický ptal: „Sudetští Němci, kde je vaše vlast?“, nedokázali odpovědět. Zato v roce 1938 to věděli. Byla to Třetí říše.
Napsat komentář