Starší analýza Alastaira Crooka z jeho substacku Conflicts Forum, kterou uveřejňujeme proto, aby se neztratil celkový obraz – jak píše autor v závěru článku, Američané naléhavě potřebují být informováni o tom, jaká mocenská struktura je za útokem na Írán a jaké jsou její zájmy. A poté vést debatu o tom, kde Američané stojí a jak obnovit prvky, které by mohly vést k návratu státu řízeného vlastními zájmy amerických občanů.
.
Vzhledem k tomu, že se íránský konflikt vymyká kontrole, vyvstává otázka: „Jak se k tomu všemu postavíme?“ Západní propagandistický aparát — nejmocnější strategická zbraň Západu — opakovaně tvrdil, že americké síly dosahují nad Íránem rychlého a drtivého vítězství. Současně izraelští zpravodajští činitelé poskytují západním sdělovacím prostředkům informace, podle nichž v teheránském režimu přibývá známek zmatku a „chaosu“, a dodávají, že íránský řetězec velení je vážně narušen. A proč by taková tvrzení o drtivém vítězství nezaznívala? Trump zřejmě vstoupil do války s naprostou důvěrou v americkou vojenskou sílu, která měla zničit íránskou státní strukturu, její velitelskou síť i vojenské kapacity. Jeho generálové zřejmě obecnou představu o ničivém potenciálu schválili — byť k ní připojili několik „ale“, která patrně nepronikla do trumpovského způsobu uvažování. A přesně to pak Trump udělal — plošné „vyhlazení“, nepřetržité vlny bombardování z odstupu. Těm, kdo pochybují o jeho úspěchu ohledně zhroucení íránské státní struktury, jednoduše odpovídá, že budou ničit ještě víc. „Zabijeme víc jejich vůdců.“
Západní sdělovací prostředky (včetně izraelských) po úderech z 28. února ve svých souběžných reportážích rovněž oslavovala ničivou povahu rány zasazené íránskému politickému a vojenskému vedení. Nikdo se nepokusil kriticky promyslet dopad na stát, který se na asymetrickou odpověď na tuto válku připravoval 20 až 40 let. Nikdo se nesnažil domyslet skutečný účinek bombardování státu, který stáhl veškerou svou vojenskou infrastrukturu (včetně „letectva“) z povrchu a ukryl ji do hlubokých podzemních „měst“. Nikdo se nesnažil posoudit dopad atentátů na íránské politické a vojenské vůdce na náladu veřejnosti. Nikdo nepochopil, že íránská decentralizovaná „mozaika“ řízení může umožnit rychlou, předem připravenou reakci na dekapitaci vedení. Stejně tak se nepřihlédlo k tomu, že takto rozptýlená struktura vedení umožňuje Íránu vést dlouhou vyčerpávací válku proti USA a Izraeli — na rozdíl od americko-izraelského důrazu na krátké války, které neprověřují odolnost obyvatelstva. Veškeré hlavní zpravodajství se naproti tomu soustředilo na rozsah škod způsobených Teheránu a jeho obyvatelům — se samozřejmým předpokladem, že občanská destrukce a vysoký počet civilních obětí samy o sobě vytvoří opozici, která „povstane“ a „převezme“ otěže národního vedení.
To, že tak málo z tohoto konfliktu bylo skutečně promyšleno, odráží skutečnost, že USA stále více modelují své vojenské uvažování podle způsobu, který Izrael používá už dlouho — se zřejmě dalekosáhlými důsledky pro budoucnost Západu. Samozřejmě existují profesionální američtí vojenští důstojníci, kteří opakovaně varovali před nedostatky masivního bombardování jako samostatného strategického nástroje a tvrdili, že nikdy nepřineslo očekávané výsledky; jejich varování však měla jen malý dopad proti převládajícímu duchu „vyhlazení“. Samotný jazyk, který Trump a jeho tým používají k popisu Íránců jako „zlých“ a „vražedných podlidí zabíjejících děti“, je zjevně navržen tak, aby konflikt vyhrotil do té míry, že vyloučí jakoukoli jinou vojenskou strategii než další a další „vyhlazování“. Trump řekl novinářům z New York Times, že „se necítí být omezen žádnými mezinárodními zákony, normami, kontrolami ani protivahami“ a že „jediným omezením jeho schopnosti použít americkou vojenskou sílu“ je „má [jeho] vlastní morálka. Má vlastní mysl. To je jediná věc, která mě může zastavit.“ Údajně byl překvapen, že americký zákeřný útok na íránské vedení vyvolal okamžitou odvetu v podobě protiúderů na americké základny v Perském zálivu: „To jsme nečekali,“ řekl Trump; stejně tak nepředpokládal následné selektivní uzavření Hormuzského průlivu, přestože Íránci výslovně varovali, že udělají právě to. O riziku věděl, a přesto pokračoval – s tím, že si údajně „nemyslel“, že Íránci převezmou kontrolu nad tímto úzkým hrdlem v Hormuzu.
Podmínky, za nichž svět obchoduje s ropou a plynem
Důsledkem íránské kontroly nad přibližně 20 % světové ropy a podobným objemem plynu, které procházejí Hormuzem, je, že Írán získává jedinečný vliv na celou ekonomickou sféru založenou na dolaru. Zároveň to představuje zvláštní hrozbu pro státy Perského zálivu — protože Hormuz slouží také jako koridor pro hnojiva, dodávky potravin a mnoho dalšího. Selektivní uzavření Hormuzského průlivu proto nese druhotné ekonomické důsledky pro celý svět.
Proč tedy Izrael tak strategicky vyostřil konflikt útokem na íránské terminály přijímající plyn z pole South Pars, které Írán sdílí s Katarem? Izrael trvá na tom, že mu Trump k útoku dal zelenou. Trump odpověděl, že „Izrael dnes zaútočil na íránské plynové pole South Pars, aniž by o tom informoval Spojené státy nebo Katar.“ Útok na íránskou energetickou infrastrukturu zcela předvídatelně vyvolal recipročně další eskalaci v podobě íránských raketových úderů na energetickou infrastrukturu v Perském zálivu — a tím konflikt povýšil na úroveň vážné ekonomické války. V zásadě jde nyní o podmínky, za nichž bude svět moci nakupovat ropu a plyn. Budou odběratelé schopni nakupovat energii i v jiných měnách než v dolarech? Zdá se, že ano — Pákistán si dokázal vyjednat průjezd svého nákladu Hormuzem právě tímto způsobem, když prokázal, že náklad byl zakoupen v jüanech.
Ve hře tedy není jen americká vojenská přítomnost v regionu — kterou Írán požaduje ukončit — ale spíše íránské výzvy k úplnému ukončení obchodování regionu v dolarech. To by — pokud by Írán dosáhl svého — mohlo tvořit nepříjemnou bránu k pokračujícímu ekonomickému přežití států Perského zálivu. Tyto státy si možná brzy budou muset ujasnit, kde v této válce stojí. Na jedné straně se plně ponořily do amerického merkantilistického způsobu života. Írán však hrozí, že tento model rozbije. Na straně druhé mohou jejich budoucí vyhlídky — o nichž budou muset přemýšlet — záviset na íránském souhlasu s tím, aby jim bylo dovoleno Hormuzem proplouvat. Jestliže bude Írán svůj „nůž na krku“ globálního ekonomického systému používat selektivně — podle svých vlastních kritérií — je možné, že další státy (včetně evropských) budou nuceny usednout s Teheránem k jednacímu stolu, aby si zajistily svou budoucí ekonomickou prosperitu.
Neviditelné mocenské struktury USA
Nejde však jen o státy Perského zálivu, které budou muset zvažovat, kde stojí po této nepromyšlené a potenciálně velmi škodlivé ekonomické válce. Jsou i lidé v USA, kteří tvrdí, že i Američané si musí vyjasnit, kde stojí oni sami. Americký komentátor Bret Weinstein nedávno oslovil řadu Američanů, kteří stejně jako on aktivně podporovali Trumpa, ale nyní jsou zmateni a znepokojeni tím, že Trump přijal válku proti Íránu — zvláště když v důsledku toho visí jeho prezidentství na vlásku: „Proč by člověk, jako je Trump, který rozumí politice, udělal tak zjevnou chybu?“ V rozhovoru s Tuckerem Carlsonem Weinstein naznačil, že jednou z odpovědí je, že Trump ve skutečnosti nemá věci pod kontrolou: „My Američané musíme vést rozhovor sami se sebou — nejen o tom, v jak dezolátním stavu náš systém je a k čemu nás vede, ale i o tom, jak vlastně funguje. Co, kdo nás žene k tomu, co děláme.“
Otázka je hlubší než samotný problém, že Trump porušil svůj volební slib o „žádných nových zahraničních válkách“. Weinstein v rozhovoru s Tuckerem Carlsonem poukázal na to, že už nějakou dobu (od roku 1961 nebo 1963) se americký systém zdá být skutečně v dezolátním stavu a už nejedná v zájmu Američanů. Ve skutečnosti se podle něj americké vládnutí zjevně stalo protikladným ke skutečným zájmům obyvatel USA — v mnoha oblastech od financí po zdravotnictví. A stát se od událostí z listopadu 1963 proměnil v „protiústavní“ strukturu, přesný opak toho, čím měly Spojené státy být. Weinstein tento stav připsal jakémusi „něčemu“, co nikdo nikde nevyhlásil, něčemu, co nelze přímo pozorovat. Naznačuje to „skrytou mocenskou strukturu“, jejíž kontrola a zájmy jsou neprůhledné: „Co ji pohání? Kdo přesně v tomto systému drží moc? To nevíme,“ tvrdil. Jaké jsou ty neviditelné zájmy, které USA vedly do této série zahraničních válek na Blízkém východě? Právě proto byla podle Weinsteina aféra kolem Epsteina tak zásadní: zveřejněné podrobnosti podle něj vykreslily mocenskou strukturu zahrnující tajné služby, peníze a korupci, což ukazuje na nevyřčenou ústavní a akutní bezpečnostní krizi uvnitř Spojených států.
Američané naléhavě potřebují být informováni o tom, co tato mocenská struktura je — a jaké jsou její zájmy. A poté vést debatu o tom, kde Američané stojí a jak obnovit prvky, které by mohly vést k návratu státu řízeného vlastními zájmy amerických občanů.
.
Zdroj: conflictsforum@substack.com 19. března 2026
Úvodní fotografie: Detail sochy Thomase Jeffersona z Národního památníku Mount Rushmore, zdroj: Scott Catron, prostřednictvím Wikipedie Commons
Napsat komentář