Pokračování našeho seznámení s knihou Změna režimu: Instituce, která vyšla v nakladatelství Dauphin v rámci ediční řady Spolku Svatopluk.
.
Ilona Švihlíková se věnuje ekonomickým aspektům změny režimu. Jak napovídá název jejího příspěvku, jde o „Posílení demokratické ekonomiky“. Globalizace vedla k odtržení ekonomického rozhodování nejen od lidu, ale i od národních vlád. Zatímco nadnárodní korporace si díky své mobilitě zajišťují čím dál větší výhody, národní stát se svými občany se nikam přemístit nemůže a sklízí negativní důsledky globalizace. Ukazuje se, že obraz státu přenechávajícího veškeré ekonomické aktivity soukromým aktérům, který jsme si malovali v devadesátých letech, už neodpovídá požadavkům současnosti. Řada klíčových ekonomických aktivit, zejména poskytování veřejných statků a celková energetická koncepce, musí být řízena a prosazována na úrovni národního státu. To však předpokládá, že prvořadým imperativem se stane důsledné uvědomění národního zájmu. Národní zájem by se měl stát svorníkem spojujícím všechny státní politiky a instituce.
Prvním krokem k prosazení národního zájmu v ekonomice je posílení demokratické kontroly takzvaných nezávislých institucí. V našem případě jde zejména o Českou národní banku, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a Energetický regulační úřad. Demokratická kontrola vyžaduje, aby se standardem odborné činnosti uvedených institucí a dalších státních ekonomických aktérů stalo zveřejňování podrobných zápisů z jednání, dopadové studie následků jednotlivých opatření na všechny skupiny obyvatel a firem nebo pravidelná slyšení v parlamentu. Do hodnocení konkrétních opatření by se měl zapojit i Nejvyšší kontrolní úřad. Nabízí se také zavedení osobní odpovědnosti za špatná rozhodnutí a v každém případě důsledné uplatňování zákazu střetu zájmu.
Dalším krokem je přijetí ochranných opatření proti oligarchickým strukturám, které si prostřednictví koncentrace ekonomické moci uzurpují i moc politickou, z níž pak zase těží ekonomické výhody. Tato opatření zahrnují vedle už zmíněných rozšířených ekonomických kompetencí státu i přímou kontrolu státu přinejmenším ve vybraných strategických odvětvích. Otázka, které to jsou, může být předmětem diskuse, ale obecně lze konstatovat, že se jedná o sektory, jejichž plné přenechání tržnímu procesu znamená ohrožení národního zájmu. Jde samozřejmě o energetiku nebo výrobu základních léků, ale Švihlíková k nim počítá i vodárenství, na němž se dá navíc názorně ilustrovat, kdy zapojení soukromých aktérů vede k opomíjení národního zájmu a jen k naprosto nepokrytému dobývání renty, jež nemá s kapitalistickým podnikáním nic společného a připomíná spíše provozování pirátského řemesla.
Samostatnou kapitolou v demokratizaci ekonomiky je pak potravinová soběstačnost. Stát by měl aktivně definovat svou roli ve výrobě potravin a udržování zpracovatelských kapacit.
To vše jsou opatření přijímaná shora, která by měla být doplněna také tlakem na demokratizaci ekonomiky zdola, ze strany občanů a zaměstnanců. Propojení obou sfér zvyšuje šanci na úspěch a vytváří soudržnou společnost. Pro implementaci národního zájmu je nutný sociální smír, na jehož zachování by měl stát dohlížet, ale který si vyžaduje hlavně aktivní roli odborů. Odboráři by měli například mít povinně zástupce ve správních radách velkých firem nebo se zasazovat o zavádění zaměstnaneckých akcií.
Zvláštní pozornost je třeba věnovat družstevnímu typu podnikání, které má u nás dlouhou tradici a velkou perspektivu, přestože je spojováno s minulým režimem a nemá dobrou image.
Netřeba snad dodávat, že když je leitmotivem této ekonomické stati, jako ostatně celého sborníku, národní zájem, jako červená nit se i zde vine někdy výslovná, většinou však zamlčená kritika Evropské unie a její ekonomické politiky.
Odborník na mezinárodní vztahy Petr Drulák chce „Na Západ ubrat a všude jinde přidat“. Tato představa o změně zahraničně politické orientace vychází ze dvou nesporných skutečností. Za prvé, z ekonomických, vojenských a především demografických důvodů bude globální význam euroatlantického prostoru nadále už jen klesat. Evropské národy, které si chtějí zajistit bezpečnost a prosperitu, by na to měly nějak reagovat.
Současné západní státy si tento úkol vůbec neuvědomují, a přijímají proto řadu fatálně chybných rozhodnutí. Namátkou lze uvést politiku vůči migraci, opatření ohledně klimatické změny či zapojení do zbytečných válek. Jejich neustále rostoucí náklady nenesou a hlavně neponesou jen západní státy samy, ale i my, kteří jsme sice do západních struktur zapojeni, ale nerovnoprávným způsobem, takže se na těchto rozhodnutích nepodílíme.
Přirozeným a vlastně jediným východiskem z této situace je oslabování vztahů se Západem, a naopak jejich posílení s Východem a Jihem v součinnosti se zeměmi střední Evropy.
Pravděpodobnost, že se euroatlantické struktury začnou rozpadat, se limitně blíží jistotě. V každém případě se naděje, že výlučná orientace na země politického Západu a vstup do EU a NATO nám zajistí bezpečnost, prosperitu a rovnoprávný podíl na společenství s hodnotově blízkými státy, ukázaly jako liché. Smlouvy, které omezují naši svrchovanost, je třeba přehodnotit nebo se z nich vyvázat, a z organizací, jež nás poškozují, musíme vystoupit. Na prvním místě je to Evropský soud pro lidská práva, který nám znemožňuje boj proti migraci.
Nicméně i smlouvy, které jsou jinak užitečné, mohou mít pro nás negativní důsledky. Proto je na místě zrušit článek Ústavy, který nadřazuje mezinárodní smlouvy českým zákonům. Tím by se naskytla možnost korigovat případné nepříznivé důsledky mezinárodní smlouvy schválením zákona.
NATO je vojenský pakt, který rozpadem sovětského bloku ztratil smysl. Opětovné nalezení smyslu jeho existence bylo spojeno s vyloučením Ruska z bezpečnostní architektury Evropy a stabilitu nahradila expanze k ruským hranicím. Evropu tak NATO destabilizovalo tím nejhorším možným způsobem, totiž tím, že se spolupodílelo na vypuknutí války mezi Ruskem a Ukrajinou.
Navíc se evropské státy NATO staly zdrojem zisku pro americké zbrojaře v podobě vazalského poplatku maskovaného jako výdaje na zbrojení ve výši nyní už pěti procent HDP. Reforma NATO je sice teoreticky možná, ale vzhledem k dominantnímu postavení USA je prakticky vyloučena.
Ze strategického hlediska bude vhodnější vystoupení z NATO koordinovat s jinými státy, ale bez okolků můžeme vystoupit z jeho vojenských struktur už dnes.
Slibný projekt sjednocené Evropy se zvrhl v těžkopádného přebyrokratizovaného a ideologicky pomateného molocha, který nám brání rozvíjet prosperující stát. Po více než dvacetiletém členství v EU musí už být všem jasné, jak EU „přispívá“ k naší prosperitě. Udržuje nás v postavení subdodavatelů, jejichž mzdy za stejnou práci se nemají šanci dostat ani na polovinu mezd německých.
Jak EU posiluje naši bezpečnost, lze ukázat na vztahu k masové migraci. Na místo ochrany vnějších hranic vnucuje Brusel členským státům, tedy i České republice, bezpečnostní hrozbu v podobě problematických migrantů. Evropskou bezpečnost podkopává EU i tím, že místo podpory míru na Ukrajině se připojila k válečnému projektu anglosaských velmocí, a dokonce se dnes staví do čela válečného úsilí.
EU se už nehlásí k tradičním evropským hodnotám svobody, racionality, demokracie, národa a rodiny, které vyměnila za potřeštěné ideologie genderové a etnické diverzity a iracionální boj s klimatem. V takové Evropě se nemůžeme cítit doma.
Protože reforma EU má mizivou naději na úspěch, zbývá nám v podstatě buď kličkovat a hrát si na schovávanou – tj. protahovat implementaci evropských zákonů, evropské závazky odmítat nebo je plnit jen na oko, za cenu rizika pokut –, nebo z EU vystoupit, což by vzhledem k odvetným sankcím ze strany EU představovalo hrozbu velkých hospodářských škod. Vystoupení je proto třeba koordinovat s blokem stejně smýšlejících zemí, který by měl dostatečnou sílu, aby si zajistil alespoň přibližně rovnocennou vyjednávací pozici.
Globální alternativa spočívá v rozvoji vztahů se zeměmi euroasijského prostoru a globálního jihu. Zde můžeme uplatnit výhodu nezatíženosti koloniální minulostí a dobrého jména České republiky z dob socialismu. To ovšem za předpokladu, že zbavíme ideologických předsudků a vztahy postavíme na pragmatický základ, bez vnucování našich hodnot, které je jinými státy vnímáno jako neokolonialismus či prosazování zájmů USA.
V tomto novém globálním nastavení geopolitických vztahů budou pro nás klíčovými státy Rusko a Čína. Rusko proto, že tato velmoc je nám kulturně a geograficky nejblíže, a když překonáme svou rusofobii, tak jako jsme překonali germanofobii, představuje potencionálního dodavatele levných surovin tolik potřebných pro naše hospodářství. Čína už je a v nejbližší budoucnosti bude stále více největší hospodářskou velmocí euroasijského prostoru a na dobrých vztazích s ní bude záviset i naše prosperita. Jakékoliv kádrování ze strany země velikosti a vlivu České republiky může být jen a jen kontraproduktivní.
Regionální alternativa vazby na Západ se nachází přímo zde ve středoevropském prostoru. Země mezi Baltem, Jadranem a Černým mořem vnímají Českou republiku jako rovnocenného partnera a bez ohledu na historickou zátěž a momentální neshody s námi sdílejí tentýž osud. Takto pojatý region odpovídá zhruba polsko-americkému projektu Trojmoří, od něhož se bude lišt zejména důslednou neutralitou a navenek vzájemnou solidaritou při její obraně. První kroky k budování takového společenství by se měly podniknout neprodleně, ještě před rozpadem EU a NATO, což by dotčeným zemím usnadnilo překonat krize tento rozpad nutně provázející.
V druhé části sborníku jsou popsány a vysvětleny historické příklady nenásilné změny režimu, které se odehrály jak v poměrech velmocí, tak v malých zemích v důsledku mezinárodních tlaků nebo jim navzdory.
Ladislav Zemánek se ve stati „Alexandr II. a Stolypin. Změny režimu v carském Rusku“ zabývá dvěma komplexními reformami, které prováděl car Alexandr II. v druhé půli devatenáctého století a ministerský předseda Pjotr Stolypin za vlády posledního cara Mikuláše II. na počátku století dvacátého, jež ve svém úhrnu vedly ke změně režimu ještě před bolševickou revolucí.
Podstatou Alexandrovy reformy bylo zrušení nevolnictví. V návaznosti na zrušení nevolnictví probíhala reforma místní samosprávy charakterizovaná ustavením takzvaných zemstev, k nimž později přibyly i dumy, samosprávné orgány měst. Došlo také k oddělení soudní moci od exekutivy.
Porážka v krymské válce odhalila nutnost ekonomické modernizace. Ta předpokládala reformu školství. Následovalo uvolnění cenzury a liberalizace veřejného prostoru se svobodou slova. V oblasti národnostní politiky došlo zejména k emancipaci Židů.
Reformní kurz pod vedením Pjotra Stolypina pak probíhal už v odlišném politickém a právním rámci. Došlo k postupné implementaci parlamentních forem vlády a byla garantována základní občanská a politická práva. Jádrem reformního úsilí byla agrární reforma a zformování široké vrstvy prosperujícího a ekonomicky nezávislého rolnictva. Byly učiněny první kroky k zavedení sociálního a zdravotního pojištění. Pracovní doba dělnictva byla kratší než v západní Evropě.
V důsledku reformních politik zažívalo Rusko svůj ekonomický vrchol. Stalo se největším zemědělským producentem na světě a ročním růstem HDP ve výši sedmi procent překonávalo všechny ostatní velmoci. Nebývalým tempem rostl počet obyvatel. Slibný vývoj zmařilo zatažení Ruska do války a rozkladná činnost bolševiků a liberálů, která ve spolupráci s nepřátelským Německem rozvrátila zemi a vedla k miliónům mrtvých.
Ruský příklad změny režimu je nejen historickou kuriozitou, ale nabízí i hluboké poučení, pokud jde o tolik potřebnou změnu režimu v liberálních demokraciích.
Hluboké, strukturální změny musejí být navzájem provázané, koherentní, systematické a vyvážené. Jejich předpokladem je zajištění vnitřní a vnější bezpečnosti, zejména mírová zahraniční politika. Změna musí být dalekosáhlá a důsledná. Kosmetické úpravy vedou jen k nespokojenosti, nestabilitě a ztrátě legitimity. Trvalé a efektivní reformy vyžadují výrazné zapojení společnosti do procesu vládnutí. Změna režimu se musí promítnout do nového právního a institucionálního nastavení.
V neposlední řadě musí vláda vzít v úvahu psychologický faktor: vysoká očekávání zvyšují i pravděpodobnost zklamání a frustrace.
.
Knihu je možné zakoupit na webu nakladatelství Dauphin: https://dauphin.cz/book_978-80-7645-655-6.html
Napsat komentář