Bývalý britský zpravodajec a diplomat Alasiatir Crooke píše 12. února na substacku Conflictsforum: Není to ovšem chyba – že se nic nevyřeší. Je to záměr. Otevírá to totiž cestu k „byznysu“ – k uzavírání dohod mezi „zainteresovanými stranami“ a k rozdělování miliard v provizích. To je Trumpův geopolitický transakční model: obchod nahrazuje tradiční vyjednávání (alespoň dokud proudí peníze); peníze jsou politika.
Říká se, že Trump, Witkoff a Kushner jsou přesvědčeni, že dokážou vytvořit systém finančních odměn pro západní držitele dluhopisů, investory a politiky (a v případě Ukrajiny i pro Zelenského okruh), který umožní „zachovat finanční výnosy z války“.
Jakmile budou platby rozděleny – z pohledu Trumpa a Witkoffa – stanou se „územní otázky, bezpečnostní záruky, status členství v EU a postavení NATO podružnými detaily, jakmile je nastaven širší platební systém“. Jinak řečeno, jde především o to, na čem skutečně záleží – o peníze.
S tímto světonázorem jsou jednání mezi USA a Ruskem vedena dvěma newyorskými „guruy“ z oblasti realit (Witkoffem a Kushnerem) spolu s Joshem Gruenbaumem, který byl rovněž jmenován tajemníkem Trumpovy „Rady pro mír v Gaze“. Gruenbaum dříve působil ve fondu KKR, který sice není vyloženě „supím fondem“, ale specializuje se na agresivní investice do problémových dluhů.
Kde jsou v těchto rozhovorech zkušení profesionálové z ruské diplomacie? Nápadně chybějí. Ministr zahraničí Lavrov se jich neúčastní.
Proč? Protože hypotéza Trumpa a Witkoffa zní, že konflikt na Ukrajině lze „vyřešit systémem, v němž možnost finančního zisku přetrvá. Tedy že ti, kdo měli z ukrajinské války finanční prospěch – ‚zainteresované strany‘ – budou mít finanční prospěch i nadále. Cyničtěji řečeno, ‚Agenda prosperity na podporu obnovy Ukrajiny‘ je kódovým označením pro to, aby si americký Senát a EU ponechaly finanční mechanismus, který lze využívat k dalšímu obohacení.“
V podstatě jde o přenesení trumpovské newyorské realitní zkušenosti do skutečného konfliktu – v němž „krev“ obvykle představuje skutečnou měnu vloženou do války. Tento přístup podtrhuje úpadek Západu směrem k nihilismu, který oběti mužů a žen přinášené své zemi považuje za maličkost, již lze vykoupit penězi.
Podívejme se na Witkoffův tým — na jedné straně je tu BlackRock a jeho generální ředitel Larry Fink, kteří byli Witkoffem pověřeni získáváním prostředků na obnovu Ukrajiny. Larry Fink také úzce spolupracuje s Witkoffovým týmem při rozdělování potenciálních „příležitostí“ spojených s rekonstrukcí (není však přímo zapojen do moskevských rozhovorů s prezidentem Putinem).
Pak jsou tu Rothschildové, kteří jsou hlavními poradci kyjevského ministerstva financí a zodpovídají za správu obrovského ukrajinského dluhu z dluhopisů přesahujícího 216 miliard dolarů — tedy vedou jednání s držiteli dluhopisů a spravují jejich pohledávky vůči Kyjevu.
Dále existují i státní věřitelé, kteří garantovali úvěry Ukrajině od finančních institucí, jako jsou MMF a Světová banka. Samotná EU poskytla záruky ve výši 193 miliard eur.
Tito „stakeholdeři“ v rámci Witkoffova modelu — ukrajinští věřitelé, zájmy BlackRocku a případně i KKR — by mohli výrazně profitovat z balíčku obnovy v případě politického urovnání dohodnutého mezi USA a Moskvou.
„K únoru 2026 se ukrajinské státní dolarové dluhopisy obchodují v rozmezí 60 až 76 centů za dolar, což odráží silnou citlivost trhu na možné mírové návrhy. Ceny výrazně vzrostly z minim kolem 19–20 centů za dolar, zaznamenaných koncem roku 2024 a na začátku roku 2025, jak nabírá na síle diplomatická dynamika.“
Rothschildové mohou, ale také nemusejí mít přímý zájem na balíčku ukrajinského dluhu, avšak jako „firma“ mají hořkou historii svých jednání s prezidentem Putinem v souvislosti s tím, co se stalo s Jukosem. Ten byl v 90. letech největší ropnou a plynárenskou společností v Rusku.
V roce 2003 Michail Chodorkovskij, tehdejší šéf ruského ropného gigantu Jukos, jmenoval lorda Jacoba Rothschilda „garantem“ či „ochráncem“ svého kontrolního podílu ve společnosti. Převod kontroly nad Jukosem (který zahrnoval velkou část ruských ropných a plynárenských zdrojů) na lorda Rothschilda byl automaticky spuštěn v roce 2003 Chodorkovského zatčením ruskými úřady. Záměrem bylo dostat tyto zdroje mimo dosah prezidenta Putina.
Jukos byl však následně zestátněn a zlikvidován prostřednictvím daňových doměrků, které jeho aktiva fakticky zbavily jakékoli hodnoty.
Na nové „příjmové“ straně Witkoffovy „rozvahy“ prosazují EU a USA vytvoření fondu ve výši 800 miliard dolarů na poválečnou obnovu škod způsobených válkou na Ukrajině. Všichni Witkoffem identifikovaní stakeholdeři mají zájem získat svůj díl tohoto koláče — Zelenskyj potřebuje část pro své vlastní „zainteresované strany“ a EU zároveň šikuje své vojenské dodavatele, aby si rovněž nárokovali podíl z oněch 800 miliard.
Na ruské straně pak stojí Kirill Dmitrijev, na Wall Street vycvičený šéf ruského Národního fondu blahobytu, který zahájil iniciativy nabízející Spojeným státům investiční příležitosti jako součást strategie „stakeholderů“ zaměřené na obnovení hospodářských vazeb a podporu jednání. Ty zahrnovaly společné projekty v oblasti vzácných zemin a rozvoje Arktidy.
Z pohledu Moskvy — a při jejím jasném porozumění Trumpově merkantilní a transakční mentalitě, s tím, že by vtáhnutí Washingtonu prostřednictvím „obchodních“ příležitostí k rozhovorům s Ruskem (po dlouhém období přerušené komunikace) v situaci, kdy je americké vedení nestálé a vrtošivé — mohlo být jednání s Witkoffem a Kushnerem vnímáno jako rozumná a odvážná možnost.
Tato metodika „byznys především“ má však zásadní slabinu: „jednání“ s Witkoffovým týmem nefungují. Události se vyvíjejí špatným směrem, jak ministr zahraničí Lavrov otevřeně zdůraznil ve dvou nedávných rozhovorech (minulý týden s Rickem Sanchezem na Russia Today a v úterý pro ruskou televizi NTV).
Ministr zahraničí Lavrov zdůraznil, že dohody dosažené v Anchorage uvízly na mrtvém bodě — a ve skutečnosti se z nich ustupuje; „směřujeme špatným směrem“, varoval. Nejenže vztahy chladnou, ale přibývá asymetrických kroků a roste riziko eskalace, naznačil Lavrov.
Co se tedy děje?
Zaprvé, v pozadí Trumpova přístupu k jeho „byznysové strategii“ stojí několik specifických parametrů — tím hlavním je kultura uzavírání dohod založená na „systému finančních odměn“. Tento přístup však ignoruje realitu. Otázka vztahů Ruska s Ukrajinou (a s USA) se netočí kolem hypotetického porcování miliardového koláče poválečné obnovy.
Podstatou je spíše nutnost dospět k dohodě o tom, kde přesně má být ohraničena sféra zájmu NATO. A v návaznosti na to i o tom, kam sahá hranice Ruska a střední Asie.
Události se však vyvíjejí opačným směrem: Lavrovova frustrace je v těchto rozhovorech velmi zřetelná. Trump se stále více soustředí na americkou dominanci (nemalou měrou poháněnou dolarovou a dluhovou krizí USA).
Trumpovo zaměření na dominanci motivované dluhem stojí v přímém protikladu k multipolaritě založené na vzájemném respektu k národním bezpečnostním zájmům jednotlivých mocností.
To vede k druhému parametru — totiž k tomu, že ne všechny konflikty a války lze vyřešit finančním „vykoupením“. Existuje tu „historie“ a obětované životy. Úspěšné může být pouze řešení, které zahrne porozumění celému kontextu, jenž konflikt původně vyvolal.
A právě základní příčiny sporu jsou tím, co je v rámci Witkoffova pojetí zcela vynecháno.
Samostatně je tu také dědictví evropských a amerických bankovních a finančních zájmů, které předurčuje sklon zachovávat ukrajinské status quo jako součást jejich dlouhodobého postoje.
Přístup „postarat se o stakeholdery“ se pak automaticky překlápí do snahy udržet stávající mocenské struktury v Kyjevě, bez nichž by peněžní hodnota ukrajinských dluhopisů — z nichž mnohé drží evropské vlády — klesla na nulu.
Tržní analytik Alex Krainer uvedl, že „evropské státy, včetně Spojeného království, se nacházejí v katastrofální fiskální situaci, částečně proto, že Ukrajině půjčily (nebo ručily za půjčku) stovky miliard, které se pravděpodobně stanou ‚špatnými dluhy‘“.
Moskva jasně prohlásila, že pro životaschopné a stabilní soužití mezi Ruskem a Kyjevem je nutná proměna politické kultury vedení na Ukrajině. Z ruského pohledu by pokračování kulturního rámce Zelenského režimu založeného na radikálním nepřátelském stanovisku znamenalo vystavit Rusko budoucnosti pravidelných opakovaných konfliktů, kdy by evropské státy Ukrajinu periodicky znovu vyzbrojovaly a přeskupovaly.
Jakákoli naznačená změna stylu ukrajinského vedení by však podrazila nohy Witkoffovu pečlivě vystavěnému „systému finančních odměn“. Výsledek konfliktu vyvolaný vojenskou realitou na bojišti, jenž by vedl k proměně politické kultury v Kyjevě, by byl pro schéma výhod pro stakeholdery nepřijatelný.
„Stakeholdeři“ jsou v odporu vůči takovému vývoji jednotní. Witkoffův plán jejich odpor vůči jakékoli změně status quo fakticky posiluje.
Není tedy překvapivé, že ministr zahraničí Lavrov signalizuje ústup od Witkoffova vyjednávacího podniku. Nezabírá to. Vzdaluje to Rusko od jeho bezpečnostních imperativů. Naopak to otevírá cestu k pokračování války proti Rusku.
.
Zdroj: conflictsforum@substack.com
Na úvodním obrázku Witkoff a Kushner v Kremlu. Zdroj: www.kremlin.ru (prostřednictvím Wikipedia Commons)
Napsat komentář