Pokračujeme v uveřejňování jednotlivých kapitol knihy francouzského politologa a spisovatele Oliviera Delorma 30 bonnes raisons pour sortir de ľEurope. Jedná se o politicko-historickou esej, která je rozdělena do dvou částí.
V první části – „Abychom skoncovali s propagandou – co Evropa není“ – autor rozebírá mýty o Evropské unii. Tvrdí, že EU není ani zárukou míru, ani nástrojem spolupráce národů, ale projektem, který od počátku sloužil ekonomickým a geopolitickým zájmům silnějších států a USA. Poukazuje na to, že evropská integrace vznikla v kontextu studené války a závislosti na americké moci – Marshallův plán a vytvoření OEEC podle něj nastartovaly proces podřízenosti Evropy. „Evropská mírová myšlenka“ je podle Delorma propaganda zakrývající trvalou hegemonii a soupeření. Kritizuje také euro jako nástroj ideologické kontroly a nezvládnutý experiment, který ničí ekonomiky jižní Evropy – zejména Řecka.
Druhá část – „Co ve skutečnosti je Evropa“ – popisuje podle autora skutečnou podstatu Evropské unie: elitářský, nedemokratický a technokratický projekt řízený „kněžstvem“ eurobyrokracie. Delorme používá paralelu s katolickou církví – Evropa má svá dogmata, své svaté (J. Monnet, R. Schuman, A. de Gasperi) a svoje inkvizitory, kteří vylučují každý kritický hlas. Podrobně rozebírá životopisy zakladatelů Evropského společenství a tvrdí, že jejich ideologické a konzervativní kořeny měly blíže k autoritářství než k demokracii.
Celkově jde o kritickou analýzu evropského projektu, psanou s – vpravdě francouzským – ironickým a bojovným stylem (není třeba se ho bát!), která spojuje historické příklady, ekonomickou argumentaci a politickou výzvu k „dekolonizaci Evropy Evropany samými“. Kniha vyšla již v roce 2016, ale aktuální je (pořád, ale možná) právě teď, v souvislosti s prohranou válkou na Ukrajině a s tím, jak EU stupňuje agresivitu vůči některým svým rozumnějším státům, které nesouhlasí s jejím současným směřováním.
.
V
Evropa není mír, je to věčná studená válka
De Gaulle měl již v roce 1966 jasno v tom, že nás musí vyvést z integrované vojenské organizace NATO, a vysvětlil, že pokud máme vést války, musejí to být naše vlastní války, ne války jiných, kde riskujeme, že do nich budeme zataženi bez svého souhlasu. Museli jsme mít volné ruce, protože iluze, že je lepší být uvnitř, údajně proto, abychom „ovlivňovali“ něco, co ovlivnit nemůžeme, místo abychom převzali odpovědnost za svůj osud, má vždy, dříve či později, tragické následky.
NATO, jež mělo zadržovat sovětskou hrozbu, mělo navíc být rozpuštěno, jakmile SSSR zmizel. Namísto toho se rozšířilo. A pod záminkou „evropské obrany“, stavěné jako „pilíř NATO“, zahájil Chirac náš návrat pod americký vliv při příležitosti nezákonné války NATO proti Srbsku. Sarkozy znovu začlenil Francii do integrovaného vojenského velení, poté Hollande, který tvrdil, že bude proti tomuto rozhodnutí bojovat – skupina PS dokonce podala proti němu v roce 2008 návrh na vyslovení nedůvěry –, ratifikoval 7. dubna 2016 Pařížský protokol, který toto rozhodnutí potvrdil. Evropa opět posloužila jako zástěrka pro podřízení se Spojeným státům, v tomto případě pro likvidaci francouzské výjimky – 50 let po rozhodnutí generála de Gaulla.
Horší je, že od roku 1990 EU neustále hraje roli pomocníka americké politiky a zároveň slouží jako předstupeň začlenění zemí bývalého sovětského bloku do NATO. Navíc se vžilo používání velmi výmluvného výrazu „euroatlantická integrace“, což jasně znamená, že EU nikdy nebyla a nikdy nebude ničím jiným než podskupinou velkého celku pod americkým vedením.
Bylo by iluzí si myslet, že EU je pro země střední a východní Evropy evropskou volbou. Jistě, je to zdroj příjmů, ale ty jsou částečně zachycovány dravčími „elitami“, často pocházejícími z elit „socialistických“ režimů, obohacenými dekolektivizací a zajišťujícími podřízenost příkazům dominantní zahraniční mocnosti, kterou je EU, stejně jako kdysi SSSR. Pokud jde o vztah obyvatel k EU, lze jej změřit při volbách do evropského rádobyparlamentu. Volební neúčast, která od jejich přistoupení neustále klesá, dosáhla v roce 2014 závratných výšek: více než 63 % v Estonsku a Bulharsku, více než 67 % v Rumunsku, více než 69 % v Lotyšsku, více než 71 % v Maďarsku, kolem 75 % v Chorvatsku, Slovinsku a Polsku, 81,8 % v České republice, 86,95 % na Slovensku. To hodně vypovídá o míře legitimity evropských poslanců z těchto zemí!
Ve skutečnosti však hospodářská politika, kterou EU uložila jako podmínku pro přistoupení, nepřinesla očekávané zvýšení životní úrovně, ale spíše rozpad, zánik nebo privatizaci veřejných služeb, konec přístupu všech k zdravotní péči, vzdělání, kultuře a propastné prohloubení nerovností. A namísto rozvoje vnitřního trhu vedlo členství většinou k zavedení koloniálního typu ekonomiky. Těm, kdo vydělali na přechodu od sovětského impéria k evropskému impériu, umožňuje vývoz pracovní síly díky směrnici o „vyslaných pracovnících“ omezit vnitřní napětí a zabránit zpochybnění politického a sociálního status quo. Pro zaměstnavatele v zemích dovážejících pracovní sílu se jedná o nenahraditelný prostředek, jak vydírat místní pracovníky: buď přijmete „mzdovou umírněnost“ a zpochybnění svých sociálních výdobytků, nebo přijdete o práci. Na druhé straně jsou tyto země s nízkými mzdami částečně zapojeny do výroby polotovarů určených k dalšímu zpracování v západní Evropě, zejména v Německu, jehož konkurenceschopnost do značné míry závisí na této ekonomické kolonizaci.
Faktem zůstává, že členství v EU bylo pro tyto země, jejichž zahraniční politika je určována obavami z Ruska (nebo nepřátelstvím vůči němu), vždy logickým důsledkem bezpodmínečné solidarity se Spojenými státy. To s rozhořčením konstatoval bývalý prezident Chiraci, když se v roce 2003 pokusil postavit (naposledy, kdy se Francie, spolu s Německem a Ruskem, odmítla chovat jako podřízená) proti nezákonné invazi Iráku ze strany Spojených států a Spojeného království, která vedla k chaosu, z něhož vzešel Islámský stát. Nicméně, když tyto země vnímají svou účast v EU jako druhořadou ve srovnání se svou loajalitou k USA, dobře chápou skutečnou povahu EU, která pro Američany vždy byla pouze prostředkem k ekonomické integraci oblasti, v níž prostřednictvím NATO uplatňují svou strategickou dominanci.
Bylo tedy iluzorní si myslet, že po roce 1990 bude EU mít jakoukoli autonomii k rozvoji skutečného partnerství s Ruskem (které, ať si o něm myslíme cokoli, je a zůstane evropskou velmocí), zatímco Spojené státy se ho snažily podrobit, a to díky katastrofální Jelcinově éře, a obklíčit ho prostřednictvím integrace střední a východní Evropy do NATO a zřizováním amerických vojenských základen v bývalé sovětské střední Asii.
Nezákonná válka NATO proti Srbsku (1999) po přípravě evropské veřejnosti podobné té, která předcházela invazi do Iráku; jmenování generálního tajemníka NATO (1995-1999) Solany jako vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku EU (1999–2009); summit k padesátému výročí NATO ve Washingtonu v dubnu 1999, který přijal „nový strategický koncept“, podle kterého Aliance může zasáhnout mimo území svých členů a v krizích, které se netýkají útoku na jednoho z nich; odtržení Kosova vynucené Spojenými státy v roce 2008, v rozporu s rezolucí 1 244 Rady bezpečnosti OSN a sliby danými Rusku; zneužití ze strany Francie a Spojeného království rezoluce 1973 (2011) téže Rady, kterou Rusko souhlasilo odhlasovat, protože se týkala pouze ochrany civilního obyvatelstva, za účelem svržení libyjského režimu; nasazení protiraketového štítu na hranicích Ruska, o kterém jen naivní lidé mohou věřit, že je namířen pouze proti Íránu… Výčet událostí, které od roku 1990 činí z NATO, za podpory EU, agresivní organizaci a jeden z hlavních faktorů mezinárodní destabilizace, je až příliš dlouhý. Je příliš dlouhý na to, abychom si nemysleli, že Putin, který svou politickou kariéru postavil na návratu důstojnosti své země, která se opět stala mocností, s níž je třeba počítat, by nechal projít další provokaci – navíc na svých hranicích.
Putin rozhodně není žádný svatoušek – zatímco Bush, naši saúdskoarabští spojenci nebo nový sultán Erdogan jsou samozřejmě oděni do „nevinné poctivosti a bílého plátna“. Zůstává však faktem, že všichni věděli – a to ještě více od jugoslávských válek – že nelze bez rizika proměnit vnitřní správní hranice federálního státu bez politické reality na mezinárodní hranice. Všichni také věděli, že vždy existovaly dvě Ukrajiny: jedna ruská, z hlediska historie a kultury; druhá připojená k Rakouskému císařství, poté k Polsku, než ji v roce 1945 připojila SSSR. Na této západní Ukrajině byla spolupráce s nacisty masivní a krutá, revizionismus a neonacismus jsou zde mimořádně vlivné.
Všichni věděli, že ustavení moci v Kyjevě, která by ať už oprávněně či neoprávněně jednala nepřátelsky vůči Moskvě, vyvolá Putinovu odvetu. Všichni také věděli, že Krym je ruský od té doby, co přestal být součástí Osmanské říše, a že byl v roce 1954 uměle připojen k Sovětské republice Ukrajina jako dárek od Chruščova, který chtěl dát trochu pozapomenout na krvavé represe, které tam vedl po roce 1945. Všichni také věděli, že žádný ruský státník hodný toho jména by nenechal Sevastopol padnout do rukou moci, která by mohla jednoho dne zpochybnit svobodné užívání tohoto přístavu ze strany Ruska.
V této souvislosti Evropská unie, když v roce 2007 zahájila jednání o přidružení s Ukrajinou, přičemž od roku 1990 bylo přidružení nebo vstup do EU vždy předstupněm členství v NATO, prokázala přinejlepším značnou lehkomyslnost, abychom citovali Huberta Védrina – spolu s Dominique de Villepinem našeho posledního ministra zahraničních věcí hodného tohoto jména. Spíše se ale dopustila provokace v době, kdy Moskva připravovala – v květnu 2014 – spuštění Eurasijské hospodářské unie.
Víme, jak to dopadlo: prezident Janukovyč, zvolený v roce 2010 s masivní podporou východní části země, odmítl v listopadu 2013 podepsat asociační dohodu. A tak se spustilo to, co západní sdělovací prostředky začaly okamžitě představovat jako lidovou revoluci (omezenou na západ země a Kyjev), zatímco různé skupiny, některé ozbrojené a/nebo neonacistické, působily v pozadí toho, co lze odůvodněně považovat za státní převrat proti moci vzešlé z řádných voleb.
Nemluvě o tom, že zprostředkování EU, které vedlo k dohodě, kterou okamžitě porušili „povstalci“ chránění Spojenými státy a EU, je přinejmenším značně podivné. Je totiž zvykem, že tento druh mise je veden zemí, která předsedá Radě Evropské unie, spolu se zemí, kterou nahradila, a zemí, která ji nahradí: v tomto případě by to byly Řecko, Litva a Itálie. Ale protože Řecko a Itálie byly zřejmě považovány za příliš málo nepřátelské vůči Rusku, byla tato trojice nahrazena – stále si klademe otázku, na základě jakých kritérií! – Francií, Německem a Polskem, které je považováno za jestřába a k němuž byla mezi dvěma světovými válkami připojena západní Ukrajina, ale mělo být prokazatelně vyloučeno z delegace, jejímž cílem mělo být nalezení kompromisu.
Pokud jde o novou ukrajinskou vládu složenou z oligarchů stejně zkorumpovaných jako oligarchové zákonné svržené svržené vlády, neonacistů, které EU považuje za přijatelné, protože jsou protiruští, a osob úzce napojených na Spojené státy, ta přijala opatření, která byla zjevně nepřijatelná pro východní Ukrajince a Moskvu, což vedlo k povstání v několika regionech, připojení Krymu… k hloupým evropským sankcím proti Rusku a financování nenávratného dluhu Ukrajiny z prostředků EU – téže EU, která drtí Řeky a odmítá snížit jejich dluh.
V konečném důsledku tak EU vytvořila v Evropě ohnisko napětí, které jen tak nezmizí, protože Ukrajina nemůže mít budoucnost bez úzkých vztahů s Ruskem. Ohnisko napětí, které umožňuje NATO posilovat svou přítomnost ve východní Evropě pod záminkou, jak uvádí závěrečné prohlášení summitu ve Varšavě z 8. a 9. července 2016, „agresivních akcí Ruska, včetně jeho provokativních vojenských aktivit na okraji území NATO“. Jako by NATO bylo JEDEN stát s JEDNÍM územím! A jako by státy NATO neporušily Chartu OSN v Srbsku/Kosovu, v Iráku, v Libyi, na Kypru od roku 1974… Ve skutečnosti NATO stejně jako jeho pobočka v podobě EU potřebují nepřítele, aby mohly ospravedlnit svou existenci: nezáleží na tom, že nepřítel z dob studené války už není komunista, nezáleží na tom, že Spojené státy a naše vládnoucí kasta neustále lichotí kmotrům a finančníkům (Saúdská Arábie, Katar, Turecko) radikálního islamismu, skutečné hrozby pro Evropany, proti které je Rusko naším přirozeným spojencem!
Na svém blogu italský ekonom Alberto Bagnai (viz úvodní část III. části) citoval 14. října 2016 výňatek z deníku Altiera Spinelliho, který je velmi aktuální, i když pochází z 12. dubna 1953. Co tedy napsal tento velký Evropan, který vzešel z komunismu, zakladatel Evropského federalistického hnutí a Unie evropských federalistů, evropský komisař v letech 1970 až 1976, poslanec rádobyevropského parlamentu v letech 1979 až 1986 a v roce 1984 iniciátor projektu federalistické smlouvy, který vyústil v Jednotný evropský akt z roku 1986?: „Nelze to říci veřejně [to je ZÁKLADNÍ princip „evropského projektu“: všechno důležité musí být před lidmi utajeno], ale faktem je, že Evropa, aby mohla vzniknout, potřebuje silné rusko-americké napětí a ne uvolnění. Stejně tak ke svému upevnění bude potřebovat válku proti Sovětskému svazu a schopnost vést ji v pravý čas.“ii Stačí nahradit Sovětský svaz Ruskem…
V tom nejlepším z europeistických světů se rozhodně nic nemění. Evropa, to je rozhodně jenom samý mír! A rozhodně, abychom měli opět volné ruce a nebyli vtaženi do války, která nebude naše, je naléhavě nutné co nejrychleji a současně vystoupit z EU a NATO.
.
i „Promeškali příležitost mlčet,“ reagoval Chirac na takzvané prohlášení z Vilniusu (5. února 2003) podepsané Albánií, Bývalou jugoslávskou republikou Makedonií, Bulharskem, Chorvatskem, Estonskem, Lotyšskem, Litvou, Rumunskem, Slovenskem a Slovinskem, které konstatovalo, že Spojené státy předložily Radě bezpečnosti OSN „nezpochybnitelné důkazy o tom, že Irák disponuje programy zbraní hromadného ničení, o jeho zjevných snahách vyhnout se kontrole inspektorů OSN a o jeho vazbách na mezinárodní terorismus“.
ii Blog Alberta Bagnaiho (http://goofynomics.blogspot.fr), „Va tutto bene… “, 14. října 2016. Citát je převzat z knihy Altiero Spinelli: Diario europeo (1948-1969), Il Mulino, Bologna, 1989, s. 175. Za překlad děkuji Frédéricu Farahovi.
Napsat komentář