Bývalý britský diplomat a analytik Alastair Crooke se ve svém článku zabývá proměnami americké zahraniční politiky za vlády Donalda Trumpa a vlivem think-tanku RAND, který nově volá po umírněnějším přístupu k Číně. RAND doporučuje, aby USA uznaly legitimitu Číny a usilovaly o vzájemné příměří místo soutěže o hegemonii. Autor upozorňuje, že podobný přístup by mohl být uplatněn i vůči Rusku a Íránu, avšak americký establishment k tomu zatím není připraven. Trump podle textu usiluje o obchodní dohodu s Čínou, jež by mu poskytla politickou páku i ekonomické výhody, zejména v oblasti vzácných zemin. Zároveň však čelí odporu proizraelských miliardářů, kteří ovlivňují americkou politiku vůči Rusku a Blízkému východu. Autor uzavírá, že USA už nemohou udržet bývalý globální řád a že svět směřuje k novému uspořádání oddělených ekonomických bloků, přičemž Trumpův čas na prosazení změn je omezen politickými riziky a blížícími se volbami.
.
Jak píše Alastair Crooke, prezident Trump je přesvědčen, že Spojené státy, které vyhrály studenou válku vojensky (v Afghánistánu), ekonomicky (liberální trhy) i kulturně (Hollywood), si zaslouží „zábavu“ v podobě „řízení jak země, tak světa“. Tato politika nyní poprvé získává určité praskliny.
Tento měsíc think-tank RAND, instituce, jež už dlouhou dobu ovlivňuje směřování americké zahraniční politiky USA, zpochybnila aroganci studené války proti Číně. Ačkoli se zpráva zaměřuje na obavy Ameriky z hrozby vzestupu Číny, důsledky zpochybnění doktríny – že nelze tolerovat žádného vyzyvatele hegemonie USA, ať už v oblasti finanční nebo vojenské – se dotýkají samotného jádra praktikování americké zahraniční politiky. Klíčovým závěrem RANDu je, že „Čína a USA by se měly snažit dosáhnout modus vivendi“ tím, že „každá strana přijme politickou legitimitu druhé strany a omezí snahy o vzájemné oslabování, alespoň do rozumné míry“. Návrh, aby každá strana uznala a přijala legitimitu druhé strany, místo aby ji vnímala jako zhoubnou hrozbu, by sám o sobě představoval malou revoluci.
Pokud by to platilo pro Čínu, proč by to nemělo platit také pro Rusko nebo Írán?, ptá se Crooke. Ještě výmluvnější je, že RAND doporučuje, aby zejména vedení USA odmítlo myšlenku „absolutního vítězství“ nad Čínou a přijalo politiku jedné Číny tím, že přestane provokovat Čínu vojenskými návštěvami Tchaj-wanu, které mají za cíl udržovat Čínu v ohrožení a napětí. Zpráva přitom vyšla těsně před setkání prezidenta Trumpa s prezidentem Si Ťin-pchingem v Kuala Lumpuru, s tím, že Trump usiluje o „obchodní dohodu“ s Čínou, která potvrdí jeho dominanci a dá mu prostor pro jeho radikální plány na restrukturalizaci americké finanční scény – pokud to bude možné.
Může být návrh RANDu ve Washingtonu skutečně přijat?, ptá se opět Crooke. RAND má ve Washingtonu velký vliv – odráží tedy tato zpráva rozkol ve strukturální architektuře na straně těch, kdo tahají za nitky moci? Jiné signály (na Blízkém východě však ukazují opačným směrem. USA přece již desítky let uplatňují stejnou zahraniční politiku. Jsou tedy USA vůbec schopny takové zásadní kulturní proměny, jakou prosazuje RAND? Západ je na ústupu – ano. Ale usnadňuje to, nebo naopak ztěžuje přijetí některých návrhů RAND, které jsou založeny na zdravém rozumu? Pokud jde o Čínu, zdá se, že v amerických vojenských kruzích se vytvořil technický názor, že USA „v žádném případě“ nemohou Čínu vojensky porazit.
Crooke píše, že jakákoli hluboká změna však vyžaduje čas, aby se plně projevila, a může být zvrácena neočekávanými událostmi. V současné době tu vidíme řadu možných černých labutí. A kdo by případně vedl takovou změnu v americkém vnímání sebe sama? Došlo by ke skutečné (institucionální) změně shora dolů, nebo zdola nahoru? Mohla by se „zdola“ objevit populistická iniciativa „America First“ v důsledku toho, že Trump a Republikánská strana ztratí ve volbách v polovině prezidentského funkčního období (midterms) většinu v Sněmovně reprezentantů?
V jistém smyslu má RAND jasně pravdu, že kromě krátkodobého divadla již USA nemohou dlouhodobě vyhrát ekonomickou nebo technologickou válku – ani vojenský konflikt s Čínou. Prozatím se zdá, že je na obzoru nejisté příměří. Ale na jak dlouho?
Crooke uvádí, že jak píše Wall Street Journal (WSJ), „během svého prvního funkčního období Trump často rozčiloval Si Ťin-pchinga svou volnou kombinací hrozeb a srdečnosti“. Dnes ale, píše Wall Street Journal, „čínský vůdce věří, že našel řešení“: Si odhodil tradiční diplomatické praktiky a vytvořil nové, speciálně pro Trumpa. Po dlouhé přípravě se Si podle WSJ rozhodl udeřit ještě tvrději, aby získal nad Trumpem převahu a zároveň ukázal sílu a nepředvídatelnost – vlastnosti, které podle něj americký prezident obdivuje. Zdá se, že Čína má v úmyslu prosadit se silou. Chce být hybatelem a je přesvědčena, že tento tvrdý přístup vyvolá v Číně (a ve zbytku světa, což WSJ opomíjí uznat) velmi pozitivní ohlas. Otázkou je, jak bude Siův přístup působit v USA. Zároveň je to nezodpovězená velká otázka: Kdo vlastně ovládá americkou zahraniční politiku?
Na to autor odpovídá tak, že jedna zřejmá odpověď po debaklu vrcholného setkání v Budapešti je, že Trump má v této oblasti zahraniční politiky malý nebo žádný vliv. Že dostal od lidí v pozadí v tomto smyslu „upozornění“ ve smyslu žádné normalizace vztahů s Moskvou. Příměří ano, protože zmrazený konflikt, nezatížený omezeními na znovuvyzbrojení Ukrajiny, by dal establishmentu NATO prostor k předefinování konfliktu – ze strategické porážky NATO na pomalé vítězství, a to prostřednictvím šíření vyprávění o postupném oslabování ruské ekonomiky. To by, přinejmenším v myslích Evropanů, s sebou neslo „příslib“ jakéhosi definitivního příměří v budoucnu, tím, že by ukládalo Rusku pokračující náklady, které jej nakonec k tomuto konečnému příměří donutí. „Muchou v polévce“ zde je, že Moskva absolutně nesouhlasí se zmrazeným konfliktem – a vidí, že situace na bojišti směřuje k ruskému vítězství.
Skutečnost je taková, že konečný výsledek na Ukrajině bude takový, jaký „bude“. Evropané to vědí, ale nemohou to říct, protože se nedokáží orientovat ve světě, ve kterém nepřevládá jejich pohled na věc. Pokud se tento luddismus [označení pro britské dělnické hnutí z poč. 19. století, které protestovalo proti průmyslové revoluci a zavádění nových strojů, a to často jejich ničením, dnes se tento termín používá k popisu odpůrců technologických inovací – pozn. překl.] bere jako „páka“ Západu, pak skončí, jakmile se v Evropě projeví ekonomická realita.
Čím tedy vysvětlit Trumpovo budapešťské fiasko?, táže se Crooke. Na jedné straně to bylo veto proizraelských megadárců, pro které musí být za každou cenu zachována vojenská hegemonie USA podporující Izrael. Izrael bez ní nemůže existovat. Mnozí, ne-li všichni členové Trumpova týmu, byli tlačeni zvenčí – určitými fanatickými proizraelskými dárci a stejně smýšlejícími miliardáři. (Trump o tom překvapivě upřímně mluvil minulý měsíc během svého projevu v Knessetu.)
Někteří z těchto Trumpových dárců jsou ovšem také součástí (samostatné) frakce Wall Street, která kromě toho, že je prosionistická, má na mysli širší finanční zájmy. Americký finanční systém zoufale potřebuje posílit jistotu (collateral) (tj. aktiva s vnitřní hodnotou, jako je ropa a další přírodní zdroje) pro podporu nadměrně zadluženého amerického stínového bankovního systému. Tato proizraelská frakce z Wall Streetu stále touží po opakování „Ruska v devadesátých letech“ (jakkoli je to nepravděpodobné). S hlavním proizraelským blokem dárců však sdílí odhodlání Izraele udržet Rusko mimo Blízký východ, což se rozšířilo i na konflikt na Ukrajině. 7. října tohoto roku Netanjahu žádal Putina, aby nevyzbrojoval Írán, a údajně mu vyhrožoval odvetou na Ukrajině. Pro tyto dárce je kalkulace ohledně obchodní dohody s Čínou zcela odlišná. Pokud by Trump souhlasil se „silnou“ obchodní dohodou s Čínou, Bílý dům by to vnímal jako oslabení schopnosti Kanady sestavovat levné součásti pocházející z Číny a jiných zemí – pro překládku a prodej na americkém trhu. Dohoda s Čínou by Trumpovi poskytla další páku v období směřujícím k rozpuštění Dohody Spojené státy Mexiko – Kanada (USMCA) v roce 2026. A to je důležité, protože Trump se snaží začlenit celou západní polokouli – od Argentiny po severní Antarktidu – do „sféry vlivu“ USA.
Dohoda s Čínou o kontrole vývozu vzácných zemin by však byla zjevně klíčová pro celý technologický sektor USA, připomíná Crooke. Čína má nad dodavatelským řetězcem vzácných zemin nejen dominantní, ale téměř neotřesitelnou kontrolu. S 70 % světových zásob vzácných zemin (100 % u některých kovů) a 94 % rafinérských kapacit si Peking připravil a vybudoval pevnost kolem jedné z nejdůležitějších surovin moderní technologie.
Existuje ještě jeden důvod – možná dokonce důvod převažující – proč USA naléhavě potřebují „záchranu“ ze strany Číny. Právní základ pro Trumpův globální celní útok se stále více vzdaluje od možností, které mu poskytuje zákon pro nouzové situace směrem k jasnému ustanovení Ústavy USA, že pravomoc zvyšovat příjmy v zásadě náleží Kongresu. (Cla, jak se bude argumentovat, jsou příjmy.) Je zřejmé, že Trump využil ospravedlnění ohledně „ekonomické nouze“ na nejvyšší míru. První případy týkající se cel začal 3. listopadu projednávat Nejvyšší soud. Pokud by soud rozhodl proti Trumpovi, mohl by nařídit vrácení všech dosud vybraných celních příjmů. Jaký dopad by to mělo na zahraniční politiku Spojených států, vzhledem k tomu, že cla byla využita k donucení řady států zaplatit USA obrovské částky (v souvislosti s přílivem kapitálových investic)?
Na odpověď je ještě příliš brzy, říká Crooke. Ale v případě Číny Trump a USA nutně potřebují dohodu. Trumpova hospodářská politika obecně (pokud ji Nejvyšší soud nezruší) znamená trvalou změnu v hospodářském a geopolitickém prostředí. Není možné se vrátit k situaci, jaká byla před listopadem 2024. Dříve převládající globálně propojený řád věcí je smeten a nahrazuje ho nový řád samostatných hospodářských bloků s vlastními vnitřními spojenectvími, dodavatelskými řetězci a technologiemi.
V jiných oblastech zahraniční politiky je tak radikální změna směru méně pravděpodobná – alespoň prozatím. Proizraelští miliardáři stojící za Trumpem nesleví ve svých snahách podpořit Izrael v jeho cíli vytvoření Velkého Izraele. Z dlouhodobého hlediska však není dominance proizraelských sil v zahraniční politice tak jistá. Podpora Izraele mezi mladými Američany slábne. Kongres zůstane „koupený“ ze strany AIPACu a Trump se nezvratně vymezil jako neochvějný zastánce Izraele. Mezi Trumpem a jeho MAGA základnou začala panovat roztržka. A Izrael začal panikařit kvůli „America First“ a protiizraelskému posunu, který se odehrává mezi mladými Američany.
Navzdory možnému novému vymezení volebních obvodů na Jihu USA z důvodu sporů kolem zákona o registraci voličů z roku 1965 (který může dát republikánům dalších 12 křesel ve Sněmovně reprezentantů), by Trump mohl přesto prohrát volby v polovině funkčního období. To znamená, že Trump by měl v podstatě jen jeden rok na to, aby byla uskutečnil svou agendu – než ji převálcuje obstrukce demokratů, vyšetřování nebo dokonce snahy o impeachment.
Důvod Trumpova spěchu je tedy jasný. Samozřejmě se nic z toho nemusí stát a vládnoucí vrstvy v USA (a Evropě) se budou moci opět uklidnit s úlevou, že lze najet do starých kolejí. Ale sebeuspokojení by nyní nebylo na místě. Starý pohodlný svět se už nevrátí, uzavírá Crooke.
.
Zdroj: https://substack.com/@conflictsforum
Napsat komentář