Zdeněk Matěj Kuděj (1881-1955) byl český spisovatel, novinář, překladatel a cestovatel. V roce 1912 – jak píše: „Prchal jsem tehdy z těsných poměrů své rodné země, sevřené neblahými spáry dvouhlavého orla. Po dlouhém pobytu v zemi svobody, ve Spojených státech severoamerických, nemohl jsem se nikterak smířit s poměry ve vlasti, sešněrovanými úzkoprsými a nenávistnými zákony státu, který ovládán stále víc vlivy ze sousedního Německa, utiskoval všechny Slovany způsobem den ze dne provokativnějším“ – podnikl cestu do carského Ruska; v Kyjevě byl ovšem pro podobnost s hledaným anarchistou zatčen a strávil půl roku ve vazbě. To vše popsal ve výborné knize Hostem u báťušky cara, z níž je uvedená (druhá) kapitola.
Jsem zatčen
Bydlil jsem v Kyjevě v hotelu Palé Rojal, v kterémžto pojmenování jsem po delším přemýšlení poznal francouzské Palais Royal, po česku královský palác. Jméno pyšnější než sám hotel, který by byl na západě zařazen do druhé třídy. Ale byl to „evropský hotel“, jak Rusové říkali, moderní a slušný, s čistými, třeba nevelikými pokoji, s teplou i studenou vodou, s koberci a zrcadly na schodech, se služebnictvem, mluvícím několika evropskými jazyky, a vlastní ruskou i evropskou kuchyní, s restaurací a kavárnou, kde bylo možno číst i mnoho cizojazyčných časopisů.
Byl také slušně drahý a ubytoval jsem se v něm jen pro svou naprostou neznalost ruských poměrů. Byl bych jistě udělal lépe, kdybych se byl ubytoval v některé z gastinic, které byly velmi laciné, anebo v nomerech, jak se nazývaly rodinné penzionáty. Ale než jsem si to mohl rozmyslit a přestěhovat se, přihodily se události, které mně v tom zabránily.
Hned po svém příjezdu odevzdal jsem svůj pas hotelovému švejcarovi, jak v Rusku nazývají hotelové vrátné. Tento hodnostář mne sám přihlásil k pobytu a zbavil mě tak starostí s úřady. Pas mi byl hned po vyřízení vrácen bez jakýchkoli nepříjemností. To bylo velmi důležité. Neboť za carské vlády byly policejní předpisy velmi přísné, jednak proto, že nitro Rusi bylo neklidné, jednak pro zahraniční napětí, které dosud sílilo následkem rakouské anexe Bosny a Hercegoviny a neklidu na Balkáně.
První dny v Kyjevě jsem ztrávil prohlídkou města, v němž bylo pro mě mnoho zajímavého, a pokusy o seznámení s krajany, kterých tehdy v Kyjevě žilo několik tisíc.
Peněz jsem měl dost, a proto jsem se po práci zatím neohlížel. Přátelé mne ujistili, že se časem jistě pro mne něco naskytne, abych tedy nespěchal. A já opravdu nespěchal a žil jsem několik dní svobodně a bezstarostně jako pták.
Pak se stalo, že jsem byl pozván jedním krajanem na křtiny. Byly slaveny po rusku, s obřadem pravoslavným a důkladnou pitkou. Bylo již k půlnoci, kdy jsem se omluvil svým hostitelům a svěřil se izvoščikovi, aby mne na saních dopravil do mého hotelu. Příjemně znaven odstrojil jsem se rychle a ulehnuv na lůžko, usnul jsem spánkem spořádaného mladého muže, který nemá nic na starosti nežli sebe.
„Ťuk, ťuk ťuk — ťuk ťuk!“ Klepání doléhalo stále důrazněji k mému procitajícímu vědomí. Vzchopil jsem se napolo na lůžku. Platilo to mně? Opravdu. Nebylo pochyby. Kdosi klepal na mé dveře. A to dokonce velmi naléhavě a stále důrazněji. No, snad nehoří? Hmátl jsem po tlačítku stolní lampy a rozžehl jsem světlo.
„Dále!“ vyzval jsem pozdního návštěvníka, jehož klepání se už začalo měnit v bouchání pěstí. Venku někdo stiskl kliku a ve dveřích se objevil ruský četník.
„Vida!“ pomyslil jsem si vyčítavě. „Zapomněl jsi zavřít dveře na klíč. Nu, aspoň nemusíš vstávat.“ Ale ukázalo se brzy, že jsem se mýlil. Neboť za prvním četníkem se objevil druhý, za druhým třetí a tak dále, až se jich do mé ložnice nahrnulo šest. Krátké služební karabiny měly opatřeny dlouhými trojhrannými štyky, na opascích měli sumky a na prsou žluté šňůry. Tři se postavili vlevo, tři vpravo.
„Bože, co je to?“ Napadla mě bláhová myšlenka, že to jsou divadelní chóristé, pěvecký sbor, čekající na příchod sólistů. Přišli sem sehrát operetu? Večer jsme o krtinách žvanili dlouho o divadle, opeře i operetách, a tohle jsou patrně důsledky. Nepochybně sním. Za pěveckým sborem se objeví jistě tenorista — princ — anebo princezna — subretta. Přišli však oba najednou. To jest — ani tenorista, ani subretta, dokonce ani princ či princezna. Místo nich se objevil malý chlapík v úřednické uniformě, se zlatými lístky na sametových výložkách, provázený četnickým kapitánem se zlatými šňůrami na prsou.
Zíral jsem na ně pln údivu. Co tu chtějí? Ale hned se vše vysvětlilo. Chlapík v uniformě úředníka rozevřel brašnu, vytáhl z ní jakýsi spis a dívaje se na mne, tázal se přísně:
„Vy gospodin Kuděj?“ a jmenoval za příjmením i mé otcovské a křestní jméno.
Přitakal jsem.
„Máte pas v pořádku?“
Přisvědčil jsem.
„Račte mně jej ukázat, abych se mohl přesvědčit.“ Sáhl jsem do zásuvky nočního stolku po své tobolce a podal jsem mu žádaný dokument.
Nahlédl do něho i do spisu, který držel v ruce, a podal potom pas četnickému kapitánovi, který jej zastrčil do své velké služební tobolky a vstrčil za kabátec uniformy.
To bylo nepochopitelné. Věděl jsem, že bez pasu není možno v carské říši udělat ani krok, proto odebrání pasu bylo zlým znamením.
Zatím činovník se zlatými lístky na výložkách začal číst úřední spis, který držel v ruce. Četl polohlasně a tak rychle, že jsem nerozuměl jedinému slovu. Teprve když obrátil list a ukázal na mne prstem, porozuměl jsem slovům, proneseným zvýšeným a důraznějším hlasem:
„Proto se zatýká a uvaluje se na něho vyšetřovací vazba!“
Rozevřel brašnu, zastrčil do ní polovinu svého spisu a druhou dal kapitánovi. Pak vytáhl z kapsy stříbrné pouzdro na cigarety, nabídl jednu papirosu kapitánovi, zapálil si sám druhou, zasalutoval nedbale a vyšel ven svižně a spokojeně jako herec, který se bez zabreptnutí šťastně zhostil své úlohy.
„Vstávejte s lůžka! Musíte s námi!“ oslovil mne četnický kapitán.
„Promiňte,“ namítl jsem, „nemohu se přece oblékat před tolika lidmi. Nařiďte jim laskavě, aby zatím vyšli ven. Zaručuji se vám svým slovem, že nic neprovedu.“
„O to se starám já,“ řekl a pousmál se. Podíval se po přeplněném pokoji a patrně uznal, že mám pravdu. Pokoj byl neveliký a četníků v něm tolik, že mezi nimi zbývala jen těsná ulička,
„Ven, molodci, a počkejte u dveří!“ nařídil.
Šesteré cvaknutí podpatků a četníci vyšli dvojstupem, jako na cvičišti. Dveře nebyly ovšem tak široké, aby mohli pohodlně projít, a proto nastala menší tlačenice. Dopadlo to však celkem dobře, aniž jejich důstojnost příliš utrpěla.
Osaměl jsem v pokoji s důstojníkem. Kapitán rozepjal kožené pouzdro po svém boku, uvolňuje tak svou služební pistoli, a nepouštěje papirosu z druhé ruky, obrátil si jednu ze židlí lenochem vpřed a usedl na ni jezdecky.
„Račte vzít na vědomí, že při prvním podezřelém pohybu se u nás střílí,“ ujistil mne přátelsky. „Vezměte si jen to, co nejnutněji potřebujete, a svá zavazadla nechte zde. Budou vám doručena později, za to ručí hoteliér. Pospěšte si! Čekají nás!“
Mluvil klidným a zdvořilým tónem, proto jsem uznal za nejlepší uposlechnout na slovo. Začal jsem se horlivě strojit, ale pošetilé myšlenky mně při tom projížděly hlavou.
„Co mně chtějí? Jsem opravdu zatčen? A proč přišli v noci? Neměli by dost času ve dne, až bych se prospal? A proč tak silná četnická asistence?“
Šněroval jsem si levou botu, když mi prolétla hlavou velkolepá myšlenka:
„Nejsi ty, bratříčku, vlastně nějaký důležitý a vynikající zločinec? Politický, nebo prostý — na tom už tak nezáleží — hlavně však vynikající! Jinak by ti přece nevěnovali takovou péči, nejevili by takovou starost o tvou osobu. Tys, milý brachu, musil provésti opravdu něco velkého! Vida! Kdo by to byl o tobě řekl? Dosud sis o sobě myslil, že jsi docela obyčejný, všední občánek a teď náhle — slavný člověk! Ale zasloužil ses o to opravdu? Máš něco na svědomí?
Počal jsem dotěrně zpytovat své dosud klidné svědomí, ale ku podivu, to se nedalo vyrušit z klidu a jeho hlas se neozýval. Napadlo mi, že snad ten žoviální kapitán, který seděl na židli proti mně a pokuřoval cigaretu, by o tom mohl vědět více než já.
„Poslyšte, barine kapitáne,“ řekl jsem důvěrně, „nevíte, proč mne zatýkáte?“
„Cože? Vždyť vám to před chvilkou přečetli,“ odpověděl lenivě. „Což jste nerozuměl?“
„Rozuměl — to jest vlastně nerozuměl!“ řekl jsem rozpačitě. „Proto se vás na to ptám.“
„Jak já to mám vědět? To musíte vědět vy. Mou povinností není, abych se v takových věcech vyznal. To je věc ochranného oddělení, rozumíte? Já mám jen povinnost dopravit vás na ředitelství. Jsem zde jen proto, abych vykonal ten rozkaz. Ostatní se mne netýká.“
„A co myslíte, budu tam uvězněn? Nebo mne pošlou někam jinam?“
„Nevím. A kdybych věděl, nesměl bych vám to říct.“
„Proč?“
„Jak to, proč? V rozkaze toliko stojí: Předat policejnímu ředitelství. Vysvětlení dostanete až tam.“
„Hm. Tak vy opravdu nevíte, proč jsem zatčen?“
„Nemohu sloužit. Ostatně hleďte, ať jste již hotov. Policejní ředitel nezná žertů. Jinak bych vás musil pobídnout!“ dodal skoro výhružně.
Moudrá řeč. Měl jsem vždy v úctě rozumné důvody a dal jsem se jimi vždy přesvědčit, když jsem viděl, že nemám možnost je vyvrátit. Došněroval jsem si tedy boty, navlékl svůj skotský plášť, nasadil na hlavu čepici a uchvátiv tobolku a několik drobností, prohlásil jsem, že jsem připraven k odchodu.
Vyšli jsme společně na chodbu. Byl to až příliš slavnostní průvod. Vpředu dva četníci s nasazenými bodly, po mém boku švarný důstojník jako křídelní pobočník, a za námi ještě zadní voj, sestávající ze čtyř mužů. V tak vzácné společnosti jsem ještě nikdy neměl čest se pohybovat. Čeho jsem si ještě mohl přát? Snad jásajících davů, které by nás vítaly, družiček a nevinných dítek, které by sypaly kvítí na cestu?
Nu, jeden květ při tom přece nescházel. Když jsme sestoupili do vestibulu a míjeli jasně osvětlenou šatnu, jakýsi elegantní muž tam pomáhal z drahého kožišinového pláště krásné mladé dámě. Byl ve smokingu a měl monokl na oku. Ona byla oděna v plesové šaty z matně třpytného zlatohlavu. Na jejích prsou se skvěla nádherná červená růže. Právě ji odepínala a držela v ruce, když jsme šli mimo. A tu se stal div, již několikátý toho večera.
Nevím, co to bylo, snad mžikový rozmar, snad projev tajné sympatie. Když však neznámá viděla, jak mne ten hlouček ozbrojenců vede do neznáma vstříc chmurné budoucnosti, usmála se na mě tak půvabně, že mně zjihlo srdce v těle. Postoupila o krůček a její něžná ručka, oděná ještě v rukavičku, se vztáhla a nabídla mně ten osamělý květ. Zarazil jsem se bezděčně a celý průvod se mnou. První jsem se vzpamatoval já, vzal jsem růži, políbil ji s něhou, kterou bych sám od sebe byl neočekával, a uklonil jsem se hluboce.
Slyšel jsem zřetelně, jak vedle mne cvakly podpatky a zadrnčely ostruhy na kapitánových jezdeckých botách. Zahlédl jsem, jak zasalutoval. I četníci na okamžik nehybně ztrnuli. Všichni vzdávali čest neznámé kněžně, která shlédla milostivě na národ ctitelů. V příštím okamžiku kouzlo však vyprchalo a my vykročili všichni vpřed. Ohlédl jsem se ještě jednou u skleněných vrat hotelu, které před námi téměř uctivě otevřel hotelový švejcar v ohromném kožichu a v imponující papaše. Dívka stála dosud před šatnou, kde jsme se s ní setkali. Muž ve smokingu a s nasazeným monoklem vedle ní. Její ručka držící hedvábný šáteček se vznesla a šáteček se zatřepetal ve vzduchu.
Pak nás pohltila noční tma. Ulice byla liduprázdná, až na saně, které stály u schodiště, a na izvoščika, zabaleného až po nos a uši. Jemně se ozvaly zvonečky, upevněné na koňských postrojích. Koně byli patrně netrpěliví. Veliké sněhové vločky poletovaly tmou a třpytily se v širokém pruhu světla, který za námi dopadal z hotelu.
Kdo to mohl být? Kdo byla ta krásná neznámá, která mne podarovala krásným květem, jehož vůně mne dosud dráždila v chřípí? Proč to udělala? Byl to projev soucitu s neznámým člověkem, ocitnuvším se v nouzi, nebo mne snad odněkud znala? Odpověď na ty otázky jsem nemohl najít.
„Taková krasavice,“ povzdechl kapitán po mém boku. „Skoro vám závidím!“
Neodpověděl jsem. Proč by mně měl závidět ten okamžik domnělého a ničím neodůvodněného štěstí?
„Šikovateli!“ zavelel kapitán, patrně rozmrzen mým mlčením.
Z hloučku četníků vystoupil ramenatý muž.
„Dva muži se mnou! Ostatní doveďte domů!“ poručil kapitán. „Račte!“ dodal ke mně.
Pochopil jsem, že mám vstoupit do saní. Pomohl mně do nich, obalil mi dokonce nohy pokrývkou podšitou kožišinou, sám obešel saně a svižně do nich vskočil s druhé strany.
Dva četníci se postavili za nás, kapitán ovinul kolem mne paži docela družně a kamarádsky, a zavelel:
„Pa—šól!
Izvoščik pobídl koně, zazněl veselý cinkot zvonečků.
Byla to nádherná sanice. Sníh byl sypký a saně ujížděly jako po másle. Všechna ospalost se mne spadla. Přivoněl jsem k růži, kterou jsem před chvilkou dostal od neznámé krasavice, a cítil jsem se šťasten. Šťasten přes to, co jsem asi mohl čekat v nejbližší budoucnosti. Co na tom záleželo? Chtělo se mně dokonce zazpívat:
„Hajda trojka
sněg pušištyj
noc moroznaja krugom.“
Včas jsem si uvědomil, že se k této noci píseň nehodí, poněvadž měsíc nesvítil, a k čemu také svítit na dvojici, kterou jsem představoval já a s odpuštěním — četnický kapitán.
Ten mne právě vyrušil z mých myšlenek.
„Znáte-li tu krásnou děvušku?“ tázal se mne tiše.
„Jakživ jsem ji neviděl!“
„Proč vám tedy dala tu růži?“
„Nevím. Snad se mnou cítila útrpnost.“
Kapitán zmlkl. Přejeli jsme mlčky několik ulic, zahnuli kolem několika rohů. Konečně saně stanuly. Oba četníci seskočili se svých míst. Vyskočil i kapitán a pomohl mně vystoupit ze saní, vybaliv pečlivě mé nohy z kožešiny.
Nebylo třeba vysvětlovat, co mám dělat. Nad vchodem rozsáhlé kasárenské budovy svítilo ponuré světlo. Ne elektrické — plyn! Průčelí budovy bylo oprýskané, sešlé, po léta neomítané, nevlídné. Vystoupili jsme po zasněžených a utlapaných schodech k matně osvětlenému vchodu. Za dveřmi stál strážce, který srazil paty a chvatně salutoval. Kapitán zdvihl nedbale ruku k furažce. Prošli jsme mimo strážce a vešli do veliké, nedostatečně osvětlené kanceláře. Kromě rozměrů nelišila se ničím od našich policejních strážnic. Pustá místnost, plná zatuchlého, nepříjemně páchnoucího vzduchu; koldokola dřevěné, silně opotřebované lavice.
Za dřevěnou bariérou tři, čtyři stolky, obsazené úředníky. Nejvyšší mezi nimi, okolotočný nadziratěl, což je hodnost obdobná asi našemu obvodnímu inspektoru, povstal a pozdravil kapitána, zatím co ostatní horlivě psali dál.
„Posaďte se!“ vyzvali mne.
Usedl jsem na lavici podél stěny. Rozjaření, které se mne cestou zmocnilo, vzpomínka na krasavici a na její růži počaly v tomto komisním a zatuchlém prostředí rychle zmírat. Kapitána vpustili dovnitř bariéry a zavedli ho do nějaké místnosti za ní. Nezdržel se tam dlouho. Netrvalo ani deset minut a vrátil se. Když procházel bariérou, pohlédl na mne a řekl:
„Nu — odpusťte již! A mnoho štěstí!“
Byl jsem jeho vlídností a pozorností téměř dojat. Nevěděl jsem, jak bych mu poděkoval, nebo jak bych jinak vyjádřil vděčnost za jeho ohleduplné chování. Ale pak se mně zdálo, že jeho oči spočinuly letmo na krásném růžovém květu, kterým jsem vyzdobil knoflíkovou dírku svého pláště. Poslušen náhlého hnutí, sáhl jsem po květu, vytáhl jej opatrně a beze slova jsem mu jej podal.
Zastavil se, přijal dárek a přivoněl k němu.
„Zdá se, že jste velmi jemný člověk,“ řekl tiše. „Škoda, že se nemůžeme lépe seznámit. Ještě jednou promiňte! Mnoho štěstí!“
Stiskl mi silně ruku, která se setkala s jeho na polovici cesty, a pak se ke mně rychle obrátil zády. Zazněly ostruhy a v příštím okamžiku za ním zabouchly dveře.
Osaměl jsem v ztuchlém šeru policejní strážnice. Nikdo si mne nevšímal. Písaři u stolků psali a skřípot jejich per doléhal až ke mně. Okolotočný nadziratěl seděl s nohama opřenýma o bariéru a pokuřoval nehybně z dlouhé dýmky. Minuty se lenivě vlekly jedna za druhou a zdály se stále nekonečnější. Až se konečně náhle ozvalo pronikavé zadrnčení elektrického zvonku. Jeden z písařů se vzchopil a zmizel v komnatě, ve které byl předtím kapitán. Ale hned se zas vrátil:
„K jeho vysokoblahorodí!“ řekl stručně a kývnul na mne.
Vzchopil jsem se, prošel bariérou i uličkou mezi okolotočným a písaři. Otevřeli přede mnou dveře. Ocitl jsem se v kanceláři, která byla na rozdíl od strážnice zařízena s opravdovým přepychem.
U velikého stolu v koutě komnaty seděl vysoký, štíhlý muž v uniformě, s množstvím řádů na prsou. Kříž Svatého Jiří a kříž Svatého Vladimíra svědčily o tom, že mám co dělat s „velkým zvířetem“, jak se u nás lidově říká. Dva nižší policejní důstojníci stáli uctivě v druhém koutě a pozorně si mne prohlíželi.
Muž sedící u stolu zdvihl hlavu od spisu, který právě četl, odsunul poněkud židli, na níž seděl, a jeho zrak utkvěl na mně. Vydržel jsem ten pronikavý pohled pevně.
Hezká tvář, nestará ještě, napudrovaná, výbojný knírek pod jemně modelovaným nosem, černé výrazné oči, trochu poprašku šedin na spáncích, pevná, poněkud vpřed vysunutá brada a úzké, tenké rty.
Divoká šelma — projelo mi hlavou. Dej si pozor, brachu!
Vzal do ruky nedbale pas, který mně odňali, a nahlédl do něho:
„Vy gospodin Kuděja?“ otázal se nepříjemně ostrým hlasem.
„Ne Kuděja — Kuděj!“ dovolil jsem si ho opravit.
„Ah — ovšem! Přehlédl jsem se. To je druhý pád vašeho jména. Pas gospodina Kuděja. Jste rakouský poddaný?“
„Ano — bohužel!“
„Jak to — bohužel?“
„Jsem Rakušan až v druhé řadě, především Čech.“
„Čech?“ opáčil, jako by mu svitlo. „Ah, o Češích jsem slyšel. Podivný národ! Neloyální k austrijskému carovi, nespokojený a revolucionářský. Nespolehlivý národ.“
„Věrný sám sobě a sympatizující se slovanským Ruskem,“ namítl jsem.
Podíval se na mne úkosem a jeho úzké rty se sevřely. Náhle začal na mne mluvit francouzský. Nechal jsem ho mluvit, až mi položil nějakou přímou otázku.
„Neumím francouzsky,“ řekl jsem klidně.
„Opravdu? To je skutečně zvláštní,“ vpadl zase do ruštiny. „Přece jste studoval v Ženevě — ve Švýcarsku?“
„Nebyl jsem nikdy ve Švýcarsku,“ prohlásil jsem, nevycházeje z klidu.
„To se rozumí,“ pronesl posměšně. „Nebyl jste nikdy ve Švýcarsku! A v Turkestánu také ne, ani v Taškentu. Tam jste také nebyl?“
Můj údiv vzrůstal. Byl jsem tak překvapen, že jsem ani neodpověděl.
„Dobrá, dobrá. Hrajete svou úlohu znamenitě,“ poznamenal jedovatě. „Člověk by skoro uvěřil, že jste vtělená nevinnost. Ale nemám teď tolik času, abych se s vámi mohl bavit Pro dnešek nám postačí, že vám hodláme nabídnout své pohostinství. Na státní útraty ovšem. Budete hostem báťušky cara!“
Vzmužil jsem se.
„Nevím, co na to říci,“ prohlásil jsem statečně. „Jsem opravdu tak překvapen-“
„Já vím! Já vím!“ přerušil mne chvatně a stiskl tlačítko elektrického zvonku po straně svého psacího stolu. Do komnaty se vřítili tři muži. Bradatý starší poddůstojník a dva mladí policisté. Stanuli v pozoru, jako kdyby je přikoval k zemi. Plukovník po mně šlehl zlomyslným pohledem, ale hned zase zlhostejněl a jeho obličej nabyl obvyklého výrazu.
„Prohledat!“ poručil úsečně.
Pochopové mě obratně svlékli. Obsah mých kapes byl vyprázdněn až do posledního smítka. Ohmatali všechny švy, prožmoulali zevrubně látku. Boty byly podrobeny právě tak pečlivé prohlídce jako čapka, rukavice, košile a jiné součásti mého oděvu. Jeden z důstojníků usedl k postrannímu stolku a zapisoval všechno, co našli. Pak mně dovolili, abych se zase oblékl. Tobolka s penězi a s mými dokumenty byla zabavena. Hrstku drobných kovových peněz a kapesník mně nechali.
„Které cely jsou prázdné?“ otázal se náčelník, když vše bylo odbyto.
Důstojník mrkl do služební knihy:
„Třetí koridor, vaše vysokoblahorodí. Šest, patnáct a dvacet tři.“
„Samovazba!“
„Úplně správně, vaše vysokoblahorodí!“
„Titarenko, do patnáctky,“ řekl plukovník, vstávaje od stolu. Mne si již ani nevšiml; prošel kolem mne jako podél kusu nábytku.
Titarenko ke mně přistoupil chrastě objemným svazkem klíčů, upevněným na kruhu ze železného drátu.
„Račte za mnou,“ řekl, ukláněje se s lišáckým výrazem v tváři. „Komnata je připravena.“
Obrátil se ke mně zády a vykročil. Já za ním, a za mnou dva policisté.
Prošli jsme jinou strážnicí, kde na kavalcích sedělo nebo leželo asi dvacet strážníků. Pochodovali jsme nedohledným, matně osvětleným koridorem, vroubeným po obou stranách očíslovanými dveřmi.
Sestoupili jsme po vrzajícím točitém schodišti, vyšli na dvůr, obehnaný vysokou zdí, vešli opět do budovy, tentokráte v přízemí, sestoupili po několika stupních hlouběji, zabočili novou chodbou a jiným schodištěm, už jsme se konečně octli ve vlhké ponuré chodbě, jen chabě osvětlené.
Strážník, který seděl u stolku při malé petrolejové lampičce, vyskočil a srazil podpatky. Žalářník mu nedbale pokynul, aby se nevyrušoval. Na konci chodby jsme stanuli u silných dubových dveří. Nad nimi visel nevelký plechový štítek s arabskou číslicí 15.
Titarenko oddělil ze svazku železného kruhu jeden z klíčů. Dveře se otevřely. Zevnitř zaválo ztuchlinou, plísní a zimou. V kobce byla neproniknutelná tma.
„Račte!“ vyzval mne žalářník s přehnanou uctivostí v hlase.
„Sem? Do takové krysí díry?“ zhrozil jsem se. „Vždyť jsem nic neudělal. Jde o nějakou mýlku a –“
Nedal mně domluvit:
„Ano! Docela správně. Je to mýlka, vaše vysokoblahorodí. Zítra se vše uspokojivě vysvětlí. Ale teď račte-“
Než jsem mohl pomyslit na odpor, vstrčil mne zručně a celkem bez násilí do cely. V příštím okamžiku dveře za mnou prudce zapadly, až to temně bouchlo. V zámku se ozvalo protivné zaskřípnutí. Kolem mne čirá tma.
Vrhl jsem se k okénku, vyříznutému v silných dubových dveřích. Strážník ve službě seděl již opět u svého stolku s nataženýma nohama a klímal, opíraje se rukama o šášku s obráceným jílcem. Na schodišti doznívaly zvuky okovaných bot.
Opřel jsem rozpálené čelo o okraj okénka. V cele bylo chladno. Zachvěl jsem se po celém těle.
„Proč mne uvěznili? Proč se mnou zacházejí jako s těžkým provinilcem? Jaký to všechno má smysl?“
Nikdo neodpovídal na němé otázky mého nitra. Cítil jsem, že se mne zmocňuje otupělost. Ustoupil jsem od okénka a jal se jako slepec tápat temnou celou. Nahmatal jsem dřevěnou pryčnu. Ulehl jsem na ni tak jak jsem byl, oblečen. Vyčerpání se projevilo ospalostí. Ale zima mnou třásla a usnout jsem nemohl. Bylo mně zle, duševně i tělesně zle.
Tak jsem se stal hostem u báťušky cara.
Napsat komentář