Aurelien (pseudonym, Brit žijící ve Francii) je dlouholetý znalec mezinárodní politiky, bezpečnosti a fungování státních institucí. Po několik desetiletí spolupracoval se zahraničními vládami, nevládními organizacemi, médii i akademickou sférou jako oficiální či neformální zástupce vlád, pedagog, školitel a poradce. Vyučoval také zahraniční studenty a vysoké státní úředníky přijíždějící do Evropy. Ve svých textech se proto soustředí na témata, s nimiž má osobní zkušenost. V článku „Úctu už nečekejte. Zbyly nám jen peníze“ sleduje proměnu západního vlivu v Africe a na Blízkém východě. Porovnává někdejší sebevědomí, odbornost a praktické výsledky Západu s dnešní technokratickou politikou, grantovou byrokracií a moralizováním. Tvrdí, že Západ ztrácí respekt, protože jeho instituce slábnou a vlastní elity přestaly věřit své civilizaci.
.
Rolihlahla Mandela se narodil do aristokratické vrstvy thembského národa mluvícího jazykem isiXhosa ve Východním Kapsku v Jižní Africe. V takových společnostech tradičně formální vzdělávání mimo elity neexistovalo. Mandela však navštěvoval základní a střední školy založené misionáři, kde mu jeho (afričtí) učitelé dali další, křestní jméno Nelson. Formální vzdělávání západního typu přinesli do Afriky misionáři od poloviny 19. století, kdy objev chininu umožnil Evropanům žít i v malarických oblastech. Hlavním motivem těchto iniciativ byla samozřejmě evangelizace, ale jak uvidíme, existovaly i širší etické a filozofické cíle. Většinu učitelů a správců těchto škol tvořili Afričané.
Když přišel čas, chtěl Mandela studovat na univerzitě. Bylo to v polovině třicátých let, tedy v období před apartheidem, kdy zemi ještě řídila politicky liberálnější anglicky mluvící elita. Přesto byl přístup na univerzity pro ne-bělochy obtížný. Existovala však jedna výjimka: univerzita Fort Hare, založená misionáři roku 1916. Přijímala studenty všech ras a řada přednášejících byla afrického původu. Školné bylo výrazně dotované. Mandela tvrdil, že pro jeho generaci představovala Fort Hare „Oxford a Cambridge, Yale a Harvard v jednom“. Stejně jako mnoho jeho kolegů si proto vypěstoval zvláštní sympatie k Británii. A zdaleka nebyl jediným studentem Fort Hare, který později dosáhl velkých věcí. Univerzita se stala líhní budoucích vůdců nezávislých afrických států: studoval tam Kenneth Kaunda, první prezident Zambie, stejně jako Robert Mugabe (Zimbabwe), Julius Nyerere (Tanzanie) a Seretse Khama (Botswana). Absolventy byli také mnozí historicky významní představitelé ANC, včetně Govana Mbekiho a Olivera Tamba. Podvratnou povahu mnohorasového vzdělávání si Afrikánská Národní strana při budování apartheidního státu po roce 1948 velmi dobře uvědomovala: Fort Hare se stala univerzitou výhradně pro černochy.
Začal jsem Mandelou, protože ho většina lidí zná. Ve skutečnosti však byla generace vůdců, která se v Africe dostala k moci v šedesátých letech, z velké části vzdělána na Západě nebo na západních školách a univerzitách a osvojila si západní myšlenky (k tomu se ještě vrátím). Ahmed Ben Bella, první prezident Alžírska, chodil do francouzské školy a za druhé světové války se vyznamenal ve francouzské armádě; osobně ho vyznamenal de Gaulle. Stejně jako vedení FLN obecně mluvil plynně francouzsky. Z intelektuálů bojoval ve francouzské armádě také Frantz Fanon a vděčná vláda mu poskytla stipendium ke studiu medicíny ve Francii. A konečně MPLA, marxistické hnutí za nezávislost, které bojovalo proti Portugalcům a nakonec s kubánskou pomocí zvítězilo v následné občanské válce, vedli intelektuálové z mestické pobřežní elity vzdělaní v Lisabonu. Evropští misionáři byli mezitím od třicátých let 19. století přítomni téměř všude v Africe a přicházeli ze všech významných evropských zemí, protestantských i katolických. Evangelizace byla nepochybně důležitým motivem, dobové dokumenty však ukazují, že většina misionářských hnutí měla také silné, na svou dobu pokrokové sociální svědomí.
Jistě jste si všimli, že jsem se vyhnul línému ztotožnění misionářské činnosti s kolonialismem. Misionáři působili v Africe celé generace před skutečným nástupem kolonialismu v devadesátých letech 19. století a některé významné misionářské země žádné kolonie nikdy neměly. Například nejméně tucet švédských protestantských denominací provozoval misionářské programy a němečtí misionáři působili po celé Africe dávno před vznikem nevelké a krátce trvající německé koloniální říše. Ani po založení kolonií nebyly vztahy mezi misionáři a koloniální správou vždy jednoduché. Zejména v protestantských zemích byly misionářské společnosti politicky spojeny se zbožnými a pracovitými středními vrstvami, které koloniím nedůvěřovaly kvůli nákladům a riziku konfliktu s koloniálními rivaly. Zároveň velmi důrazně prosazovaly sociální změny, například zrušení otroctví, zatímco koloniální správci se často obávali reakcí místních vůdců.
Dějiny správy koloniálních území jsou fascinující a patří k mnoha tématům, která zde lze pouze letmo zmínit. Dvě hlavní koloniální mocnosti, Británie a Francie, však svůj úkol braly velmi vážně. Vznikala příslušná ministerstva a personál se pečlivě vybíral. Ve Francii byla založena zvláštní škola pro výcvik budoucích správců, v Británii se absolventi dobrých univerzit vybírali v konkurzech. Šlo také o mimořádně závažný osobní závazek. V době nespolehlivých spojů jste se v podstatě upsali na celý život v cizí zemi a domů jste se během kariéry dostali snad čtyřikrát či pětkrát. Výsledkem bylo, že tito správci své země velmi dobře poznali. Nebylo jich však mnoho — odhaduje se, že Súdánská politická služba neměla za více než padesát let své existence více než čtyři sta členů — a značnou část své účinnosti vděčili početné vrstvě místních zaměstnanců.
Ve třetím desetiletí jednadvacátého století je přirozené, že se na věci díváme jinak než před sto padesáti lety, a nehodlám zde znovu otevírat otázku kolonialismem. Mnohem zajímavější je mentalita, která tehdy vedla správce i misionáře, a její srovnání s kariéristickým, neúčinným a upřímně řečeno často korupčním systémem, který máme dnes — v době, kdy je skutečný západní vliv na země Afriky a Blízkého východu paradoxně možná ještě větší než tehdy.
Jak jsem uvedl, prvním důležitým rysem byla vážnost, s níž jednotlivci i organizace přistupovali ke svým úkolům. Byla to doba, která uvažovala v pojmech povinnosti, smyslu a životního poslání. U misionářů se to rozumělo samo sebou. Jejich povinností však nebylo jen evangelizovat, ale také hlásat evangelium, v němž, jak slavně napsal svatý Pavel, „není už Žid ani Řek, není otrok ani svobodný, není muž a žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“. Tato univerzalita — jeden z důvodů původního rychlého šíření křesťanství v jeho prvních staletích — mu získala oblibu i v Africe, zatímco jeho odpor k otroctví působil v očích tamních tradičních mocenských struktur podvratně.
Tato vážnost měla i sekulární podoby. Nejzřetelnější byla v protestantských zemích, kde stále silně působila tradiční představa povolání, doslova „volání“, a kde měly církve i organizace jako Biblická společnost či Londýnská misijní společnost obrovský politický vliv. (Dobré skutky se ostatně očekávaly od všech křesťanů.) V Británii byla zejména Liberální strana silně ovlivněna evangelikálními protestantskými církvemi, pro něž záchrana duší a šíření evangelia nemohly končit na mořském pobřeží. Byly ochotny podporovat imperiální expanzi — nikoli z hrubě šovinistických důvodů, ale proto, aby méně šťastným lidem v zámoří přinesly dobrodiní evangelia a liberálních myšlenek střední třídy. Byla to navíc také doba britských reforem: rozšiřování volebního práva, zavádění bezplatné povinné školní docházky, rozvoje technického vzdělávání a vytvoření první profesionální, politicky nestranné státní služby v západním světě. Neexistovala snad morální povinnost uplatnit tyto myšlenky — to, čemu bychom dnes říkali dobrá správa věcí veřejných — také jinde?
Ve Francii samozřejmě existovalo silné katolické misionářské hnutí. Hlavní motivace však přicházela od mladé Třetí republiky, která se právě upevňovala v době Berlínské konference roku 1885, obecně pokládané za skutečný počátek kolonialismu v Africe. Dobové záznamy ukazují, že francouzská kolonizace měla mnoho dalších motivů — například zdroje a lidskou sílu pro budoucí válku s Pruskem —, zároveň však existovala téměř mesiášská touha vyvážet univerzální principy revoluce, jakmile se ve Francii alespoň rozumně upevnily. Mladá republika současně vedla nelítostný boj s církví, aby odstranila náboženský vliv ze škol a politiky; tento proces nebyl skutečně dokončen až do šedesátých let 20. století a dnes se opět obrací. Republika rozhodně nehodlala připustit, aby ji církev v zahraničí předběhla. Od samého počátku proto byli do kolonií vysíláni instituteurs, nové sekulární učitelské rámě republiky, aby tam nešířili pouze francouzskou civilizaci a jazyk, ale také univerzální principy modernity a sekularismu.
Právě morální vážnost této doby vedla její představitele k uvažování a vyjadřování v morálních absolutních kategoriích, což je často přivádělo do konfliktu s místními tradicemi. Za samozřejmé pokládali misionáři i koloniální správci nejen odsouzení otroctví, ale také postoje k sociálním otázkám, například k postavení žen. Polygamie nebyla relativistickým, etnicky podmíněným společenským zvykem závislým na kontextu, nýbrž špatnou věcí, kterou je třeba vymýtit. Takové soudy bylo možné obhajovat — a také se obhajovaly — podle zásad uspořádaných a obecně přijímaných etických systémů založených na různých směsích liberálních, republikánských a křesťanských principů, ať už si o těchto principech dnes myslíme cokoli.
Byla to také doba velkého optimismu ohledně budoucnosti a víry v pokrok. Nevím přesně, kdy Západ fakticky opustil pokrok jako populární ideologii — snad po skončení programu Apollo —, ale generace přelomu 19. a 20. století zažila jeden z jeho vrcholů. Částečně za to mohly ohromující nové vynálezy — rádio, telegraf, automobil, letadlo —, částečně však také obrovské zlepšení kvality života díky všeobecnému vzdělávání, bezpečným ulicím po setmění, řádné kanalizaci, lepší zdravotní péči a zákonům zvyšujícím bezpečnost práce. Heslem doby se proto stal aktivismus a koloniální správci i misionáři se často zabývali praktickými projekty: stavbou škol, nemocnic, železnic a podobně. (Na rozdíl od běžných představ se bezpečnost a spravedlnost, kdykoli to šlo, ponechávaly tradičním autoritám.) Takový byl duch doby.
A konečně rozdělení sfér vlivu na Berlínské konferenci — které samozřejmě samo o sobě automaticky nevytvořilo kolonie — znamenalo přinejmenším jistou soudržnost ve správě jednotlivých zemí a v zavádění sociálních a hospodářských iniciativ. To ostře kontrastuje s dnešním chaosem, kdy může mít africká vláda na svém území projekty tuctu různých zemí a institucí, které si často navzájem překážejí.
Výsledkem všech těchto oficiálních i neoficiálních iniciativ bylo pomalé šíření moderních politických, ekonomických a sociálních myšlenek. Paradoxně měla celkově modernizační vliv dokonce i společensky reakční katolická církev. Modernismus navíc nebyl vždy vnucován shora, protože koloniální správci se často spojovali s konzervativnějšími složkami tradiční africké společnosti. Přesto postupně pronikal prostřednictvím vzdělávání, návštěv Evropy a oběhu knih obsahujících moderní myšlenky. Jak podrobně ukázal Olufemi Taiwo, modernismus a kolonialismus tedy rozhodně nejsou totožné: mnoho změn proběhlo před kolonialismem a mnoho dalších po „koloniální mezihře“, což činí značnou část únavného diskurzu o „dekolonizaci“ poměrně bezpředmětnou.
Dosud jsem o Africe hovořil velmi souhrnně. Nyní se ještě stručněji zaměřím na části Blízkého východu, protože i tam je dnes Západ velmi aktivní v sociálních a politických projektech a je užitečné začít pohledem na to, jak se věci dělaly v minulosti. Modernismus zejména v Levantě nezačal až britskými a francouzskými mandáty po roce 1919. Navzdory konzervativnosti Osmanské říše se cizinci již brzy usazovali ve městech jako Damašek, Bejrút či Alexandrie a přinášeli s sebou moderní politické a sociální myšlenky. Jazykem správy však byla turečtina, jazykem náboženství určitá podoba arabštiny a jen bohatí příslušníci místního obyvatelstva si mohli dovolit učit se cizím jazykům, cestovat do Evropy, číst zahraniční knihy — pokud nebyly zakázány — a vstřebávat nové ideje. Nástup mandátního období, kdy se ve školách vyučovala především francouzština, umožnil nejen sousedním komunitám s různými jazyky, aby spolu komunikovaly, ale také aby se zapojily do přívalu rychle se rozvíjejících evropských politických a sociálních myšlenek a zakládaly politická a společenská hnutí nezávislá na náboženské či nacionalistické příslušnosti. Levicové politické ideje dorazily téměř okamžitě: Komunistická strana Sýrie a Libanonu vznikla roku 1924, Komunistická strana Iráku, tehdy pod britským mandátem, o deset let později. Vzkvétaly i další levicové strany, k nelibosti mandátních úřadů, byly však součástí nevyhnutelné modernizační vlny, která tyto společnosti hluboce proměnila — stejně jako Egypt, fakticky tehdy spravovaný Brity. Úloha misionářů byla naproti tomu mnohem omezenější, už proto, že značná část obyvatel těchto zemí byla křesťanská. Přesto byli aktivní: prestižní Université Saint-Joseph v Bejrútu založili jezuité roku 1881 — ironicky s podporou tehdejší antiklerikální francouzské vlády — a od té doby vychovala celé generace libanonských elit.
Také tato živelná modernizace a dovoz západních myšlenek ve všem od politiky po módu narážely na odpor domácích konzervativních sil. Sporné otázky, například změna postavení žen, přispěly ve dvacátých letech v Egyptě ke vzniku Muslimského bratrstva, které zvolilo dlouhodobou a trpělivou strategii podrývání modernismu v rodině a ve škole a prosazování návratu k „tradičním hodnotám“ založeným na náboženství. (Sžíravou ironií je, že Bratrstvo, financované převážně Tureckem a Katarem, se dnes pilně věnuje radikalizaci muslimských přistěhovaleckých komunit v Evropě.)
Stálý proud západních politických a sociálních myšlenek do hlavních arabských metropolí vytvořil předpoklady pro vzestup nacionalistických hnutí. Jejich pohled na svět byl důsledně sekulární a modernistický a v mnoha případech čerpal z evropských modelů národního státu. Násirova Filosofie revoluce předkládá teleologický obraz vzestupu egyptského národa, který se poprvé po tisíciletích osvobozuje od koloniálních mocností; mnozí v něm spatřovali Hegelův vliv. Násir původně skutečně zamýšlel zavést v novém státě pluralitní demokracii a ostře vystupoval proti vlivu Muslimského bratrstva, které se ho roku 1954 pokusilo zavraždit.
Nejvlivnějším politickým hnutím tehdejšího arabského světa byla strana Baas („Obrození“). Působila v celém regionu, k moci se však dostala pouze v Iráku a Sýrii. Její ideologie byla silně ovlivněna západními socialistickými myšlenkami, nebyla však jejich prostou kopií: zahrnovala také panarabismus, antiimperialismus a výrazný smysl pro arabskou kulturní identitu. Nebyla ani sektářská: jeden z jejích dvou hlavních zakladatelů byl křesťan, druhý sunnitský muslim. Kolem roku 1970 se tedy zdálo, že směr arabského světa je jasný: v celém regionu vládly sekulární modernizační režimy, nejnověji i v Libyi.
V Africe i na Blízkém východě tak vyrostla generace vůdců s představami inspirovanými — nikoli však omezenými — idejemi, které předchozí generace přejímaly z Evropy. Většinou nebyli ideologicky „protizápadní“ (i když si od Sovětského svazu mohli zajistit výhody tím, že přijali správný slovník). Chtěli sami ovládat své území, vypudit cizí mocnosti a následně vybudovat národní státy západního typu. Ačkoli tedy ANC usiloval o vojenskou pomoc Sovětského svazu — protože Západ byl příliš hloupý na to, aby mu ji nabídl —, jeho ideologie byla inkluzivní: Charta svobody z roku 1955 definovala Jižní Afriku jako zemi „všech, kdo v ní žijí“, a hnutí proto hledalo inspiraci a pomoc také na Západě. A přestože se od sedmdesátých let období dekolonizace romantizuje slovníkem „osvobození“, přechod k nezávislosti v Africe obvykle proběhl bez násilí, s výjimkou zemí s významnou bělošskou populací. Jakkoli je dnes těžké tomu uvěřit, první roky nezávislosti byly obdobím velikého optimismu ohledně Afriky. Teorie modernizace předpokládala, že se Afrika po politické stránce brzy začne podobat Evropě, a západní vlády zřizovaly ministerstva rozvoje, aby pomohla s tím, co se chápalo jako přirozený proces modernizace a industrializace kontinentu. (Když jsem byl mladý, vědeckofantastické příběhy odrážely tehdejší ortodoxní představu budoucí Afriky podobné Evropě nebo Spojeným státům.)
Je však třeba zdůraznit, že v Africe i na Blízkém východě byly hlavními spotřebiteli modernizace městské střední vrstvy, z nichž mnohé měly společenské a ekonomické vazby na koloniální úřady a osobně těžily z modernismu a jeho příležitostí. Pro obyčejné lidi byla situace zcela jiná. (Jak ironicky poznamenal průkopnický africký historik J. F. Ade Ajayi, v některých koloniích si běžní lidé teprve začali uvědomovat existenci koloniální mocnosti, když kolonizátoři začali odcházet.) To — a jeho obdoba v arabském světě — se později ukázalo jako závažný problém.
Nově vzniklé nezávislé státy se obracely na Západ s prosbou o pomoc a radu z ryze praktických důvodů: viděly tam věci, z nichž se chtěly učit a které chtěly napodobit. Navazovaly tím samozřejmě na dlouhou tradici, již zahájili Japonci během reforem Meidži, kdy byli japonští studenti vysíláni do Evropy, aby se učili technickým oborům a studovali fungování vlády. A je třeba říci, že bylo co napodobovat. Evropa se po hrůzách let 1939–1945 a předchozích staletích krve a zmatků fyzicky, politicky a do jisté míry i morálně obnovila. Kdo by přijel do západní Evropy dejme tomu roku 1970, našel by funkční státy a úřednické aparáty, politické systémy, které převážně fungovaly, širokou shodu v mnoha zásadních veřejných otázkách, fungující zdravotnictví a významnou míru sociálního zabezpečení a ochrany práv. V nedokonalém světě se taková relativní úspěšnost zdála hodná následování. Evropským státům zároveň dodávala určitou sebedůvěru a hrdost na to, čeho se od roku 1945 podařilo dosáhnout.
Částečně v důsledku toho začaly západní státy — a zdaleka ne pouze bývalé koloniální mocnosti — rozvíjet ambiciózní programy pomoci a technické spolupráce. Do jisté míry vycházely z idealismu po druhé světové válce, ale také z pragmatického úsudku, že růst a stabilita v konečném důsledku prospívají všem, a z nekonečného hledání vlivu, jemuž se státy věnují od chvíle, kdy státy existují. Samozřejmě vím, že pro některé lidi je samotná představa, že národy sledují své zájmy a usilují o vliv v zahraničí, přímo skandální. Existují také lidé, kteří věří — nebo se tak alespoň tváří —, že jejich vlastní národ je natolik zlý a odporný, že si nezaslouží mít žádné zájmy ani vliv. Jak říkám, nevím, nakolik jde pouze o pózu, ale na tom stejně příliš nezáleží. Hra o vliv je stará jako dějiny a většinou má nulový součet: politika nesnáší vakuum a ve většině částí světa platí, že když vliv jednoho státu klesá, vliv jiných států roste.
Je tomu tak proto, že — jakkoli to mohou občané velkých států chápat obtížně — většina zemí hledá ve vztazích s většími a bohatšími státy výhody, od technické pomoci přes obchodní dohody až po vojenskou ochranu. Úspěch zahraniční politiky malé země často závisí na tom, jak obratně manévruje, aby od druhých získala to, co chce a potřebuje, a přitom si zachovala co největší míru nezávislosti. Většina vůdců globálního Jihu velmi dobře ví, jak vyvažovat veřejná ujištění o suverenitě se soukromými žádostmi o pomoc a jak rozehrávat velké státy proti sobě. A protože velká část následujícího textu bude mimořádně kritická k tomu, co dnes dělají západní státy a mezinárodní organizace, měl bych začít pozitivní poznámkou.
Pro jednoduchost budu hovořit především o typech činnosti, které se samozřejmě v podrobnostech nesmírně liší podle dárce a příjemce. Velká část se v nejširším smyslu týká výcviku a vzdělávání. Někdy jde prostě o zdroje. Většina zemí dokáže zajistit základní a středně pokročilý výcvik vlastní policie, armády, celníků a podobných složek — na takových školách jsem sám učil. Člověk vytipovaný jako potenciální budoucí policejní prezident, náčelník obrany a podobně však bude potřebovat víc a jen poměrně málo zemí na světě takové lidi školí ve větším počtu. Budoucí kandidát tedy pravděpodobně odjede do zahraničí, což samo o sobě často rozšiřuje obzory, a seznámí se tam s mnoha kolegy z jiných států. (Mimochodem, i vyspělé země posílají velké počty vojenských důstojníků na výcvik do zahraničí z širších kariérních a vztahových důvodů: navštívíte-li některou západní štábní školu, nejspíš zjistíte, že polovinu studentů tvoří cizinci.)
Někdy je výcvik technický — týká se nových vědeckých, lékařských či zdravotnických postupů nebo jejich uplatnění ve státní správě. Někdy jde o vytváření sítí, například o budování vazeb mezi akademickými výzkumníky v Africe a evropskými odborníky na Afriku. Jindy je pomoc organizační. Země, na niž je vyvíjen tlak, aby zlepšila celní kontrolu a zabezpečení hranic, se poohlédne po pomoci a radách států, které už mají funkční systémy. Nemusejí to být západní země: takzvané iniciativy Jih–Jih financují návštěvy zemí či odborníků — třeba ze stejného regionu —, kteří jsou ve vývoji dál. Existují však také iniciativy zaměřené na nevládní prostředí. Já jsem se například podílel na školení novinářů, jak rozumět citlivým oblastem státní správy a jak o nich informovat v zemích, kde neexistuje tradice veřejné debaty, nebo parlamentních analytiků v nových demokraciích, aby mohl nový parlament řádně plnit svou úlohu. Vedl jsem kurzy pro akademiky o tom, jak porozumět jednotlivým sektorům státu, jak je zkoumat a jak vést rozhovory s vysoce postavenými činiteli. A mnoho dalšího.
Existují však i zásadnější iniciativy. Stále více vysoce postavených policistů a vojáků po celém světě má vyšší akademické tituly, včetně základů mezinárodní politiky a bezpečnosti. Mnoho států nemá akademickou kapacitu, aby takové kurzy personálně zajistilo, a učitelé proto často přicházejí ze zahraničí. I to jsem dělal. A konečně se země mohou ocitnout v úplně nové politické situaci — buď v důsledku domácího vývoje, nebo proto, že se kolem nich změnil mezinárodní systém — a hledají radu a pomoc, jak se s tím vyrovnat.
Je toho mnohem více, ale toto snad poskytuje rychlou představu. S podobnými aktivitami byly vždy spojeny určité strukturální problémy, i když je lze do jisté míry inteligentně řídit. Prvním je samozřejmě závislost. Malý stát pravděpodobně nikdy nebude mít prostředky dělat všechno sám a vždy bude hledat pomoc. Ale i větší státy si mohou na pomoc zvyknout, jednoduše proto, že je to snazší a platí to někdo jiný. To vede k absurditám typu najímání zahraničních konzultantů, aby vypracovali revizi vaší zahraniční či bezpečnostní politiky. Výsledkem je nedostatek sebedůvěry a jakési preventivní podlézání dárcům. Lékem — pokud vůbec existuje — je rozvoj domácích intelektuálních kapacit, což jsem se osobně vždy snažil podporovat. Tato naučená bezmoc má různé příčiny, k nimž se za chvíli dostanu, ale může být frustrující až rozčilující. Vzpomínám si, jak jsem před mnoha lety na jedné konferenci ve frankofonní Africe bušil do stolu — doslova, nebo spíše obrazně, už si nevzpomínám — a říkal: Vous n’avez pas besoin de moi! Nepotřebujete mě! Mohu vám dodat informace, vysvětlit, jak věci fungují v jiných zemích, diskutovat o tom, co se obecně osvědčuje, ale máte dost vlastních schopných lidí, abyste se rozhodli sami; chybí vám jen sebedůvěra.
Druhým problémem je, že tyto věci stojí peníze, a uskutečňují se proto především projekty, které jsou dárci ochotni financovat. Nejznámějším a nejkatastrofálnějším příkladem byla Demokratická republika Kongo, ale tento jev je všudypřítomný. Na rozdíl od vážného, dlouhodobého závazku pobývat v zemi, jaký existoval před sto lety, je dnešní pracovník rozvojové agendy v hlavním městě či na velvyslanectví na místě tři roky a chce na konci něco vykázat — a především se vyhnout všemu kontroverznímu či obtížnému. „Reformní“ program na ministerstvu vnitra tak může být ve skutečnosti jen náhodnou sbírkou projektů, které zahraniční dárci považují za příjemné financovat. Misionáři se snažili zachraňovat duše; nevládní organizace udělují morální lekce. Koloniální správci stavěli železnice; dárci platí konzultanty, aby radili, jak je privatizovat. A téměř všechny aktivity jsou symbolické a performativní: korupce v neplacené celní správě prý vyžaduje nový zákon, brutalita neplacených a nevycvičených policistů kodex chování. Tady je překlad toho, který používáme v mé zemi.
Třetím problémem je, že se systém stává samoudržujícím: lidé si v něm budují kariéry, prostředníci z něj vybírají rentu a přijímající vlády si na něj zvykají. Skutečného mezinárodního odborného know-how je v mnoha oblastech ve skutečnosti poměrně málo, což byste však podle velikosti celého odvětví a počtu lidí a organizací soupeřících o zakázky nepoznali. A protože platí zahraniční voliči, podléhají projekty ubíjející míře byrokracie a auditu. Stále častěji je proto řídí velké specializované poradenské firmy, které si pěstují vazby na zahraniční vlády způsobem, jenž někteří považují za pochybný. Značná část rozpočtu projektu se v důsledku toho do dané země vůbec nedostane a utratí se doma. A protože si dárci uvědomují, že je třeba vyhnout se čistě bělošským týmům, vznikla celá neokoloniální vrstva lidí zavázaných různým dárcům namísto toho, aby pracovali pro vlastní vládu, kde by mohli být užitečnější.
Teoreticky by se však proti tomu všemu dalo postavit. Asijské země od Japonska 19. století proces samy kontrolovaly a přebíraly a používaly jen to, co považovaly za užitečné. (Dělají to dodnes.) A některé africké země podle mé zkušenosti — například Alžírsko nebo Jižní Afrika — mají dost sebedůvěry, aby si zachovaly intelektuální kontrolu nad tím, co se děje. Ale co ostatní? Je to obrovské téma a mohu se jen opatrně dotknout jeho okraje. V případě Afriky se dnes obecně uznává, že dovézt západní model státu a pokusit se vměstnat staletí často bouřlivých změn do několika desetiletí bylo od počátku příliš ambiciózní. Nejde o selhání Afričanů, ale o selhání modelu, jehož úspěch vyžadoval mnohem více předpokladů, než si první generace afrických bojovníků za nezávislost uvědomovala. (Skutečnost, že většina afrických a arabských států má umělé hranice, z nichž některé zhruba kopírují hranice osmanských provincií, možná nepomáhá, ale v tomto ohledu se podobají téměř každému jinému státu na světě.) To, co Basil Davidson proslule nazval „prokletím“ národního státu v Africe, nemá žádné zjevné řešení, mnohé dárcovské projekty však situaci ještě zhoršují tím, že nadále předstírají, že tyto problémy neexistují.
Jen málo témat afričtí intelektuálové po několika pivech oplakávají tolik jako úpadek africké vůdčí vrstvy od získání nezávislosti. Ve skutečnosti však její příslušníci pouze následují imperativy přežití. V Evropě trvalo celá staletí, než byly extraktivní vrstvy nahrazeny vrstvami produktivními — a nyní se zdá, že se ty první vracejí. Proč by tomu v Africe mělo být jinak? Pocit selhání, zklamání po velkých nadějích šedesátých a sedmdesátých let, chaos způsobený nekontrolovatelnými cenami surovin, neoliberalismem, vleklými konflikty a korupcí — to vše živí samoudržující příběh neúspěchu, který podkopává sebedůvěru a podporuje závislost.
V arabském světě naproti tomu máme co do činění s dědictvím staletí vysoce centralizované, nesmírně vzdálené a zcela neodpovědné osmanské vlády. Jak tvrdí velký egyptsko-libanonský spisovatel Amin Maalouf, tato zkušenost podněcovala trvalý pocit bezmoci tváří v tvář tajemným všemocným silám. Po odchodu Osmanů a mandátní mezihře se tento pocit přenesl na cizí státy obecně. A porážka a ponížení od Izraele v roce 1967 rozbily křehké sebevědomí sekulární éry více než kterákoli jiná jednotlivá událost.
Dnešní západní politiky k takovým problémům vůbec nepřihlížejí a nadále předpokládají podmínky a možnosti, které prostě neexistují. Výsledek je zároveň dotěrný i neúčinný. Po celé Africe a arabském světě, v částech Asie i jinde se činí konzultanti a nevládní organizace, pořádají „školení“ o nepodstatných tématech, vyrábějí zprávy, které nikdo nečte, předkládají doporučení, která se nikdy neuskuteční, a reorganizují věci, které nikdy nebudou fungovat. Možná deset procent této práce má nějakou hodnotu — několik příkladů jsem uvedl — a já měl štěstí, že na ní nikdy nezávisel můj příjem a mohl jsem vždy říci ne. Mnohé z těchto činností jsem ostatně dělal zdarma nebo v rámci svého zaměstnání. Existuje však mnoho živořících nevládních organizací a konzultantů, kteří polovinu času tráví soupeřením o zakázky na nejnovější módní téma. A protože étos dárců — ať už vlád, nadací či institucí — směřuje k technokratickému, liberálnímu a normativnímu pojetí vládnutí, zdá se, že podobné projekty se svým umrtvujícím slovníkem a ochromujícím způsobem amorfními pojmy často neslouží ničemu jinému než okázalému signalizování ctnosti. Chtěl jsem uvést odkazy na některé banálnější a zbytečnější projekty, na něž se právě vypisují zakázky, ale nemám na to žaludek. Řekněme jen, že pokud se pokládáte za odborníka, můžete se docela jistě ucházet o nezávislý projekt auditu účinnosti iniciativ v oblasti školení diverzity v jedné blízkovýchodní zemi za posledních pět let — a na nějakou dobu vám to zajistí obživu.
Jak jsem naznačil, v nekonečné hře o vliv, staré jako dějiny, měl Západ a zejména Evropa určité výhody. Jeho systémy většinou fungovaly, viditelně překonal některé z problémů, které se nyní vyskytovaly jinde, disponoval historickým, kulturním a filozofickým bohatstvím, jež mnoho zemí obdivovalo, a byl zdrojem moderních, pro mnohé osvobozujících myšlenek. S tvrdou mocí to mělo jen málo společného a vlastně ani s mocí měkkou. Diplomat mohl s láskou vzpomínat na rok strávený na Sorbonně, generál na britský výcvikový tým, který přijel do jeho země a přinesl skutečné odborné znalosti k vyřešení konkrétního problému. V průběhu desetiletí se takové věci sčítají, i když je většinou nelze přímo vidět. (Spojené státy se svou historií silového prosazování byly naproti tomu v tomto způsobu práce málokdy zvlášť účinné.)
O to jsme nyní přišli. Nadále kážeme o dobrém vládnutí, přestože se naše vlastní politické systémy hroutí. Nadále se pokoušíme ovlivňovat cizí armády, přestože ty naše prakticky přestaly existovat. Nabízíme pomoc v boji proti pašování drog, zatímco se části Evropy samy proměnily v narkostáty. Troufáme si napravovat politické krize jiných, zatímco v Británii se chystá sedmá vláda během deseti let a ve Francii se politický systém rozpadá přímo před našima očima. A k normativní stránce věci se raději ani nedostávejme. Zbytek znáte. Už nás nikdo neposlouchá z úcty, nýbrž jen z nostalgie a ze zvyku — a protože zatím ještě máme peníze na financování projektů. Jak dlouho to však vydrží?
.
Zdroj: aurelien2022@substack.com
Napsat komentář