Další marné varování Scotta Rittera – hlas volajícího na – atomové – poušti. Příspěvek se týká nadcházejícího setkání NATO v Ankaře, kde se členské státy NATO sejdou, aby, jak píše Ritter, projednaly další cestu organizace, která ztratila svou legitimitu s rozpadem Sovětského svazu a která může svou existenci nadále ospravedlňovat pouze tím, že znovu vyvolává hrozbu Ruska prostřednictvím provokování Moskvy zástupnou válkou na Ukrajině.
.
S tím, jak konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou vstupuje do svého pátého roku, nadešel nejvyšší čas, aby si státy tvořící Severoatlantickou alianci — NATO — udělaly inventuru současné situace a toho, co znamená pro budoucnost transatlantického spojenectví, které existuje už nějakých osm desetiletí. Západní mainstreamová média a jejich ozvěny na sociálních sítích šíří narativ soustředěný kolem představy ruské únavy, ukrajinské odolnosti a západního odhodlání a s potěšením zdůrazňují argumenty založené na tvrzení, že Rusko uvízlo v bažině vleklé války, která trvá déle než Velká vlastenecká válka v letech 1941–1945. Tento narativ se překrývá s oficiálními postoji většiny států, které tvoří členskou základnu NATO, což není žádné překvapení vzhledem k těsnému propojení korporátně ovládaných médií a vlád, jež mají s týmiž korporacemi vztah založený na neustálém pohybu lidí tam a zpět.
Tento narativ je záměrně zavádějící, neboť jeho cílem není odrážet pravdu založenou na faktech, nýbrž podporovat fikci, která se používá k formování veřejného vnímání tak, aby mohl být rusko-ukrajinský konflikt udržován až do svého zamýšleného konce — strategické porážky Ruska. Tento cíl je formálním postojem NATO a jeho klíčových členských států a od chvíle, kdy byl poprvé formulován v květnu 2022, byl mnohokrát veřejně vysloven. Celý koncept stojí na třech základních pilířích: ekonomickém kolapsu Ruska vyvolaném hospodářskými sankcemi, vojenském vyčerpání Ruska způsobeném nekonečnou válkou financovanou kolektivním Západem a rozpadu ruských společenských struktur vedoucím k odstranění ruské vlády v čele s prezidentem Vladimirem Putinem.
Tento koncept má jeden zásadní problém: selhává. Ruská ekonomika roste, nikoli se zmenšuje, a dokázala najít rovnováhu mezi ekonomickými potřebami konzumně orientované společnosti a zároveň dramatickým rozšiřováním svého obranného průmyslu až do bodu, kdy Rusko v produkci klíčových válečných zbraní předstihuje své západní protějšky. Ruská armáda sílí, nikoli slábne, a na složitém bojišti vítězí navzdory snahám kolektivního Západu vyčerpat ji zdánlivě nekonečnou zástupnou válkou s Ukrajinou. Vláda ruského prezidenta Vladimira Putina si navíc nadále získává podporu nejen většiny ruského obyvatelstva, čímž maří představy těch, kdo doufali ve vyvolání moskevského Majdanu, ale také světa mimo omezené hranice transatlantického společenství.
Právě ty pilíře, které měl akční plán NATO zbořit uvnitř Ruska, se ve skutečnosti hroutí uvnitř samotného NATO. Energetická krize vyvolaná dobrovolným odříznutím Evropy od ruských energetických dodávek a zhoršená válkou na Blízkém východě přivedla několik klíčových evropských ekonomik téměř ke kolapsu. Vojenská síla NATO byla v letech po rozpadu Sovětského svazu výrazně oslabena do té míry, že dnes neexistuje jediný stát NATO schopný úspěšně vést v Evropě rozsáhlé pozemní boje takového typu, jaké se odehrávají mezi Ruskem a Ukrajinou. A náklady spojené s vybudováním vojenských sil NATO na úroveň nezbytnou k tomu, aby se mohly střetnout s ruskou armádou a zvítězit nad ní, jsou absurdně vysoké, a představují tak pro většinu Evropy, ne-li pro celou Evropu, vzhledem k celkově neutěšenému stavu evropské ekonomiky nedosažitelné cíle. Konečně politické a ekonomické elity, které se v Evropě v posledních třech desetiletích chopily moci a udržely si ji, samy ustupují ze scény. Spojené království mělo za čtyři roky čtyři premiéry. Německá vláda je na pokraji zhroucení, stejně jako vláda Francie. Stručně řečeno: cíle, které se NATO snažilo vnutit Rusku, se nyní — nechtěně, ale účinně — uskutečňují uvnitř samotného NATO.
Na současné situaci je nejvíce šokující to, že nejde o vedlejší produkt nějakého krátkodobého chybného úsudku, nýbrž o výsledek politik formovaných po celá desetiletí. Ještě předtím, než bylo NATO formálně ustaveno, Spojené státy a Spojené království osnovaly plány, jak z území střední Evropy, které dnes tvoří Ukrajinu, učinit jedovatou pilulku pro jakoukoli představu většího Ruska. Jak Jalta, tak Postupim měly od Ruska odkrojit území, která v roce 2021 tvořila součást Ukrajiny. CIA se otevřeně stýkala s bývalými nacistickými zpravodajskými pracovníky a organizacemi, aby na území Ukrajiny vybudovala protiruské odbojové hnutí rekrutované z nejhorších západoukrajinských nacionalistických organizací, včetně těch, které vedli Stepan Bandera a Andrij Melnyk. A dokonce i poté, co Sovětský svaz v letech 1954–1955 rozdrtil poslední zbytky těchto pronacistických sil, Spojené státy a NATO si nadále hýčkaly představy o spojenectví s přeživšími prvky ukrajinského nacionalistického hnutí. Americké speciální jednotky plánovaly vytvoření domácích odbojových hnutí na sovětském území a CIA mezitím udržovala odpudivou ideologii ukrajinského nacionalismu prostřednictvím přímého financování a výcvikové podpory, které nepřerušeně pokračovaly až do roku 1990.
Když studená válka skončila, NATO spolupracovalo se Spojenými státy na destabilizaci Ruska tím, že pomáhalo dosazovat v Kyjevě protiruské a proukrajinské vlády. Rozšiřování NATO probíhalo ve stínu; skutečné motivy zůstávaly skryty před veřejnou kontrolou těmi, kdo považovali Rusko za slabé a náchylné uvěřit zavádějícím narativům. NATO v tom pomáhaly různé nevládní organizace, které směřovaly peníze a zdroje do širšího plánu navrženého tak, aby vytvořil nevyhnutelnost války s Evropou a NATO. V roce 1993 publikoval George Soros, který je silně zainteresován na příležitostech ke změně režimu v Rusku, článek, v němž psal o nevyhnutelnosti a nutnosti násilí mezi NATO a Ruskem. Soros však otevřeně připustil, že NATO jako instituce není schopno udržet konflikt, který by posílal domů stovky tisíc jeho vojáků v pytlích na mrtvoly. Místo toho, poznamenal Soros, bude NATO muset poskytnout válečný arzenál nějakému nečlenskému východoevropskému zdroji lidské síly, který bude bojovat proti Rusku jako zástupce NATO.
Tímto zástupcem byla vždy jednoznačně Ukrajina.
Oranžová revoluce v roce 2004 byla ze strany NATO podporovaným a Sorosem financovaným úsilím, jehož cílem bylo nahradit proruského Viktora Janukovyče ukrajinskými nacionalisty, jako byl Viktor Juščenko, který se otevřeně hlásil k ideologii Stepana Bandery.
A uspěla.
Po Janukovyčově politickém návratu v roce 2010 NATO podpořilo americko-unijní snahy zorganizovat v únoru 2014 násilný převrat, který Janukovyče svrhl a nahradil jej ukrajinskými nacionalisty. Tím byly záměrně spuštěny události, jež vedly k tomu, že Rusko v únoru 2022 zahájilo zvláštní vojenskou operaci. Spoluvina NATO na tomto kroku je zjevná: NATO zřídilo na Ukrajině výcviková zařízení, jejichž úkolem bylo vybudovat ukrajinskou armádu schopnou obstát proti ruské armádě. Tento krok je doslovným naplněním Sorosovy vize z roku 1993 — východoevropské armády vyzbrojené NATO.
A právě to je samotná podstata vojenské situace, která dnes existuje mezi Ukrajinou a Ruskem: miliony ukrajinských životů a miliardy dolarů ukrajinských zdrojů byly obětovány, aby umožnily ne zcela tajnou válku NATO proti Rusku.
Válku, kterou NATO s velkým odstupem prohrává.
První generální tajemník NATO lord Ismay proslul výrokem, že úkolem NATO je „udržet Rusy venku, Američany uvnitř a Němce při zemi“.
Dnes vidíme NATO, z něhož Američané odcházejí, Němci znovu sílí a Rusové jsou proti své vůli nuceni vstupovat do přímé konfrontace s NATO, které aktivně usiluje o válku s Ruskem do konce tohoto desetiletí.
Je třeba poznamenat, že NATO si nemůže dovolit vybudovat takovou armádu, jaká by byla nezbytná k vítězství nad Ruskem v přímém konfliktu, a že jakákoli válka mezi NATO a Ruskem by nevyhnutelně vedla nejen k ekonomické devastaci členských států NATO, ale také k fyzickému zničení samotných společností, k jejichž ochraně mělo být NATO údajně vytvořeno.
Příští měsíc se kolektiv NATO sejde v Ankaře, aby projednal další cestu organizace, která ztratila svou legitimitu s rozpadem Sovětského svazu a která může svou existenci nadále ospravedlňovat pouze tím, že znovu vyvolává hrozbu Ruska prostřednictvím provokování Moskvy zástupnou válkou na Ukrajině.
Jak se věci mají, plánovaná konfrontace NATO s Ruskem je doslova sebevražedný pakt. Povede k porážce NATO a pravděpodobnému vyhlazení Evropy.
Ankarský summit se může ukázat jako poslední summit, který NATO kdy svolá. Evropa se dnes chová jako vzteklý pes a jediný způsob, jak se společenství před takovou hrozbou ochrání, je psa zastřelit.
Rusko se připravuje evropského psa zastřelit.
Prioritou NATO do budoucna musí být zabránění válce. To bude vyžadovat přijetí tvrdé pravdy, že ruské vítězství nad Ukrajinou je nevyhnutelné a že jakýkoli pokus NATO hledat jiný výsledek eskalací konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou povede pouze k přímému konfliktu s Ruskem, který NATO nemůže vyhrát, a jako takový pravděpodobně spustí jaderný konflikt, jenž navždy ukončí experiment evropské civilizace.
NATO hraje nebezpečnou hru ruské rulety, v níž je nabitá každá komora revolveru a výsledek je jistý.
Pokud tuto hru nepřestane hrát.
Volba je jasná — život, nebo smrt pro Evropu a transatlantické spojenectví.
A rozhodnutí padne příští měsíc v Ankaře.
Volte moudře.
.
Zdroj: scottritter.substack.com
Úvodní fotografie je ze summitu NATO v Haagu v roce 2025. Zdroj: Estonské ministerstvo zahraničí
Napsat komentář