Milá kapitolka s názvem Nepřítel přírody z knihy Skauti dobrého pohodlí autora Václava Hlaváčka (1891 Praha – 1946 Praha).
.
Po mezi od lesa k potoku ubíral se muž dobře živený. Byl zamyšlen a roztrpčen, patrně nudící se oběť letního bytu. Avšak náhle s překvapujícím temperamentem, který by od něho nikdo neočekával, udeřil holí do obilí, a rány stupňoval do zuřivosti, povzbuzuje se ještě nadávkami: „Ty bestie lomikamenovitá, ty potvoro dlanitoklaná!“
Něžná květinka položila na mez hlavinku, skosenou úderem holí a byla kromě toho rozdrcena podpatkem. Teprve nyní opět nabyla tlustá tvář občana obvyklé mírumilovné usměvavosti, která mi dovolila otázku ve formě vědeckého protestu:
„Mýlíte se zásadně, pane. Květinka, kterou jste ráčil z neznámých mi důvodů tak ukrutně zničiti, není lomikamenovitá, ani dlanitoklaná, nýbrž křížatá, a přízemní její listy jsou peřenodílné až peřenolaločné!“
Můj názor narazil však na fanatika.
„Jaké je vaše zaměstnání?“ vykřikl opět rozdrážděn, až polekaně jsem ustoupil do obilí. Jeho vypouklé, naběhlé oči ve zrudlé tváři nevěstily mír a pokoj a žádaly urychlené odpovědi.
„Jsem, s odpuštěním, bankovním úředníkem, nehodím se k ničemu jinému,“ odpověděl jsem nejistě, ustupuje opatrně dále do obilí, abych nabyl většího prostoru k případnému útěku.
Muž se opět rychle uklidnil a otřev si pot se své tváře, mírumilovně prohodil:
„Je to štěstí pro nás oba. Kdybyste byl profesorem botaniky, byl bych dnes s vámi naložil, jako s onou květinkou. Ale nejste-li profesorem přírodopisu, jak můžete s takovou určitostí tvrditi, že jsem zničil květinku křížatou?“
„Nemohu to tvrdit s určitostí,“ vysvětloval jsem opatrně, „jest možno, že ona nešťastná květinka je opravdu lomikamenovitá. Těch několik odborných výrazů, sloužících ostatně jenom k mé osobní dekoraci, utkvělo mi v paměti z dob studií, a neumím jich ani správně použíti, neboť nerozeznám řípu od brambor nebo silenky naduté.“
Muž byl naprosto upokojen a srozuměn mou odpovědí, takže dovolil jsem si opět otázku:
„A jaká je příčina toho, že jste zanevřel na květinky, které — jak bývalo napsáno na tabulce v Riegrových sadech — také cítí?“
„Mstím se za své mládí,“ řekl vážně a slavnostně.
„Květinky jsou vinny tím, že si vaše mládí žádá pomsty?“ podivil jsem se.
„Ano, právě tyto květinky!“
„Tyto něžné bytůstky, opěvané básníky a milované ženami?“
„Ano, tyto. Vezměte na příklad tento kohoutek luční. Líbezné jméno, líbezná květinka. Dal jsem si včera před obědem tu práci a pošlapal jsem ho několik tuctů. Ptáte se proč? Protože má drsně pýřitou lodyhu, která je řídce porostlá listy vstřícnými, přisedlými, podlouhle kopinatými, celokrajnými, že květy mají trubkovitý, pětizubý kalich a korunu z pěti plátků, a každý plátek je rozeklán ve čtyři úzké, dlouhé cípy!“
„Přes to nechápu.“
„Nevíte, že má tato květinka deset tyčinek?“
„Nevím; možná že jich má dvanáct, a kdyby jich měla i desetkrát tolik, je mi to jedno.“
„A nevíte-li konečně, že tato květinka je jevnosnubná, krytosemenná, dvouděložná, prostoplátečná, hvozdíkovitá a konečně silenkovitá, pak máte zcela nedostatečnou, můžete se posadit a v pololetí jít na ševcovinu. Pro život jste nadobro ztracen, vy hlupáku!“
„Nechápu vašeho rozhořčení. Neznám-li těchto věcí, nepokládám se nijak za ztracenou existenci, nebo za hlupáka, třebaže jsem bankovním úředníkem.“
„A jak, člověče, jste jen mohl vystudovat? Tyto věci musí přece znát každý desetiletý primán, chce-li postoupiti do druhé třídy. A jak můžete uzavírati kontokorenty nebo pochopiti arbitráž devis, nemáte-li v malíčku těchto základních vědomostí?“
Odmlčel jsem se prozatím. Až jednou později, když jsme se opět setkali při sklenici piva, zeptal jsem se:
„Rád bych věděl, kdo má na svědomí, že se z vás stal takový nepřítel přírody?“
„Moji učitelé přírodních věd na reálce,“ odpověděl zasmušile a odmlčel se.
Teprve při druhé skleničce, jak se dalo očekávati, se rozpovídal:
„Nelze říci, že bych byl dědičně zatížen a měl sklony k ničení. Moji rodiče byli zdrávi na těle i duchu a přírodu milovali vášnivě. Můj otec měl vždy za oknem několik pelargonií a fuchsií, v polévce měl rád karfiol a v neděli odpoledne chodíval na Žofín. A matka, dávala-li si malovati pokoj, vždy volila pestré ornamenty růží a listoví. Miloval jsem přírodu a již v deseti letech chtěl jsem tráviti život v lesích, loviti divokou zvěř a Indiány a žíti divokým životem podle románů Mayových. Tehdy ovšem nebylo skautů, proto bylo ovšem těžko tyto ideály uskutečniti. Byl jsem po matce něžně založen a příroda ve mně vzbuzovala představy venkoncem vznešené. Bylo v rukou učitelů, aby tyto city a sklony prohloubili. Bylo třeba nás — kluky desetileté — vzíti za ruce a uvésti do chrámu přírody. Ostatní by bylo přišlo samo sebou. Nechtěl bych však znovu prožívati onu dobu ‚bezstarostného mládí‘, nechtěl bych omládnouti pro tyto hodiny přírodopisu. Ještě dnes na to s hrůzou vzpomínám, až dodnes mne pronásledují vidiny ze školních lavic. Blizny, bobule, dvoumocné a čtyřmocné tyčinky lehají mi na prsa a dusí jako upír. V celém svém dosti pohnutém životě nebyl jsem už tak zneklidněn starostmi, jako když, jsa primánem, jsem usínal neklidně s hlavou, přeplněnou neznámými jmény rostlin, z nichž každá měla jiné květenství, a já na konec nevěděl, je-li vijan rostlina a stulík květenství. A nade vším přísná, ironicky vyčkávací tvář profesorova s jedinou výstrahou: ‚Nebudete-li znáti těchto základních vědomostí jako Otčenáš, dostanete pětku a půjdete na ševcovinu!‘ Doba těchto studií je očistec na zemi, šeď bez jediného paprsku. Jen jedna světlá vzpomínka zachytila se v mé paměti, snad proto, že byla také jediná. Podnikli jsme povinný výlet na Podřipsko. Za nádražím veltruským sestavil nás profesor, zabodl hůl jako ukazováček do košaté koruny stromu a ukazoval nám záhady vznešené přírody.
„Jabloň obecná! Květy vyrůstají ve zkrácených chocholících. Dávejte pozor, nelelkujte za motýly, ti nepatří do rostlinopisu! Co teď vykládám, budu zítra zkoušet. Tyto chocholky mají na konci stopky číšku, pět lístků kališních, pět plátků korunních. Čnělka je rozeklána v pět bliznových ramen.“
Přiblížil se k nám však hlídač s obvyklou vyhrůžkou:
„Nechaj, vašnosti, ty jabka na pokoji a jdou svou cestou!“
Jelikož však profesor pokračoval: „Po opylení koruna i tyčinky opadají a číška se neobyčejně zveličí a zdužnatí v kulovitý, nepravý plod,“ rozzlobil se nedůtklivý hlídač v domnění, že si z něho děláme dobrý den a hnal nás cestou necestou až k Vraňanům. U Vraňan byla honba zakončena profesorovým dodatkem: „a na vrcholku je jablko věnčeno zaschlým kalichem.“
Na konci roku dostal jsem tuto otázku:
„Vyjmenujte mi, studente, rostliny trubkokvěté!“
Začal jsem jako kolovrátek:
„Chrpa polní, bodlák obecný, pcháč rolní neboli oset, ostropes neboli troubil, pupava bílá…“ a v mé mysli vyvstávala další řada slov, nic nepovídajících, shluk nahodilých písmen.
„Příroda se nedá nabiflovat, studente,“ přerušil mne profesor, „do té se musí vniknout; vyjmenujte mi je nyní, ale pozpátku!“
Kolovrátek v mé mysli se rozlámal, dostal jsem reparát i nezbylo, než připravovati se k opravné zkoušce přes prázdniny. Místo koupání a hry na Indiány v krčském lese, seděl jsem doma a studoval a plakal nad rostlinopisem pro nižší třídy škol středních. Stokrát jsem si opakoval: Dymnivka má dvoubratré, řeřišnice má čtyřmocné tyčinky. Dlanitoklaný list má kontryhel, dlanitodílný list pryskyřičník prudký. Za dva měsíce prázdnin jakž takž orientoval jsem se teoreticky v tyčinkách i listech lichospěřených, nadplodních, peřenodílných, spěřenosložitých a dlanitosložitých.
Při opravné zkoušce po prázdninách dostal jsem opět známou otázku:
„Vyjmenujte mi, studente, rostliny trubkokvěté, ale pozpátku!“
Zaradoval jsem se v duchu, neboť na tuto otázku jsem se důkladně připravil, a začal jsem jako když bičem mrská:
„Alíb avapup, liburt, seportso, teso…“
„Co to je?“ zděsil se profesor.
„To je, prosím, řada květin trubkokvětých, čtená pozpátku,“ řekl jsem, a dostal jsem nedostatečnou, nevěda proč.
Bylo mi jedenáct let a pomýšlel jsem na sebevraždu, neboť podle slov profesorových byl jsem ztracená existence, která je rodičům i státu na obtíž. Teprve pozdější léta a nabyté zkušenosti vrátily mi opět sebedůvěru, neboť z tisíců lidí, které jsem poznal, nikdo těchto věcí neznal a přece nebyl nešťastný, naopak prospívali na duchu i těle. Moje mládí zůstalo však zkaženo.“
„Také já,“ řekl jsem, „trpěl jsem podobně ve svém mládí a chápu vaše ničivé choutky. Nabízím se vám k nezištné spolupráci.“
Napsat komentář