Současná situace světového uspořádání připomíná to, co staří dějepisci nazývali „interregnum“ – „mezivládí“. Mám na mysli stav, kdy starý řád světa, zvaný unipolární, končí, a nový stav světa, zvaný multipolární, se ještě nevykotil z embryonálního stavu. Nelze tedy volat „(starý) král je mrtev – ať žije (nový) král!“
V Evropě takový stav trval řadu let po vojenském uzavření válečných operaci takzvané Třicetileté války a potomnímu vyrovnání se říkává „Vestfálský systém“ (někteří hovoří o „Osnabrückém míru“). I největší diplomat starého unipolárního světa Henry Kissinger ve své monografii „Uspořádání světa“(Prostor, Praha 2023) pracuje s vestfálským systémem jako s náhradou unipolárního světa. Zjednodušeně řečeno – systém dvou světových soustav instalovaných po II.světové válce byl napřed nahrazen systémem unipolárním, tj. dočasnou světovou nadvládou USA., která skončila nástupem Ruska a Číny po přetržce studené války. Nástup těchto mocností nastal po 90. letech 20. století, kdy padlé regionální mocnosti přerostly do postavení globálních mocností, a po přechodu od regionální geopolitiky do globální politiky, tj do politiky světových mocených hráčů. Tomu odpovídají i dramatické změny tzv. mezinárodního práva a nikoli naopak – jakoby mezinárodní právo určovalo toto postavení.
Mezinárodní právo bylo vždy určováno tzv. mocenským koncertem velmocí, ne opačně. Tak tomu bylo u vytvoření pravidel tzv. Vestfálského systému, podle základního modu „Cuius regio, tuus religio“ – „Koho země, toho náboženství“, což platilo až do napoleonských válek (kacířsky řečeno, do „spiknutí velmocí Evropy proti napoleonské Francii“, což je historický fakt) a vytvoření takzvaného „Vídeňského koncertu“ feudálních mocností hlídajících modernistickou Francii.
Dějiny znají jen málo takových regresů jako byla restaurační Francie po Napoleonovi, což hovělo jak perfidní Británii, tak zaostalému Rakousku a neméně zaostalému Rusku a dokonce i osmanskému Turecku… A tento regres po desetiletích opět vedl k revolučním výbuchům, jaké se tradicionalistické Evropě opět nelíbily. Paradoxně Evropa porazila Napoleona vojensky, ale on porazil Evropu civilizačně již svým Code civil – Občanským zákoníkem, předvojem nové revoluční éry…Takže Vídeňský koncert Evropy byl onen nový pořádek, jejž rozbila „Velká válka“ čili I. světová válka. Pak nastal tzv. Versailleský pořádek, o kterém maršál Foch prorocky pravil, že vydrží sotva 20 let – a měl pravdu.
Probuzený Teuton Germánie opět zničil nejen Evropu, ale ve spojenectví s Mussoliniho impériem a s japonskou říší „Rozkvětu východu“ zatáhl svět do nové světové války, ukončené tanky Sovětů v Berlíně, tanky Spojenců v Paříži a Římě, tanky Sovětů v Mandžusku a bombami USA v Hirošimě a Nagasaki.
Zde udělejme historickou přestávku a povězme si něco o souběžci kanonů – o mezinárodním právu. Mezinárodní právo se rodilo ze zárodků humanitární organizace masových vojsk – nejdříve to byly principy ochrany Červeného kříže po bitvách v Krymské válce a u Solferina (humanisté-zdravotníci Florence Nightingalová a Henri Dunant) a idea sanitních vlaků v americké občanské válce, poté snahy o všeobecné odzbrojení, kdy naše rodačka Berta Kinská, autorka románu „Odzbrojte!“, první žena nobelistka, organizovala ozbrojovací konference a stála za zřízením mezinárodního smírčího soudu v Haagu a zasadila se s carem Alexandrem II.(zavražděným anarchisty) o tzv. Ženevské konvence pro válečné zajatce. Ty byly uplatněny v I. světové válce.
Po I. světové válce pak vznikla idea válečného soudu pro vojenské zločince – předchůdce Norimberského soudu, ale velmoci to zavrhly, když převládla idea svrchovanosti velmocí nad mezinárodním soudem.( Záminkou byla neochota Británie soudit za válečné zločiny německého císaře Viléma II. Nechtěla soudit bratrance britské královské rodiny…)
Přesto vznikla iniciativou „soudce světa“ presidenta Wilsona ženevská Společnost národů, kam patřily vedle velmocí i malé státy jako Belgie nebo Dánsko, i nově vzniklé Československo zastoupené dr. Edvardem Benešem. Německo i Japonsko svá epizodní členství ukončily, a přispěly tak k funkčnímu rozvratu této společnosti, což reflektovala i kniha „Soumrak ženevských bohů“ Švýcara Willyho Ruppela. (Dnes by autor mohl pokračovat knihou na téma „Soumrak bruselských bohů“…). II. světová válka svými zvěrstvy celosvětového rozsahu vynutila i u neochotných velmocí, zvláště u nevlídně mručících Britů, potřebu mezinárodního soudu. Iniciativu v tomto směru vyvinuli Sověti (Charkovský proces s nacisty jako zárodek pro mezinárodní soud) a naši Čechoslováci, jak to popsal generál dr. Ečer v knihách „Jak jsem je stíhal“ a „Norimberský soud (Praha 1946). Norimberský soud byl vybrán symbolicky v Norimberku, jako místě uvedení rasistických tzv. „norimberských zákonů na ochranu německé krve a německé cti“ (jež dodnes u nás hrají úlohu v rozhodování soudů o zradě ČSR ze strany říšských Němců, ostmarkových Němců a zejména tzv. Sudetoněmců, viďte, Herr Posselt!).
Norimberský soud představuje zásadní dějinný mezník v mezinárodním právu. Poprvé byla souzena útočná válka, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. I proto některé nacismu a fašimu blízké kruhy Evropy tento soud zpochybňují, nebo se jej snaží alespoň bagatelizovat.
Nový světový pořádek po porážce nacismu a militarjapanismu měla zaručovat OSN nově ustavená v San Franciscu v roce 1946. Velmoci zřídily i další orgány jako Radu bezpečnosti OSN a mezinárodní soud. Největší pravomoci měly orgány Rady bezpečnosti a orgány mírových sborů OSN, jako v případě Jugoslávie a dalších zemí s mezinárodními válkami.
Faktická pravomoc OSN však po desetiletích zeslábla natolik, že se nyní počíná opět podobat zaniklé Společnosti národů. A tím se dostávám k roku 1999. Proč?
Tehdy Rada bezpečnosti rozhodla, že podle Rezoluce č. 1244 zbytková Jugoslávie – bývalé svazové republiky Srbsko a Černá Hora, tvoří nedělitelnou součást, a tím vyloučila odebrání provincie Kosovo-Metohija k vytvoření separatistického státečku „Kosovo“. (Název „Metohija“ byl církevně pravoslavný název staleté srbské příslušnosti tohoto regionu, z něhož albánská tzv. armáda vyhnala přes 220 tisíc Srbů do vnitrozemí Srbska a Černé Hory. Metohija byla původně tzv. „zadužbina“ – středověká zástava pravoslavných chrámů, památek UNESCO!, z nichž řada byla zničena loupežnou chátrou bez pomoci ochranných sborů OSN. Blíže to popsal prof. Doleček v knize „Necenzurované obrazy“. Zkázu bombardovaného Srbska z vlastního poznání roku 1999 jsem popsal v samizdatové knize „Bělehradské lekce“ z roku 1999.)
Barbarský útok NATO a USA na zbytkovou Jugoslávii, ničím neospravedlnitelný (takzvané masakry jako záminku k útoku vyvrátili i sami haagští komisaři, především komisařka Carla da Ponteová, čili prezident Havel ohavně blábolil o „humanitárním charakteru bombardování“) pak Jugoslavii zničil.
Srbové sami tuto válku nazývají „78 dana rata“ – 78midenní válku. A její aktéry pak označují jako „ratski zločinaci“.
Rok 1999 pokládám za rok konce mezinárodního práva přinejmenším v Evropě, a proto se nedivím dalšímu vývoji, tak jak jej popsal jak diplomat Henry Kissinger, tak profesor Glenn Diesen v knize „Válka na Ukrajině a eurasijský světový řád“ (nakladatelství Lukáš a syn Brno 2024).
Stejně jako se nectilo mezinárodní právo ve válkách o Irák, Lybii, Sýrii, Afghánistán, Egypt, Jemen atd., nectilo se ani při přepadení Venezuely a při současném útoku na Írán, na jednu z nejstarších civilizací na Zemi, a obávám se, že pokud Kubu nezachrání spolupráce s Východem, stane se další obětí ona…
Jestliže U.S.A. jako starý světový hegemon obnovily Monroeovu doktrinu (když předtím pomocí kancléřky Merkelové a spol. fakticky zničily Evropu doktrínou Barnett-Rumsfeld-Kallergi), pak se nelze divit, že přesně podle Henryho Kissingera zavládl v našem „interregnu“ Vestfálský systém, neboli koncert velmoci, kde divize rozhodují, co je a co není „mezinárodní právo“.
Připomíná to historickou událost, kdy Napoleon Bonaparte vedl knížete Talleyranda ke slavkovskému zámku, kde se měly po bitvě podepisovat mírové smlouvy s poraženým Rakouskem a rakouským spojencem Ruskem. Napoleon údajně na cestě k zámku řekl Talleyrandovi před horou mrtvol, kterou si kníže kolaborant ošklivil: „Alespoň vidíte, jakou cenu má skutečný mír.“
.
Na úvodní fotografii bombardování Jugoslávie ze strany NATO v r. 1999. Přesné místo neuvedeno. Zdroj: Wikipedia Commons
Napsat komentář