Jan Herben (1857 Brumovice – 1936 Praha) – český (československý) a moravský politik (poslanec Revolučního národního shromáždění a senátor Národního shromáždění ČSR), novinář, spisovatel a historik. Následující text je úvod (s označením „Dějiště“) ke knize Moravské obrázky z r. 1889.
.
Beru laskavé čtenáře za ruce (- krásné čtenářky vzal bych ještě raději -) a vedu je v onen cíp Moravy, kde se řeka Morava stéká s řekou Dyjí. Kdo s námi nemůže, nechť vezme aspoň mapu a podívá se na ten cíp, v němž na straně západní vypínají se pochmurné Palavské hory. Tichá Dyje je hranicí živlu německého u těchto hor, a na straně od Uher čistá Morava odděluje Slováky uherské od moravských, jako Jordán rozděloval od sebe kmeny téhož národa. Chci vypravovati o tom
kraji tedy, v němž leží města a městečka: Klobouky (brněnské), Hodonin, Břeclava, Podivín a Hustopeč.
Kdyby někdo, projda celý tento kraj, chtěl sem přilákati cestovatele za nádherou snad a pestrou scenerií přírodní, klamal by. Pro zrak má tento kraj málo kouzla, a cestující nudil by se jako ty řídké topoly, které tu a tam ukazují cestu ode vsi ke vsi. Avšak přiznal by zato přeochotně, že lid zdejší stojí za návštěvu.
Karakteristickou známkou země moravské vůbec jest kmenová rozdrobenost. Ale snad žádný druhý kraj moravský neposkytuje tolik pestré mosaiky, tolik rozmanitosti co do povahy lidu, co do kroje a co do řeči, jako tento klín Moravy, vrážející se mezi Dolní Rakousy a Uhry. Nejpatrnější jest ovšem čtverý kroj. Nicméně i příslušníci téhož kroje, dědina od dědiny, mají vždycky něco pro sebe zvláštního a vystihnou rozdíl zcela určitý, o němž se moudrosti vaší nikdy nesnilo. V Krumvíři a v Brumovicích panuje na příklad týž kroj. Ale Brumovčák pozná Krumvířáka, jak mu jen na klobouk mžikne, Slovenka z Hovoran pozná Břeclavanku nebo Poddvorovanku dle (několik moravismů mi čtenář laskavě odpustí) čižem, jak je má »navrapené« (shrnuté). Pozná ji, uváže-li si Břeclavanka na hlavu jen šátek kuklu. A Břeclavanky zase u kordulek
nemají nádstavek (plurál), a „šošky u marinky jim trčá“. – Což jsou rozdíly, prosím, i mezi příslušníky téhož kroje ohromné!
Ještě více liší se takřka ves ode vsi svým nářečím. Nejen to, že cestou od Brna v Kloboukách zaslechnete větu pod humny: „Naši tatinek mlátijó, ha ve jož dete? Počkéte hich!“ Což v Krumvíři vysloveno zní: „Naši tatínek mlátijú a vy už idete? Počkejte jich!“ Přeložíte-li to na Čejč a do Terezova: „Naší tatíček muatijú a vy už idete? Dočkajte ich!“ Na Vrbici a v Čejkovicích by vás udeřilo do uší tak ohromně staročeské tvrdé ł, že žádný ze čtenářů českých takového neslyšel. Zde se
vyslovuje ł totiž jako u, a měkkého I vůbec neznají.
Kdežto zase v Lanžhotě až radost rozeznává se ł, vyslovené jako u, od l měkkého. Žena na hřbitově naříkající plakala: „Můj zuatý manžele, cukrový.“ A taktéž velmi jasně zní y od i: „Bár tys mia aj biu, ked bys enem byu.“ Naříkala táž žena dále.
Většina jmenovaných osad leží vedle sebe, jako Klobouky, Krumvíř, Terezov, Čejkovice. Podivili byste se však, že ani dvě dědiny téhož nářečí nemluví na vlas stejně. V Brumovicích říkají košula, v sousedním Kobylím košela; v Brumovicích rýč, v sousedních Němčičkách rejč.
Několik cizích živlů vklouzlo do této krajiny:
Je tu především ves Kašnice, osada česká. Leží mezi Kloboukami a Krumvířem. Je to dědinka nejmenší z celého okolí, Nemá
školy ani kostela. Proto se na blizku říká tomu, kdo špatně rozžíhá nebo sháší: „Mohl bys být na Kašnici kostelníkem.“ Dědinka je svou polohou jednotvárná. Nuže, obyvatelstvo této Kašnice není domácí, moravské, nýbrž přišlo sem do jednoho z Čech, kdesi od Pardubic, a všechno hlásí se k církvi evandělické, reformované. Třetina všech duší, jež má sbor Kloboucký, nalézá se ve farním sídle a na Kašnici. Kašnice je čistě evandělická kolonie, založená nedlouho po vydání tolerančního patentu, tedy po roce 1781. Byltě tehdy na těch místech parcelován dvůr na drobné živnůstky, nazvané familie, jak se jim dosud říká, a parcely ty zakoupeny byly hlavně od Čechů, kteří skrytými evandělíky jsouce, blízkostí tehdy nově založeného sboru Klobouckého přivábeni byli do těchto končin. Úředník, který zakládání osady řídil, jmenoval se Kaschniz, a odtud i jméno kolonie. Rozdílu co do nářečí však nebo co do kroje mezi Kašnickým a okolním lidem dnes již je málo. Jen osobní jména nejsou v okolí obvyklá: Velimský, Nechuta, Otřícal, Mareš, Španiel, Bohatec, Chmela, Adámek, Kleveta, Novotný aj
Původní český kořen Kašnických však za těch sto let přece u vědomí lidu nevymizel. Mnozí, nevědouce ani proč, říkají jim „Kašničtí Češi“ nebo ukazujíce cestu z Krumvíře ke Kloboukám řeknou čtverácky: „Napřed dondete do Čech a potom do Klobúk.“ Také pavlači v evandělickém kostele, na které Kašničtí sedávali, říkalo se „česká pavlač“. Jednu zvláštnost Kašnice po dnešní den zachovala, totiž že vědomí evandělické je tu velmi mocné a živel katolický nemůže tam zapustiti kořenů, Býval na Kašnici dlouhý čas jeden jediný katolík, ale i ten časem zmizel, takže všech 37 čísel na Kašnici obydleno jest reformovanými evandělíky, již jsou lidé pracovití, mírní a povahou prostější i skromností vynikají dosti zhusta nad
lid katolický v okolí. I v nářečí jejich poloslováckém zůstal trochu ráz český.
Hned na blízku Kašnice najdete Čejč, osadu francouzskou.
Obec Čejč, slovensky Čajč, leží na téže silnici dále k Hodonínu, Poloha Čejče je dosti půvabná, což ve zdejším jednotvárném, bezstromovém kraji mnoho znamená, Obec sama má ráz městečka, je výstavná, čistá a vyniká
leckterými pamětihodnostmi. Zde na Čejči bratří Kleinové vystavěli první parní mlýn na Moravě a Čejč ozdobili stavbami. Proti mlýnu přes silnici stojí jednopatrový hostinec, zvaný Hrubou hospodou, k níž patří pěkná, příjemná zahrada. V tomto hostinci jsou sírové lázně roku 1825 zřízené a teď obnovené. Zařízeny byly dosti pohodlně, ale zanikly. Za Čejčem k Mutěnicům a k Hovoranům jsou uhelné doly. Na blízkém jezeře roste řepa; jezero však a dosud břehy jeho památny jsou tím, že na nich rostou solné byliny, které se jen ve přímořských krajinách daří a tím dotvrzují, že okolní krajina kdysi slanou či mořskou vodou zakryta byla. O tom jezeře psal Tomáš Jordán z Klausenburka. Příslušný výňatek o tom čtenář najde v Jos. Jirečkově Anthologii II. díle. Na Čejči křižují se dvě důležité obchodní stanice.
Kdo dnes navštíví Čejč, potká štíhlé, vysoké Slováky v konopných gatích i košilích, starší lidi v halenách nebo bílých kožiších. Ženské i muži nosí ve všední den těžké boty, zvanė „slovenky“. Svalovité postavy prozrazují sílu a zručnost, Ale ještě před 30 roky možná, že bys byl zaslechl řeč zcela neznámou neb aspoň jinou, nežli očekávals. Na zvláštní prý vyzvání, učiněné mocnářem rakouským Františkem I. v Lotrinsku, Franche Comté a v Bourgogni vybralo se roku 1763 hojně rodin za svým císařem – krajanem – do Rakouska. I přijely do Vídně. Když však uslyšely, že mají býti osazeny v Uhrách a do Uher že ještě daleko, vrátili se mnozí opět, zmořeni jsouce útrapami cesty. Ostatní však František I. usadil na zpustlém panství Hodonském a to na Čejči. Mnoho mi o svých předcích vypravoval stařeček Grée, jenž žil u své dcery v Brumovicích.
Zemřel 1881. Naši lidé mu říkali „stařeček Greja“. Byl poslední, který ještě uměl francouzsky a v kostele se vždycky modlíval otčenáš po francouzsku. Zažil mnohá dobrodružství. Po bitvě u Slavkova 1805, když naší krajinou francouzské vojsko postupovalo do Uher za prchající armádou rakouskou, Francouzi našli své krajany na Čejči a divili se, kde se tu vzali „mezi vlky“ (tak říkali Slovákům v bílých kožiších, neboť to bylo v zimě). I příbuzní prý se tu shledali. Kdo nebyl dítě, všichni čejčtí Francouzi rozebráni byli do francouzského vojska za tlumočníky. Co mi vypravoval Grée a co jsem našel v prvním moravském topografovi Schwarzovi, napsal jsem do Časopisu Matice moravské 1881. (Archivní zprávy F. A. Slavíka ve zprávě Hodonské reálky opravují některé legendy.)
Duch našeho jazyka přizpůsobil si původní jména francouzská. Jmenovali se Bizot, Grées, Jalieu, Chalé, Masson, Donnée, Perniet, Frôlous a jmenují se teď Bíza, Greja, Žalio, Šálek, Masoň, Dóna, Perný, Frolús. Povahy jsou tito potomci Francouzů ještě prudčí než domorodí Slováci, tihnou víc k obchodu a řemeslům než k rolnictví a někteří nosí raději kroj městský
nežli slovenský.
Na nejjižnější části našeho kraje leží osada Lednice, osada německá, vlastně poněmčená, kde původní ráz slovenský zachován je pouze krojem. Úžasný pohled, Ledničtí jdou v neděli z kostela: červené úzké nohavice, černé čižmy, klobouk pestře okrášlený voničkou a pštrosím pérem, široké rukávy chlapců a vyšívané rukávce děvčat: a tito lidé mluví spolu německу!
Napsat komentář