Karel Klostermann (1848 Haag am Hausruck – 1923 Štěkeň) – český či „pročeský“ spisovatel německé národnosti píšící z prostředí Šumavy. Velmi plodný – jeho sebrané dílo čítá víc než 40 svazků! Přinášíme povídku Vánoce pod sněhem ze sbírky povídek Šumavě.
.
Napsal jsem tyto řádky na památku zemřelým, na slávu posud žijícím, kteří v bídě pomáhali, v neštěstí těšili. Píši je, aby milí čtenáři, kteří ve štěstí, klidu a blahobytu slaví narození Páně v kruhu milých svých, vzpomněli těch, jež osud i příroda vydědily …
Ničeho nepřidávám, holou pravdu povídám; do minulosti sahám, poměry však v té příčině nezměnily se; co tehdy se událo, i dnes státi se může.
Před padesáti lety patřily sklárny na Húrce a v české Huti v srdci šumavských hvozdů rodině Abele. Rodina ta, dokud kvetla, tolik dobrého a šlechetného vykonala, že u přemnohých zajisté do dnešního dne vděčnou paměť si uchovala … Než, obrací se kolo osudu – a rozptýlili se, pomřeli, pohynuli … Čím zasloužili si, čím provinili se, že zapadla jasná hvězda jejich? … Marně bys se ptal: nikdo ti nepoví. Dál! dál! zní heslo všeho pozemského žití a bytí … nic netrvá, vše se mění, vše se řítí v krkolomném kvapu, není zastávky, není potkání, není uznání, není milosrdenství.
A jako v pralese na mrtvolách vyvrácených stromů, z rumu a prachu setlelých pokolení nový život roste, bují, kvete i zachází, tak i lidé jednotlivci a celé rody, celá plemena i vrstvy společenské ve víru časovém přecházejí a zanikají, a z jich práce a tužeb jiní těží, požívají, až závratný proud i tyto smete a odnese …
Tak tedy před více než padesáti lety seděli pospolu v panském domě na české Huti a slavili Kristovo narození. Hořely svíčičky voskové na vánočním stromku, děti tleskaly ručkama, skákaly radostí nad přebohatým nadělením. A ve velkém sále pod světlem třpytného lustru kolem dlouhé tabule statní páni a krásné dámy … šťastný byl rok, kde co dobrého přinesl.
Bylo několik hostí – pohostinství tu bývalo neobmezené a tak srdečné, že rovna mu nebylo – a mezi nimi mladý doktor, který ukončiv právě studia svá započal lékařskou svoji praxi v těchto liduprázdných, příšerných horách, jichž rodným byl synem.
Veselo bylo mu v tomto kruhu dobrých, šlechetných lidí; řeči šly sem, řeči tam, jakož bývá. Mluvilo se o zvycích vánočních v různých krajinách českých i zahraničnícb.
„Vy jste selský syn, doktore,“ pravila jedna z přítomných paniček, „pravé šumavské dítko. Copak jste jídali u vás ve waldhvozdských rychtách zastodůlských na Štědrý večer?“
„Švestkovou omáčku, milostivá paničko! … Ano, švestkovou omáčku, a na tu jsem se těšíval celý rok. Z Klatov jsem si ještě co rok na ni docházel, a po celou dobu, co jsem studoval na vysokém učení, vždy o vánocích jsem těch často vzpomínal. Co živ jsem, nic mi tak nechutnalo.“
„ Vánoce, doktore! … Bůh sám to štěstí maličkým připravil, které tak miloval, když na zemi chodil. A jak jste je trávil po dobu universitních studií?“
„Bídně dost, milostivá paní; větším dílem sám v tiché komůrce. Neznal jsem dobrého bydla, uskrovnit jsem se musil. Jen jednou mne pozvali do zámožné měšťanské rodiny ve Vídni, kde jsem vyučoval děti; a tenkrát se mi svátky zkazily, protože jsem psíku šlápl na nohu. Paní mi tu neobratnost tak ve zlé brala, že pozvání odvolala, i dokonce výpověď mi dala.“
Doktor se zasmál a páni a dámy se smáli taktéž.
„Dnes,“ dodal doktor, „poprvé slavím štědrý večer ve kruhu panském.“
„Nu, nazdar, doktore!“ děl Jeden z mladých pánů – „a ať se vám hodně líbí u nás, ať po dlouhou řadu let jej s námi slavíte! Však si připijem na to, až přinesou vino.“
Doktor se uklonil.
„Šest hodin,“ pravil domácí pán. „Nějak jsme se opozdili, teprve polévku jsme snědli …“
Vtom někdo zaklepal. „To bude pan učitel – ten se rád opozdívá.“ – „Vstupte!“
Vstoupil sedláček; oslněn stanul na prahu, všecky zraky se k němu obrátily; ždímal beranici v rukou, všecek v nesnázích.
Konečně ze sebe vyrazil pozdrav: „Dej vám Pán Bůh všem šťastné svátky, pochválen bud Pán Ježíš Kristus!“ – „Až na věky věkův,“ šlo v odpověď.
Pan Ferdinand Abele přiskočil. „Jen dál, Francale, jen dál! Co nám nesete?“
A sedláček dál a za ním hošíček as dvanáctiletý, chudě oděný, zimou zmodralý, zrudlé ruce si troucí.
„Bože, milostpane, nic dobrého. Stalo se neštěstí. Však račte ho znát, – Seppla Mayera z Vysokých Lávek (Hohenstegen), chudáka. Byl v lese pro dříví, naložil sl ho kupu na sáně a jel domů; cesta je špatná, samé náledí. Jak jel s vršku, přetrhl se řetěz, voli neudrželi, a Seppl se dostal pod sanice; přerazilo mu to stehno a k tomu ještě mu to zasadilo trhanou ránu, hrůza se podívat!“
Všecko povstalo od stolu a obstoupilo kruhem mluvčího. Ten pokračoval:
„Na štěstí jel za ním druhý povoz a ten ho dopravil domů, jinak by byl zmrzl v lese. Však nevím, jak skončí: ztratil mnoho krve. A tuhle ten chlapec, jeho syn,“ Francal ukázal na chlapce, který se zatím dal do tichého usedavého pláče – „přiběhl ke mně a proboha prosil, abych s nim dojel sem, že prý je tu jakýs pan doktor. Tak jsem tedy jel, voli jsou venku.“
Doktor přistoupil blíže a vyptával se na různé podrobnosti. I děti se nahrnuly okolo chlapce, dámy, kdekterá, mu něco dala: zákusky, vlněný šátek, peníze, oděv, hračky, co živ tolik bohatství neměl ani neviděl, a pořád ještě hrnuly se dárky. Chlapec přestal plakat, všecek vyjeven na poklady pohlížel a na světla i lesk vůkol sebe.
„Je to pro milosrdenství Boži,“ mluvil Francal, „odměny nebude, Seppl je prachudák …
Doktor mlčky se šel přistrojit. Tak teplo, něžno bylo v roztomilém kroužku, ale povoláni je svaté.
Je šest hodin; do Vysokých Lávek je hodina cesty, hodinu se pozdrží, pak hodinu nazpět. O deváté bude tu zas, však do té doby kroužek se nerozejde; zábava bude v nejlepším proudu, užije jí dost.
„Povečeřte rychle!“ vybízela domácí paní a nařizovala služebným, aby čeho třeba bez odkladu přinesli. „Není možná, nejde to,“ namítal doktor, „až se vrátím, lépe zachutná.“
Zahalil se do kožichu, vyšel a hned nato zvenčí „Hat! hýst!,“ zdlouhavě zatáhli voli, slamou vycpaná kára se pohnula – táhlým zvukem zařinčely řetězy, železné kování zadunělo.
Krásná zimní noc; vysoko na nebi stál zlatem opásaný Orion,na jižním nebi skoro jako měsíc jasně leskl se Sirius. Ale zima byla, krutá zima, a od severu dul vítr. Doktor, vida chlapce,třesoucího se zimou, zahalil ho v kožich svůj a sám, aby se ohřál, pěšky šel podle vozu.
Dojeli do půl cesty. Neušlo jim, že vítr silněji počal váti. Ledové jehly lítaly vzduchem. Doktor se podíval na nebe: toto směrem k severu nebylo vice modré; zmizela hvězda polárnice i lesklé W Kassiopeji. Sténaly staré smrky a s vrcholů sypaly se hromady sněhu.
Sedlák pobízel voly. „Už nemohou, chudáci,“ děl polou k sobě, „však dost se nadřeli od rána.“
Netrvalo to čtvrt hodiny, a děsná metelice, kde se vzala, tu se vzala.
Vychrlily spousty sněhu šedé mraky, jimiž nebe se zatáhlo, vzduch jako by sám se rozpustil v husté, bílé vločky, jež vírem kroužily; jemné jehly do obličeje jako by se zabodaly; zraku ubíraly, cestu k nepoznání zasypaly. Přesto doktor s průvodci svými se dostal po hrozných útrapách do Vysokých Lávek – roztroušených chudých chat, z nichž jedna pře-chovávala raněného. Sedlák, že na hodinu domů zajede, pak že přijede a doktora do České Huti zase dopraví; po hodině nepohoda snad přejde. Doktor ho slyšel, jak nocí a vánicí pobízel voloušky své; daleko neměl, sotva dvě stě kroků.
Vstoupil doktor s hochem do nízké chatrče, otevřel světnici. Hustý, parami přesycený vzduch ho ovanul, horký jako v parní lázni. Na posteli v koutě – oko na pět kroků nevidělo ho v tomto ovzduší – ležel raněný, bolestně sténal. Žena cpala poleno za polenem do přetopených kamen a sálající plameny ozařovaly slzy, jež se ronily přes usouženou tvář.
Doktor vyšetřoval stav raněného, žena mlčky bukovou loučí svítila. Stehno přeražené, rozdrcené – rána posud krvácela. Tvář nešťastníkova na smrt byla bledá, oči z důlků vystupovaly. Lékař učinil seč byl, aby toku krve zabránil; bez asistence nebylo však lze napraviti zlomenou nohu; pot řinul se mu z čela. Každé dotknutí raněného strašně bolelo. „Sám to nespravím,“ děl k ženě, „jděte pro sousedy, ať mi pomohou nohu držeti, abych roztříštěné konce kosti spojil.“
Žena vyšla ze světnice; doktor slyšel, jak venku dvéře domovní otvírala. Najednou bolestně zakvílela; vyšel za ní. Stála tu, rukama lomila. Otevřenými dveřmi lavinou sypal se sníh do průjezdu, jako kdyby bílá zeď se valila. Oběma podařilo se stěží dvéře zase zavříti. „Umučený Ježíš! nejde to – nemůžeme ven, jsme zaváti sněhem,“ bědovala nešťastná žena.
Doktor se přesvědčil sám: nešlo to. Tak hustě zalehly závěje před domem, že nebylo možno vystoupiti, že hukot větru jen dušeně k uchu zazníval. I otvor komínu patrně byl zavát a zacpán, neboť všemi štěrbinami kamen počal se valiti hustý, palčivý kouř, který brzy i světnici i veškeré jiné prostory naplnil, tak musili ulíti oheň v kamnech, aby se neudusili.
Otevřeli dvéře do průjezdu: v hustých kotoučích valil se dým nahoru na seník.
Žena rozžala bukovou louč, která ozařovala prostor kmitavým světlem. Nemocný tiše dýchaje ležel na lůžku svém; co kouř vyšel, zdálo se mu býti volněji.
Tu chlapec vytáhl z kapsy nadělené mu pamlsky a hračky; tři menší dítky obstoupily ho. Smály se, rukama tleskaly, celí ne svoji samým udivením. Kdo jakživ té krásy viděl! … A jak to chutnalo! … To to bylo dobré, sladké! Můj ty Bože! o takové dobrotě a kráse nikdy se jim nesnilo. Štěbetaly, zavýskly si, na vše kolem sebe zapomněly, i na zimu – teplo s kouřem se vystěhovalo – i na umírajícího otce. I žena velkým udiveným okem pozírala a na chvilku pozapomněla …
„Můj Bože! Můj Bože!“ zaúpěl na lůžku raněný. Doktor přistoupil; bylo mu zima; byl všecek propocen, nyní ta změna. Podal trpícímu léku, aby bolesti jeho se umírnily.
Louč po louči v jizbě hořela, dohořela; jednotvárně, stejně cvakaly hodiny na černé, začazené stěně. Již po několikráte matka byla vyzvala děti, aby šly spat. Nechtěly, nemohlyť se nadivit hračkám.
Doktor, který po nějakou dobu v myšlenky zabrán u stolu byl seděl, zdvihl se opět a přistoupil k nemocnému. Ten tu ležel nehybně! Uchopil jeho ruku … byla chladná … chudák byl mrtev.
Žena plačíc vrhla se mu k hlavám, i větší dítky daly se do usedavého kvílení a pohodily hračkami; jen nejmenší děvčátko as dvouleté vzduchem mávalo panenkou pozlaceným hávem oděnou a hlasitě výskalo. Z vidlice, na níž trčela hořící buková louč, spadl poslední oharek do vodou naplněného škopku, kde syče se ponořil. Tma tmoucí rozhostila se; malé děvčátko nevidělo více lesklé panenky a dalo se do žalostného křiku -. Doktor sám rozžal jinou louč, pak se podíval na hodiny; blížila se půlnoc. šel se podívat ke dveřím do průjezdu. Venku zuřila vánice hůře než předtím; na odchod nebylo lze pomysliti, tunel by si byl musil sněhem prokopati. Vzpomněl si na Francala, který ho byl přivezl. Kdo ví, dostal-li se domů, kdo ví, neleží-li i se svým povozem pod bílým, chladným příkrovem. Jakáž pomoc, už tu musil zůstat do rána ve společnosti s mrtvolou, s plačícími dětmi, se zoufající téměř ženou, ve tmavé, studené světnici.
Hodina za hodinou se vlekla; děti posléze usnuly, žena klečela u nohou mrtvého, na stěně cvakaly pravidelně hodiny, a zvenčí doráželo tlumené burácení vichřice.
I zahalil se doktor v kožich svůj, položil se na lavici a hleděl usnouti. Usnul. Sen mu nakouzlil před zavřené oči luzné i děsné obrázky. Bylo mu, že dlí dole na České Huti v ozářeném sále mezi veselými lidmi, krásnými paními – pak zas se mu zdálo, že hučí obrovité saně dolů po smyku; a pod smykem seděli lidé, patřili blbým okem na střelhbitě letící saně a nehýbali se. On pak na ně volal, křičel, aby se vyhnuli; sám svůj hlas neslyšel. A saně vjely do hustého zástupu, všecko drtíce. Bylo mu, že slyší hrůzný, zoufalý skřek, že vidí sníh, an krví se všechen rdí … Probudil se, hlava ho bolela; kolem tma i ticho jako v hrobě. Rozžal sirku, podíval se na hodiny. Bylo devět.
Tiše přistoupila k němu žena. „Můj ty Bože,“ zašeptala, „drahý pane, v té bídě, v té hrůze u nás … “ – A zase·hořely louče.
Ráda byla by oheň rozdělala, ale komín zalehl se sněhem. Probudily se děti; střidavě plakaly a útěchu v hračkách hledaly, pamlsky pojídaly.
Opět pomalu hodina za hodinou plynula. Slunce – bylo-li jakého – jistě už stálo vysoko, ale zde vládla tma, jako za bezhvězdné noci ve sklepě. A v koutě, kam kmitavý plamen louče neposílal blikavé své světlo, ležela mrtvola. Vpravdě děsno, příšerno tu bylo.
Žena šla podojit a nakrmit dvě kravičky v chlévě; teplé ještě mléko, k němu kus černého chleba, to bylo vše, čeho doktor pojedl onoho Hodu božího, kdy milióny v radostném rozechvěni zpívaly: Sláva Bohu na výsostech a pokoj budiž lidem dobré vůle …
„Oj, ty Sedmibolestná,“ úpěla žena, „,bez duchovního zemřel, ubohý muž ve hříších svých se odebral …“ „Bůh jest milostiv,“ těšil doktor, „slituje se … „
Dali se do modleni, hlasitě a vroucně se modlili, doktor s nimi.
Opět hodiny loudavým krokem ucházely. Zimy přibývalo; šli se ohřát do chléva.
A zase noc. Vyla bouře neustále, tlumené k nim docházelo vytí.
Dětem docházely pamlsky, i bílou vánočku snědly. Bylo jim hrůzněji, usedavěji plakaly.
A ještě jedna noc přešla, a ještě den a ještě noc a den. Rozklad se pokoušel o mrtvého na lůžku jeho; strašlivý zápach z něho vycházel. Celá rodina, doktor s ní, vystěhovala se do chléva, kde sotva hýbati se mohli. Ve tmě druh těsně ke druhu usedli, ve tmě tu čas tráviti jim bylo, ježto nebylo lze tu rozsvítiti louč. Byly to strastiplné, hrůzné hodiny, snad ještě příšernější, že posledních čtyřiadvacet hodin ani hukot bouře vice k nim nedorážel.
Tu, čtvrtého dne, když v hlubokém mlčení, zoufale v osud svůj se oddávajíce, podle sebe seděli, zdálo se doktorovi, že slyší jakýs lomoz. Všichni povstali a podle zdi hmatajíce vyšli do průjezdu. Vskutku, nebyl to klam: pomoc se blížila. Volali hlasové zvenku. Sem! Sem! křičel doktor hlasem hromovým, že dítky leknutím se daly do pláče.
Blíž a blíže dorážel k nim lomoz pracujících rýčů; konečně otevřely se dvéře; paprsek světla pronikl k nim, zářivý paprsek sluneční z čistých blankytných nebes, tak jasný, tak oslňující, že všem slzy z očí vynutil. Světlo! světlo! po čtyřdenní hrůzyplné noci. Byli to dělníci z české Huti, kteří více než 24 hodin pracovali, aby novou cestu upravili a k nim se dokopali. Na sáhy vysoko leželo sněhu kolem chaty, celou ji byl zavál, po střeše, komínu ani památky. V dole myslili, že doktora překvapila metelice na cestě, nejinak soudili, než že jest pohřben ve spoustách sněhu, šli hledat mrtvolu. On však žil! Žil! Ta radost! To štěstí –
Mrtvolu odnesli; teprve na Hůrce do rakve ji dali, křesťansky k věčnému spánku uložili.
Soused Franca! ještě se byl dostal domů, pak i jeho to zaválo. Že však domek jeho lépe byl chráněn, tolik sněhu se tam nenametlo, takže třetího dne se dostal ven. Cesty k sousedovi však najíti nemohl, ač byl tak nablízku.
Rodiny ubohého Seppla ujali se Abelové, mnoho dobrého dětem i ženě poskytli, slzy vdovy i sirotků usušili.
Ještě žije jedna šlechetná paní z těch, které onoho Štědrého večera na české Hutí byly – snad sama zapomněla. Já však pevně věřím, že jest Bůh na nebi, který nezapomněl, který spravedlivěji odplácí než příroda a lidé.
A mladý lékař, který takto prožil první své vánoce po dosažení doktorské hodnosti, byl vlastní můj otec.
Nezazlíš, drahý čtenáři, že tento příběh jsem ti vypravoval na jeho památku.
Napsat komentář