Rozhovor Glenna Diesena s ekonomem Jeffrey Sachsem se věnuje útoku Spojených států na Venezuelu a únosu prezidenta Nicoláse Madura, které Sachs označuje za zjevně nezákonné a součást dlouhodobé americké politiky změn režimů. Říká, že USA se nacházejí v postústavním stavu, kde prezident vládne silou a exekutivními dekrety bez skutečné kontroly Kongresu. Zásah ve Venezuele podle něj zapadá do více než dvacetiletého úsilí ovládnout zemi s největšími zásobami ropy na světě. Kritizuje mlčení amerických médií i pasivitu Evropy, která podle něj rezignovala na obranu mezinárodního práva a Charty OSN. Sachs varuje, že podobné kroky vedou k rozkladu globálních institucí a zvyšují riziko rozsáhlých konfliktů, zejména pokud by se logika násilí rozšířila i na další země, například Írán. Zdůrazňuje, že americké intervence historicky vedly spíše k dlouhodobé nestabilitě než k deklarovaným cílům. Pro nás z amerického útoku a únosu prezidenta může vyplývat třeba srovnání s naším srpnem 1968 – kňouráme ohledně invaze ze strany SSSR, a teď a opět a po x-té vidíme, že se to děje jaksi rutinně a ze všech stran.
.
Na úvodním obrázku prezident Nicolás Maduro s manželkou.
.
GD: Víte, udělit Machadové Nobelovu cenu míru cenu dávalo určitý smysl, protože posledních 30 let říkáme, že mír závisí na demokracii. A demokracii zajišťuje vojenská síla. Takže v podstatě válka je mír. To je logika posledních 30 let. A teď vidíte ve sdělovacích prostředcích opakování – média nehovoří o zákonnosti toho, co udělaly Spojené státy, ale označují Madura za diktátora a říkají, že teď může nastat svoboda. Dělají tedy, co můžou, aby to vypadalo legitimně. A samozřejmě EU to prezentuje jako podporu venezuelského lidu proti jejich prezidentovi. Ale jak jste již řekl, Trump nyní také pohrozil, že pomůže íránskému lidu, pokud by vláda chtěla zatýkat nebo střílet protestující. Takže, víte, legitimizace by mohla fungovat v západním světě, ale svět teď vypadá úplně jinak. Neříkám, že země jako Čína nebo Rusko by šly do války se Spojenými státy, nemyslím si, že by něco takového zvažovaly. Ale jaké jsou širší důsledky této situace? Protože pokud žijete v Íránu nebo v jiné zemi, musíte si být vědomi toho, že veškerá právní jistota je nyní v podstatě pryč a že USA se chovají jako darebácký stát. Jaké jsou podle vás širší dopady toho, k čemu došlo, samozřejmě, utrpení ve Venezuele?
JS: No, první věc, kterou bych řekl, je, že představa, že demokracie je mír, je pohádka, která byla vyvrácena před 2300 lety a od té doby nesčetněkrát. Athény byly ve své době demokratickým státem a byly naprosto imperialistické, vedly války a ničily jiné městské státy. Nakonec to skončilo tím, že se v jistém smyslu dopustily sebevraždy, když se pustily do výstředního dobrodružství s cílem dobýt Syrakusy, městský stát na Sicílii, což pak, když selhalo, vedlo k jejich konečné porážce Spartou v roce 404 př. n. l. V 19. století byla velkou demokracií Británie, bezpochyby nejnásilnější země 19. století, země, která napadla téměř všechny na světě. A ve 20. století to byly Spojené státy, zejména v druhé polovině 20. století, kdy se USA staly globálním hegemonem nahrazujícím Británii. Spojené státy byly a jsou rozhodně nejnásilnější zemí na světě, provedly asi sto operací změny režimu, války z vlastní vůle, neustálé války, a to vše na základě jakéhokoli narativu, jakýchkoli lží, jakékoli historky, kterou si Spojené státy usmyslely. A to z mnoha důvodů, ať už šlo o zdroje, prosté dobývání nebo ideologii, ale byla to válka. Takže myšlenka, že demokracie je mír, je orwellovská myšlenka. Demokracie těchto vůdčích hegemonů, ať už jde o Athény, Británii nebo Spojené státy, znamenala vždy téměř nepřetržitou válku. Nyní je projektem Írán, stejně jako Venezuela je projektem, stejně jako Sýrie je projektem. Spojené státy zasahují v Íránu od roku 1953, kdy svrhly první demokratickou Mosaddekovu vládu, která měla tu drzost si myslet, že ropa pod íránskou půdou je skutečně íránská. A když Mosaddek prohlásil, že íránská ropa je íránská a bude kontrolována Íránem, MI6 a CIA Mosaddeka svrhly a nastolily policejní stát. Když policejní stát v roce 1979 padl, Spojené státy vyzbrojily Irák, aby zaútočil na Írán, a přišlo o život statisíce lidí. Od té doby se Spojené státy opakovaně pokoušejí zničit Írán různými způsoby, ekonomickými sankcemi a tak dále. Samozřejmě, proto dochází k protestům, protože ekonomika se hroutí, ale autorem tohoto sankčního režimu jsou Spojené státy. Když Írán vyjednal dohodu, která měla jednoznačně prokázat, že jeho jaderný program byl omezen, Trump řekl, že ne, namísto toho režim zničíme. To vše na příkaz sionistické lobby ve Spojených státech a Izraele. Jedná se tedy o další projekt. Teď se nejspíš chichotají: „Podívejte, už jsme tomu velmi blízko.“ Měli bychom pochopit, že protesty v Íránu jsou součástí scénáře. Neříkám, že lidé neprotestují, říkám, že USA se snaží zničit íránskou ekonomiku a režim. A minulý týden to Trump dal velmi jasně najevo. Myslím, že můžeme brzy očekávat izraelské bombardování nebo možná bombardování USA a Izraele, nebo nějakou jinou operaci CIA, to ví jen Bůh. Ale říkám, že pro svět je to znepokojivé, není to něco, s čím by se dalo jen tak smířit. A myslím si, že i když, jak jsem řekl, OSN je v současné době opravdu nefunkční, nemělo by se dovolit, aby zanikla. Je třeba ji oživit – ovšem USA to neudělají, snad zbytek světa, zbytek světa kromě Evropy. Takže když pomineme takzvanou západní alianci, máte 85 % světa, které by opravdu nemělo chtít tento druh násilí. Samozřejmě, jako Američan nechci tento druh násilí, ale nikdo se už amerického lidu na nic neptá. Jsme v vojenském státě, který je mimo ústavu.
GD: No, zdá se, že úspěch útoku USA na Venezuelu bude do značné míry záviset na tom, jak rychle to dokážou všechno zvládnout. Pokud se jim podaří svrhnout vládu a dokončit to do konce víkendu, pak by to byla snadná kořist. Prostě jsme tam vtrhli, ukázali sílu a teď máme veškerou jejich ropu – ale pokud se to bude táhnout, mohlo by to být velmi problematické. Jak podle vás ovlivní tato situace voličskou základnu Donalda Trumpa? Zdá se totiž, že příznivci politiky „America na prvním místě“ jsou již nyní poměrně rozděleni, protože lidé, kteří v zásadě souhlasí s názory Tuckera Carlsona, to vnímají jako porušení toho, co Trump sliboval a pro co hlasovali.
JS: Myslím, že máte naprostou pravdu, výsledek bude záviset na tom, co se stane v následujících dnech, týdnech a měsících. Můj odhad, a zdůrazňuji, že je to jen odhad, je, že nic nepůjde hladce. Máme dlouhou historii operací zaměřených na změnu režimu. Někdy jsou úspěšné, ale tahle zatím úspěšná není. Jednalo se o únos prezidenta a jeho manželky, ne o svržení režimu. A je těžké si představit, jak by tímto krokem mohl být režim svržen. Ale je možné, že se stane něco víc. Jsem si jistý, že existují plány a nápady, ale historie těchto operací ukazuje, že po nich následují dlouhá období nepokojů, převratů, nestability, povstání a občanských válek. A myslím, že je docela možné, že se to stane i ve Venezuele. Existuje velmi dobrá kniha, kterou by si měl přečíst každý, kdo chce porozumět americké zahraniční politice. Jmenuje se „Covert Regime Change“ (Tajná změna režimu) a napsala ji Lindsey O’Rourkeová, doktorandka Johna Mearsheimera, která ve své doktorské práci pojednala o 64 tajných operacích změny režimu, které se odehrály v letech 1947 až 1989. Mimochodem, tajná změna režimu je trochu oxymóron. Když dojde ke změně režimu, víte, kdo to udělal. Tajná znamená, že USA o tom lžou. Neznamená to tedy, že není známo, kdo to udělal, ale že USA o tom lžou. Dalo by se tedy říci, že se jedná o 64 operací změny režimu, o kterých USA lhaly. Autorka dokumentuje, co se stalo. Mnohé z nich nedosáhly změny režimu, možná zavraždily vůdce, ale režim nezměnily. Mnohé změnily režim, ale z těch států, kde se podařilo změnit režim, většina upadla do dlouhodobé nestability. Existuje jen velmi málo případů, kdy to, co se stalo, sloužilo politickým cílům USA. I když neuznáváte politické cíle USA jako legitimní, stačí si položit otázku, zda USA dosáhly svých cílů, a odpověď je, že velmi, velmi zřídka. A myslím si, že v případě Venezuely opravdu nemusí být jisté, že USA dosáhnou svých cílů. Já tyto cíle nepřijímám, ale i kdybych je přijímal, myslím si, že není pravděpodobné, že se je podaří uskutečnit, tedy že to povede k proamerické demokracii, ve které budou prosperovat Chevron a Exxon Mobile, což je Trumpův cíl.
GD: Nemůžu si pomoci, ale myslím si, že část problému spočívá v tom, že USA už nemohou konkurovat Číně. A když nová strategie národní bezpečnosti USA v podstatě usiluje o obnovení nové imperialistické verze Monroeovy doktríny, je to jasně namířeno proti Číně, protože Čína je hlavním obchodním partnerem většiny, ne-li všech zemí Latinské Ameriky. Jakou reakci očekáváte od různých světových vůdců? Vím, že zejména Číňané a Rusové vyjádřili velmi silné odsouzení, ale vidíte v tom nebezpečný směr?
JS: No, určitě se to ubírá nebezpečným směrem, kdykoli dojde k násilnému útoku Spojených států proti jiné zemi, může to mít mnoho dalekosáhlých dopadů. Takže to je samozřejmě nebezpečné. Nemyslím si, že Rusko nebo Čína, jak jste správně řekl, budou přímo zasahovat nebo vojensky vyzývat Spojené státy, ale myslím si, že to budou silně odsuzovat z hlediska charty OSN. Pokud bude následovat násilí uvnitř Venezuely a útok Izraele na Írán, pak se opravdu řítíme k potenciálnímu úplnému výbuchu a katastrofě. Írán by samozřejmě byl mnohem nebezpečnější a destabilizující než tento útok na Venezuelu, který je už tak dost špatný. Ale pokud Izrael nyní vezme tento útok jako podnět k útoku na Írán, což je podle mě velmi pravděpodobné, pak se podle mě řítíme k nejrůznějším velmi, velmi závažným a nepředvídatelným důsledkům. Írán sám o sobě není žádná hračka a Venezuela se může ukázat jako žádná hračka, ale Írán je mnohem silnější a schopný způsobit mnohem větší škody a má přátele, kteří mohou způsobit ještě větší škody. Je to tedy mimořádně nebezpečné. Tento druh násilí má nakažlivý účinek. Úplné bezpráví ze strany Spojených států, porušování Charty OSN ze strany Spojených států nevede k dobrým výsledkům, pokud zbytek světa nepochopí, jak nebezpečné to je, a alespoň prozatím nevidíme, že by se zbytek světa v této věci nějak dal dohromady.
GD: Ano, vidím, že jeden významný evropský představitel právě tweetoval, že se obávají narativu, protože když Washington říká, že ukradená ropa musí být vrácena, je to podobné tomu, co říká Caracas. Takže evropské představitele víceméně trápí jen to, že Trump se nedrží scénáře, kdy se prostě řekne, že jde o demokracii a svobodu, a je to hned legitimní, ale když se zmíní ropa, tak to legitimní není. Ještě jedna poslední krátká otázka: Jaký dopad to podle vás bude mít například na válku na Ukrajině, protože je velmi těžké, aby v tom svět neviděl pokrytectví, vždyť šlo o nikterak neprovokovanou invazi.
JS: Pravdou je, že Ukrajina je dalším příběhem amerického projektu. Takže si myslím, že hlavní pointou je, že by se nemělo lehkomyslně říkat, že USA dělají ve Venezuele to, co Putin udělal na Ukrajině, ale ve skutečnosti USA dělají ve Venezuele to, co USA udělaly i na Ukrajině. Oba případy tedy vyprovokovaly USA. Oba jsou projekty USA. Doufám, že lidé pochopí, jak funguje zahraniční politika USA a co skutečně znamená vojensko-průmyslový stát, co znamená vojensko-průmyslový komplex bez ústavních omezení, co znamená CIA v takových operacích. Kdyby tomu tak bylo, pochopili by, že když se díváme na Ukrajinu a Venezuelu, vidíme stejný jev, a to dlouhodobé projekty globálního hegemona, prováděné různými způsoby. Myslím si, že Trump má možná představu, že Amerika je naše, Blízký východ je náš, Afrika, tu nechceme. Ukrajina, no, ta je ruská. Tak to ani Rusko nevidí, ale možná to tak vidí Trump. A možná si říká: „Budu si dělat, co chci, tam, kde chci, tedy na Blízkém východě a v Americe, a projde mi to, budu si dělat, co chci, a pokud ostatní dělají, co chtějí, mně je to jedno.“ Jinými slovy, všude bezpráví. To je pravděpodobně Trumpův výklad. To nevěstí nic dobrého pro jakýkoli rozumný, skutečný mír na tomto světě, ale může to být způsob, jakým Trump tuto otázku vnímá.
GD: No, moc děkuji, že jste si udělal čas, a předpokládám, že jakmile tato válka skončí, Trump bude mít tu drzost tvrdit, že ji ukončil jako součást svého velkého seznamu. Totéž udělal po útoku na Írán, připsal si zásluhy za ukončení té války, po financování genocidy v Gaze si připsal zásluhy i za ukončení této války. Říká, že se snaží být prostředníkem na Ukrajině, i když se jedná převážně o válku USA. Myslím si, že zde vidíme vzorec chování Trumpa jako „mírotvůrce“ – alespoň v jeho představách.
.
Zdroj: Glenn Diesen Substack (substack.com/@glenndiesen)
Zdroj úvodního obrázku: Wikipedia Commons
Napsat komentář