Jiří Mahen (vl. jménem Antonín Vančura, příbuzný Vl. Vančury, 1882 Čáslav – 22. května 1939 v Brno, spáchal sebevraždu oběšením, podle všeho v odpovědi na německou okupaci Československa), básník, novinář, dramaturg, režisér atd., ředitel Veřejné knihovny města Brna. Následující povídka či kresba je z Rybářské knížky z r. 1921.
.
Listopadová noc
.
Podzim bývá pro některé rybáře dobou šílenství. Tak si připadáš jako vyhladovělý letoun před cestou na jih. Jíst se chce, opravdu zuřivě jíst ze všech ryb najednou. Tak kdyby bylo někde nějaké jezero, kde by se daly chytit všechny, všecičky! Jezero, kde by zabralo za den rázem dvacet štik, hladina, která by se pořád pěnila tahačkou s kapry. Ryby berou překrásně, ale špatně se chytají. Na podzim nejvíce smůly. Všechny jsou ostražité, úplně vychytralé, nedají se
napálit, nedají se oklamat. Krm je, čím chceš: na všechno ti jdou, ale nedávej prut ani na okamžik z ruky – jinak je po všem! Nezasekneš tří ryb a je po robotě. Do večera nechytíš pak ani šupiny. Jenom smyčku na stromě udělat a oběsit se. A s jakou dychtivostí se do toho ženeš! Povídám – je to šílenství, ale to jistě také v nás pracují nějaká křídla po praprarodičích, a kdybys mohl, skákal bys přes sedm hor najednou.
Po nebi pluje špinavě zelený měsíc. Zatím co v létě všechny dálky se sbíhaly k tobě, dnes letí všechny od tebe a „narážejí“ o tebe jako o věc naprosto nepotřebnou, zbytečnou, kterou by bylo záhodno odhodit někam do propasti. Neprocházíš úvozem, ale zapadáš do něho jako mrtvá historie ledajakéhos života. Všechny stezky jsou bezvýznamné, poněvadž můžeš jít kudykoliv, ale běda ti, chceš-li si snad nadejít! Zabloudíš zcela určitě, neboť kře a stromy, jimiž jsi
se řídil v létě a na jaře, nemají teď vůbec žádného tvaru, prodavše svou korunu šílenému času.
A tak chodím ve tmách už asi hodinu naprosto zmaten, hledaje cestu k řece. Situace byla jindy jasná. Od nádraží šlo se vzhůru k dědině, pod dědinou přešlo se nalevo a pak se sešlo u dvou akátů na polní cestu. Odtud šlo se rovnou do polí až na rozhraní k lukám. Tam zašlo se vlevo pod tři stromy, prošlo se vysokou trávou ke starému polozbořenému můstku nad průplavem, šlo se podél průplavu, přešlo se na lávku ze starého kmene, po té jsi se přešplhal na druhou stranu (všichni po ní „přecházeli“ koňmo, byla úzká a nakřivo) – pustil ses zase rovnou přes luka, přeskočil ještě jeden
příkop a už jsi stál u řeky…
Tak tomu bývalo v létě, ale teď je tomu docela jinak: Nadešel jsem si u dvou akátů a pustil se přímo přes zorané pole k lukám. Dvakrát jsem klopýtl a div jsem neupadl i s konvicí s rybkami. Vylil jsem při tom polovinu vody a slyším, jak rybky sebou znepokojeně bijí o plechové stěny nepohodlného vězení. Rozhraní mezi poli a lukami pořád nevidět, a když konečně na něm stanu, nevím opravdu, kde jsem. Ačkoliv je zima, zpotil jsem se cestou po hrbolatém poli a musím si trochu odpočinout. Měsíc se schoval do mračen. Musím čekat, až vyjde…
Tři stromy jsou jistě vlevo. Měsíc vychází a svítí mdlým světlem na nějakou skupinu, která by mohla být nedaleko můstku, ale – průplav šumí ve tmách kdesi pode mnou – huhu – tady je: vidím jeho špinavou vodu. Kde je můstek? Nalevo… Jdu a jdu, ale průplav zatáčí se obloukem, který končí někde v nekonečnu, a po můstku ani památky. Tož abych slezl a nabral rybkám vody? Však nepojdou – v listopadu už dostačí voda v konvici nejméně na půl dne… Napravo… Jdu a jdu, ale můstek nikde. Snad ho strhli? Ale jak se teď dostanu k lávce ze starého kmene…? Stojím na hrázi a dívám se upřeně před sebe. Měsíc je napolo ukryt mraky, ale v dálce vidím dosti zřetelně skupinu vrb nad řekou, kde jsem chytával v létě. Tam ve starém trámoví pleskávali sebou sumci…
A najednou (tohle je to šílenství) – vrhám se do vody v průplavu. Voda sahá mi po pás. Brodím se na druhou stranu… Mám cíl před očima a vrhám se i do druhého příkopu… Co mi po lávce? Tamhle je už řeka! Přicházím k třetímu příkopu, nabírám vody rybkám, přebrodím se a tu jsem! Je to ono místo! Pod obrysy vrb valí se inkoust. Hladina řeky stojí
ve světě polotmy a polosvětla nějak výše než břeh – ale teď dopadl na ni konečně splávek, zakymácel se, ztratil se…
Napsat komentář