Pokračujeme v uveřejňování jednotlivých kapitol knihy francouzského politologa a spisovatele Oliviera Delorma 30 bonnes raisons pour sortir de ľEurope. Jedná se o politicko-historickou esej, která je rozdělena do dvou částí.
V první části – „Abychom skoncovali s propagandou – co Evropa není“ – autor rozebírá mýty o Evropské unii. Tvrdí, že EU není ani zárukou míru, ani nástrojem spolupráce národů, ale projektem, který od počátku sloužil ekonomickým a geopolitickým zájmům silnějších států a USA. Poukazuje na to, že evropská integrace vznikla v kontextu studené války a závislosti na americké moci – Marshallův plán a vytvoření OEEC podle něj nastartovaly proces podřízenosti Evropy. „Evropská mírová myšlenka“ je podle Delorma propaganda zakrývající trvalou hegemonii a soupeření. Kritizuje také euro jako nástroj ideologické kontroly a nezvládnutý experiment, který ničí ekonomiky jižní Evropy – zejména Řecka.
Druhá část – „Co ve skutečnosti je Evropa“ – popisuje podle autora skutečnou podstatu Evropské unie: elitářský, nedemokratický a technokratický projekt řízený „kněžstvem“ eurobyrokracie. Delorme používá paralelu s katolickou církví – Evropa má svá dogmata, své svaté (J. Monnet, R. Schuman, A. de Gasperi) a svoje inkvizitory, kteří vylučují každý kritický hlas. Podrobně rozebírá životopisy zakladatelů Evropského společenství a tvrdí, že jejich ideologické a konzervativní kořeny měly blíže k autoritářství než k demokracii.
Celkově jde o kritickou analýzu evropského projektu, psanou s – vpravdě francouzským – ironickým a bojovným stylem (není třeba se ho bát!), která spojuje historické příklady, ekonomickou argumentaci a politickou výzvu k „dekolonizaci Evropy Evropany samými“. Kniha vyšla již v roce 2016, ale aktuální je (pořád, ale možná) právě teď, v souvislosti s prohranou válkou na Ukrajině a s tím, jak EU stupňuje agresivitu vůči některým svým rozumnějším státům, které nesouhlasí s jejím současným směřováním.
.
II
Evropská lež o národu
.
Udělat z Evropy nepřekonatelný a povinný horizont (jinak jste nacionalista, který nahrává Národní frontě a chce proměnit Francii v Severní Koreu: u europeistů zastánců se argumentační logikou zrovna nehýří) vyžadovalo jednu věc: diskreditovat národ. A zde se věru nálepkami nešetřilo: Egoismus, odmítání druhých, uzavřenost. Hlupáci, zatuchlí lidé, zpátečníci a navíc populisté – tento prázdný pojem, který slouží v totalitní logice k diskreditaci protivníka, aby se nemuselo diskutovat o podstatě věci – donekonečna bychom mohli vypočítávat přívlastky používané pro ony mentálně zaostalé, nevzdělané lidi, kteří stále věří, že jediným rámcem, v němž dnes a ještě velmi dlouho může existovat skutečná demokracie, je národ. To vše okořeněné třídním opovržením: chudí parchanti, kteří odmítají věřit v pohádku o šťastné euroglobalizaci!
Nakonec se všechna tahle nenávistná rétorika dá shrnout do jednoho hlavního obvinění: takoví lidé chtějí návrat evropských válek!
Obvinění jako z čarodějnických procesů, protože svrchovanost a národ jsou především podnětem ke svobodě a demokracii: „Jediným zdrojem veškeré suverenity je Národ. Žádná instituce [ani Evropská komise!], žádný jednotlivec nemůže vykonávat pravomoc, která by od něj výslovně nepocházela“ prohlašuje článek 3 Deklarace práv člověka a občana. Tisíc let historie, které ve Francii vedly k této deklaraci, jsou totiž historií budování území kapetovskými králi a konceptu svrchovanosti právníky, kteří je obklopovali. O co jde? O potvrzení, na základě římského práva, jak to učinil Jean de Blanot (1230-1280), poradce Ludvíka IX., že „král je císařem ve svém království“, to znamená, že v tomto království žádná autorita – ani papežova ani císařova – není nadřazená autoritě krále Francie. Proč? Protože Říše (a poté papežství) si nárokovala univerzální moc od doby, kdy se křesťanství stalo státním náboženstvím Římské říše a vytvořilo spojení mezi jediným Bohem, zdrojem veškeré moci, a císařem – jeho zástupcem na zemi. Na východě Evropy tento nárok v návaznosti na Římskou říši převzala Byzanc, která se považovala za druhý Řím, a to až do roku 1453, poté Rusko, které se prohlásilo za třetí Řím. Na západě, po rozdělení na barbarská království, jej převzal Karel Veliký a karolínští panovníci, po nichž následovaly německé, španělské a rakouské dynastie.
Anglie, která následuje francouzskou cestu, přidává svými dvěma revolucemi v 17. století k pojmu svrchovanosti myšlenku, že panovník nemůže rozhodovat bez souhlasu svého lidu zastoupeného parlamentem. Řecká města vynalezla demokracii, monarchistická Francie svrchovanost, Anglie vynalezla zastupitelskou demokracii. Proto je anglický patriotismus hluboce parlamentní, což je důvod, proč se na druhé straně Kanálu nikdy nepochopilo, že by parlament ve Westminsteru mohl být zbaven pravomocí ve prospěch technokratické autority, doplněné shromážděním, které je a vždy bude jen parodií na parlament. To je hluboký, nikoli konjunkturální důvod, proč prvním úderem do imperiální stavby Evropské unie je brexit.
Nemůžeme se zde pouštět do historie pojmu národ: jako každá politická idea, i tato měla velmi odlišné definice. Stručně řečeno, ta, která převládá ve Francii, byla nejjasněji formulována Ernestem Renanem (Co je národ? {Qu’est-ce qu’une nation?}, 1882). Renan odmítá jakýkoli zeměpisný, rasový nebo jazykový determinismus a definuje národ jako „duchovní princip (…), společné vlastnictví bohatého dědictví vzpomínek; (…) současný souhlas, touhu žít společně, vůli pokračovat v prosazování dědictví, které jsme nedělitelně obdrželi“. Jedná se o otevřenou definici, která nikoho nevylučuje, pokud sdílíme způsob, jakým tvoříme společenství. V Německu převládá podle Johanna Gottlieba Fichteho (Projev k německému národu, 1807–1808) společenství krve a jazyka. A konečně, jako každá politická idea, ani více ani méně, i idea národa vyvolala svou hysterickou verzi – Aristoteles by řekl „úchylnou“ –, nacionalismus, který eurocentristé zaměnili za vlastenectví, které je ze své podstaty považováno za zastaralé a patologické, aby démonizovali národ a zdůraznili nutnost „budování“ Evropy.
Od srbských a řeckých povstání na počátku 19. století po revoluce „jara národů“ v roce 1848, od bulharských, makedonských a krétských povstání po rozpad „žalářů národů“, jimiž byly rakousko-uherská, německá, ruská a osmanská říše, koloniální osvobozenecké boje až po zánik sovětského bloku, svrchovanost a národ byly vždy především nositeli emancipace a svobody.
Dobře vím, že šířící se revizionismus se pokusil představovat tato impéria, zejména rakousko-uherské, jako předzvěst evropské federace, zatímco ve skutečnosti byla pouze autoritářskými strukturami, v nichž měli lidé práva – nerovná – pouze v závislosti na komunitě, do níž byli vřazeni podle svého narození. Nicméně platí, že demokracie může fungovat pouze tehdy, když máme pocit sounáležitosti s politickou komunitou, s její historií, představami, rituály, jejím vnímáním politiky, které se liší od národa k národu, schopností vyvolat vizi budoucnosti atd., což Renan nazývá „každodenním plebiscitem“ a Régis Debray přiléhavě nazval „symbolickým pojivem“.
Neexistuje jiná Evropa než nedemokratická, protože neexistuje symbolické pojivo, které by vyvolávalo pocit sounáležitosti s evropským národem. Ten totiž neexistuje. A je absurdní věřit, že jej lze vytvořit pomocí cíle rozpočtového deficitu, represivních politik zaměřených na rozpuštění demokracie v trhu či příkazů Portugalcům nebo Italům, aby se proměnili v Němce nebo Nizozemce. To je důvod, proč se Evropa podobá impériu, tedy společenství založenému na donucení, nikoli na přistoupení, které se stává stále autoritářštějším, protože vyvolává nedůvěru a nepřátelství národů, které do něj byly vtaženy sliby, které se zcela liší od toho, co tam nakonec nalezly. To je důvod, proč při teroristických útocích nikdo nevytáhl modrou vlajku s hvězdami ani nezazpíval Ódu na radost, ale shromáždili jsme se za třemi barvami a Marseillaisou, které opět neznamenaly uzavřenost nebo zaostalost, ale příslušnost k demokratickému společenství a jeho odporu proti útlaku.
Pokud jde o obvinění národa z vyvolání dvou světových válek, jedná se v nejlepším případě o umělý výmysl. V červnu 1914 bylo zavraždění dědice rakousko-uherského trůnu v Sarajevu pouze záminkou pro válku proti Srbsku, kterou rakouský generální štáb a jeho velitel požadoval nejméně dvacetkrát od ledna 1913. Nejedná se zde o nacionalismus, ale o expanzivní ambice mnohonárodnostní říše, tedy o imperialismus. Tato autoritářská říše, v níž Rakušané a Maďaři ovládali ostatní národnosti, měla v úmyslu rozdrtit malé srbské národní království, které se v roce 1903 vymanilo z jejího kvaziprotektorátu a zároveň se stalo demokratickým, proruským a profrancouzským. Kromě toho bránilo rakousko-uherské expanzi na jih Balkánu, a to od roku 1912, kdy Srbsko, Řecko a Bulharsko osvobodily obyvatelstvo jihovýchodní Evropy, které bylo stále pod jhem – mimořádně krvavým – jiného impéria, tentokrát osmanské říše.
Stejně tak byli vrazi arcivévody mnohem více než nacionalisty odbojníky proti okupaci Rakousko-Uherskem (v roce 1878, v důsledku vyjednávání mezi říšemi) a poté proti anexi (silou v roce 1908) Bosny a Hercegoviny, kde nikdy nežili žádní Rakušané ani Maďaři a jejíž slovanské obyvatelstvo téměř jednomyslně usilovalo o připojení k Srbsku. Konečně, pokud tento místní konflikt přerostl ve světovou válku, bylo to proto, že Německá říše podepsala „bianko šek“ Rakousko-Uhersku pro útok na Srbsko, spojence Ruska, a to hlavně z toho důvodu, že německý generální štáb chtěl tímto způsobem zastavit vzestup vojenské moci Ruské říše, než by to znemožnil její probíhající hospodářský vzestup. První světová válka tedy nebyla výsledkem národních vášní, ale imperiálních rivalit, přičemž národní státy, Francie a ještě více Anglie, hrály v této věci víceméně podružnou roli!
Pokud se nyní podíváme na konec 20. let, zjistíme, že na evropském kontinentu bylo dosaženo značného uvolnění napětí. Otázka reparací byla dočasně vyřešena díky injekci amerického kapitálu do Německa. Německo se znovu zapojilo do světové diplomacie a SSSR se k tomu chystal. Francouzské a anglické názory byly hluboce pacifistické.
Pokud se Hitler v roce 1933 dostává k moci, je to především výsledkem krize nespoutaného kapitalismu, kterou vyvolaly finanční spekulace a americký krach z října 1929. Německo, které bylo závislé na americkém kapitálu, bylo vůči těmto věcem o to citlivější, že strana Zentrum vedla ničivou deflační politiku (podobnou té, kterou v Evropě prosazovala Merkelová), která uvrhla šest milionů Němců do nezaměstnanosti a ještě více lidí do nejistoty a beznaděje.
Navíc je nacismus něco jiného než nacionalismus. Je to ideologie, která se neodvolává na národ, ale na rasy a jejich údajnou hierarchii. Nacistické Německo se ostatně samo nedefinuje jako národní stát, ale jako Reich, tedy říše, třetí po středověké Svaté říši římské a Německé říši z let 1871–1918.
Obě světové války jsou tedy výsledkem imperialismu – nikoli uspořádání Evropy do národních států, a dokonce ani nacionalismu – a nespoutaného kapitalismu, který v roce 1914 vedl k tvrdé konkurenci a v roce 1929 vytvořil podmínky pro nástup nacistů k moci v Německu. Představa, že Evropa překoná národní státy – navíc Evropa s nespoutaným kapitalismem, který je sám o sobě příčinou mnoha válek – a zajistí tak věčný mír, je pouhým klamem. Klamem, jehož účelem je představit „Evropu“ jako mírový projekt, zatímco ve skutečnosti nikdy neexistoval žádný jiný projekt než ten, který prostřednictvím Evropy odstranil svrchovanost a národ, tedy, jak řekl de Gaulle na tiskové konferenci citované v úvodu k této části, politiku a demokracii.
Napsat komentář